Kapitola 2

,,Zoro,“ říkal hlas. Pořád dokola. Jako by odříkával mantru. ,,Zoro. Zoro. Zoro.“ Pořád dál a dál k němu pronikal tlumený, mužský hlas. Jako kdyby se ně něj někdo pokoušel mluvit, zatímco měl polštář u pusy. Ten hlas mu nebyl ani trochu povědomý. Kdo ho mohl tak vytrvale volat, když ho ani neznal?
,,Zoro. Zoro.“ Pořád neutichal. Vytrvale se dožadoval jeho pozornosti a nenechal ho spočinout v bolest oprošťujím spánku. Šermíř se pokusil odlepit od sebe pevně sevřená víčka. Netušil proč, ale povedlo se mu otevřít jen pravé oko. Něco mu bránilo v tom, aby se od sebe odlepily i víčka toho druhého. Když chtěl rukou sundat to, co mu oko blokovalo, slyšel akorát tiché chřestění oceli. To stejné se ozvalo, když se snažil pohnout druhou paží. Když se pokusil pohnout nohama, k velkému překvapení se mu je povedlo trochu pokrčit. Hned ho ale zastavily předtím prověšené řetězy. Najednou si všechno uvědomil. Jak s Luffym, Nami, Robin, Chopprem a Usoppem přijel na tenhle ostrov. Jak šli zařizovat bůh-ví-jaké véci a jak on zůstal hlídat loď. Jak sledoval postavu do slepé uličky a jak mu na hlavu dopadla ostrá rána. Tam jeho vzpomínky končily. Pak pokračovaly přesně touto chvílí. Zoro zkusil škubnout rukou, aby vyrval řetězy ze zdi. Ani se nepohnul. Cítil se unavený a omámený, jako by se právě probral z celodenního spánku. 
,,Zoro.“ Ten člověk pořád mluvil. To mu připomnělo, proč vlastně otevíral oči. Chtěl vědět, kdo ho volá. Chvíli mu trvalo, než se mu povedlo zaostřit pohled. Když se mu to povedlo, viděl, že je v tmavé, šedé místnosti. Před ním byly černé mříže a oddělovaly ho od prostoru před ním. Jedna z částí byla cela. On ale cítil, že v ní není. Je v ní někdo jiný. On je v prostoru, ze kterého se dá dostat bez klíče. V chodbě. Za mřížemi nikoho neviděl. Uvědomil si, že až doteď měl hlavu položenou na prsou. Zvedl jí a podíval se doleva, tam, kde byla jeho slepá polovina. Při tom pohybu mu bolestivě křupal krk. Musel být předtím dlouho ve stejné pozici. Nalevo od sebe spatřil jen poličku s poloprázdnými lahvičkami průhledné tekutiny, jednu nazelenalou a jednu nafialovělou, a za ní zeď. Obrátil tedy hlavu na druhou stranu. Měl teď otevřený výhled do celé cely, takže spatřil hubeného blonďáka opírajícího se o stěnu, který měl hlavu mezi koleny. A stále opakoval to jedno slovo.
,,Zoro.“ Šermíř si všiml vězňovy oteklé, zkroucené nohy. Muselo to být bolestivé zranění, ale zdálo se, že to ani nevnímá. Že se soustředí jen na to, aby pořád dokola opakoval jeho jméno.
Zoro se pokusil promluvit. Na první pokus mu z hrdla vyšlo jen němé zachroptění. Zdálo se ale, že blonďák to slyšel i přes své mluvení. Trhnutím zvedl hlavu, a když viděl, že na něj Zoro upírá svůj zamlžený zrak, rozesmál se a rychlostí blesku se ocitl u mříží. Byl to pozoruhodný výkon, vzhledem k zraněné noze.
,,Zoro! Ty jsi v pořádku!“ Křičel. ,,V pořádku! Já… Na chvíli jsem usnul, a najednou jsi byl pověšený na zdi místo toho, abys ležel tady, se mnou v cele. Bylo to trochu děsivé. Myslel jsem, že jsi… Že jsi mrtvý.“ Ke konci se už trochu uklidnil a ztišil. ,,Ale když ti nic není, je to dobré. Počkáme, dokud se trochu nezotavíš, a pak vypadnem.“ Zorovi se zdálo, že je blonďák v sedmém nebi. Vůbec nepřestával mluvit. Zdálo se mu to divné. Být tak šťastný, že je v pořádku někdo, koho nikdy dřív neviděl. Šermíř několikrát nasucho polknul, dokud se mu nezdálo, že bude schopný mluvit. Nakonec ze sebe vysoukal slova, která měl na jazyku.
,,K… Kdo jsi…?“ Zachroptěl. Muž v cele najednou zmlkl a nevěřícně se na něj podíval. ,,Kdo jsi?“ Zopakoval Zoro. Už se mu mluvilo mnohem lépe. Pozoroval, jak se muži doširoka otevřely oči. Vypadalo to dost zoufale. Vyděšeně. Nevěřícně. Pak se zalily slzami, které nešly zastavit. Blonďák ani nemrkal. Jen na něj zíral tím pronikavým pohledem a proudy slz se mu koulely po tvářích, odkud kapaly na šedou dlažbu.

