Kapitola 2

Tradadidíí da da davauba doo, je to ale krásný letní den, dokonce teprve druhý prázdninový, co víc si může šestnáctiletá teenagerka s krásnými vyhlídkami přát? Asi nic. Wow, to už je dvanáct? Asi bych měla vstát. Už se začínám hrabat z postele, když slyším zezdola pískot. Vyhrabu se k oknu, otevřu jej a spatřím Taru.
„Čáu!“ zahuláká na celej okrsek, „vole, ty ještě spíš? Vstávej, do pěti minut ať jseš dole! Jo a vem si plavky!“ Tos mi teda nadělila, moje nejlepší kamarádko. Je fajn mít nej kámoše a nej kámošku, kteří na sebe nežárlí. A s těmi pěti minutami ať nepočítá, tak půl hodinky si bude muset počkat na naší zahradní houpačce, odkud se v pravidelných intervalech ozývá zavrzání.

„Kde jseš tak dlouho proboha? Hele, stopovala jsem ti to! Víš, jak dlouho ti to trvalo?“ oboří se na mě.
„Co já vim, tak deset-patnáct minutek?“ vycením na ni všechny zuby na usmířenou.
„Ne,“ zabručí, otočí se ke mně zády a vydá se na cestu k rybníku, „ třicet osm.“

Rozprostřeme si svoje deky a sundáme oblečení. Uznale se na Taru zadívám. „Nový plavky?“
Tara se potěšeně zatočí kolem své osy, aby se mi mohla předvést v celé své kráse. Ukážu jí vztyčený palec. Spokojeně se ještě podívá do zrcátka a můžeme se vydat směrem k vodě. Tenhle rybník je dneska ale nějakej divnej. Místní rybník není nic přepychovýho, přesto se mi to všechno zdá nějaké jiné. Voda tmavší, jakoby načervenalá, nebo se mi to jenom zdá? Lesy všude kolem burácejí, i když nefouká téměř žádnej vítr. Najednou se vzadu v lese objeví černá skvrna. Nejprve je taková beztvará, ale později začnu rozlišovat obrysy. Zaostřím a zjistím, že to, co vylézá z lesa na druhé straně rybníka, je pavouk! Obrovský! Černý, alespoň dvoumetrový a… Moment, není to přesně ten, co byl v tom přitroublém seriálu? Je! A vystupuje z lesa! Tady v Sunrise? Naprosto běžný nudný město, ten název je sice krásnej, ale slunce tady moc není, proto mě asi Tara vytáhla ven, když je tak krásně…Ale to odbočuju! Opravdu je to pavouk? Určitě je to vidina…určitě, určitě, musí…
„Co je s tebou, jdeme do vody, ne?“ Otočí se ke mně Tara. V tu samou chvíli pavouk dojde ke břehu, dokonce si nevšímá ostatních lidí, a oni ho také ne! Copak ho nevidí?! Jsou snad slepí?! Proboha! Teď vplul do vody! Odráží se od břehu, potápí se, že mu jdou vidět jen ty jeho obrovský hnusný oči. Bez dechu pozoruji, jak pluje stále ke mně. Proč se na mě dívá? Co mi chce? Co jsem mu udělala?! Mám pocit, jako by se zastavil čas. Pavouk už je témeř u mě. Vylézá z vody, stále s pohledem upřeným na mě. Myslím, že omdlím.

***
„Nechápu, co se stalo! Byly jsme u rybníka, paní Taylorová. Najednou Cass začala být nějaká divná, mluvila jsem na ni, ale ona jen zděšeně koukala dopředu! A najednou byla na zemi…Je mi to hrozně líto!“ vzlyká Tara. Alespoň jsem to uhodla podle jejího hlasu. Rozponávám taky mojí mámu a tátu a kromě Tary je tu také Jay. Pomalu otevřu oči a všichni se na mě usmějí. Jak jsem se dostala do svýho pokoje?
„Jen odpočívej, zlato,“ konejší mě otec.
„Ten pavouk…“ vydám ze sebe pomalu, proč jsem tak střašně ochablá? Já omdlela? A nebyl ten pavouk jeno sen? Nějaká děsivá halucinace?
„Pavouk?“ podiví se Jay, „kde je pavouk?“
„Tam…u rybníka…“ Nikdo mi ale nerozumí. Všichni jen nechápavě zírají jeden na druhého. Nejspíš si říkají, proč nám vykládá, že u rybníka viděla pavouka, to je přece běžný když je tam les! Na pár vteřin zavřu oči, abych se trochu vzpamatovala. Když je znovu otevřu, je tu zas. Objeví se na zdi přede mnou. Tohle je snad jenom zlej sen. Nějaká noční můra.
„Ten pavouk…je tady,“ zašeptám vystrašeně. Nic. Nikdo ho nevidí. Jen já. Co jsem komu provedla? Nesnesu pohled na něj a radši zavřu oči.

