Kapitola 2

„Ne. Matka mi nic neřekla. A Itachi mi taky nevolal.“ Přiznal Sasuke a rázně a záporně zavrtěl hlavou. Otec se už, už nadechoval ke slovu, ale černovlásek ho předběhl.

„Jak.. Proč?“ Jediné na co se zmohl. Byl až příliš zaměstnán neustálým mrkáním, které mu mělo pomoci zahnat slzy deroucí se mu do očí. Jeho otec ho mrzutě pozoroval, asi i litoval toho, že mu to řekl takhle bez obalu. Jenže neměl tušení, že zrovna Sasuke, který by to vědět měl, to neví.

„Itachi má dost práce. Čekají ho zkoušky. Chodí i na nepovinné semináře.“ Pustil se jejich otec do obhajoby staršího z bratrů. Sasuke jen zarytě mlčel a civěl na rudý koberec rozprostírající se po celé místnosti. Ticho rozléhající se pokojem občas protnulo zapraskání polen v krbu, který se tyčil v rohu.

„Sasuke…?“ Zkusil na něj nejstarší z Uchihů promluvit, ale ten jen vstal a zadíval se na něj prázdnýma, načervenalýma očima.

„To je v pořádku, chápu to. O nic nejde.“ Hlesl Sasuke a na tváři vykouzlil úsměv, která ale i přes všechnu snahu vypadal jako velmi kvalitní parodie na úsměv. Popadl sklenku džusu, kterou při svém příchodu odložil na stůl a bez dalších slov odešel. Uprostřed dveří jen kývnul na náznak rozloučení. Poté za sebou tiše zavřel a vydal se do svého pokoje. V chodbě ho opět obklopila tma, až kousek před jeho pokojem se pořádně zorientoval díky světlu vycházejícího z něj. Tiše za sebou zaklapl dveře a zadíval se v pološeru na fotky připevněné na nástěnce. Srdcem mu projela vlna bolesti a oči, které se tolik snažili skrýt slzy, nyní propukly v neklidnou řeku. Z hrdla se černovláskovy vydral bolestivý vzlyk. Sklenici už dávno odložil na stůl a svezl se po studené zdi až dolů k podlaze. Horké tváře podnícené vztekem schoval do dlaní. Snažil se tišit stále vycházející vzlyky a schovávat slzy tekoucí mu po tvářích. Byl naštvaný. Ale především byl zklamaný. Nebylo to tak dlouho, kdy mluvil s bratrem a dohadoval se s ním, co podniknou na oslavu černovláskových narozenin. Chtěli jít do kina, do pizzerie a pak si spolu celou noc povídat. Chtěli si to prostě užít. Itachi to slíbil. Slíbil mu, že určitě přijede, jako vždycky.

„Nepřijede.“ Jen to slovo ze sebe vyhrkly rty, které se nyní zmítaly v křeči způsobené pláčem. V hlavě se stále honily myšlenky, které opakovaly Itachiho slova „Přijedu Sasuke, už se na to těším“. Jenže teď bylo všechno jinak. Jediná osoba, po které tolik toužil. Jediná osoba, na kterou se těšil. On byl jediný, koho si přál mít během narozenin u sebe. A on? On ho takhle zradil. Ani se mu neozval, aby mu řekl pravdu. Možná se bál. Možná se bál toho, že ho zklame, že ho naštve, že mu ublíží… Jenže to není omluva a černovlasý chlapec, který se nyní choulí ve studeném koutě svého pokoje, mu jen tak neodpustí. V srdci mu tepe bolest. S každým dalším úderem je větší. Naopak jeho myšlenky začínají ztrácet tvar a pomalu se rozplývají. Už ani jeho oči neroní slzy. Ústa sebou lehce kmitají a pokojem se rozléhá jeho neklidný dech.

„Nepřijede.“ Opakuje černoočko stále dokola. Cítí se prázdný. Ale přesto.. Víří v něm vztek, který se mísí se zradou. Tváře zmáčené slanými kapkami pomalu usychají. Vzlyky se tiší a dech se pomalu klidní. Chlapec, jehož pleť připomíná půlnoční záři ten, jehož temné oči jsou nyní bez jiskry. Ten chlapec sedí opřený o zeď a otupěle zírá do tmy. Usíná. To jediné pro co žil. Ta jediná chvíle, která ho držela na živu. Se nyní rozplynula jak bílý mlžný opar. Tolik se na bratra těšil. Tolik mu toho chtěl říct. Jenže teď mu nezbude nic jiného, než čekat. Čekat dokud se nenaskytne opět čas, kdy se uvidí. Ten čas, který vždycky tak rychle uplyne. Ten čas, kterého si tolik váží. Čas s bratrem, kterého tolik miluje.