***

Sanjimu se sevřelo hrdlo, když si uvědomil, že ho Zoro vůbec nepoznává. Nedokázal zadržet slzy, které se mu draly z očí, a tak se nakonec poddal a doopravy plakal. Bylo to poprvé, co plakal před Zorem. Poprvé, co plakal od té doby, kdy se přidal ke Slamákům.
,,Sanji,“ šeptal. ,,Sanji. Zoro, jsem Sanji. Copak mě nepoznáváš?“ Uvědomoval si, že musí vypadat jako šílenec. S vytřeštěnýma očima, brečící, pokoušející se přesvědčit někoho, kdo zapomněl, že ho zná. Ale nemohl si pomoci. Prostě nevěděl, co bude dělat. Byl zoufalý. Trochu naštvaný. A upřímně, i dost vystrašený. Co bude dělat? I když se dostane pryč, Zoro s ním nepůjde, když si ho nepamatuje. Bůh ví, co všechno ještě zapomněl. Pamatuje si vůbec Going Merry, Luffyho, nebo vůbec pirátský život?
,,Notak, Zoro. Nehraj blbce. Musíš si přece pamatovat Nami-san a Robin-chan, Luffyho, Choppera a Usoppa. A mě. Notak.“ Přesvědčoval sám sebe, žo tohle není pravda. Že je to jen zlý sen.

