Kapitola 2
by Mikhail11. srpna
Servírka v malém, pravděpodobně rodinném podniku, se na něj zářivě usmála a k jeho nelibosti si následný rozpačitý pohled vyložila jako projev zájmu. Blond vlasy se jí na prsou stáčely do něčeho, co mu z nějakého důvodu ze všeho nejvíc připomínalo kremrole. Vlastně ona celá mu ten kus zákusku připomínala. Dokonale vyšperkovaná, dokonale přeslazená, ale jinak dokonale dutá. S rostoucí beznadějí sledoval, jak rychle obsloužila zbývající hosty, jen aby se mohla věnovat jemu. Nestál o to, zároveň ji ale nechtěl přímo odmítnout, nikdy mu to nešlo a vždycky si to pak vyčítal.
„Ahoj,“ pozdravila ho naoko nesměle. Ta její maska byla průhledná jak čerstvě umyté sklo.
„Ahoj,“ opětoval pozdrav a záměrně nepokračoval dotazem na jméno. Dost o tom pochyboval, ale co kdyby jí to přeci jen došlo.
„Seš ve městě novej? Ještě jsem se tady neviděla,“ vycenila bílé tesáky, jak z reklamy na bělení.
„Dá se to tak říct. Nezdržím se dlouho,“ ukrojil kus lívance a upíral pohled kamsi za ní.
„Vážně?“ protáhla obličej, takže vypadala jak kobyla. „To je škoda.“
„Práce,“ pokrčil rameny.
„A co děláš?“ Buď byla doopravdy naprosto dutá, nebo chtěla Warrena dostat za každou cenu.
„Dělám do počítačů, ale to by tě asi nudilo,“ věnoval jí jeden falešný úsměv.
„Já jsem se vlastně ani nepředstavila,“ zachichotala se a Warrenovým uším byl ten zvuk velmi nepříjemný.
„Amy, Amy Stevensová.“
„Andy Cullen,“ zalhal pohotově a v duchu proklínal svoji paměť, že mu vyhodila zrovna tohle příjmení. To tam fakt neměl něco lepšího než třpytícího se upíra, kterého zahlédl někde letmo na plakátu?
„Jé, jako z tý knížky!“ zaradovala se Amy. Warren se neradoval, jen mlčel.
„Hele, už ti někdy někdo řek‘, že seš roztomilej?“ Nepovažoval se za experta na balení holek, ale byl si celkem jistý, že tohle má říkat chlap ženě.
„Ehm..ne?“ Už mu bylo jasné, že se jí jen tak nezbaví, ale mohl to mít za sebou aspoň rychle.
„Mám venku auto,“ navrhl a mrknutím svůj osud zpečetil.
#
- 1. 1. srpna
„Měl by sis dát pauzu, už nad tím sedíš třetí den,“ ozvalo se ve dveřích a Gregory sebou trhnul.
„Promiň, co jsi říkal?“ zahleděl se na svého kolegu.
„Že by sis měl dát pauzu. A teď to myslím dvojnásobně vážně,“ opřel se zády o futra.
„Asi máš pravdu, stejně už se na to nějak nedokážu soustředit.“ Zvedl se od stolu a sebral z křesla lehce obnošené sako.
„Přišels na něco?“ otázal se Danny cestou na oběd.
„Myslím že vím, kdo ty věci vynesl,“ odpověděl tiše Gregory.
„Cože? Já myslel, že po sobě nenechal nic.“
„Vždycky něco někde zůstane. Malý detail zahrabaný někde hluboko. Třeba změněné registry.“
„Kde jsi sebral povolení hrabat se v našich počítačích?“ zeptal se zaujetím.
„Nesebral. Požádal jsem někoho, aby to pro mě udělal.“
„Je ti jasný, že s tímhle u soudu neobstojíš, že jo?“ ujistil se Danny.
„Nejde mi tolik o člověka v FBI, jde mi o toho, kdo ty dokumenty chtěl,“ vysvětlil mu Gregory, zatímco se z dálky snažil přečíst tabuli s denní nabídkou jejich obvyklé restaurace.
