Kapitola 2

Vyběhla jsem ven. Musela jsem si oddechnout. Myslela jsem, že už ty Lucyiny oči nevydržím. Nechápu, co s tím Maxem pořád má.

Zhluboka jsem se nadechla. Vzduch byl teplý, avšak nasáklý vlhkostí. I obloha byla zatažená. Bylo jasné, že bude pršet.

„Kdybych si tak vzala deštník. Ale co, déšť je fajn.“ Usmála jsem se a vydala se na cestu. Prohlédla jsem si seznam.

„Kašmír, riflovina, satén,… Vážně si vzal moje návrhy. Kdyby to Lucy viděla, zabila by mě.“ Povzdychla jsem si.

„Stejně nechápu, proč si ty látky Max neobjednal od dodavatele… Asi ten obchod musí být něco extra. I když je pravda, že toho není tolik. Možná nepočítal s tím, že toho bude tolik potřebovat a navíc máme málo času do termínu.“ Najednou se na papír začaly snášet kapky a rozpíjet text. Vzhlédla jsem k nebi. Z tmavých mraků se staly černé, jakoby je přivolal sám satan. Nechtělo se mi věřit, že se to stalo během pár minut, co jsem si pročítala seznam. Naštěstí se obchod rýsoval kousek přede mnou. Jen jsem si nebyla jistá, jak to odnesu zpátky do práce. Vtrhla jsem do dveří jako uragán.

„Tedy, vím, že tam prší, ale takhle energický vstup jsem dlouho neviděl.“ Začervenala jsem se.

„Pardon.“ Přistoupila jsem blíž. Teprve teď jsem si všimla, jak prodavač doopravdy vypadá. Měl jemně vystouplé lícní kosti, lehké strniště a krátké vlasy. Jeho vzhled vypovídal, že se asi o sebe tolik nestará. I přesto vypadal svým způsobem přitažlivě.

„Máte nějaké přání?“

„Ehm, ano. Potřebovala bych tohle všechno,“ vykoktala jsem ze sebe a podala mu papír.

„Dobře, počkejte chvilku, hned jsem zpátky.“ Přikývla jsem a rozhlédla se po obchodě. Všude vysely látky různých tvarů a druhů. Jedna z nich mě avšak obzvlášť zaujala. Přejela jsem po ní rukou. Byla hedvábná. Připomínala mi koberec, co jsem jako malá mívala v pokoji. Usmála jsem se.

„Krásná látka, že?“ Prudce jsem se otočila. Naproti mně stál prodavač a v rukou držel všechen obsah mého nákupu.

„Ano, to ano.“ Ustoupila jsem od koberečku a vrátila se k pultu.

„Tak kolik mě to bude stát?“

„Tři stovky.“ Vytáhla jsem si peněženku. Byla jsem ráda, že mi Max dal i peníze, ze svýho bych to v tu chvíli nezaplatila.

„Tady to je. Díky a nashle.“ Vzala jsem tašku s látkami a otočila se ke dveřím. Zdálo se, že déšť je čím dál silnější.

„Nechcete půjčit deštník?“

„To jako vážně?“

„Jo. Srandu si rozhodně nedělám. Přece nemůžu nechat čerstvě koupené látky zmoknout.“ Ušklíbl se a podal mi puntíkatý deštík.

„Tak díky, někdy vám ho vrátím,“ usmála jsem se a odešla.

Déšť naštěstí nakonec ustal. Pro mě bohužel až u práce.

„Maxi, tady to máš. Hele, proč jsi mě vůbec posílal nakupovat ty látky do obchodu? Došlo mi to až po cestě. Normálně to přeci kupuješ od dodavatele.“

„Já vím, já vím, promiň. Myslel jsem, že toho tolik potřebovat nebudu. Evidentně potřebuju. Od dodavatele bychom to ale nestihli do termínu, takže tohle byla jediná možnost. Promiň, potřeboval jsem, aby mi tam někdo skočil a Lucy jsem vážně posílat nechtěl.“ Podívala jsem se na ni. Zase se na mě dívala svým zabijáckým pohledem.

„Jo, to máš fakt. Je to v pohodě, máš tam všechno.“

„Díky, máš to u mě. Jo a mohla bys mi potom donést nějaký návrhy? A řekni i Lucy.“

„Jasně, ale… Neřekl bys jí to sám? Myslím, že ode mě to slyšet nechce.“

„Jo, pravda. Jasně. Tak dík.“ Posadila jsem se a sledovala nadšený výraz Lucy, když k ní Max přišel. Vypnula prsa a nasadila svůj laškovný pohled. Občas mi to už přišlo legrační. Zakroutila jsem hlavou a vrátila se zpátky k návrhům. Pár už jsem jich měla načrtnutých, tak jsem se zaměřila hlavně na ně. Všude po stole se mi válelo plno látek. Společně s návrhem jsem totiž musela dodávat i látky, aby bylo vidět, jak to bude vypadat v konečné podobě. Obtáhla jsem obrysy šatů a vyhrabala některé látky. Usmála jsem se. Byla jsem ráda, že jsem získala tuhle práci. Jako malá jsem vždycky mámě upravovala oblečení. Ne vždy za to byla vděčná. Povzdychla jsem si. Škoda, že máma je…

„Hej, puso, máš ty návrhy hotový?“ Lucy ke mně přiskočila a vyrušila mě z přemýšlení.

„Jo, jasně, klidně to odnes.“

„Haha, díky, seš fakt super.“ Čapla mé výtvory a zamířila do Maxovy kanceláře.

„Max říkal, že dneska můžeme skončit dřív, víc po nás už nepotřebuje.“

„Aha, dobře, tak asi půjdeme domů.“ Lucy se na mě zašklebila.

„Jak domů? Jdeme na nákupy, kotě!“

„No jo vlastně.“ Pokusila jsem se usmát, ale nepodařilo se. Věděla jsem, že s takovou se domů už nedostanu, pokud neřeknu hned.

„Hej Lucy, jen se pro něco stavím domů. Stejně jsme přece skončily dřív.“

„Oukej, oukej, tak pojď!“ Chytla mě za ruku a vytáhla pryč z kanceláře.