Kapitola 2

Byla rozzuřená. Utíkala lesem směrem ke své jeskyni. To hloupé žrádlo se jí pokusilo vzdorovat. Jí, mocné alfě! Zastavila se, aby se tlapou dotkla čela. Oko ji stále bolelo, i když už dávno zregenerovalo. Zavrčela. Ona je na vrcholku potravinového řetězce. Její rasa by měla vládnout a být uctívaná jako bohové. Jenom díky její milosti lidé v tomto městě žijí beze strachu vycházet v noci ven. Kdyby chtěla, už by neexistovalo. To je její slabost, nedokáže se přimět začít dělat nájezdy na ty pytle masa a krve dole. A není to tím, žes kdysi bývala jednou z nich? Zavrtěla hlavou, chtěla tu myšlenku dostat pryč. Ona už dávno nepatří mezi lidi, stal se z ní vlkodlak.
Na druhou stranu bylo krmení vcelku silné a dokázalo jí utéct. To se zatím ještě nikdy nestalo. Možná, že pokud přežije, mohlo by se stát jejím druhem. Z její tlamy vyšlo něco, co by se dalo považovat za pobavený smích. Stoupla si na zadní a zadívala se k městu. Zhora z hor vypadalo malé, jako by někdo vysypal sklenici s třpytkami, od kterých se odráží světlo měsíce. Znovu zavrčela. V hlavě jí začaly proudit vzpomínky na pochodně, křik, štěkot psů a na palčivou bolest stříbrných kulek. Lidé běhali lesem v obrovských skupinách, světlo z ohňů se prořezávalo temnotou noci. Utíkali, slyšeli lovecké psy a ve vzduchu se vznášel pach stříbra a hněvu. Našli je. Začali střílet. Na vlastní oči viděla, jak se několik jejích druhů hroutí pod čistým průstřelem hlavy. Na ty, kteří neměli takové štěstí, se vrhli psi. Lidé s hráběmi do nich začali bodat, řezali pomocí velkých nožů, křičeli a smáli se. Nářek se nesl lesem. Celá její smečka tehdy padla. Všichni kromě ní. Sice zraněná a oslabená, ale zvládla se odplazit do bezpečí. Tu noc nedokázala, stejně jako ještě několik nocí poté, usnout. Trvalo měsíce, než si mohla dopřát pořádný spánek, ale i tak byla pronásledována vzpomínkami. Ještě doteď cítí zápach palícího se masa, když těla její smečky, holá, bez kůže, upalovali na hranici.
Lidští červi, zaštěkala. Automaticky si přejela tlapou po jizvě na stehni. Rána po stříbrných kulkách se sice dokáže za nějakou dobu znovu uzavřít, zůstane po ní však jizva. Vešla do jeskyně. Byla prostorná a tmavá, na stropě se usídlila kolonie netopýrů. Nevšímala si jich. Fungovali jako její hodiny, oznamovali, kdy se blíží noc a kdy ráno, což bylo v temnotě jeskyně těžké. Teď se všichni choulili k sobě a přivírali drobná očka. Přešla až na konec. Uhnízdila se ve svém pelechu ze sena a přítulila se ke své přikrývce. Zavřela oči. S prázdným žaludkem se jí zdálo o nekonečných pustých pláních bez života a rudém měsíci.


Mike zalapal po dechu. Jako by se topil a teď dostal příležitost se nadechnout. Cuknul sebou. Cítil pod sebou tvrdou matraci a nohy měl v teple tenké přikrývky. Byl to jen sen. Už si chtěl vydechnout, otevřít oči a políbit svoji přítelkyni na čelo, ale něco tu nesedělo. Místnosti se rozléhalo periodické pipání. Kopírovalo tlukot jeho srdce. Přinutil se otevřít oči. Měl je rozbolavěné a napuchlé. Vlastně, celé jeho tělo bylo rozbolavěné a napuchlé, jen si toho předtím nevšiml. Ležel v bílém pokoji se dvěmi zelenými pruhy na protější stěně. V rohu byla televize. Když otočil hlavu, všimnul si malého přístroje, po kterém běhala zelená vlnovka a číslice vedle ní oznamovala 92. Asi tepů za minutu? Pravou ruku měl v sádře. V břiše měl nepříjemné trnutí. Když si nadzvedl nemocniční košili zjistil, že je celé pokryto širokými obvazy. Hlavou se zpět opřel o polštář a svraštil obočí. Proboha! Takže to nebyl sen? V puse měl poušť. Trhaně a neohrabaně se natáhnul po tlačítku aby přivolal sestřičku. Během chvilky se její drobná hlava objevila mezi dveřmi.