Když se znovu probudím, je noc. Že by všechny ty události byly jenom noční můra? Už to všechno skončilo? Na hlavě so mahmatám pořádnou bouli. Od čeho? To ne… že by z toho, jak jsem omdlela a upadla? Ale to není možný! To byl přece jenom sen, byl to sen! Doufám, že to už brzo skončí. Ale to jsem ještě nevěděla, že všechno teprve začíná…

***
O tři dny později:
„Dobrý den, tady je Radio Fun! Je 6. července, doufám, že si všichni užívají první prázdninový týden!“ No, to jo teda. Pořád se bojím, že se moje noční můra vrátí, pořád na to musím myslet. I když jsem s Tarou v pizzerii a drbeme kluky, i když s Jayem blbneme u nich v bazénu. Nic to nedokáže překrýt.
„Téma dnešní diskuze se jmenuje „Můj domácí mazlíček“! Kohopak máme na telefonu?“
Skvělý, teď tam zavolá nějaká potřeštěná třináctka, že má doma morče. Vsaďte se.
„Dobrý den, tady George Green.“ Hlásí se nějakej týpek v rádiu. To mě překvapí, tipuju mu tak 18, podle hlasu. Ale ještě pořád můžu mít pravdu s tím morčetem, haha.
„Ahoj Georgi! Máte zajímavé iniciály, přemýšlel jste někdy o tom? GG, dží dží…“
„Ano,“ souhlasí. „Mí…ehm…mí přátelé mi říkají GG.“
„A teď k tématu…jaký je tvůj domácí mazlíček, GG?“
Teď si George Green významně odkašlal. Tohle bude nuda. Napiju se ze svého hrnku s čajem.
„Můj domácí mazlíček se jmenuje…“ Tak jak se to tvoje morčátko jmenuje, haha, velký dží dží?
„Cassie Taylorová.“ Vyprsknu čaj až na koberec. COŽE?! Co to tam je za blázna? Jak se opovažuje?
„Ehm, promiňte, váš domácí mazlíček se jemnuje Cassie Taylorová? A co to je? Kočka, pes…“, moderátor už pomalu ztrácí jistotu.
„Nene, není to zvíře. Já jsem zvíře, jsem pavouk. A můj mazlíček je člověk. Přesněji řečeno dívka. A já si s ní pořádně pohraju!“

Nevěřím vlastním uším! To ne! Mám tomu věřit? Nebo to byl jenom nějakej vtip? Co teď mám dělat? Jestli si ze mě někdo jenom dělá srandu, tak to teda pořádně přehnal! Řekla jsem o tom Taře a Jayovi. Tara nemá mužský hlas, ale Jayovi jsou takový kanady podobný.

„Jayi, co to mělo znamenat?!“ spustím na něho, sotva se objeví v našich dveřích.
„Slyšela jsem to a nebylo to vůbec vtipný!“ pokračuju.
„Cassie, o čem to mluvíš…?“ vážně vypadá, že o ničem neví.
Všechno jsem mu řekla, ale on o tom vážně nemá ani tucha. A já mu věřím, není tak dobrej herec, poznala bych, kdyby mi lhal. A tím pádem jsem v pytli.

Nějak mi to nedává smysl. Jsou to všechno jenom halucinace? Před pár dny u rybníka: viděla jsem ho jenom já. Byl opravdový nebo ne? A co se s ním stalo, až jsem omdlela? Vždyť byl přímo u mě…
A co to rádio? Byla to taky jenom halucinace? Nebo to bylo opravdové? Mluvil se mnou pavouk? Je to šílené… Nevím co s tím. Kéž by mi někdo mohl pomoct…Nebo že bych…Jak byla ta skupina na Facebooku? „Když si nevíš rady, je tu strejda Google a teta Wiki?“ Kouknu na net, třeba tam bude něco o Georgovi Greenovi…