Kapitola 2

Jsem to ale šťastlivec. Ten úchyl by mě byl málem ojel i podruhé, nebýt těch dvou zvědavých puberťáků. Měl bych jim fakt poděkovat. I když … Ukázalo se, že ti dva jsou orientovaní stejně jako Daisuke – ano, vzpomněl jsem si na jeho jméno … no dobře, kecám. Vím jak se jmenuje díky těm dvěma, oslovovali ho tak.

Ale zjistil jsem to, že tmavovlasý Kenzo je Daisukeho mladší bratr. Byli si vážně docela podobní, Kenzo byl taky nezvykle pěkný kluk. Yuu, jeho přítel (ano – PŘÍTEL) mě naopak moc nezaujal.

Ale proč do prdele hodnotím vzhled kluků?!

Ale abych se vrátil k původnímu tématu … po mém skoro – znásilnění mě mí dva pubertální zachránci odtáhli do kuchyně a začali připravovat snídani, zatímco Daisuke soustředěně hledal po celém bytě spodní prádlo. Fakt jsem neměl ponětí, co mezi těmi lidmi dělám.

Asi po deseti minutách přede mě postavili talíř s jídlem … dodnes nevím, co to bylo. Byl jsem dost mimo a navíc ty kousky čehosi na talíři byly docela spálené. Ostatní na to ale asi byli zvyklí. Přisedli si ke stolu se svými porcemi a klidně se dali do jídla. Byli jsme jako šťastná gay rodinka.

Připadal jsem si mezi nimi jako totální idiot. S omluvným výrazem jsem snídani odmítl – můj žaludek se opravdu netvářil, že by stál o nějaké jídlo. Bylo mi to ale trochu líto, protože ti dva se vážně snažili a když nechám plavat jejich sexuální orientaci, byli úplně v pohodě. Daisuke mě ale naopak pěkně vytáčel. Bylo vážně těžký snášet jeho laškovné pohledy. Měl jsem chuť vzít toho debila talířem po hlavě a příbory mu narvat do chřtánu. Začínal jsem mít pocit, že už to nutkání nedokážu dlouho ovládat a tak jsem poděkoval, rozloučil se a hrnul se ke dveřím … s Daisukem v patách. Kvůli tomu jsem se dost bál ohnout se pro boty. Radši jsem se na to posadil a začal se s naprostým klidem ve tváři obouvat. To Daisuke se ke svým teniskám ohnul klidně a vzápětí byl obutý.

„Někam jdeš?“ zeptal jsem se co nejvražedněji a doufal, že ho to odradí.

Daisuke se na mě ale pokřiveně usmál.

„Jdu tě raději vyprovodit, kdo ví, co by se ti po cestě domů mohlo stát.“

Těžce jsem si povzdychl a vyšel ven z bytu. Následně už jsem stál na ulici a trochu dezorientovaně se rozhlížel na všechny strany. No jo, já totiž vůbec neměl tušení, kde jsem.

Daisuke to na mě nejspíš poznal a samolibě se usmál. Až teď jsem si všiml, že drží dvě přilby. Když zamířil k černé motorce zaparkované před domem, pochopil jsem, k čemu jsou.

„Stačí říct, kam chceš dovézt,“ řekl jakoby mimochodem a obkročmo se na motorku usadil.

Já s ním nikam nepojedu, do háje!

Pár minut jsem si udržoval vzdorovitý výraz a zuřivě jsem uvažoval. Nechtěl jsem bloudit po městě ani shánět Seijiho s Hiroshim, ale když pojedu s ním, kdo ví, jestli neskončím někde v křoví. FAKT jsem s ním jet nechtěl. Ale …

„No dobře,“ odevzdaně jsem mu nadiktoval adresu a vzal si od něj přilbu. On už si svou nasadil. Napodobil jsem ho a vyškrábal se na místo za něj.

„Radši se pevně drž. Nerad bych tě cestou ztratil.“

Znělo to provokativně.

Já se tě nikde chytat nebudu, zmetku úchylná!

„Neměj obavy, mám dobrou rovnováhu.“

Daisuke pokrčil rameny, nastartoval a prudce vyrazil vpřed – hned na to ale stejně prudce zastavil. Dosáhl tím svého – zavřeštěl jsem hrůzou tak hlasitě, že se na mě všichni lidé na ulici pohoršeně otočili a pevně jsem ho čapnul kolem pasu.

Cítil jsem, jak se jeho tělo otřásá smíchem.

„Já to tušil … fakt dost dobrá rovnováha.“

Tentokrát jsem to raději nijak nekomentoval.

Naše cesta trvala celkem dost dlouho, Daisuke naschvál projel snad celé město křížem krážem, než zastavil před domem, který jsem momentálně se svými přáteli obýval. Tou dobou už jsem byl dost vyklepaný a chtělo se mi dost zvracet, tak jsem z motorky nemotorně slezl (skoro spadl) a podal Daisukemu přilbu.

„Pusa na rozloučenou nebude?“

„NE!“

„Aha … no, tak kdyby sis to náhodou rozmyslel.“

Natáhl ke mně ruku s lístečkem, na kterém bylo telefonní číslo.

