Kapitola 2

Ranní paprsky se prodíraly skrz okno, aby mohly probudit černovlasého spáče. Šimraly jej po tváři a on chtě nechtě zatřepotal víčky a ukázal tím světu černá kukadla. Po hlasitém zívnutí protáhl tělo, které po několika hodinovém spaní na nepohodlném gauči žádalo uvolnění. Pootočil hlavou, aby zjistil nynější čas. Deset hodin.

Páni, to už máme deset? Ještě že v létě se můžeme pyšnit něčím jako prázdniny. Díky této výhodě nikterak nemusím spěchat. Ale teď jsem spíše zvědavý, jestli můj návštěvník září bdělostí, či se ještě ukrývá v hlubokém spánku.

Vylezl zpod vyteplené deky a namířil si to přímo do ložnice. Otevřel dveře a jen udiveně zíral na prázdné místo na posteli. Huh? Kde je? Popošel blíže a všiml si lístečku na nočním stolku. Vzal jej do ruky. Na čistě bílém papíru stálo jen prosté naškrabané DĚKUJI. Na tváři se mu přesto vykouzlil menší úsměv. Chtěl ponechaný vzkaz zmuchlat, ale z neznámého důvodu jej přeložil a vložil do šuplíku nočního stolku.

Náhle uslyšel zvuk mobilu. Rozběhl se do obýváku, kde včera zanechal svůj telefon. Na displeji svítilo Nejiho jméno. Přijal hovor.
„Ahoj, Sasuke. Tak jak ses včera měl. Doufám, že dobře. Hele, máš dneska kolem druhý čas. Někam bychom zašli, třeba na pizzu, co ty na to? Pokecáme. Určitě mi máš o čem povídat.“
„Ahoj Neji. Dneska nic nemám, takže žádný problém. Sejdeme se zase u parku.“
„Dobrá ve dvě u parku a zajdeme na vynikající jídlo. Znám jeden skvělý podnik, kde jsi určitě ještě nezavítal.“
„To zní zajímavě. Tak se uvidíme. Zatím se měj.“
„Jo, ty taky. Čau.“
„Čau.“ Sasuke zaklapl telefon. Nechápal, že tu schůzku neodmítl. Neměl na něj náladu. Neví, jak se k němu má chovat. Vždyť znásilnil Naruta.
A kam vůbec Naruto zmizel? Doufám, že jsi v pořádku, blonďáčku.

Nastala druhá hodina odpoledne. Sasuke již přešlapoval na domluveném místě. Byl dosti nervózní. Toužil si zachovat svou tvář, ale pociťoval silný vztek vůči jeho kamarádovi.
„Ahoj Sasuke.“ Sasuke se lekl, až mírně nadskočil. Neji takovouhle reakci nečekal, a proto se jeho obličej zkřivil ve formě smíchu.
„Sasuke, co blbneš, to jsem já.“ Neji nemohl popadnout dech, jak se smál.
„Hn.“ Sasuke nasadil svůj kamenný výraz a čekal, až se hnědovlasý uklidní.
„Sasuke, tohle mi už nedělej. Málem jsem umřel smíchy.“
„Už ses dostatečně uklidnil. Jestli ne, tak můžu zase klidně odpochodovat domů.“ Zlost v něm jen vřela.
„Promiň, promiň. Ty máš dneska náladu. To tě asi ta včerejší holka, kterou si odchytil, neuspokojila, co? Pojď, povyprávíš mi o tom v pizzerce.“ Po pronesení těchto slov se vydali do centra města. Sasuke Nejiho následoval. Nevěděl, kde že se nachází ten pochvalovaný podnik.
Po desetiminutové chůzi spočinuli před oranžovou budovou. Navenek vypadala celkem zachovale, ale když vstoupili do ruchu podniku, ohromilo je, jaké moderní vybavení vlastnila. Jednoduše řečeno LUXUS. Tohle by se vcelku dalo nazvat snobské doupě.

Hned se před ně postavil hnědovlasý číšník. Než stihl položit otázku, co si přejí, tak Neji pohotově oznámil, že tu má objednaný stůl pro dvě osoby.
Číšník je tedy zavedl ke stolu, který momentálně bude náležet jim. Podal jim ještě jídelní lístky a odešel prozatím obsluhovat další zákazníky.

