Kapitola 2

„Úžasné! Všechny knihy, na kterých jsem pracoval, se umístily mezi nejprodávanějšími!“ Prstem jsem přejížděl názvy titulů a v očích mi jiskřila radost. Vzal jsem dvě z knih do ruky a prolistoval je.
„Hej!“ Ten hlas mě vytrhnul z myšlenek. Překvapeně jsem se otočil a zadíval se na vyššího muže, který stál za mnou.
„Sasuke?“ Než jsem stačil říct něco dalšího, jeho silné paže mě uzamkly mezi ním a chladnou zdí. Sklonil se ke mně a vpil se do mích rtů.
……….
„Ááááááááá.“ Můj křik se rozlehl pokojem. Sotva jsem lapal po dechu, na čele se mi třpytily kapičky studeného potu.
„Sen! Jen příšerný sen!“ Roztřesenýma rukama jsem si odhrnul blond vlasy z čela, na které se mi lepily.
……….
„Cože? Nemáš to hotové? To snad nemyslíš vážně?!“ Sasukeho hlas se linul snad do všech koutů kanceláře. Křičel do telefonu jak smyslů zbavený a na čele se mu tvořila hluboká vráska. Schylovalo se ke konci měsíce. Všichni opět připomínali chodící mrtvoly. Vyčerpaně leželi na židlích nebo dokonce na stole.
„Tak kdy to bude hotové? Kdo mi sliboval, že to dneska budu mít na stole?“ Sasuke dál ječel do telefonu a přitom máchal rukama do všech stran.
„Víš, jaké potíže budeme mít, když požádáme tiskárnu o prodloužení? Prostě sklapni a jdi se věnovat své práci!“ Zařval tak hlasitě, že jsem skoro ohluchl. Praštil sluchátkem a postavil se. Následoval dlouhý povzdech.
„Naruto! Jdeme!“ Vyhrknul nakonec a popadl svojí tašku.
„Jdeme navštívit tu rádoby spisovatelku.“ Štěkl a zamířil ke dveřím.
„Teď hned?“ Překvapeně jsem se na něj zadíval.
„Okamžitě! Uděláme korekturu poslední kapitoly a vezmeme jí do tiskárny.. Vezmi si své věci a jdeme!“ Prskal rozkazy a já jen němě přikyvoval.
„Ale já tohle ještě nikdy nedělal“ Ohradil jsem se.
„Si jediný volný, tak sebou hoď.“ Odsekl a vyšel ven z kanceláře.
„Jediný volný?“ Zbledl jsem. Kolem mě leželi další tři muži, kteří s touhle prací měli víc zkušeností než já. Ale já jsem tu byl jediný volný. On je snad slepý! Bez dalšího reptání jsem ho doběhl. Opět telefonoval. Snažil jsem se zaslechnout co nejvíc slov z rozhovoru, ale ani tak jsem nepřišel na to, s kým mluví. Očividně byl dost naštvaný.
……….
Dorazili jsme do kanceláře jiných editorů. Vypadalo to tam snad ještě hůř než v té naší. U stolu seděly samé ženy. Hlavy opřené o stůl. Pod očima se jim táhly černé kruhy, oblečení co měly na sobě, bylo pomačkané. Bezmyšlenkovitě čmáraly na papír prapodivné obrazce. U stolu kousek stranou seděla mladá slečna. Měla růžové vlasy, ale nevypadala o nic lépe než ostatní.
„S-Sasuke.“ Zavzlykala, když si před ní černovlasý muž stoupnul.
„Jestli se cítíš dostatečně vina, na to abys brečela, tak to příště udělej včas.“ Rozkřikl se na ní. Vypadal jak rozzuřený vlk. Cenil na ní zuby, div mu od pusy nelítaly sliny.
„Já to prostě nedokážu.“ Odsekla stejně tvrdě a prudce se postavila.
„Jak se opovažuješ mi odmlouvat?“ Zuřil Sasuke. Tváře mu žhnuly hněvem. Celou tu komickou situaci jsem značně vykolejený pozoroval z povzdálí.