Než stačil kdokoli z nich něco říct, zavrzaly tlusté, dřevěné dveře a v nich se objevil muž s jídlem a pitím. Sanji pozoroval, jak Zoro odtrhl svoje oči, které vypadaly, jako by nebyl ani v tomto světě, od něj a pohlédl na muže. Sanjimu se tak odkryl pohled na krátké, zelené vlasy slepené krví a odpudivě vypadající ránu na temenu, která na několika místech pořád slabě krvácela. Pak šermíř opět sklopil hlavu, tak, jako jí měl předtím, když spal. S bradou položenou na prsou.
,,Hej, přinesl jsem sváču,“ řekl nově příchozí. Byl to stejný muž, který před několika hodinami přivlekl Zora. Sanji odvrátil hlavu a zavřel oči. Neměl chuť ho vidět. Neměl chuť vidět nic. Přál si, aby se nenechal chytit takovými amatéry, jakými byli oni.. Mohl vědět, že se bude dít něco špatného, když přišli. Když pracoval v plovoucí restauraci Baratie, jejich příchod také nevěstil nic dobrého. Neměl je vůbec poslouchat a rovnou jim nakopat zadky. Takhle nejen dostal sebe i Zora do obrovských problémů, ale neměl ani příležitost mu dát to. To, s čím se dělal celé odpoledne, zatímco byl Zoro pryč. Když přišli, akorát balil hotový výrobek do malé krabičky. Sice ho stihl zachránit a strčit si ho do kapsy saka, ale co na tom. Valentýn už stejně propásl.
Slyšel, jak muž pokládá plato s jídlem a pitím před mříže. Také slyšel, jak další plato pokládá na poličku vedle Zora. Slyšel zvuk, který zněl, jako když se otevře víno. Tiché lup, které se ozve, když vytáhnete korek z hrdla lahve. Pak se dlouho ozývalo pouze cinkání nádobí. Ten muž Zora nepochybně krmil. Sanji zaťal pěsti. To on chtěl Zora krmit. Vkládat mu kousky jídla, které uvařil, jemně do úst. Pak se zasmát a ubrouskem mu otřít omáčku, která mu skápla na bradu.
Kuchař tiše trpěl, dokud neslyšel, že muž odchází. Pak teprve otevřel oči a natáhl se pro plato s jídlem a sklenku pití. Byla to jen rýže. Obyčejná vařená rýže. A příbor žádný. Opatrně nabral hrstku do ruky a tu si pak strčil do úst. Ano, přesně takhle mohl krmit Zora. Pak by si nemusel zbývající zrnka z dlaně slízat sám. Udělal by to on. Sanji zavrčel a přitiskl si zaťatou pěst k čelu, jako by tím mohl takovéhle myšlenky vytěsnit. Jako by na něj mohl přestat myslet, když visel na stěně přímo před ním, v jeho košili bez zapnutých knoflíků. Nemožné.
Přestože se musel potýkat s takovými myšlenkami, snědl jídlo všechno. Bůh ví, kdy mohl dostat další. Pak upil trochu vody ze sklenice. Tu pak položil ke stěně. Poté se přesunul trochu bílž k Zorovi a zkřížil nohy do tureckého sedu, ruce měl na kolenou.
,,Tak, Zoro,“ řekl, když se trochu uklidnil. ,,Pomůžu ti si vzpomenout, dobře? Hm… Kde začít?“ Sanji chvíli přemýšlel. Pak najednou luskl prsty. ,,Ha! Už vím. Luffy. S tím se znáš nejdéle, ne? Takže… Říká ti to něco?“ Kuchař pozorně sledoval Zorovu tvář. Viděl, jak obrátil hlavu směrem k němu a povytáhl obočí.
,,Samozřejmě,“ vypravil ze sebe.
,,Dobře…Budeme pokračovat dál. Ty ses k němu přidal první, viď? Takže další byla…“
,,Nami,“ přerušil ho Zoro. ,,Pak Usopp. Pak jsme přijeli na Grand Line. Tam jsme potkali nejdřív Choppera… a pak Robin. Stačí?“ Sanjimu najednou zatrnulo. Po Usoppovi měl přijít on. Ale ne, on si pamatuje všechny před ním i po něm.
,,Notak, Zoro.“ Když mluvil, nervózně se smál. Nemohl to udržet. ,,Baratie. Tam jste mě nabrali. Dělám kuchaře a… a…“ Na Sanjiho zase šly slzy. Podruhé za den? Ne, to ne. Ne před Zorem. Zaklonil hlavu, aby je udržel v sobě.
,,Nejsi… Slamák. Nepleť se tam… kam nepatříš. Dělá se mi z tebe… zle.“ Zoro dělal při mluvení pauzy. Musel nabrat dech. Ještě se nezotavil, tak to dá rozum. Přestože mluvil přerušovaně a tiše, obsah zprávy byl jasný. Nechce, aby na něj Sanji mluvil. Nepamatuje si ho a zvedá se mu žaludek z jeho slabosti. Blonďák se na něj chvíli koukal. Pak se bez natáhnul na zem. Jediné, co ze sebe vypravil, bylo bezbarevé: ,,Aha.“ Pak akorát ležel a zíral do stropu.

***

Už asi týden byli na tomhle zapovězeném místě. Nami s Robin se celé dny probíraly knihami, po několika hodinách se k nim přidal i Chopper. A Luffy pořád jen jedl. Akorát on seděl s rukama za hlavou a nohama na stole a věčně si stěžoval.
,,Nemůžeme se na tohle vybodnout? Stejně nic nenajdeme,“ reptal Usopp. Nami po něm, jako vždy když tohle řekl, vrhla vražedný pohled.
,,Už jsem ti to říkala. Dokud si nebudeme jistí, že tu nic není, neodcházíme.“ Pak se vrátila zpátky ke knize, kterou předtím listovala. Usopp si povzdechl. To všechno kvůli tomu, že jim poslali dopis, kde je sem zvali, s tím, že mají podezření, že je poblíž poklad a že jim dají polovinu, pokud ho najdou.
,,Proč jsi chodil, když tu nechceš být, Usoppe?“ Luffy stál celou dobu ve dveřích a žvýkal kuřecí.
,,Protože jsem myslel, že tu budem dělat něco jinýho, než se celý dny probírat knihami,“ stěžoval si znova.
,,Ty tu neděláš nic,“ zasmál se Luffy. Ostřelovač zaskřípal zuby. ,,Jestli tu nechceš být, běž za Zorem a Sanjim na Merry, tam se zabavíš, ne?“ Navrhl. Usopp ale zavrtěl hlavou.
,,Co by jste si tu beze mě počali?“ Luffy akorát pokčil rameny a odporoučel se pryč.

