Kapitola 19

10. a 11. dubna

Doběhl do nemocničního pokoje patřícímu blonďáčkovi. Zmateně se rozhlédl. Kolem postele se hemžila spousta lidí v nemocničních úborech. Jedna skutečnost ho, ale vyvedla z míry. Neslyšel žádné pípání ani bzučení přístrojů, které byly k Narutovi dřív všemožně připojeny.

„Co se stalo?“ Vykřikl zděšeně a prodral se dopředu, aby konečně zahlédl tvář svého milovaného. Byla popelavá, bez barvy, jako vyhaslé slunce.

„Naru,“ zašeptal tiše Sasuke a dlaní se letmo dotknul bezchybné linie lícních kostí.

„Kdo tě sem pustil? Teď tu nemůžeš být.“ Ozval se hlas. Sasukemu hned bylo jasné, o koho jde, ale rozhodně neměl v plánu odcházet, dokud se nedozví, co se stalo. Skláněl se nad blonďáčkem a ani netušil, jestli žije.

„Hokage! Co je s ním?!“ Vyhrknul a prudce se k blonďaté ženě, která teď na sobě měla býlí plášť, otočil. Ta se mu zadívala do očí a pokrčila rameny.

„Probudil se, ale…“

„Ale co?“ Sasukemu začala docházet trpělivost. Nesnášel tohle chození kolem horké kaše. Chtěl znát pravdu a vědět na čem je.

„Tak co se stalo?!“ Prudce se postavil, takže si oba nyní vzájemně hleděli do očí.

„Možná kdybys mě nechal domluvit! Probudil se, chvíli byl při vědomí, ale je pořád hrozně slabý, takže opět omdlel.“ Pověděla Tsunade klidně a kývla směrem k ošetřujícím, kteří právě odnášeli nějaký přístroj a jiné vybavení.

„Probral se a zase omdlel?“ Sasuke se zajíkl a přes rameno se ohlédl na Naruta. Oči zavřené, orámované hustým závojem řas, tvář nehybná, hruď zvedající se v nepravidelných nádechách.

„Sasuke, on se probudí. Možná to potrvá pár dní, ale máme skoro stoprocentní jistotu, že se probere. Už ani nejsou potřeba přístroje. Jde jen o to, aby se jeho tělo zregenerovalo a on nabral trochu síly, aby se dokázal přinutit znovu otevřít oči.“ Tsunade se nuceně usmála. Ale přesto jí byl Sasuke vděčný. Přesně tohle potřeboval slyšet. Chtěl slyšet, že se blonďáček probudí a bude všechno jako dřív.

„Můžu tu s ním zůstat?“

„Měl bys, nejspíš budeš první, koho by po probuzení rád viděl.“ Odvětila Tsunade a potutelně se usmála, až Sasukeho zamrazilo a po zádech mu přeběhla husina.

„Díky.“ Špitl ještě Sasuke, než se zavřeli dveře pokoje a všichni za nimi zmizeli. Sasuke přecházel celý den po pokoji, mluvil na Naruta a vyprávěl mu všechno, co se mu jen namanulo. Mluvil o misích, počasí a slova došla i na jeho život v reálném světě.

„Bylo to v létě a Itachi se mě pokoušel naučit plavat. No samozřejmě vejtaha. Dopadlo to tak, že jsme se mále utopili oba dva.“ Sasuke se nad tou vzpomínkou zasmál a pohledem sklouznul k blonďáčkovi. Strnul. To není možné. Narutovi lehce cukaly koutky úst, jako by se chtěl taky smát a nepatrně se mu chvěly dlaně.

„Zatraceně!“ Sykl Sasuke a připlácl si dlaň na pusu.

Celou dobu tutlám, kdo jsem a kde jsem se tu vzal a teď to vyžvaním. Nemohl mě přeci slyšet. Do háje!

Zmateně se posadil zpátky na židli a zarytě mlčel. Proseděl u Naruta celý den. Nebe tmavlo, slunce zapadlo a měsíc pomalu vykukoval. Najednou se dveře otevřely a dovnitř vešla Shizune.

„Sasuke? Ty jsi pořád tady? Mysleli jsme, že už si odešel.“ Špitla a nervózně se pousmála.

„Ne, neodešel. Chtěl jsem tady zůstat a Tsunade mi to dovolila.“ Odvětil a poposedl si neboť už mu, jak to slušně říct? Koprněl zadek.

„Naruto se ještě neprobral?“

„Ne, bohužel.“ Zavrtěl záporně hlavou.

„Měl by sis jít odpočinout domů, tady asi stejně prozatím nic nezmůžeš.“ Navrhla Shizune a jak má ve zvyku, vstřícně se usmála.

„Nemohl bych tu dneska zůstat?“

„Myslíš přes noc?“ Podivila se tmavovláska. Sasuke mlčky přitakal a toužebně se podíval na Naruta, jako by čekal, že začne škemrat o totéž.

„A má cenu ti to rozmlouvat?“

„Asi nemá, stejně bych tu zůstal.“ Pousmál se Sasuke.