„Sklapněte a jděte pracovat!“ Ozvali se sborově ženy sedící u stolu. Sasuke a ta růžovlasá slečna zmknuli.
„Vím, že ti působím potíže, ale ta korektura je hrozně složitá.“ Hlesla. Dívala se na rozložené listy, co se jí válely po stole a v ruce nervózně žmoulala tužku.
„Když to nezvládneš, dej tu práci někomu jinému.“ Odsekl Sasuke.
„Zvládnu to.“ Vykřikla a výhružně se na něj zadívala svýma zelenýma očima.
„Tak sebou hoď, musíme to stihnout do uzávěrky.“ Sasuke stál nad ní a díval se, jak právě přeškrtává nějaké slovo a nahrazuje ho jiným.
„Vím to! Udělám to, tak mi nestůj za zády.“ Osočila se na něj. Sasuke jí propaloval chladným pohledem. Nakonec se od ní odtrhnul a sednul si ke stolu, který stál v druhém rohu místnosti. Já jsem ho následoval.
„Sasuke, vypadá jako by už pár dní nespala.“ Poznamenal jsem šeptem a prohlížel si jednotlivé listy, které už prošli korekturou.
„To není tvoje věc, věnuj se své práci.“ Zpražil mě Sasuke a vše doladil znuděným pohledem. Už jsme kontrole korektury věnovali více jak tři hodiny. Několikrát jsem prudce zamrkal, abych vůbec viděl, co se na listě papíru píše.
„Hej, Sasuke… Myslíš, že má vůbec cenu na té korektuře pracovat, když to stejně do uzávěrky nestihnu?“ Její hlas zněl absolutně zoufale, jako by všechno vzdala.
„Jak se na tohle vůbec můžeš ptát? Jasně, že má!“ Odsekl napruženě Sasuke.
„Když to ale nestihnu, stejně jí odmítnou vydat.“ Špitla a zapíchla tuhu tužky do papíru.
„Uhm.. Nerad se do toho pletu, ale všechny knihy, na kterých jste spolupracovala, jsem četl a líbili se mi. A myslím, že by byla škoda zahazovat tolik práce…“ Vložil jsem se do toho. Zadívala se na mě, jako bych spadl z višně.
„Vydají ji. Mluvil jsem s tiskárnou a ta přijala návrh na odložení… Bude tě to stát reputaci, ale kniha se nakonec vydá.“ Hlesl Sasuke a konečně zvedl oči od podkladů. Tvářil se jako by o nic nešlo.
„Rozumím.“ Šeptla. Upírala na něj své uslzené a zarudlé oči.
„Tak si pospěš a dodělej to už konečně.“ Napomenul jí a vrátil se ke své práci. Stejně tak i ona.
„Takže předtím mluvil s tiskárnou? Proč jí to hned neřekl? Měl v plánu jí nechat skončit, jak se patří…“ Přemítal jsem nad tím a poprvé za celou dobu jsem k Sasukemu cítil respekt a uznání.
……….
Strávili jsme nad tím celou noc, skoro už svítalo, když jsme se společně se Sasukem vraceli do naší kanceláře. Hned jak jsme přišli, zamířil do oddělení tiskárny, aby odnesl korektury, na kterých jsme pracovali.
„To bylo příšerné! Zkontroluji podklady na pondělí a půjdu domu.“ Skoro jsem nemohl mluvit. A ještě horší bylo, že vše co jsem říkal, jsem si říkal sám pro sebe. Unaveně jsem se sesunul na pohovku u okna a poprvé si uvědomil jak je ranní světlo destruktivní. V tom se ve dveřích objevil Sasuke. Tašku si položil na židli a sedl si vedle mě.
„Jsem vážně rád, že máme hotovo.“ Hlesnul jsem a dlaní si promnul unavené oči.
„A já jsem rád, že jsi tam byl.“ Odvětil.
„C-cože?“ Nechápavě jsem se na něj zadíval.
