Kapitola 2

A je to tady…kdo by byl řekl, že se zrovna já budu budit v pět ráno kvůli tomu, abych hodinu  přemýšlela nad tím, co si vezmu na sebe první den školy?

 Kdyby bylo po mém, vzala bych si svůj oblíbený dlouhý černý plášť, abych do kolektivu jak se patří, zapadla…. Stejnak si myslím, že smysl pro oblékání tam bude mít nanejvýš uklízečka…

Takže budu muset poslouchat celé ráno matčino kázání o to jak je důležité vypadat dobře a zapadnout mezi ostatní….

„Já se na to prostě vykašlu…!“ vzdychnu a svalím se ještě v pyžamu na postel. Ozve se zaklepání.

„Jo?“ křiknu jak na povel.

„Konan, můžu dál?“ ozve se matky hlas přes dveře mého pokoje.

„Jo…“ houknu na ní.

Vejde do pokoje a zhodnotí situaci.

„Nevíš co na sebe?“ zeptá se mě. Kývnu hlavou a převalím se ke skříni.

Máti se postaví vedle mě a začne se ve skříni mistrně přehrabovat, tak aby se komínky oblečení nevysypaly na zem.

Po chvilce přehrabování a přehrabování vytáhne ramínko s černou, skládanou minisukní a obyčejnou bílou košilí.

„Co tohle?“ zeptá se mě.

„Spodek se schvaluje, ale tu košili si na sebe nevezmu…Už mi neni osm, abych nosila uniformu.“ Pokouším se jí její návrh opatrně vymluvit.

„Musíš se nějak reprezentovat. Tohle si vezmeš a basta. Já ojíždím, už teď mám sraz s Koruko před fitness centrem. Vrátím se až večer, sousedka pořádá zahradní slavnost a já poznám lidi ze sousedství.“ Oznámí mi suše a odejde z pokoje.

Já se svezu na zem v ruce sukni a košili a na tváři tázavě-prosebný výraz.

Za deset sedm se vřítím z pokoje vesmírnou rychlostí rovnou do kuchyně z Shinem.

Rychle se rozhlížím po celé místnosti, až nakonec vyjde ze skladu.

„Díky bohu, Shino! Nenechala mi tady máti nějaký vzkaz? Číslo na taxi, adresu školy nebo něco takovýho?“ rychle s ním třesu.

„Madam Tenshi mi nařídila vás tam odvézt. Nemáte se čeho obávat, za dvacet minut jsme tam a ještě se stihnete v klidu nasnídat….“ řekne s ledovým klidem.

„Kašlu na snídani, jedem hned!“ zavelím, vezmu si ze stolu tašku přes rameno a táhnu nebohého Shina do garáží.

„Tak jsme tady, slečno…“ oznámí mi Shino po deseti minutové cestě zběsilou jízdou kdy jsem převzala řízení s vysvětlením, že i dívka se prostě jednou musí těšit do školy.

Sice tomu moc nevěřil a já taky ne ale hlavní bylo, že jsem stála před areálem školy v půl osmé a tak se vyhnula všem pohledů zvědavců těsně před zvoněním.

 „Tak díky za odvoz…. erm… teda za spolupráci Shino…přijedu sama po škole, vezmu to pěšky, ať se tady alespoň trochu zorientuju.“ Mrknu na něj a razím si to rovnou do ředitelny.

Dneska se musím celkem pochválit, protože jsem ředitelnu našla asi za deset minut což byl i v mé předchozí škole výkon. To už ale bohužel začali davy zvědavců pobíhat po škole a já se tak zdánlivě přesvědčila o tom, že příště prostě musím být ještě rychlejší.

Když se rozhlédnu kolem celkem se mi uleví…celkem zajímaví to tady mají.

Žádný studijní typy. Za těch deset minut co tady jsem, jsem postřehla zajímaví skupiny lidí.

Na dvoře jsou takový existence, že takových stylů snad nemá zapsaný ani moje bývalá pediatrička co měla na starost celou naší školu a vlastně i město. A že tam bylo hodně teenagerů.

Jak tam tak stojím, začne zvonit a já si rychle uvědomuju, co že to tady vůbec dělám.

Nejistě se zašklebím na dveře, a radši ani nezapomenu vypláznout jazyk.

Zaklepu a chytnu za kliku. Pak už jenom vcházím do sluncem prosvícené místnosti.

Když vejdu dovnitř, uvidím celkem hezkého chlapa, co sedí za stolem a prochází si nějaké složky. Má dlouhé bílé vlasy sepnuté do culíku a na sobě něco jako košili, pod kterou má černé tričko.

Vzhlédne od papírů a já zjišťuji, že má hezky černé oči.

„Á slečna Kamaitachi? Nemýlím se?“ usměje se na mě přátelsky a já mu dobrou náladu oplácím.

„Ano. Dobrý den.“ Řeknu, jak nejmileji dokážu. No co, co? Reputace musí být a první dojem je nejdůležitější.

Celou mě zmapuje očima.

Jsem z toho celkem nejistá, ale on zdá se je se vším spokojen. Přišlo mi to trochu osobní aby na mě takhle civěl chlap kterýho znám od vidění jenom tři minuty, ale žádné výhrady ke školním uniformám. Skvěle.

I když jsem si taky mohla vzít něco přijatelnějšího.

Je sice pravda že mám na sobě to, co mi máti dala, ale vylepšení se konat muselo.

Vzala jsem si neutáhlou kravatu, která byla červeno-žlutá. Na tašce jsem měla asi tak třicet možná čtyřicet odznáčků s různými oblíbenými kapelami. Náramků jsem měla na své ruce celkem požehnáno a většinou to byly kožené od jedné staré známé z jízdárny, kam jsem si chodila čistit hlavu. Krk jsem měla doslova oběšený všemi různými přívěšky a v každém uchu dvě náušnice. Nakonec jsem si vzala černé tenisky a červené podkolenky.

Musím říct, že sem se celkem vytáhla…ale mohlo to být i horší…

Ředitel se na mě znovu usmál a podal mi štos papírů

„Tohle je plánek školy a váš rozvrh slečno Konan. První hodinu máte profesora Minata který učí občanskou výchovu.

Takže vás u nás vítám a hodně štěstí.“řekl a pokynul mi, že mohu odejít.

„Můžu se zeptat na vaše jméno?“ zeptala jsem se nesměle, než jsem odešla z místnosti.

„Jiraiya.“ Usmál se muž a já se nemohla zbavit dojmu, že když jsem odcházela díval se mi na zadek….