Kapitola 18

Naruto se vrátil do lavice celý skleslý. Navenek se snažil mít aspoň křečovitý úsměv a udržoval s Kibou o přestávkách vlažnou konverzaci, ale uvnitř se mu všechno kroutilo zmatkem a úzkostí. Takže Suigetsu a Karin si mysleli, že Naruto je něco jako Kibův špeh, který má zjistit nějaké informace, které by se daly použít proti Sasukemu. No ovšem, vždyť to muselo vypadat podezřele. Před několika týdny Sasukeho v podstatě neznal. Možná ho párkrát zahlédl na chodbě, ale nikdy se o něj nezajímal a vlastně skoro nevěděl, že existuje. A pak najednou se objevoval v jeho blízkosti nějak moc často. Nejdřív na terase sportovního centra, pak na basketbalovém zápase, srazil se s ním na schodech, potom s ním zas podezřele chtěl mluvit o samotě, Sasuke ho k údivu celé party pozval do kina a po něm ho dokonce doprovázel domů a navíc ho přišel i doučovat. Plus to, že o něm zřejmě černovlasý mladík často mluvil. Kdyby byl Naruto dívka, asi by si to ostatní vykládali tak, že se do sebe zamilovali. Ale když byli oba kluci? Ne, ne, v tom muselo být něco nekalého. Naruto to v podstatě chápal. V jeho neprospěch navíc mluvilo důvěrné přátelství s Kibou. A že se Kiba a Sasuke nesnášejí, to bylo koneckonců všeobecně známo, i když to nebylo až tak rapidní. Kiba prostě jen nemohl vystát Sasukeho arogantní chování, nic víc. A nejhorší ze všeho bylo, že Naruto nemohl nic říct na svoji obranu. Protože co by asi tak řekl? Pravdu? Že je do Sasukeho zabouchnutý až po uši a že si nepřeje nic jiného, než aby Sasuke jeho city opětoval? To by bylo jako strčit hlavu do medvědího brlohu. Dovedl si živě představit, jak by na to reagovala Sasukeho partička, spolužáci i jeho vlastní přátelé. A navíc, ani Sasuke nevěděl, že je do něj Naruto zamilovaný. Myslel si, že je pro něj prostě jen přítel, i když nepochybně tušil, že je k sobě něco přitahovalo, to ostatně dokazoval ten okamžik po kině, když ho Sasuke doprovázel domů. Jediný, kdo kromě Naruta samotného věděl celou pravdu, byl Juugo. A ten byl naštěstí natolik charakterní, aby si tohle tajemství nechal pro sebe. On jediný Naruta bránil. Pravda, dokonce víc než Juugova podpora Naruta těšil Sasukeho postoj. Jednoznačně prokázal, že nehodlá s Narutem přerušit přátelství a odmítal uvěřit teorii Naruta-špióna. To bylo pro Naruta jako náplast na ránu, dodávalo mu to naději. Ke konci poslední hodiny se blonďák musel Kiby zeptat na něco, co v něm hlodalo už od chvíle, co vyslechl ten rozhovor.

„Hele… Kibo?“ začal tiše a pohrával si se Sasukeho propiskou.

„Hm?“ odvětil hnědovlasý chlapec a dál si zapisoval.

„Proč… proč vlastně tak moc nesnášíš Sasukeho Uchihu?“ otázal se Naruto a snažil se, aby to vyznělo spíš ledabyle.

„Protože je to arogantní debil. Proč se ptáš?“ zamračil se Kiba.

„No… jen tak… totiž… něco jsem zaslechl. Víš, jako že, když jste byli na horách, jak jsi mi povídal, pamatuješ? Tak že prej… hmm… slyšel jsem, že ti tam nějak… pře-přebral holku nebo co.“ Vysoukal ze sebe Naruto pomalu a pečlivě vážil slova.

„Kdo to říkal?“ zeptal se Kiba a nebylo znát, nakolik ho to dopálilo.

„Už ani nevím, nějak jsem to zaslechl na chodbě…“ pravil Naruto naoko lhostejně, ale v duchu se pomyslně potil.

„No… nevím, jestli se tomu dá tak říkat. Byla tam jedna holka, která se mi líbila a trochu jsem s ní flirtoval. Jenže pak tam přijel Sasuke s tou svojí partičkou a co myslíš? Samozřejmě že se do něj okamžitě zblbla. Než jsme s našima odjeli, Uchiha se s ní vyspal.“ Prskl Kiba opovrživě.

„Jak… jak to víš, že se s ní vyspal?“ namítnul Naruto nejistě.

„Pochlubila se mi SMSkou. Potom jsem její číslo vymazal.“ Odtušil Kiba pohrdavě.

