Kapitola 19

Po zazvonění na konci poslední hodiny si Naruto sbalil věci do batohu, ten si hodil na záda a zvednul židle i za Kibu, který se touhle dobou nejspíš potil někde v zubařském křesle. S úlevným povzdechem se vydal sám ze třídy a následně prošel dveřmi na školní nádvoří. Zhluboka se nadechl čerstvého téměř letního vzduchu a zkřivil rty v malém úsměvu, když se do něho opřel lehký vánek, což v teplém slunečném dni, jako byl dnes, působilo jako blahodárný balzám. Nadhodil si trošku bágl a vykročil směrem k tramvajové zastávce, která stála nedaleko jejich gymnázia.

Právě se rozhodl, že než mu přijede dopravní prostředek, pustí si mezitím do uší nějakou hudbu a začal hledat po kapsách svojí mp3, ale než stačil proměnit slova v čin, ozval se za ním sametový hlas:„Ahoj Naruto.“

Blonďák ustrnul v pohybu a ještě dřív, než se rychle otočil, dokonce ještě dřív, než si stačil přiřadit v duchu hlas k jeho majiteli, mu srdce radostně zaplesalo. Samozřejmě, že to byl ten, po jehož přítomnosti poslední týden toužil ze všeho nejvíc. Ten, o němž se mu pravidelně zdálo, stejný kluk, jež vystupoval v jeho nejdivočejších fantaziích. Bohužel, nebyl sám. Jako obvykle ho doprovázeli Suigetsu, Juugo a Karin.

„A-hoj,“ dostal ze sebe Naruto lehce opožděně.

„Razíš na tramvaj?“ zeptal se Sasuke a jeho černé oči si ho prohlížely tak pronikavě, jakoby si černovlasý chlapec chtěl tím pohledem vynahradit dlouhé dny odloučení.

„Jak jinak,“ pokrčil Naruto rameny a trošku ho z těch uhlových hloubek zamrazilo. Ne strachy, to vůbec ne, spíš jen tak jako když dítěti přejede mráz po zádech ve chvíli, kdy je maximálně šťastné.

„Spěcháš?“ zajímalo Sasukeho, který k němu přistoupil o krok blíž. Naruto si rychle a nenápadně změřil očima jeho doprovod. Suigetsu a Karin se tvářili lhostejně jako kdyby Sasuke mluvil do sloupu. Juugo, kterému jedinému jeho pohled neušel, na něj povzbudivě zamrkal.

„Ani ne,“ odpověděl potom Uchihovi a vrátil se zrakem k jeho obličeji.

„Tak s náma pojď na kafe,“  řekl Sasuke klidně. Nebyl to vysloveně rozkaz, ale ani to nebyla žádost a otázka už vůbec ne.

„No… já nevím.“ Sklousl si Naruto ret a tentokrát se svým postranním pohledem na Sasukeho společníky moc netajil. Chtěl tak dát Sasukemu najevo, že by s ním šel rád, ale není si jistý, zda by se to nesetkalo s odporem u jeho doprovodu. Sasuke nadzvedl obočí a upřel na Naruta onyxové oči. Naruto cítil, jak to druhý chlapec už zase dělá. Jak ho hypnotizuje tou svou zvláštní silou a stačí mu k tomu pouhý oční kontakt. Jeho nejistota se hroutila v základech, už byl v Sasukeho moci, už se utápěl hluboko v černých studánkách.

„Tak jestli to ostatním nevadí…“ vydechl Naruto, ale nedokázal odtrhnout pohled.