Klep! Klep! Klep! Klep! Klep! Klep! Klep! Klep!

Zvuky k dotyčnému doléhaly tak pomalu a potichu. Jako by z dálky. Stále dokola. Pomalu sílily. Dokud neustaly. Nahradil je nový zvuk. Dvoje krátké, ne příliš hlasité zaklepání. Černovlásek se dlouho přemáhal k tomu, aby vůbec otevřel oči. Když už to konečně udělal ani si neuvědomoval, kde je. Zmateně zamžoural po místnosti. Značnou chvíli mu trvalo, než se zorientoval v pokoji, do kterého právě vysílalo slunce své paprsky. Byl doma. Seděl schoulený na zemi, opřený o chladnou zeď. Lehce pohnul hlavou směrem ke dveřím, na které nedávno někdo klepal. Ten nebo ta, svou snahu očividně vzdal, protože chodbou se opět rozlehl již tak známý zvuk „klap“. Černovlásek se pokusil postavit na nohy. Jeho tělo, jako by ho, ale vůbec neposlouchalo. Byl promrzlý a celý rozlámaný. Přece jenom byl už chladný podzim a navíc celou noc, jak to tak vypadalo, spal na zemi. Teprve teď si vybal důvod proč tomu tak bylo.

„Nepřijede“ Zopakoval si sám pro sebe zas a znovu. Ještě nějakou dobu posedával na zemi, dokud ho chlad a navíc i hlad nevyhnal na nohy. Pomalu se postavil. Připomínal sto let starý strom, který se celé ty věky nepohnul. A pak najednou zavane prudký vítr a on ať chce nebo ne, musí zatančit. S povzdechem se doklopýtal až k oknu a zadíval se ven. Očividně bylo chladno. Nad zahradou se držel bílý opar, přestože na obloze zářila oranžová koule, která přes sklo do tváře mladíka vysílala příjemné teplé doteky. Rukama sjel až na bříško, které si nevědomky pohladil. Měl hlad a přímo obrovský hlad. Nejdříve se, ale rozhodl, že zavírá do koupelny. Starým naučeným pohybem ze sebe shodil přebytečné oblečení a zaplul do sprchy. Chvíli manipuloval s kohoutkem, aby nastavil jemu příjemnou teplotu vody. Po pár sekundách se mu to povedlo a jeho tělo skropilo několik kapek, připomínajících jarní přeháňku. Černovlásek sáhl po lahvičce s nápisem „shower gel“, vymáčkl si trochu na dlaně a rozetřel po celém těle. Pár okamžiků ještě nechal kapky vody rozmazlovat jeho alabastrově zbarvenou pokožku, než se rozhodl, že vypne vodu. Kolem pasu si uvázal ručník, oblečení, které nechal válet na zemi, hodil do koše na prádlo a mlčky se vrátil do pokoje. Po tváři mu ztékaly kapky vody, které se mu držely v temně černých vlasech. Osušil se a převlékl se do čistého oblečení v podobě tmavých džínsů a bledě modrého trička s potiskem. Na nohy obul kecky, které běžně nosil po domě. Po tom co se dooblékl zavítal ještě jednou do koupelny, aby zkrotil vlasy odstávající do stran a vyčistil si zuby. V tu chvíli se znovu ozval jeho prázdný žaludek. Sasuke neotálel a vydal se do kuchyně. Mlčky a tiše jak měl v oblibě prošel dlouhou chodbou, sešel několik schodů, něž se ocitl v místnosti, který byla prosycena vůní palačinek s javorovým sirupem. Jakmile tolik známou vůni ucítil, v puse se mu vytvořil přebytek slin a žaludek se začal hlásit o slovo ještě hlasitěji, než tomu bylo doposud. V pokoji byl celkem klid. Otec už byl nejspíš v práci, matka seděla u stolu a právě pila čerstvý pomerančový džus. Sasuke přelítl pohledem po celé kuchyni. Na lince stál talíř plný čerstvých palačinek, z kterých unikala pára značící, že jsou právě sundané z pánve. Na mohutném tmavě hnědém stole z masivu se rozprostíraly mísy s čerstvým ovocem, které bylo nakrájené na drobné kousky. Vedle stál džbánek s javorovým sirupem a ještě o něco dál polehávaly na stole sklenky džemu. Celé promenádě chutí dominoval velký džbán s pomerančovým džusem, vedle kterého se tyčila váza s nově natrhanými tulipány ze zahrady. Černovlásek hladově polkl a vešel do kuchyně a posadil se ke stolu.