„Aha.“ Hlesl Naruto a víc se neptal. Dokázal si představit, že to Kibu dost popudilo. Neměl ve zvyku se s někým nepřátelit, ale po tomhle zjevně Sasukeho nemohl ani cítit.

Jakmile se za Narutem zaklaply dveře, Bret se dal do nadšeného vítání páníčka, ale Naruto ho tentokrát odstrčil.

„Nech toho.“ Zabručel nevrle, zatímco si zouval boty.

„Ahoj Naruto!“ ozval se z obýváku Irukův hlas.

„Čau.“ Odpověděl blonďák a zamířil rovnou do svého pokoje.

„Na sporáku je rajská.“ Informoval ho hnědovlasý muž, když kolem něj Naruto prošel.

„Hm.“ Zahučel Naruto, v pokoji hodil školní batoh do kouta, pustil hlasitě přehrávač a padl na postel. Iruka k němu nakoukl do pokoje:

„Stalo se něco?“.

„Nic.“ Odpověděl Naruto a připlácl si na obličej polštář.

„To vidím.“ Zasmál se Iruka a přisedl si k němu na postel, „tak co se děje?“.

„Nic.“ Zahuhlal blonďáček přes látku.

„Naruto, klidně mi řekni, co tě trápí, třeba ti pomů-“ začal vemlouvavě Iruka, ale Naruto si odtáhl polštář z tváře a přerušil ho:

„Nic se neděje, měl jsem náročnej den!“. Iruka se zarazil jeho nabroušenému tónu.

„Jak myslíš.“ Povzdechl si potom a vstal, „ale můžeš se mi svěřit. Ty nebudeš jíst?“.

„Nemám hlad.“ Zavrčel Naruto. Ani nevěděl, kde se v něm najednou vzal ten vztek, ale nálada mu oproti ránu klesla až na bod mrazu.

„Tak až ho budeš mít, něco si vezmi. My jdeme s Kakashim na kulečník… ale vrátím se brzo.“ Ujistil ho Iruka.

„Jako minule co?“ ušklíbl se Naruto, protože když ho Sasuke v neděli doučoval, Iruka se vrátil z hospody až v nočních hodinách.

„Naruto, vážně nechceš, abych-“ snažil se Iruka, jenže blonďák ho opět zarazil:

„Ne! Prosím tě, můžeš mě nechat na chvíli o samotě?!“. Hnědovlasý muž si ho změřil starostlivým pohledem, zavrtěl nad ním hlavou a odešel z pokoje. Asi o čtvrt hodiny později slyšel Naruto klapnout domovní dveře, což ho ujistilo, že už je v domě sám. Zkřížil nohy v tureckém sedu a v náručí pevně stiskl polštář. Z očí mu vytekly praménky slz.

„Nebe je čistě bez mráčku, chci jen tebe miláčku. Chci se ti dívat do očí, až se s námi svět zatočí.“

Naruto si přečetl e-mail od (ne)známého kontaktu a přece jen mu to trochu zvedlo náladu. Aspoň že stál Sasuke při něm… Klikl na „odpovědět“.

„Děkuju, tvoje maily mi pomáhají přežít =)“

Nevyzvídal už, kdo je onen uživatel, protože měl téměř stoprocentní jistotu, že se jedná o Sasukeho. Došel si do kuchyně pro šálek čaje a pak se v pokoji znovu zahloubal nad sešitem fyziky. Pomyslel si, že by mohli ti učitelé mít taky trochu soucit a když nic jiného, nenechávat aspoň všechno zkoušení a testy na poslední dva týdny školy. Mezi řádky a nákresy se mu ale neustále pletl Sasuke. Už pět dní se neviděli a ačkoliv se to Naruto snažil nedávat najevo, černovlasý mladík mu chyběl. Často ho přepadaly pochybnosti, spojené s vyslechnutým rozhovorem Sasukeho s Karin a Suigetsem a v takových chvílích si říkal, jestli třeba Sasuke doopravdy nakonec nedal na jejich slova a nechtěl se už s Narutem dál stýkat. To bylo ale v rozporu s milostnými e-maily, které teď Naruto dostával téměř pravidelně ob den. Tak trochu doufal, že by třeba zase někdo mohl uspořádat nějakou párty, protože byla velká pravděpodobnost, že by se tam s Uchihou mohli sejít, ale teď, v posledních čtrnácti dnech školy, bylo na gymnáziu tolik učení a písemek, že si stěží někdo dokázal najít čas i na nějakou zábavu, tudíž Kiba s Narutem žádné pozvánky nedostávali a byli rádi, že spolu občas zašli vyvenčit psy nebo se cournout po městě, protože jinak seděli celé dny mezi sešity a učebnicemi. Narutovi se střídala dobrá nálada, kterou vyvolávaly blížící se prázdniny, s depresí, jež mu způsobovalo odloučení od objektu své touhy. Kiba se mu smál, ale sám měl co dělat, aby zvládl nápor učiva. Naruto byl v duchu rád, že Sasukeho poznal, protože touha se mu vyrovnat ho nutila se připravovat do školy a zcela oprávněně pochyboval, že by mohl úspěšně dokončit první ročník se svým bývalým stylem flákače. Ne že by mu učení šlo až tak dobře, ale z vysloveného pětkaře se vyhoupl na trojkaře, v některých předmětech i výše. A za to právě nepřímo vděčil Sasukemu.