„Sakura většinou nebývá taková hysterka, ale tentokrát měla na mále. Myslím, že si jí dodal sebedůvěru.“ Vysvětlil Sasuke a napil se energetického nápoje, který si sebou přinesl.
„Neměl jsem nic říkat. Nevěděl jsem, že si mluvil s tiskárnou. Jinak bych mlčel… Přál bych si mít více taktu… jsem moc přímý, vždy vyhrknu nahlas, co cítím… Prostě už jsem takový…“ Schoval jsem obličej do dlaní a povzdechnul si.
„Skutečně..“ Sasuke se ke mně natáhl a podal mi tentýž nápoj, který pil.
„Ten je pro tebe.“ Dodal na vysvětlenou a usmál se.
„D-díky.“ Špitl jsem a vzal si ho. Zamyšleně jsem ho držel v ruce a díval se na nápis na etiketě. Tak přeci i on se umí usmát. Pomyslel jsem si. Zaměřil jsem své oči na něj, ale jakmile udělal totéž, ucukl jsem.
„Vůbec si se nezměnil.“ Prohlásil z nenadání. Překvapeně jsem se na něj zadíval.
„Co tím myslíš?“ Nechápal jsem.
„Hádám, že si mě nepamatuješ že?“ Zadíval se na mě těma černýma pronikavýma očima.
„Už jsem ti říkal, že si se musel splést.. Možná ti jen někoho připomínám..“ Namítl jsem a zavrtěl hlavou. Než jsem se nadál, povalil mě na pohovku a zalehl mě svým tělem.
„Teď si na mě možná vzpomeneš.“ Zašeptal. Prsty mě chytl za bradu a sklonil se ke mně, aby mě vzápětí políbil. Třel se svými rty o ty mé, dokud si do nich nevynutil vstup jazykem. Zlehka mě jím pohladil po patře. Odstrčil jsem ho od sebe.
„Sasuke! Pokud je to vtip, tak to vůbec legrační není.“ Vyhrknul jsem a odvrátil od něj hlavu.
„Vtip? No jo.. Ty si vždycky přemýšlel takhle..“ Slezl ze mě a posadil se. Oči měl přivřené, možná proto že mu do nich padaly pramínky tmavých vlasů.
„Když jsem tě viděl poprvé, myslel jsem si, že si se změnil, ale si pořád stejný.“ S těmito slovy se postavil.
„O čem to mluvíš?“
„Tenkrát… Řekl si, že mě miluješ…“
„Cože?“ Zaúpěl jsem překvapeně. Byl jsem absolutně zmatený.
„Řekl si, že mě miluješ… Pak jsi mě odmítl a teď předstíráš, že si na nic nepamatuješ.“ Stál ke mě zády, jen občas se ohlédl, aby se mi zadíval do obličeje.
„Vůbec nevím o čem to mluvíš!“ Namítl jsem.
„Musím ještě zajít do tiskárny“ Kouknul na hodinky a šel ke dveřím.
„Sasuke!“ Vyhrknul jsem…
„Víš.. ve vyšším ročníku na střední se moji rodiče rozvedli… dříve jsem se jmenoval Usami.. Ne Uchiha.“ S těmito slovy se vytratil z kanceláře.
„Sasuke Usami“ Porazil mě pocit naprostého zoufalství. Vybavily se mi dny, které jsme trávili ve společném objetí. Jeho doteky na mém těle. Jeho něžná slůvka, když jsme spolu spali. A i to, jak zareagoval, když jsem se ho zeptal, co ke mně cítí. Vysmál se mi.
„To nemůže být pravda… Nemůže to být on! Jak to že jsem ho hned nepoznal?“ Něco ve mně se vzepřelo a já vyběhl za ním. Zachytil jsem ho u výtahu.
„Stůj! Nemůžeš to na mě takhle vyhrknout a pak si klidně utéct! Měl by ses alespoň omluvit za to, co si mi udělal!“ Ječel jsem na něj. Alespoň, že v tuhle dobu v celé budově skoro nikdo nebyl. Zastavil se a zadíval se na mě. Jeho oči byly plné chladu a bolesti.
