Kapitola 2

 „Pitomče…!“ s tímto jediným slovem na jazyku vtrhl Alexandr do Lucianova pokoje s klavírem, a než jeho starší bratr stačil jakkoliv reagovat, uhodil ho do tváře takovou silou, div neupadl na zem.

Lucian se na kratičký okamžik dotkl postiženého místa, než bratra zpražil zlostným pohledem, „Co si to dovoluješ?!“ zavrčel temně.

„Tobě nastačí, co pro nás obětují ti lidé tady! Ještě chodíš do vesnice…“ zakřičel na něj jindy naprosto vyrovnaný Alexandr. „Nemáš sebemenší důvod se stále litovat… Jsi stejný jako Adrian. Úplně stejný obyčejný vrah…“ odsuzoval ho.

Lucian zatnul jednu ruku v pěst, druhou vystřelil k Alexandrovi a chytil ho pod krkem. „Zmlkni.“

Alexandr jeho ruku rychle strhl pryč ze svého těla, „Ubožáku…“ a zamířil ke dveřím, ve kterých se ještě zastavil. „Opovaž se Damiana dotknout… Roztrhal bych tě na kusy.“ Pohrozil mu  s naprosto vážnou tváří.

„Na to nejsi dost silný…“ pohrdl jím Lucian.

„Jak myslíš… Stejně tě varuju.“ Alexandr za sebou zavřel dveře.

°°

Mezitím si Damian prohlížel koně a hladil je. Cítil se úplně nádherně.

Ti frísové byli všichni tak nádherní. Hříbata na něj plaše pokukovala a  soutěžila v tom, kdo se odváží k vetřelci blíž.

Michael ho s úsměvem pozoroval od ohrady. Vypadal tak spokojeně.

Uvědomil si, jak rychle k tomu člověku s bratrem přilnuli. Zachránili mu život, pečovali o něj. A začali si uvědomovat, že je to moc milý člověk. Jak se díval na veškeré vybavení domu, jak mu zářily oči, když byl u těch koní…

„Škoda, že není náš bratr takový…“ povzdychl si Alexandr, který se zrovna vrátil. Potřeboval spravit náladu.

Michael mohl jen smutně souhlasit. „Jak to šlo?“

„Jako vždycky… Jen se lituje a nenávidí celý svět. Je to hlupák…“ povzdychl si Alexandr a bratra zezadu objal.

Společně pozorovali hnědovláska, který byl v jiném světě.

Damiana okouzlila jedna kobylka. Měla nádherné dlouhé řasy a zvědavě na něj koukala.

„Pojď ke mně…“ zavolal na ní. Zatřásla hlavou a o dva kroky ustoupila.

„Damiane, ta se bojí všech… Nejde ani ke mně…“ zavolal za ním Michael, kterého zvířata přímo milovala. Kdekoliv se objevil, hned k němu přiběhla.

Ale Damian ho ignoroval. Díval se upřeně na kobylku a po malých krůčcích se k ní přibližoval. „No tak, krásko, přece by ses nebála,“ šeptal jí, aby mu neutekla.

Kobylka naklonila hlavu na stranu a měřila si ho pohledem. Byl to nepřítel?

Když si Damian přidřepnul pár metrů od ní, nespokojeně zatřásla hlavou.

Popošla krůček blíž. A o další…

Za chvilku už se nechala od Damiana hladit, a oba bratři nevycházeli z údivu.

Oba je ten hnědovlásek překvapil.

„Jmenuje se Delaila…“ zavolal na něj Alexandr.

Damian se zářivě usmíval a kobylku dál hladil a mazlil. „Tak Delaila… Krásné jméno.“

Nakonec strávili skoro celý zbytek dne venku u koní.

Damian by nejradši pobíhal se stádem, ale stále ho ještě bolela zranění.

Domů se vrátili akorát na večeři.

Damian se hrozně divil, když byl na stole pouze jeden talíř. Na místech, kde seděli Alexandr a Michael, byli jen skleničky.

„Vy nebudete jíst…?“ zeptal se, úplně vyvedený z míry.