„Jasně že ne, pojď s námi Naruto,“ zaslechl hlas vysokého zrzka. Sasuke se na něj ohlédl, tudíž se Naruto uvolnil z jeho ovládání a v menší míře se mu vrátilo i váhání. Místo na Sasukeho nebo Juuga se teď s němou otázkou díval na Suigetsa a Karin. Červenovláska ho ignorovala, ale modrovlasý chlapec, když zjistil, že na něj blonďák hledí, se snížil k promluvení:

„Jen pojď,“ znělo to víceméně lhostejně a Naruto z toho nebyl moc moudrý, ale teď už nemohl nic namítat. S rozporuplnými pocity se tedy s nimi vydal na opačnou stranu. Cestou je zdravilo několik lidí, občas se s nimi dokonce někdo zastavil. V naprosté většině to všechno byli studenti z gymnázia a i když to pro Naruta nebylo překvapením, přece jen ho trochu vyvádělo z míry, jak nenuceně se Sasuke baví s maturanty ze čtvrťáků i s třeťáky. Všiml si, že se v hlasu černovlasého chlapce objevuje stále ta nadřazenost a arogance a to i když hovořil se staršími lidmi než byl on sám. Co bylo ještě víc udivující, že ostatním to zřejmě ani nepřipadalo nijak divné, dokonce se Sasukem mluvili s jakousi úctou a Naruto si uvědomil, že tohle je vlastně Sasukeho obvyklý tón, že je to pořád jeden z nejoblíbenějších a nejpopulárnějších kluků na škole. Když se ale Sasuke bavil s Narutem, všechny stopy nadnesenosti z jeho hlasu zázračně vymizely a blonďák to považoval za velkou poctu. Konečně se dostali do kavárny, o jejíž existenci Naruto neměl ani ponětí. Bylo to útulné místečko s velkým skleněným pultem, za nímž se na talířích vystavovaly nejrůznější dorty. Bylo tam několik oddělených boxů s koženými sedačkami místo židliček a vládl tam tlumený hovor. Naruto, Sasuke, Suigetsu, Juugo a Karin přistoupili k pultu, kde si nejprve chvíli prohlíželi na zdi pověšený lesklý plakát s nabídkou pití.

„Co to bude?“ zaculila se na Sasukeho pohledná mladá prodavačka.

„Já si dám oříškové latté,“ odpověděl jí Uchiha, aniž by reagoval na to, jak na něj svůdně vyvalovala nalíčené oči.

„Lískový oříšek, pistácie nebo mandle?“ nabízela mu a nápadně si vstrčila pramen kaštanových vlasů za ucho.

„Pistácie,“ vybral si Sasuke a obrátil se na ostatní: „řekněte si co chcete, dáme to dohromady, ne?“

„Dobře,“ přikývnul Juugo, „tak já si dám frappé.“

„Moccachino,“ řekl Suigetsu.

„Pro mě jahodový šejk,“ objednala si Karin a trochu se zamračila na prodavačku.

„Naruto?“ pohlédl na blonďáka Sasuke. Naruto trochu zaváhal, nevěděl, co si má vybrat.

„Tak třeba… Capuccino,“ brouknul a malinko se na Sasukeho usmál. Dívka za pultem, která se podle jmenovky, kterou měla připíchnutou na levé straně černé halenky, jmenovala Ayame, si to všechno napsala na lísteček.

„Někde se tu posaďte, já vám to pak donesu,“ ujistila je a předala objednávku staršímu pánovi, který se tam záhy objevil a podle papírku začal připravovat jednotlivé sklenice a kávy. Naruto s ostatními si vybrali jeden z prázdných boxů. Blonďák a Sasuke se posadili naproti sobě, Juugo, Suigetsu a Karin se rozmístili po stranách. Záhy po tom, co se stačili pohodlně uvelebit, už k nim dorazila Ayame a na podnose nesla objednané nápoje. Rychlost tedy téhle kavárně nemohl Naruto upřít.

„Díky,“ přikývl Sasuke a na důkaz vděčnosti jí obdaroval jedním ze svých poloúsměvů. Ayame se začervenala a omámeně zacvrlikala něco jako že „nemá za co“ a když odcházela, ještě se aspoň pětkrát otočila. Naruta píchl osten žárlivosti. „Tak.“ nadhodil Sasuke a trochu se napil ze své sklenice, „máš už na prázdniny nějaké plány Naruto?“. Blonďáček překvapeně vzhlédl.

„No… nic zvláštního. Jenom nějaký ten výlet s… s Kibou,“ odpověděl a střelil letmým pohledem po Suigetsovi a Karin. Nezdálo se ale, že by je jeho poznámka nějak znepokojila. „Co vy?“ zeptal se Naruto.