„Sakra, už mě to nebaví!“ zavrčel Kiba a znechuceně zaklapl sešit po zazvonění na přestávku.

„Co jako? Děják?“ zeptal se Naruto, zívnul a protáhnul se. Kromě fyziky snad existoval jeden jediný stejně nudný předmět – dějepis.

„Celá škola.“ Odfrknul Kiba a sbalil učebnici do báglu. Místo ní vytáhl čítanku a literární deník. „No řekni, za týden se uzavírá klasifikace a oni dělaj, jakoby se svět zbořil, když nám dají jeden jedinej den bez testů a zkoušení.“ Rozčiloval se hnědovlasý chlapec a otráveně se opřel nohama o hranu stolu.

„To je pravda, ale ber to z tý lepší stránky, o to víc budeme rádi, až odtud konečně vypadneme.“ Uchichtnul se Naruto a pozdravil Sakuru, která se právě zastavila u jejich lavice.

„Čau kluci. Můžu se zeptat co děláte poslední den školy?“ otázala se a sedla si na kraj stolku. Blonďák tak měl perfektní výhled na její dokonale oholené nohy, které tak ze zvyku laškovně přehodila jednu přes druhou. Ještě před měsícem by za to dal nevím co, ale dneska to s ním nic nedělalo, bylo to jen příjemné rozptýlení jeho pozornosti.

„Asi nic, co Naruto? Nebo máš něco v plánu?“ otočil se na Naruta Kiba.

„Ne, myslím že nic.“ Zavrtěl oslovený hlavou.

„Tak už si nic ani neplánujte, pořádáme u mě doma takovou menší oslavu. Vysvědčení se přece musí zapít ne?“ usmála na ně růžovovlasá dívka.

„To si samozřejmě nenecháme ujít.“ Potvrdil Kiba.

„Já možná jo.“ prohodil Naruto a nepřítomně si pohrával s černou propiskou.

„Cože?“ užasl Kiba a vytřeštil na blonďáka oči. Ten jenom pokrčil rameny. Věděl sice, že mezi pozvanými na sto procent bude i Sasuke a kdyby to pořádal kdokoliv jiný, nejspíš by šel, ale takhle se mu nechtělo. Nepochyboval totiž o tom, že doma si Sakura troufne mnohem víc než jinde a nechtěl znovu prožívat ty pocity žárlivosti, až by viděl, jak se na Uchihu lepí. Vzpomínka na Sasukeho a Karin v kině totiž byla ještě pořád dost čerstvá.

„No ták, Naruto.“ Protáhla Sakura a zamrkala na něj černými řasami, prodlouženými mascarou, „udělal bys mi radost, kdybys přišel.“. Ta holka to umí, ušklíbl se Naruto v duchu.

„Ještě si to rozmyslím.“ Slíbil a trochu se na ni pousmál.

„Tak dobře. Ale očekávám kladnou odpověď!“ varovala ho Sakura pobaveně, „Kibo, s tebou počítám.“. Poté se ladně postavila a odešla za Ino.

„Pane jo, to ses teda rychle z té zamilovanosti vyléčil.“ Podotkl Kiba, když už ho růžovovláska nemohla slyšet.

„Stává se.“ Odtušil Naruto klidně a začal si kreslit na roh sešitu ozdobné písmeno S.

„Ale půjdeš ne? Přece mě v tom nenecháš. Jo a abych nezapomněl, jdu po matice k zubaři, takže si to tady užij.“ Řekl Kiba, když zazvonilo na hodinu českého jazyka.

„Tak to dík. Ještě nevím, jestli půjdu.“ Zašklebil se na něj Naruto, „ale pokud ne, tak ti to samozřejmě vynahradím.“.

„To bych řekl!“ zazubil se Kiba, „což mi připomíná, že musíme o prázdninách něco podniknout.“.

„Jasná věc!“ souhlasil Naruto a šeptem se společně dali do plánovaní nějakého společného výletu.