„Tak co říkáš na tohle místo? Mně připadá úchvatné. Podívej se to vybavení. Majitel musel investovat hodně financí.“
„Musím uznat, že je to tu pěkné. Netušil jsem, že se v centu nachází něco na úrovni vyšších vrstev.“
„To já také žil v děsivé nevědomosti, ale přivedl mě na to jeden kluk.“
„Kluk?“ Sasuke povytáhl tázavě obočí.
„Hai. Včera jsem ho potkal na večírku. Dali jsme se do řeči a tak mi stihnul povědět o tomhle místě.“ Neji se potutelně usmíval.
„Aha. A co to bylo za kluka?“ Sasuke tušil, ale chtěl ta slova slyšet přímo od něj.
„Ále, jeden modrooký blonďáček. Okouzlujícím způsobem mě zaujal na první pohled.“ Sasukeho domněnka se potvrdila.
„Vážně? A kam až jste se s tím vaším seznámením dostali?“ Snažil se mluvit normálně, ale v duchu zuřil.
„No, slovo dalo slovo a já ho odvedl až ke mně. Tam jsme nejprve vedli zajímavou konverzaci a poté jsme se na sebe vrhli jak divá zvěř. Ten kluk byl neuvěřitelný. Ještě nikdy jsem nezažil tak divoký sex jako s ním. Takový orgasmus. Ta jeho prdelka byla tak úzká a teplá. Stačí pouhá myšlenka na potem třpytící se tělo a opět se ve mně vzbouří chtivost.“ Perverzní pohled. Ďábelské jiskry.
„Páni, a jak že se ten tvůj objev jmenoval?“ Hnusil se mu. Nejraději by ho praštil… zmlátil do bezvědomí… rozsekal na kousíčky a hodil žralokům. Až tak jím protentokrát pohrdal. Ale jestliže chtěl získat tolik informací, hra musela i nadále pokračovat… žádné vraždění… možná později…

„Dobrý den, vítejte v naší pizzerii. Co si budete přát?“ ozval se hlas u stolu.
Oba chlapci se podívali na nově příchozího. Neji vykouzlil na obličeji obrovský úsměv. Sasuke se díval na číšníka překvapeně a daný zaměstnanec? Ten se tvářil zděšeně.
„Á, Naruto, co ty tady děláš. To je ale milé překvapení.“ Na Nejim bylo znatelné, jak Naruta probodává úchylným pohledem.
„P-Pracuju. T-Tak m-máte vyb-vybráno?“ Koktal Naruto.

Do háje. Proč? Proč sem ten hajzl přišel. Co ode mě ještě chce? To neměl dost? A co tu dělá Sasuke. Doufal jsem, že ho nepotkám. Maximálně že se s ním střetnu po letních prázdninách ve škole. Ale tohle ne. Sice mi pomohl, ale pocit potupy násilně převažuje. Jistě bych mu jeho laskavost možná časem nějak oplatil… ale teď?
Panebože, proč jsem Nejimu říkal, kde pracuju. Proč jsem vůbec včera na ten večírek šel? Protože jsem se pohádal s tátou. Nastala ohromná rodinná rozepře. Raději jsem se sebral a odešel to zapít. Já jsem takový IDIOT! Navíc od včerejška jsem náš byt ještě nenavštívil. Hned od Sasukeho jsem šel do práce. Hlavně klid, Naruto… klid. To zvládneš. Ignoruj Nejiho nejapné poznámky. Zaměř se jen na objednávku… nic víc.

„Copak, copak, Naruto, odkdy koktáš? Vždyť včera jsi mluvil celkem plynule“ mrkl na blonďáčka Neji.
„Hm, máte tedy objednáno, nebo mám přijít za chvíli?“
„Já bych si dal pizzu s mořskými plody a k pití pomerančový džus. Děkuji“ odpověděl pohotově Sasuke, věděl, že se Naruto v Nejiho přítomnosti necítí nejlépe.
Neji měl však jiný úmysl. Prstem pokynul Narutovi, aby přišel k němu blíž.
Naru se odhodlal a přistoupil k němu. Neji dostal chuť mu něco pošeptat, tak náznakem ukázal, aby se sehnul až k němu. Modroočko se nesnažil odporovat. Aspoň prozatím ne.
„Naruto… nejraději bych si dal tebe. Včera to bylo nádherné. Chtěl bych si to s tebou zopakovat. Nechceš po práci zajít ke mně“ zašeptal mu do ouška.
„NE!“ vykřikl modroočko, až se zvědaví zákazníci otáčeli jeho směrem.
„Ne“ řekl tišším hlasem a dodal si odvahy.
„Co chceš k tomu jídlu?“
„Počkej. Ty ještě budeš prosit… Jinak dám si to, co Sasuke. Děkuji, lišáčku.“ Mrkl na něj Neji.
Lišáčku? Takhle mě nazval včera. A prosit? To určitě. Naruto, drž se, to zvládneš. Doneseš mu jenom to zkurvený jídlo… Pak už ho při placení bude obsluhovat Kiba. Bude to jen chvilka.
„Dobrá. Za chvilku to bude. Trpělivě vyčkejte“ a otočil se k odchodu. V pohybu mu zabránila Nejiho ruka, která odchytla tu jeho.
„Lišáčku, moc ti to sluší v tom číšnickém oblečení. Tvůj zadeček je úplně k sežrání. A ne jenom zadeček, ale celýho bych tě snědl. Takto se musíš obléknout, až budeme zase někdy dovádět.“
„Jdi do háje.“ Vytrhl svou ruku z jeho sevření a rychlými kroky se dostal až do kuchyně. Lístek předal tamnímu šéfkuchaři. Vyšel z kuchyňských dveří, které vedly na chodbu. Opřel se o zeď a poté po ní sjel dolů na zem. Hlavu si dal do dlaní a rozvzlykal se.
Bolí to. Strašně moc to bolí. J-Já to nezvládnu.