„Co jsem ti udělal? Já ti něco provedl? Byl si to ty, kdo udělal něco mě! To ty si ten kdo mě vykopl z kola a příští den zmizel, kdo ví kam! Osočil se na mě.
„O čem to sakra mluvíš?“
„Musí být pohodlné mít selektivní paměť. Si vážně hrozný!“ Odsekl a kouknul stranou.
„Všechno co jsem tenkrát řekl, jsem myslel vážně! To ty jsi mě získal, užil si a pak si mě klidně odkopl“ Prskal jsem.
„Kdy jsem něco takového udělal?“
„Když si se smál.. Smál ses, když jsem se zeptal co ke mě cítíš!“
„To si ani nepamatuju.. Byl jsem obyčejnej spratek na střední.. Ale jestli jsem se smál, nejspíš to bylo z rozpaků! Ty sis myslel, že si z tebe utahuju? Proto si mě vykopl a pak utekl? A proto si mě celých deset let kvůli tomu nesnášel? Si vážně blbec!“ Ušklíbl se. Horní ret se mu zkřivil v opovržení.
„Ty si tady ten blbec!“ Odseknul jsem.. Vůbec jsem nevěděl, co říkám nebo dělám. V hlavě jsem měl úplně vymeteno.
„Konečně! Záhada vyřešena..“ Povzdechl si. Tmavé vlasy mu padaly do obličeje a oči se mu leskly únavou.
„To ale znamená, že tě můžu znovu svést že?“ Ani se na mě nepodíval. Stále mluvil s naprostou jistotou. Nechápavě jsem se na něj díval. Přijel výtah. Vstoupil do kabiny. Stál zády ke mně.
„Nezáleží na tom, s kým jsem byl, nemohl jsem na tebe zapomenout. Donutím tě znovu říct, že mě miluješ! Jen počkej…“ Ohlédl se na mě přes rameno a dveře výtahu se zavřeli.
„Cožé?“ Vyjekl jsem.
„Uklidni se, uklidni se… Co to sakra znamená? Že to všechno bylo nedorozumění? Když to tenkrát udělal, tolik mě to naštvalo..Když se mi vysmál.. Byl to snad vážně jen nervózní smích, aby skryl své rozpaky? Stupidní.. Jak to, že jsem si hned nevšiml, že je to on?… Je jiný. Nepoznal jsem ho.. Zakázal jsem si na něj myslet… Proto si ho už skoro nepamatuji… Co když všechno co říká je pravda? Co když za to všechno můžu já… Příliš jsem se ukvapil? Možná…mě miloval? Možná mě stále miluje… Znamená to, že se do něj můžu znovu zamilovat? Ne! On udělal něco nejasného a nejednoznačného! Tohle vysvětlení mi nestačí! Tohle není láska! Tohle není láska! Tohle není láska!“
………
„Tolik krabic.“ Povzdechl jsem si a podíval se po skoro prázdné místnosti. Přestěhoval jsem se.
„Kde mám nůž na krabice?“ Zahuhlal jsem… Ani po hodině jsem nic čím bych pevnou izolepu rozdělal nenašel.
„Fajn, fajn.. zajdu tedy do večerky…“Zaúpěl jsem a zvedl se z pohovky. Vyšel jsem ze dveří a zarazil se. Z dveří vedle mě právě vycházel můj nový soused.
„Uhm, promiňte. Jsem váš nový soused. Jmenuji se Naruto Uzumaki“ Vyhrknul jsem a zvedl k němu oči.
„Ty?“ Vyjekl jsem, když se moje oči střetly s těma Sasukeho.
„Heh…chápu.. Přišel si mi říct, že mě miluješ? Měníš své názory rychle..“ Pousmál se škodolibě.
„Co to sakra blábolíš?… Tohle už ti nikdy neřeknu.. A teď mě omluv..!“ Odsekl jsem a zmizel zpátky ve svém bytě. „Nemůže to být pravda! Prostě nemůže!“