„Jíme až později… Ošklivý zlozvyk.“ Odmávl to Alexandr a v duchu si poznamenal, aby situaci vysvětlil Maxmilianovi – jejich majordomovi.

„Opravdu…?“ na Damiana dopadl stín pochybností. Oni byli poněkud zvláštní, ale tohle už mu bylo vyloženě divné.

„Ano, opravdu… A ty musíš jít zase odpočívat, proto budeš jíst teď… Aby ses nám úplně nevyčerpal…“ podpořil slova svého bratra Michael.

Zasedli ke stolu.

Damian, i přes horu jídla, kterou mohl zkonzumovat, nemohl vyhnat z hlavy tu podivnost. Už si skoro zvykl na přízračný zjev těch dvou, ale tohle ho vyvádělo z míry. Ošklivý zvyk – to mu přišlo jako opravdu mizerná lež. Zase si vynadal, že se hrabe do věcí, do kterých mu vůbec nic není.

Alexandr s Michaelem se probodávali všeříkajícími pohledy- tohle jim nevyšlo. Zaseli do Damiana stín pochybností, který byl třeba rozehnat.

Pak se oba zarazili. V domě bylo podivné ticho.

I Damian se zarazil. „Nikdo nehraje…“ Došlo mu, co se změnilo.

Vzápětí do dveří vešel Lucian s hrdě vystrčenou bradou.

Damian se zapomněl nadechnout. Přejel mu mráz po zádech, když ho spatřil.

Hrdý pohled, úhledně sčesané černé vlasy, sebejistý postoj. A stejně bledá pleť, jakou měli jeho bratři. Přesto – jeho oči budili dojem beznaděje a ztracenosti. Tmavé a nepřístupné, jako hluboké dno zamrzlého jezera. Šel z nich strach, a zároveň – jakoby žádali o útěchu.

„Luciane, to je Damian. Náš host…“ seznámil svého bratra oficiálně s nevítanou návštěvou Alexandr. Cítil, jak Michael nejistě poposedává. Neměli zapotřebí scénu…

Lucian se podíval na Damiana, který na něj nepokrytě zíral. Pohrdavě si odfrkl. „Tak teď už je to dokonce host… Je mi ctí…“ pronesl to s takovým sarkasmem v hlase, že Damian raději sklopil hlavu a červeň se mu potupou nahrnula do tváří. Michael měl pravdu- on je zlý.

„Ani pozdravit slušně to neumí…“ ušklíbl se Licuan zle a od jejich právě přicházejícího majordoma si vzal skleničku s červenou tekutinou.

„Luciane, okamžitě toho nech…“ pohrozil mu Alexandr.

„Těší mě…“ pípnul pokořeně Damian. Nechápal, jak ho ten muž dokázal tak rychle dostat do kolen. Jeho, jež se vždy obšírně bránil a vždy měl co říct.

Jeho temná aura ho trochu děsila. Přesto si nemohl pomoci, věděl, že je Lucian nešťastný – ať se to snažil skrývat, jak chtěl. Prozradily ho oči. Oči vždy prozradí vše. Jsou oknem do duše. A kdo se do něj umí podívat, má mocnou zbraň. To Damian věděl více než dobře. Bylo to jeho prokletí.

„A čeho?“ pronesl Lucian s povzdechem, jako by ho otravovala nějaká havěť. Damiana si v ten okamžik nikdo nevšímal.

Michael zklamaně zavrtěl hlavou. Jak typické. Za co je svět trestal- proč jim nadělil takového bratra?  Netušil, kolik se toho v sobě snaží Lucian tou zlostí zadusit.

Než na jeho otázku stačil Alexandr odpovědět, Damian se odporoučel od stolu.

Těžce se zvedl a s rychlým zamumláním omluvy se bleskově vydal ke svému pokoji. Netušil, že to bude tak zlé. Že ho přítomnost nejstaršího z bratrů tolik vyvede z míry.

Když slyšel ty smutné melodie, představoval si jen nešťastného, zlomeného člověka, který něco ztratil. Ano, Lucian něco ztratil, to cítil. Byla to však ztráta největší. Bylo to jeho srdce.