Mezitím u Sasukeho a Nejiho.

Sasuke už nevěděl, jak se tvářit. Zcela ho rozhovor mezi Nejim a Narutem rozhodil.
Já Nejiho vůbec nepoznávám. Chová se jak naprostý idiot a hajzl. To nevidí, jak Narutovi ubližuje. Odpornost nade vše. A co teď dělá Naruto? Už trapněji se rozhodně cítit nemůže. Musím ho vidět.

Sasuke vstal a na Nejiho nechápavý pohled pouze odpověděl, že odchází na záchod. Šel směrem ke kuchyňce. Vešel dovnitř. Rozhlížel se po okolí, zda nezahlídne hřívu zlatavých vlasů, ale jako by se po něm slehla zem.
„Hej, vy tam. Tady nemáte co pohledávat. Okamžitě opusťte tuhle místnost“ řval na něj místní šéfkuchař.
„Promiňte, ale hledám Naruta“ odpověděl Sasuke nebojácně. Nějaký dědula ho jen tak nerozhodí.
„Je na chodbě. Dveře jsou tam“ a ukázal na dveře, kterými předtím vyšel Naruto.
„Díky“ a vykročil směrem, jejž mu udal daný muž. Dostal se na chodbu. Nemusel hledat dlouho. Otočil se napravo a našel to, co hledal, nebo spíše toho, koho hledal.

Blonďáček měl pokrčené nohy a na nich položenou hlavu. Rukama si objímal kolena a usedavě vzlykal. Tenhle pohled Sasuke nevydržel. Kleknul si k němu a objal ho. Světlovlasé klubíčko nervů sebou vylekaně trhlo. Chtěl se vyvléct ze sevření, ale Sasukeho hlas ho uklidňoval.
„Naruto, to bude dobré. Hlavně, prosím, nebreč. Nerad tě takhle vidím. Slzy ti nesluší. Podívej se na mě.“ Nevěřil, že někdy použije prosebný tón. Ale nechtěl, aby plakal. Rvalo mu to srdce. Zatemňovalo duši. Zvlhčovalo oči. Nejraději by plakal s ním, ale nemohl. Tahle by mu nepomohl. Někdo musí být ten silnější a toho druhého podržet. Kdyby se rozplakal, všechno by vyšlo vniveč.
Narutovy zvlhčené oči se upíraly na Sasukeho. Nechápal, proč se k němu tak chová. Proč je na něj milý. Jindy by se různě titulovali a rvali, ale teď je to jiné. Takhle Sasukeho neznal. Ale jeho objetí ho uklidňovalo. Naplňovalo jeho srdce pocitem bezpečí. Nejraději by tak zůstal napořád, ale věděl, že i toto objetí jednou skončí. Proto se lehce vytrhl ze Sasukeho náruče a usmál se.
„Možná se budu opakovat, Sasuke, ale děkuji ti. Jsem ti za to vděčný, ale už by si měl jít za Nejim. Bude tě určitě postrádat.“
„Už je ti líp?“ otázal se ještě Sasuke.
„H-Hai. A teď už raději běž. Za chvíli bude pizza hotová“ dořekl Naruto a stavěl se na nohy.
„Dobrá.“ Sasuke se na Naruta usmál. Díval se na jeho zvlhčenou tvář. Odhodlal se zvednout ruku a utřít zbytky slz, co tam měl. Naruto se nehnul. Pomalu ani nedýchal. Překvapilo ho, s jakou pečlivostí to Sasuke dělá. Poté Sasukeho ruka sklouzla dolů a vrátila se do původní polohy. Ještě jednou se na Naruta usmál a rozešel se ke dveřím kuchyně. Blonďáček ho po chvilce následoval a zůstal ve vývařovně, kdežto Sasuke pokračoval až ke stolu, kde už na něj netrpělivě čekal Neji.
„Co ti tak dlouho trvalo? Že ty si někde odchytil nějakou slečinku, he? A trochu si užil?“ Jo, to byl celý Neji.
„No, možná jo a možná ne“ odpověděl Sasuke.
Neji vyloudil jeden ze svých extra-nechápavých pohledů. „Odkdy jsi tak tajemný? Ta včerejší holka ti musela dát zabrat“ zasmál se hnědovlásek.
„Jo, to jo.“
„No tak, povídej, přeháněj. Chci slyšet veškeré detaily.“ Neji se nedočkavostí třásl. Miloval tyhle rozhovory.
Sasuke začal dopodrobna rozebírat včerejší akt se Sakurou. Z konverzace je vyrušil až příchozí Naruto, který právě přinesl objednané jídlo.
„Omlouvám se, že jsem vás vyrušil“ pokládal mezitím na stůl před chlapce dva talíře.
„Ale lišáčku, ty nikdy nerušíš. Kdyby ses chtěl přidat, klidně můžeš“ ozval se úlisně Neji.
Naruto už už chtěl odpovědět, ale Sasuke ho předběhl.
„Za nic se neomlouvej. A je mi jasné, že máš dost práce, takže se k nám asi jen tak nepřidáš, viď?“
„J-Jo, máš pravdu. Nejde to. Musím jít obsluhovat i jiné zákazníky. Nebudu vás nadále rušit. Přeji dobrou chuť“ vděčně na Sasukeho pohlédl a odešel.