„Ahoj“ Pozdravil matku, která odlepila oči od módního časopisu. Tyhle „slátaniny“ jak by řekl Sasuke, četla skoro pořád. Věčně nakupovala nové a nové kosmetické přípravky od regeneračních krémů až k vyživovacím maskám s kaviárem. Sasuke se při té myšlence ošil a tvář protáhl v mírný úšklebek. Musel, ale dát za pravdu že jeho matka ve svých pětačtyřiceti letech vypadala velmi dobře. Z úvah ho vytrhnul právě její hlas.

„Dobré ráno.“ Opáčila a už, už se chtěla věnovat četbě časopisu, když sebou náhle lehce trhla. Očividně jí něco napadlo nebo si něco uvědomila. Nejdříve upřela pohled na sněhově bílý ubrus na stole, ale vzápětí se zadívala na černovláska sedícího kousek od ní.

„Sasuke?“ Podívala se jeho směrem s nadějí v hlase.

„Hm?“ Zareagoval černoočko, který si právě políval palačinky sirupem.

„Chtěla jsem s tebou mluvit o Itachim.“ Než stačila něco dalšího říct Sasuke na ní vrhl chladný pohled a zavrtěl hlavou.

„Já už vím, že nepřijede. Táta mi to řekl…“ Sykl a věnoval se dál své snídani.

„Víš on má moc práce. Čekají ho testy, navíc prý musí pracovat na nějaké seminární práci.“ Opět než dořekla, co měla v plánu přerušil jí chlapec, který se tvářil dost naštvaně.

„Jasně. Má tolik práce, že se nemůže stavit ani na blbej víkend. Ještě před dvěma týdny sem s ním mluvil a všechno bylo v pohodě. Ale najednou nemůže. A ani mi o tom není schopnej říct.“ Vyštěkl černovlásek a vrhl na matku dotčený pohled.

„Sasuke. Nechovej se tak sobecky.“ Vyhrkla jeho matka v zápětí. Sasuke na ní překvapivě vykulil oči. Takže to byl on, kdo se choval sobecky? Ten, který se jim nikdy nepletl do cesty a nechal je žít si svůj život. Ten, který po nich skoro nic nechtěl. Takže on se choval sobecky? Sasukemu v hlavě vířila spousta sprostých slov, které nakvašeně polykal. Zhnuseně se na matku díval, z jeho očí číšila zloba.

„Tak promiň, že vůbec žiju. Že nejsem tak dokonalej jakýho bys mě chtěla!“ Vykřikl Sasuke a prudce vstal od stolu, div nepřevrátil židli. Tváře mu žhnuly a z očí se mu draly neposedné slané kapičky, které stékaly jako vodopád po lících. Černovlásek se rychlým krokem vyřítil z kuchyně, přes obývák až do chodby, kde popadl bundu a vyběhl ven. Samozřejmě za sebou nezapomněl pořádně bouchnout dveřmi. Proběhl příjezdovou cestou až ven do ulice obklopené studeným ránem. Všude se stále ještě vznášel mlžný opar, přes který se slunce snažilo dostat své paprsky. Tu a tam se to povedlo. Jinak všude bylo šero a vlhko. Sasuke ani nevěděl kam jde. Bylo mu to jedno. Byl naštvaný a zklamaný. Zklamaný sám ze sebe, že žije takovýhle potupný život. Mlčky se toulal ulicemi, až se najednou ocitl v parku, který vedl až k jezeru. Všude bylo ticho, jen tu a tam se ozýval ptačí zpěv vyhrávající ranní sonátu. Sasuke se posadil na lavičku, kterou od jezera dělilo jen pár kroků. Upřeně sledoval lehce se zmítající hladinu a snažil se urovnat si zmatek v hlavě. Všechny ty myšlenky, které se mu v mysli potulovaly jako by hledaly to správné místo kde spočinout.