„My jsme ještě nějak moc neplánovali,“ přiznal s úsměvem Juugo.

„Jo, budem nejspíš improvizovat,“ vložila se do toho Karin a usrkla brčkem svůj šejk.

„Nezapomeňte ale, že nás Kidoumaru pozval na tu vodu,“ připomněl jim Suigetsu a zamíchal lžičkou ve svém šálku.

„Jo a Kimimaro slíbil tu grilovačku,“ přikývla červenovláska, zatímco studovala nápojový lístek.

„Ještě jsme se nestihli pořádně domluvit,“ konstatoval Sasuke a opět se napil, „teď toho bylo ve škole moc.“

„To mi povídej.“ Odfrknul Suigetsu, „aspoň že teď už máme leháro.“

„Leháro?!“ vyprskla Karin nakvašeně, „mluv laskavě za sebe, mě totiž ještě čeká zkoušení z němčiny, tříčtvrtěletka z francouzštiny a test z matiky.“

„Já mluvím za sebe. My už máme známky uzavřený, viď Sasuke?“ obrátil se na černovlasého chlapce Suigetsu a když viděl, jak se Karin tváří, dodal: „Nemáš bejt furt nemocná!“ Karin ho neuznala za hodného odpovědi.

„No jo, vy jste vlastně jazyková třída co?“ uvědomil si Naruto, „co všechno máte?“

„Ájinu, němčinu a francouzštinu,“ odvětil Juugo zpoza okraje hrnečku, „víc hodin týdně než vy.“

„Tý jo, my máme jenom angličtinu,“ přiznal blonďák, „měli jsme mít dva jazyky, ale pak nám to zrušili… řekněte něco německy!“

„Entschuldigen Sie, ich habe meine Hausaufgabe nicht,“ zareagoval okamžitě Sasuke. Karin a Suigetsu vyprskli smíchy, Juugovi zacukalo v koutcích.

„Co to znamená?“ vyzvídal Naruto.

„Omlouvám se, nemám domácí úkol,“ přeložil mu černovlásek a Naruto se rozesmál.

„Zvládneš to i francouzky?“ otázal se potom.

„Je suis désolé, je n´ai pas de devoirs,“ opáčil pohotově Sasuke, „moje nejčastější věta.“.

„Vážně jo?“ nevěřil mu blonďák, „seš fakt takovej případ?“

„Ani ne,“ pokrčil Sasuke rameny, „ale některý ty úkoly jsou pod mojí úroveň. Přece s nima nebudu ztrácet čas.“ Vzhledem k tomu, že se ostatní smáli, si Naruto nebyl jistý, zda to bylo myšleno v legraci nebo upřímně.

„Máš jazyky v malíku co?“ hádal Naruto a polknul doušek kapučína. Musel připustit, že kafe tu dělali vážně dobré.

„Profík nejsem, ale praxe dělá svoje, monsieur Uzumaki,“ řekl Sasuke pobaveně, „letos v září jsme byli na pár dní ve Francii.“

„Umět jazyky je dneska výhoda,“ prohodil Juugo, „vyplatí se ti to, když cestuješ, ale máš i lepší perspektivu v zaměstnání.“ Rozhovořili se o důležitosti znalostí cizích řečí, z čehož přešli na debatu o tom, jak moc jim v tomhle oboru může nabídnout jejich škola. Naruto cítil, jak z něho opadá nervozita. Měl za to, že se k němu Karin a Suigetsu budou chovat nepřátelsky, ale jeho obavy byly barvitější než skutečnost. Karin ho sice úspěšně přehlížela, ale nenavážela se do něj, neskákala mu do řeči ani se ho nesnažila nijak znemožnit, za což jí byl Naruto vděčný, protože věděl, jak dokážou holky jejího typu klukům škodit. Suigetsu byl o něco málo vřelejší, když Naruto mluvil, aspoň se na něj díval a občas se ho dokonce i na něco sám zeptal a také odpovídal na otázky, které mu položil Naruto. Jeho hlas sice nepřetékal laskavostí ani přátelstvím, ale nebyl ani nijak nadutý nebo protivný. Juugo a Sasuke naproti těm dvěma s Narutem žádné problémy neměli. Živě se zajímali o jeho názory, postoje a zájmy. Naruto také zpozoroval, že Sasuke mu věnuje dokonce víc pozornosti, než přikazovala pouhá zdvořilost. Soustředěně ho propaloval očima, když Naruto něco povídal a občas se na něj díval, i když zrovna právě nehovořil. Netřeba dodávat, že to Naruta náramně těšilo.