Damian cítil, jak se v sobě snažil zabít všechny pocity, kromě nenávisti a hněvu.

Doběhl do svého pokoje a celý udýchaný stanul před zrcadlem.

Podíval se na svůj vlastní obraz. Na pásku, kterou nosil, aby neděsil lidi.

Měl toho proklatého daru akorát dost.

Strhl si pásku z oka. Podíval se na sebe.

Přišel si tak zrůdný. Zatímco jeho pravé oko bylo normální zelené, to levé zářilo jantarovou barvou. V duhovce se přelévala a točila jako ve víru.

Zhnuseně se odvrátil. Bylo mu to odporné.

Nesnášel ten dar, který mu dala matka svými šílenými praktikami.

Nechtěl znát pocity, které měli ostatní lidé ve vesnici. Nechtěl vidět jejich vzpomínky a minulost, když se jim podíval do očí. Proto to tolik skrýval.

Ale tady ho něco překvapilo. Ve skrytu duše se s tou otázkou trápil od okamžiku, kdy byl konečně schopný pořádně vnímat.

Necítil je- jejich emoce. Jen ty nejsilnější. A to byla nenávist, která sálala z Luciana. Jinak nic.

Celé to sídlo. Cítil, jak bylo protkané tajemstvím. Bylo to tam moc divné, skoro hrůzostrašné.

Nebýt toho, jak byli Michael s Alexandrem milí, asi by dávno utekl kvůli strachu, který se ho chtě nechtě zmocňoval. Tušil nějaké zlé tajemství, špatnou minulost. Proč tedy zůstával? Co ho nutilo strachu vzdorovat?

Znovu se podíval na své prokleté oko v zrcadle.

Někdo zaklepal.

„Okamžik!“ vyhrknul Damian až příliš polekaně a rychle si nasadil pásku zpět.

„To jsem já, Damiane…“ ozval se za dveřmi ustaraný Michaelův hlas.

Damian došel ke dveřím a pomalu je otevřel.

Michael vtrhnul dovnitř jak živelná pohroma a hned se jal zjišťovat, jestli je jejich host v pořádku, „Moc se omlouvám, Lucian je…Je…“ nevěděl, co smí říct.

„…Moc nešťastný…“ dokončil Damian, který se mezitím posunul k oknu, dál ode dveří.

Michael, překvapen výstižností mladíkových slov, mohl jen přikývnout.

„Ještě jednou se za něj omlouvám. Jsi v pořádku?“ položil Damianovi ruku na rameno a lehce ho stiskl. Cítil, že je ještě otřesený, a chtěl ho alespoň trochu uklidnit.

„To je dobré… Možná bych měl už raději odjet…“ a s těmi slovy se k němu Damian otočil.

Michael rychle zavrtěl hlavou, „Ne, prosím. Nesmíš brát mého bratra vážně. Jsme s Alexem rádi, že tu máme konečně příjemnější společnost.“

Damian zavrtěl hlavou. „Nechci být nikomu na obtíž…“

„Nejsi!“ nesmlouvavý Alexandrův hlas se ozval ode dveří, a mladý muž vstoupil do pokoje. „Lucian je hlupák. Neposlouchej jeho jedovatosti. Neumí nic, než ubližovat všem okolo sebe.“

Damian bezradně zavrtěl hlavou. „Já… Vtrhnul jsem vám sem bez dovolení a vy se o mě ještě staráte. To- není to vhodné… Nemám vám co dát, čím zaplatit za vaši péči.“

Michael se lehce zoufale zasmál, „Nikdo po tobě nechce abys platil!“ horečně u toho házel rukama, aby hnědovláska přesvědčil o své pravdě.

Alexandr přikývl. „Jsme rádi, že zde jsi. Většinu času tu trávíme jen se svým mizerným bratem a služebnictvem. A navíc, kam bys chtěl jít?“ ta otázka byla zrádná.

Damian si uvědomil, že už pravděpodobně nic nemá. Vždyť, jak dlouho byl pryč? Za ty dny z jeho ubohého majetku nic nezbylo. Poníženě sklopil zrak.