„Kdy ho chceš skřípnout? A hlavně: jak? Tohle je zralý na vnitřní inspekci.“
„Nechci ho vyplašit, je to naše jediná šance zjistit, kdo za tím ve skutečnosti je, a už vůbec do toho nechci tahat inspekci, ti by to akorát zvorali,“ otevřel dveře do restaurace.
Jediná věc, která Gregoryho trochu uklidňovala byl fakt, že se dokumenty ještě neobjevily v žádném zpravodajství a neměl ani zprávy o tom, že by nějaká země požadovala vysvětlení ohledně špionážního programu. To mohlo znamenat jen jediné: k předávce ještě nedošlo. S vysokou pravděpodobností tak informace ještě neopustily Státy.
#
Amy si zvědavě prohlížela Warrenovu ruku a přejížděla prstem po takřka nepatrném hrbolku na jinak šlachovité ruce.
„Co je to?“ zeptala se a zkusila na to jemně zatlačit, jen aby zjistila, že je to skutečně tvrdé.
„Čip,“ odvětil Warren, roztažený na zadním sedadle svého Capri a prost jakéhokoli oblečení.
„Čip? Jak sis ho tam dal?“ tvářila se překvapeně a znovu se to jala zkoumat
„Chirurgicky,“ zívnul, tahle reakce byla stejná u většiny lidí.
„A nebolí to?“ zazněla další očekávatelná otázka.
„Ne,“ demonstrativně miniaturní ampulku zmáčkl mezi prsty a ani nemrkl.
„K čemu to vůbec je? Seš nějakej vězeň a tohle tě monitoruje? Slyšela sem, že něco takovýho dělaj.“
„To jsou GPS náramky, jsou o dost větší. Tohle mě dokáže identifikovat pro určité přístroje, třeba elektronický zámek nebo počítač.“ Trochu ho překvapilo, že se o to tak zajímá, ale nepřikládal tomu žádnou důležitost.
„Poslyš Amy, bylo to fajn, ale už bych měl jet,“ posadil se a zadíval do těch modrých naivních očí.
„To je škoda. A jak dlouho zůstáváš ve městě?“ Krapet pookřála, zjevně při myšlence, že ho ještě někdy uvidí.
„Pár dní,“ odpověděl neurčitě.
„A přijdeš zítra na jídlo?“
„Možná,“ natahoval si spodní prádlo.
„Třeba bys mě mohl vzít s sebou, až pojedeš.“ Vzpomněl si na dutou kremroli.
„To není dobrý nápad, Amy,“ odmítl ji pokud možno jemně a přetáhl si přes hlavu tričko.
„Proč? Líbíš se mi,“ usmála se a v autě bylo najednou nesnesitelně mnoho světla.
„Jsi moc fajn holka, ale já už někoho mám,“ další rychlá lež, která, jak doufal, ho osvobodí.
„A nechtěl bys ji vyměnit za… lepší model?“ No tak jo, po dobrém to zjevně nepůjde.
„Není to holka, Amy,“ pousmál se, zatímco dopínal pásek.
„Cože?! To si děláš srandu!“ Natáhla se, takže se mu naskytl poslední perfektní výhled do jejího výstřihu. Pak mu vlepila facku.
„Prase!“ zvolala ještě, zjevně stále šokovaná, než vyběhla z auta.
Warren jen pokrčil rameny a usedl za volant. Ještě než vyjel, zavolal znovu Alici, jen aby se dozvěděl, že Merkova nemůže sehnat.
S podstatně chmurnější náladou se vrátil zpět do skladiště s malou nadějí, že se mu třeba podaří vymyslet, co dál.