Čapl jsem ho a strčil do kapsy dřív, než jsem se nad tím stačil zamyslet.

„Díky … měj se,“ otočil jsem se a kráčel směrem k domu.

„Takeru!“ zařval na mě ještě a já se k němu otráveně obrátil.

„Vím, kde bydlíš!“ psychopaticky se rozesmál a odfrčel pryč.

Ještě dlouho jsem za ním nevěřícně zíral. Pak jsem nechápavě zavrtěl hlavou a došel ke dveřím. Musel jsem zvonit – klíč jsem totiž u sebe bohužel neměl.

Otevřel mi Seiji – Hiro ještě spal.

„Tak co, jaká byla noc? Užil sis to?“ zeptal se mě se zájmem a zavřel za mnou dveře.

Ano, Seiji, byla to paráda, vyspal jsem se s klukem, který mi asi do konce života nedá pokoj, no není to nádherný?

Jo, jo … asi se osprchuju a půjdu si lehnout, jsem totálně ztahanej.“ Řekl jsem, zívnul a zamířil rovnou do koupelny. Shodil jsem ze sebe oblečení, přičemž jsem znovu narazil na lístečkem s jeho číslem. Chvíli jsem na něj zíral, jako bych ho viděl prvně a pak jsem ho velice důkladně zmačkal. Byl jsem naprosto rozhodnutý pro to, že ho vyhodím. Už jsem držel ruku s ním nad košem. Neptejte se mě, proč jsem to neudělal. To totiž nevím ani já sám. Prostě to nešlo.

S povzdychem jsem lístek strčil zpět do kapsy svléknutých kalhot a vlezl do sprchy. Byl jsem příšerně unavený a hlava mi pulsovala neutichající bolestí. Sprcha mi zabrala jen pár minutek. Rychle jsem se osušil, omotal si ručník kolem pasu a vypotácel se z koupelny. Malátně jsem Hirovi  oplatil popřání dobrého rána a konečně doklopýtal do pokoje, který mi po dobu pobytu tady sloužil jako ložnice.

Znaveně jsem padl do postele a usnul v podstatě ihned.

Prospal jsem skoro celý den – vzbudil jsem se tak kolem šesté odpoledne. Cítil jsem se dost dobře, na Daisukeho už jsem téměř zapomněl – v hlavě jsem měl totiž totálně vymeteno.

Byl jsem schopen se najíst a udržet jídlo se v sobě, což by se rozhodně dalo považovat za úspěch.

Po celý zbytek dne jsem se válel v baráku nebo na zahradě u bazénu. Hiro má fakt kliku, že má tak prachatý rodiče, kteří jsou schopni mu klidně pořídit luxusní dům se zahradou a bazénem. A my dva se Seijim máme fakt kliku, že máme takového týpka jako je Hiro za kámoše.

Večer jsme se všichni shodli na tom, že jsme moc unavení na to, abychom šli ven a tak jsme si objednali pizzu a strávili noc u bedny. Hiro má nemalou sbírku hororů, takže o filmy nouze nebyla.

Víte … já FAKT nesnáším horory. Né, že bych se snad bál, to ať vás ani nenapadne! Jen, ehm … mi to připadá nezáživný. Člověk z toho nic nemá, nijak ho to nevzdělává, neobohacuje. Eh …

Nakonec to dopadlo naprosto typicky – Hiroshi a Seiji v polovině druhého filmu usnuli a já zůstal s kamarádkou televizí sám. Je fakt sranda, když ti dva usnou u televize, vždycky se k sobě totiž ve spánku tulí … jednou je vyfotím a vyvěsím to po městě. Každopádně, dneska ne … vypnul jsem televizi a odebral se do postele.

Následující tři dny proběhly v naprosté pohodě – dost dobře jsem se bavil.

V pondělí odpoledne mě ale z klidného chytání bronzu na zahradě vyrušil Hirův hlas: „Takeru, zvoní ti mobil!“ zařval a vyšel na balkon v trenkách – v jedné ruce držel pivo a v druhé vibrující telefon.

„Fakt?“ otázal jsem se překvapeně a vstal, přičemž jsem si sundal sluneční brýle.

„Tak ho po mě hoď,“ zavtipkoval jsem a mířil jsem ke dveřím, že si pro něj k Hirovi na balkon dojdu.

Než jsem ušel těch pár kroků, postřehl jsem jakýsi pohyb ze shora – to už si můj mobil, na který jsem tak dlouho šetřil razil cestu vzduchem.

„Ty debile, já to nemyslel doslova!“

Zděšeně jsem se hnal k místu dopadu a modlil se, abych tam byl dřív než telefon. Nestihl jsem to … už jsem chtěl Hira zasypat všemi nadávkami, které znám, ale včas jsem si všiml, že mobil v trávě stále vyzvání. Přežil! Ale Hiroshiho stejně nakopu.

Sebral jsem telefon ze zem. Neznámé číslo … ha?

Bez špetky podezření jsem hovor přijal a přiložil si telefon k uchu.

„Haló?“

Z telefonu se ozval známý hlas s náznakem pobavení.

„Moje číslo sis evidentně ještě neuložil, Takeru.“