„Dobře. Co kdybych ti donesla něco k jídlu?“ Teprve teď si Sasuke uvědomil, že celý den nejedl. Přikývl tedy a než se nadál stál před ním tác s yakitori. Opět v pokoji osiřel, tedy zůstal jen s Narutem, který si pořád hrál na to, že je mimo. Pustil se do jídla, ale tak nějak mu prostě nechutnalo. Možná za to mohla ta nemocniční atmosféra a zápach desinfekce.

„Naruto? Ty by sis určitě dal viď? Tak co kdyby ses konečně probral?“ Zapředl Sasuke. Už na něj značně doléhala melancholie a znovu ho zaplavoval vztek. Svým způsobem byl na Naruta naštvaný, ale nedokázal si vysvětlit proč. Možná si jen myslel, že se Naruto prostě probrat nechce.

„Naru?“ Zapředl znovu a chytl blonďáčka za dlaň. Zadíval se na jeho skoro bezchybnou tvář, kterou hyzdilo už jen pár modřin a škrábanců. Lehce se jí dotkl dlaní a vzápětí se sehnul ještě níž. Nosem táhl přímku od brady přes tvář až ke spánku. Zlehka přivoněl k jeho vlasům a pousmál se. Pořád ta samá vůně, kterou tolik miloval.

„Co kdyby ses vzbudil? No tak Naruto, prosím!“ Zaúpěl mu do ucha a letmo se ho dotkl rty.

„Chci tě zase u sebe!“ Sykl a políbil ho na tvář. Jenže to už mu prostě nestačilo. Svými rty se přisál k těm Narutovým a bezděčně si je začal vychutnávat. Štvala ho Narutova nehybnost, ale proti chuti jeho rtů, to byla maličkost. Jemně je masíroval těmi svými, zatímco jeho dlaň putovala k Narutově bříšku, pod deku, kterou byl přikrytý. Okreslil kružnici kolem jeho pupíku a začal se pomalu vracet výš až k bradavkám.  Promnul je mezi prsty, skoro ho štípnul. Z ničeho nic se z Narutových rtů ozvalo tiché zasténání. Sasuke sebou cuknul a odtáhnul se od něho.

„Naru?“ Vydechl překvapeně, když se Narutovy oči začaly otvírat. Lehce se zachvěly a opět se zavřely.

„Sas…“ Zbytek slova se rozplynul, ale přesto Sasuke věděl, co chtěl blonďáček říct. Konečně zase slyšel své jméno z jeho sladkých úst.

„Si vzhůru! Naruto ty ses probral!“ Vydechl Sasuke a pevně chytil jeho dlaň do té své. Narutova ruka byla promrzlá, ale pod Sasukeho teplým dotekem, začala pomalu roztávat.

„Sas…“ Naruto se znovu pokusil promluvit, ale pořád to slovo nedokázal doříct. Měl co dělat, aby se vůbec dokázal udržet při vědomí. Ani oči doteď nerozevřel. Neměl sílu.

„Si unavený?“ Špitl Sasuke a pohledem probodával to božské stvoření před sebou. Naruto neodpověděl, jen skoro nečitelně přikývl.

„Tsunade říkala, že už si v pořádku, jen musíš nabrat dostatek sil. A pak to zase bude v pohodě. Bude to jako předtím.“ Sasuke se pousmál. Nečekal, že ho skutečnost, že vidí Naruta vzhůru tolik dojme.

„Měl bych jít pro Shizune nebo někoho a povědět jim to.“ Dodal a už se chystal vstát, ale Narutova ruka ho odmítala pustit. Lehce jak jen mohl, zavrtěl hlavou. Kdyby se mu to jen podařilo, stáhl by Sasukeho k sobě. To ale ani nemusel, černovláskovi to došlo a vsoukal se na volné místo vedle Naruta.

„Jsem hrozně rád, že si se probral. Měli jsme strach, všichni se báli.“ Špitl Sasuke a svou dlaň položil na Narutův hrudník. Jemně ho hladil prsty a vdechoval jeho vůni.

„Ani netušíš, kolik se toho změnilo. Neměl bych to říkat, ale Sakura to ví. Ví o nás. Pak ti to všechno vysvětlím, až ti bude líp, a taky musím zjistit, co udělají s tím blonďatým šmejdem Deidarou, ale teď by si měl odpočívat.“ Dodal tiše a zavřel oči. Naruto mu naslouchal a hlavou se mu honila spousta myšlenek. Ta, jenž tolik miloval ví, že spí s klukem. A ne jen tak ledajakým klukem. Se Sasukem, který si očividně vymýšlí o své minulosti. Přesněji řečeno o tom, že si z minulosti nic nepamatuje. Naruto věděl, že jakmile se probudí, bude to muset Sakuře vysvětlit, jinak to bude vědět celá Konoha. Věděl, že chce za každou cenu znát Sasukeho tajemství a že musí zjistit víc o Deidarovi. Přece ho tak trochu udržoval při životě a Naruto mu to nejspíš dluží.

Blonďáček znaveně vydechl. Tolik myšlenek a tak málo síly nad nimi přemítat. Rozhodl se, že nejlepší volnou bude spánek. Spánek vedle černovlasého chlapce.