„No nic děcka, příroda volá,“ zvednul se asi po půl hodině Juugo.

„Jdu taky,“ prohlásil Sasuke a následoval zrzka z boxu.

 Zhruba pár vteřin po jejich odchodu vstala Karin a se slovy: „Půjdu si ještě pro nějaké pití,“ se také vzdálila. Naruto zůstal u stolku sám s modrovlasým chlapcem a v jejich boxu nastalo napjaté ticho. Naruto po očku sledoval Suigetsa, který se pohodlněji opřel o dřevěnou přepážku za zády a z kapsy kraťasů vytáhl zapalovač. Potom z druhé kapsy vyndal krabičku cigaret, jednu si vzal a posunkem nabídl Narutovi.

„Díky, nekouřím,“ odmítl to Naruto. Suigetsu pokrčil rameny, v klidu si zapálil a vypustil do vzduchu nad stolek obláček kouře. Nevšímal si blonďáka, který upřeně hleděl na desku a snažil se nedýchat štiplavý cigaretový dým. Ticho začínalo být pěkně nepříjemné, aspoň tedy pro Naruta, Suigetsu nevypadal, že by mu nulová konverzace vadila. Asi po další minutě to Naruto nevydržel.

„Nemáš mě moc v lásce co?“ slyšel se blonďáček říkat. Bylo to něco mezi otázkou a konstatováním. Suigetsu nadzvedl obočí a zahleděl se na druhého chlapce. Neptal se, jak na to Naruto přišel.

„Já tě především neznám,“ pokrčil opět Suigetsu rameny.

„Nevěříš mi?“ zeptal se Naruto a sám se divil, jak je jeho vlastní hlas pevný a vyrovnaný. Suigetsu zaváhal.

„Nevím,“ odpověděl pak, „je divné, jak ses kolem Sasukeho začal motat. Na druhou stranu nevypadáš tak docela jako taková svině. Jenže seš nejlepší kámoš toho Inuzuky a ten má zatraceně dobrej důvod, abys Sasukemu uškodil.“.

„Nechci Sasukemu uškodit ani ublížit,“ řekl rázně Naruto a bez zamrkání a beze strachu opětoval Suigetsův pohled z očí do očí, „je to můj přítel.“ Suigetsu chvilku nic neříkal, jakoby zvažoval svoje další slova.

„Není snadné si Sasukeho oblíbit kvůli povaze. Málokdo o sobě může tvrdit, že je jeho opravdový přítel. Samozřejmě, každý by se s ním chtěl přátelit, ale Sasuke k sobě někoho jen tak nepustí.“ Suigetsu se znovu odmlčel a svá další slova vyjadřoval s určitým důrazem, „spousta lidí mu podlézá kvůli vzhledu nebo popularitě.“

„Nestojím o to, hřát se v jeho stínu,“ pravil Naruto s lehkou pohrdavostí v hlase, „nejsem s ním kvůli jeho postavení.“ Suigetsu si ho prohlížel a v jeho očích se pomalu objevil zájem. Zamyšleně si olízl rty a pátral po jakékoli známce Narutovy nejistoty. Ten si ale stál pevně za svým a po chvíli se zdálo, že Suigetsa přece jen trochu obměkčil.

„Je jen hrstka lidí, kteří pronikli k Sasukemu tak blízko, aby je on sám začal nazývat svými přáteli,“ pokračoval Suigetsu přemítavě, „obvykle to trvá dlouho, než se to někomu povede.“ Modrovlasý chlapec znovu pohlédl blonďákovi do očí a pak se pousmál: „Nevím proč, ale tobě se to povedlo za pouhý měsíc Naruto.“