Po výborném jídle se rozhodli zaplatit. K Nejiho smůle je přišel obsloužit někdo jiný. Se zklamaným výrazem zaplatil a společně se Sasukem odebrali na čerstvý vzduch. Šli mlčky, až hrobové ticho prolomil hnědovlásek.
„Ty, Sasuke?“
„Hn.“
„Mám jeden menší dotaz.“ Začal zdráhavě Neji.
„Jen se ptej. Nechápu, proč chodíš kolem horké kaše.“
„Proč si za mnou po tom sexu se Sakurou nedorazil? Vždyť to takhle děláš vždycky.“
Sasuke přemýšlel. „Chceš slyšet pravdu?“
„He? No samozřejmě že chci slyšet pravdu!“ rozčiloval se Neji.
„Byl jsem za tebou.“
„Vážně? A proč…“
„Viděl jsem Naruta u tebe v posteli.“ Už to nadále nechtěl v sobě dusit.
„T-Tys viděl Naruta?“ Stál jako solný sloup, bledost ve tváři a civěl na černovláska, jestli se třeba jenom nepřeřekl.
„Ano. Našel jsem zbídačeného Naruta ve tvé posteli.“
„To udělal ten divoký sex“ odpověděl pohotově Neji.
„Přestaň mi tu sakra lhát. Vím, co se stalo! Myslíš si, že trpím slepotou nebo debilitou?“ to už na něj Sasuke řval. Potřeboval to ze sebe dostat. Nutně. Vypustit veškeré emoce.
„Konečně jsem zjistil, jak se lišáček vypařil“ konstatoval suše Neji.
„Není to, kurva, žádný tvůj lišáček. Ty jsi ho normálně znásilnil! Proč si to udělal, he?“ Zabít, touha ho zabít, pomstít se. Dostával se do varu.
„Neznásilnil, pouze jsem si chtěl užít. Nic víc. Víš, jaká to byla krása, když se mi vzpíral. Když mě prosil, abych přestal. Když jsem bez přípravy vnikl do jeho úzkého zadečku. Když jsem bezhlavě přirážel a sténal rozkoší.“

Rána. Druhá. Třetí. Sasuke ztratil trpělivost. Už nevydržel takový nával vzteku. Musel mu uštědřit pár rán. Ještě několik úderů a přestal. Ten parchant mu nestál za to, aby kvůli němu skončil ve vězení. Zhnuseně si prohlížel chlapce, který se držel za zkrvavený obličej.
„Ale, ale. Sasuke, měl bys to taky zkusit. Možná se ti to zalíbí.“ Teď na Nejiho obličeji spočinula Sasukeho noha.
„Nechápu, že jsem se celou dobu zahazoval s takovým idiotem. Jsi obyčejný ubožák.“ Plivl na něj a odkráčel.

Neji i přes bolest, kterou mu Sasuke způsobil, začal propadat v hysterický smích. Vypadal jak blázen.

Nevím, kdo je větší ubožák. Že by ses nám zamiloval, Sasuke? Ty mi rozhodně nezabráníš v tom, abych si lišáčka vzal znovu.

Uvidíme…

Uvidíme, bláhový Uchiho…