„Pane Hoffmane, už jste vzhůru.“ usmála se a zastrčila pramen hnědých vlasů za ucho. Byla mladá a zřejmě se sem nedávno přestěhovala. Sestřičky ve Wolf Creekské nemocnici většinou až tak milé nebyly.
„Copak potřebujete?“
Přišla blíž a začala mu natřásat polštář a upravovat přikrývku.
„U-Uodu.“ vypravil ze sebe.
Jazyk se mu nalepil na patro a každá hláska byla jako by žvíkal hrst písku. Sestřička se usmála, kývla a odběhla. Netrvalo dlouho a byla zpět se sklenicí vody. Vzal ji do zdravé ruky, na poprvé mu téměř vyklouzla jak mu zdřevěněly prsty. Přiložil ji k ústům a začal pít. Hltal doušky božského nektaru jako by na tom závisel jeho život a cítil, že se jeho tělu opět vrací část ztracené síly.
„Co se stalo? „vypravil že sebe unaveně, jakmile sklenici vyprázdnil.
Žena na něj tázavě pohlédla.
„Vy si to nepamatujete?“
„Ne úplně.“ zakýval hlavou.
„Před čtyřmi dny vás sem přinesli s vážnými zraněními. Popravdě, něco tak strašného jsem ještě neviděla. Břicho jste měl rozpárané, části střev vám trčely ven a chyběla vám ledvina. Byla to velmi dlouhá operace. Část tenkého střeva jsme vám museli amputovat. Také vám byla transplantována část kůže na břiše, chyběla vám.“
Na chvíli se odmlčela.
„Co vám tohle provedlo? Vypadalo to jako útok velkého zvířete.“
Všechno se mu teď vybavilo úplně jasně. Zlaté oči, pařáty trhající jeho břicho i tlama požirající jeho maso. Zatřásl se.
„Já přesně nevím. Moc si toho nepamatuju.“ zalhal. To, co ho napadlo, rozhodně nebylo obyčejné zvíře. Vypadalo to sice jako vlk, ale bylo to mnohem větší, než ten vycpaný v jejich muzeu. Končetiny to mělo mnohem svalnatější, mohutnější a delší, na předních tlapách to dokonce mělo protistojný palec! Dokázalo se to postavit na zadní, zůstat tak stát a zakrýt si tlapou hlavu. Nikdy neviděl psa, co by tohle dokázal. Co když to byl nějaký uniklý experiment? Nebo nějaký zvrhlý kříženec mezi vlkem a člověkem? Kdyby tohle řekl, už by ho vezli do blázince nebo by ho teď zpovídala policie, možná dokonce federálové. Pro krista pána, vždyť to klidně mohl být mimozemšťan a teď si sem mohli nakráčet muži v černém a s klidem ho odstřelit. To ať to radši vyšetřují jako útok zdivočelého psa.
„Jestli už nic nepotřebujete, já půjdu.“ přerušila tok jeho myšlenek sestra.
Kývnul. Položil se na lůžko a zadíval se do stopu. Dvě velké zářivky ozařovaly celou místnost. Byl to pokoj pro jednoho. Zřejmě ho považovali za příliš výjimečný stav, než aby ho dali do dvou či třílůžkové ho, společného. Na stolku nalevo od postele byla položená malá váza se třemi gerberami. Musejí být od Maríe, jsou její nejoblíbenější. Vždycky jí přišlo „děsně vtipný“ dávat kytky chlapovi, tak využila příležitost. Zavřel oči. Byl unavený, i přes to, že očividně spal čtyři dny. Usnul rychle.