Procházel dokumenty, které ještě neměl čas pročíst celé, a z některých se mu dělalo zle. Dokázal pochopit, že se vláda snaží chránit své lidi i sebe samou, ale tohle, tohle bylo prostě svinstvo a s ochranou to přestalo mít cokoliv společného někde na padesáté straně. Nikdy neměl žádné extrémní iluze o svobodě, presumpci neviny nebo anonymitě Internetu, a přesto byl šokován. Merkov byl jedinou šancí, jak se těch dokumentů zbavit a možná se i dostat ze země. Jako kdyby vyčetl jeho myšlenky, začal zvonit telefon.
„Ano?“
„To jsem já, Alice. Jen jsem ti chtěla říct, že volal Merkov, chtěl tvoje číslo.“ V tu chvíli mu telefon pípnutím oznámil, že se mu pokouší dovolat ještě někdo další.
„Mám někoho na drátě, vydrž,“ oznámil jí, než hovory přepnul.
„Warren Davis,“ představil se stručně.
„Dobrý den, pane Davisi, Nikita Merkov. Věřím, že pro mě něco máte.“ Díky vžitým stereotypům si představoval, že rus bude mít těžký přízvuk, jeho angličtina ale byla bezchybná. Musel ve Státech žít už dlouho, nebo mít vynikajícího lektora.
„Něco bych měl. Záleží, jak se dohodneme. Obávám se, že vzhledem k nedostatečným detailům z vaší strany budeme muset upravit podmínky předání a platbu.“
„Myslím, že mnou nabídnutá částka je adekvátní,“ zněl neutrálně, to ale Warrena neuchlácholilo.
„Částka je v pořádku, budu ale potřebovat protislužbu.“
„Protislužbu? Povídejte, co byste si představoval?“ Nezněl, jakoby ho to zajímalo, nade vší pochybnost ho ale zajímaly ty dokumenty, na to taky Warren spoléhal.
„Nový papíry a letenku někam daleko,“ vyslovil své přání a už se jen modlil, aby to prošlo.
„To není zrovna málo,“ odpověděl rus.
„Jsem si jistý, že to pro vás ale nebude nijak velký problém. Předám vám část dokumentů výměnou za papíry a zbytek za letenku.“ Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Dobrá. Čas a místo?“ Warren si oddychl.
„V sobotu v deset, Smith’s Coffee, Milwaukee.“ Chvíli uvažoval, že ho vytáhne někam podstatně, podstatně dále, pak si ale řekl, že pod svícnem je největší tma.
„Budu tam.“ S tím cizinec zavěsil.
Už v tu chvíli věděl, že se bude muset pojistit. Přepnul hovor zpět na Alici.
„Jsi ještě na příjmu?“ ujistil se.
„Pochopitelně. To byl Merkov?“
„Jo. Zařídí mi nový papíry a cestu ven, mám se s ním sejít v sobotu.“ Zvedl se a přemýšlel, jestli má něco k jídlu. Poměrně rychle došel k závěru, že ne.
„Ty se s ním chceš sejít i s těma papírama?!“ zeptala se s nevírou.
„Nic jinýho mi nezbejvá,“ sednul si zpátky k notebooku. „Nejsem ale debil ani sebevrah. Potřebuju, abys mi do tý doby zjistila, koho na mě nasadila FBI. NSA ať se mě nedotýká ani dvoumetrovou tyčí, ale jestli se dostanu do průseru, budu potřebovat někoho s know-how z oboru.“
„Co ti dává záruku, že FBI si nezavolá na pomoc NSA? Už to udělali, i když je to nezákonný.“
„Jako zločin to musí vyřešit FBI, NSA do toho nemá co strkat hnáty a když jim někdo nedá dostatečně pádnej důvod, ani nebudou.“ Uvědomoval si, na jak křehkých a nepodložených domněnkách sestavuje svůj plán, jiný ale neměl.
„Pádnej důvod? Jako třeba žes ty věci ukrad pro nějakýho zkurvenýho ruskýho Jamese Bonda?“
„To v tuhle chvíli nemůžou vědět. Poslyš, já vim, jak zoufale to zní, ale jinou možnost nemám, prostě mi to zjisti.“
„Jo, dobře. Ozvu se.“ S tím zavěsila.
Teď nezbývalo než čekat.