Alexandr ho vzal za ramena. „Bylo by nám ctí, kdybys byl nějaký čas naším hostem…“

Damian k němu překvapeně a zároveň vděčně vzhlédnul.

Nemyslel na tajemství, která bratři jistě mají, ani na Luciana, který ho, zdá se, nenáviděl. Myslel na ten krásný dům, na Michaela a Alexandra, jak k němu byli celou doby milý a brali ho jako sobě rovného, na koně, z nichž nejvíc ho uchvátila Delaila.

Něco v něm ho donutilo kývnout.

Michael se zasmál. Plácl mladíka do zad. „Tak, a je to…“

Alexandr potřeboval ještě cosi dodělat, tak se na zbytek večera zavřel u sebe v pokojích.

Ale Michael se hned s vervou chopil vedení a protáhl Damiana celým domem, aby mu ukázal, kde co je. Kde jsou jejich pokoje, kde je koupelna, i všechny ostatní, aby se Damian v tom bludišti místností neztratil.

A Damian jen nevěřícně zíral, když procházel všemi těmi nádhernými pokoji a místnostmi. Bylo to tam tak strašně velké. Po hodině podrobné prohlídky mu z toho všeho šla hlava kolem.

Michael si toho všiml, a konečně se nad ním slitoval. „Už z toho musíš být unavený… Chceš si jít odpočinout? Přece jenom ještě nejsi zcela uzdraven.“

Damian jen přikývl. Moc dobře cítil, jak se musí přemáhat, aby mu neklesla víčka.

Pomalu se vydali k jeho ložnici.

Když procházeli kolem Lucianova pokoje, opět hrál na klavír. Damian měl dojem, že dnes v tom cítí mnohem víc bolesti, než minulé dny. Jako by si tan tajemný muž vzpomněl na něco hodně bolestivého a potřeboval to ze sebe dostat.

Damian koutkem oka zahlédl, jak Michael nespokojeně zavtěl hlavou. Proč spolu asi nevycházejí? Michael se zdá být takový milý. Proč tedy s Lucianem mají tolik neshod?

Před svým pokojem se s Michaelem rozloučil. Byl to náročný den.

Kolem půlnoci se Damian probudil. Zmateně se posadil na posteli a zaposlouchal se do zvuků v domě. Když usnul, bylo naprosté ticho, ale teď už se domem zase rozezněl klavír.

Že by Lucian zaháněl noční můry hrou?

Damian svou zvědavost tentokrát neovládl. Opatrně vyšel z pokoje. Jen v noční košili zamířil ke dveřím Lucianova pokoje.

Našlapoval tiše, sotva nedýchal. Takhle v noci, jen za zvuku smutných melodií, celý dům naháněl trochu strach. Temná zákoutí byla temnější, chodba opuštěnější.

Došel až k těm dvěřím. Bylo pootevřeno.

Má vejít? Po tom, co říkal v jídelně? Je to odvaha, nebo jenom šílenství?

Bezhlesně pozoroval ve škvíře Lucianova záda a naslouchal té melodii.

Už měl skoro ruku na dveřích, už skoro otvíral, když hra přestala.

Zarazil se v půlce pohybu a neodvažoval se ani dýchat.

Co ho to napadlo? Chodit sem? Úplně se zbláznil?

Ale on musel. Něco uvnitř jeho duše ho k tomu nutilo.

A teď se bál, jestli ho Lucian najde. Co se pak stane? Vyhodí ho jako prašivého psa? Bude na něj křičet? Ublíží mu?

Ale nic z toho se nestalo. Lucian se ani neotočil. „Jdi spát…“ i v těch dvou slovech byla tichá výhružka. Ne, nebyl to dobrý nápad, Damiane. Neměl jsi tam chodit.

Mladíka polil studený pot. Kam zmizela ta zoufalost a smutek, jehož důvod by chtěl znát? Zůstal jen kamenný chlad a pohrdání – jen ta nenávist.

Co nejtišeji, jakoby tam vůbec nebyl, se vytratil zpět do svého pokoje.

A proklínal se za svou chorobnou zvědavost.