Měl sen. Zdálo se mu o dívce. Byla mladá a krásná, ale z nějakého důvodu působila starší než on. Spala. Ležela na holé skále úplně nahá, pokožka se na světle, vycházejícím z neznámého místa, leskla potem, dlouhé stříbrné vlasy překrývaly ňadra. Její obličej vypadal klidně a odpočatě, zrcadlila se v něm ale divokost zvířete. Najednou otevřela oči a jakoby se podívala přímo na něj, ale spíše jako by se dívala skrz něj. Nemohl se rozhodnou, zda jsou zlaté či modré, vypadalo to, že mezi těmi barvami přeblikávaly. Pomalu se zvedla a postavila. Vlasy přestaly bránit výhledu a on teď mohl spatřit její malá ale pevná prsa s narůžovělými bradavkami i její neoholený klín. Vždy měl radši, když se holka depilovala, teď mu to ale, z nějakého neznámého důvodu, připadalo přitažlivé. Dívka se k němu začala přibližovat. Její krok byl ladný, téměř jako by k němu tančila. Pak se zastavila jen pár centimetrů od něj. Dokázal nyní vidět všechny jemné detaily jejího těla. Rty měla růžové a plné, boky širší, tak jak to měl u žen rád. Podívala se mu zpříma do očí, ani jednou nemrkla. Byly modré, studené jako ledovec, ale nádherné. Mrkla. Najednou se barva změnila. Byla zlatá, odráželo se v nich odhodlání dravce. Pomalu otevřela ústa. Očekával nádherný bílý úsměv, místo toho jej přivítala tlama plná ostrých zubů. Dívka se usmála, jemu to připadalo spíše jako úšklebek, rozevřela ústa do téměř devadesáti stupňového úhlu a skočila po něm.


Se škubmutím otevřel oči. Dech měl zrychlený, jako by právě šlapal do opravdu strmého kopce, a ruce se mu třásly. Chvilku trvalo, než se jeho zrak přizpůsobil na rychlý nárůst osvětlení a než si uvědomil, že je stále v nemocnici a nikdo se ho nesnaží sežrat.
„Mikeu! Už jsi vzhůru!“ ozvalo se místností.
Otočil hlavu za hlasem a setkal s dobře známýma zelenýma očima.
„Camille.“ usmál se.
Moje holka mě přišla navštívit. To jej okamžitě přimělo zapomenout na celý podivný sen s nahotinkou. Usmála se na něj. Jsou spolu už tři roky a ona se stala jeho osobním sluncem. Měděné vlasy si zastrčila za ucho. Měla na sobě svoji oblíbenou červenou bundičku, pod ní bílo-zelené pruhované tílko a modré džíny. Naklonila se k němu a políbila jej.
„Už jsme se trochu báli, že se neprobereš. Doktoři říkali, že jsi vypadal příšerně. Prý jsi jim dokonce jednou umřel. Všichni byli v šoku, že ses probral tak brzo. “ promluvila.
„Ale prosím tě, já a umřít? Jinému bych tě dobrovolně nenechal.“ máchl rukou a pak siknul, protože si uvědomil, že to bolí.
Usmála, pak se na chvíli odmlčela a zadívala na jeho břicho. Povzdechla si, téměř neslyšitelně.
„CO ti to, proboha, provedlo?“ řekla tiše a ukázala na obvazy.
„Já vlastně ani nevím. Moc si toho nepamatuju.“ pokrčil rameny.
Možná jí to časem řekne. Ale ne teď.
„Jak dlouho tu ještě budu?“
Nemohl se dočkat, až se vrátí domů. V nemocnici už jednou byl, jako mladší, a jídlo je tu příšerné. Taky tu nemá svoje filmy ani notebook, umře nudou dřív než ho pustí.
„Ještě nějakou dobu, až se budeš moct hýbat, a pak tě čeká domácí léčba.“ mrkla na něj.
„Oh, Camille bude vařit. Už se těším.“ zavtipkoval.
Ve skutečnosti se spíš trochu obával. V jejich domácnosti byl on ten, co vařil. Camille u sporáku v životě neviděl. Občas mu připadalo, že ze sporáku dokonce štítí. Nesměl to ale dát najevo. Jinak by zřejmě skončil na talíři on. Vduchu se vlastnímu vtipu zasmál.
„Já už budu muset jít, zlato, končí návštěvní hodiny. Tak se měj a brzy se uzdrav.“ usmála se a políbila jej.
Poté se protočila na podpatku, tím kouzelný způsobem, jakým to umí jen ona, a zmizela ve dveřích. Mike si vzdychl. Toužil teď být doma, jíst špagety a pouštět si horory spolu s Camille. Zapomenout, že se všechno to před čtyřmi dny stalo.