Za další hodinu ale Usopp málem umřel nudou.
,,Tak fajn, nechcete mě tu, odcházím.“ Zvedl se ze židle, na které doteď seděl. ,,Než se vrátíte, opravím Merry.“ Loď pořád měla ještě nějaké škody od poslední bouře, ke kterým se ještě nedostal.

***

Sanji už zase, jako každý den, seděl u mříží a sledoval Zora, který to už ani nevnímal. Zezačátku mu to vadilo, ale zvykl si. Většinu času trávil spaním, jako dřív. Sanji viděl, že se šermíř zotavuje. I on sám na tom byl mnohem lépe. Noha ho ještě pořád bolela, ale kost už srůstala. Pokusil se to narovnat tak, aby srostla rovně, ale moc se mu to nepodařilo. Každopádně už nebyla zkroucená, ale jen trochu ohnutá, takže to bude dobré. Chopper mu to pak určitě nějak spraví.
,,Co to máš v kapse?“ Zeptal se Zora. Vyčuhovala mu z ní nějaká lesklá věc. Šermíř otevřel oči. Často byl vzhůru, i když předstíral, že spí, aby se nemusel dívat, jak ho Sanji sleduje.
,,Čokoládu,“ odpověděl po chvilce. Sanji povytáhl obočí. ,,Byl Valentýn, ne?“ Kuchař se musel smát. Netušil, že si Zoro vůbec uvědomuje takovéhle svátky. Ihned si ale také uvědomil čokoládu, která byla pořád ve vnitřní kapse jeho saka. ,,Co je?“ Vyštěkl na něj, když se nepřestával řehtat.
,,Já jen, nemyslel jsem, že tě bude něco takového zajímat,“ odvětil blonďák a mávl rukou. Byl rád, že Zorovi už nedělá mluvení problém a je natolik v pořádku, aby na něj zase křičel. ,,Pro koho?“ Zoro přimhouřil oči. Vypadalo to, že se hodně soustředí. Jako přemýšlel… nebo vzpomínal. Za chvíli ze sebe vypravil odpověď.
,,Nami..?“ Neznělo to vůbec jistě, spíše trochu pochybovačně. Pak se na Sanjiho podíval, jako kdyby chtěl říct, jestli to bylo správně. Ten se ale akorát zamračil.
,,Máš Nami rád?“ Zeptal se.
,,Myslím, že ne,“ Zoro se zatvářil dost pochybovačně. ,,Určitě ne.“
,,Tak proč jsi jí kupoval čokoládu?“ Vyzvídal kuchař dál. Zoro se dál mračil a vypadal, že přemýšlí. Přitom celou dobu koukal na Sanjiho. V jeho očích se střídaly výrazy jako poznání, zmatení a zoufalství. Nakonec ale obrátil hlavu na druhou stranu.
,,Nevím! To je jedno.“ Dál už se odmítal bavit.

***

Když Usopp dorazil na loď, první věc, kterou viděl, bylo Zorovo triko plné ovoce.
‚Co to tady vyváděli?‘ Pomyslel si. Pak se rozhlédl po palubě. Zora tu nikde neviděl, a kdyby tu hlídal on, zaručeně by tu někde byl. Pak tu teda někde bude Sanji. A pokud chcete najít kuchaře, proč nezajít do kuchyně? Usopp vyběhl po schodech a zaťukal. Dveře nebyly úplně dovřené. Když zatáhl za kliku, lehce se otevřely. Za nimi byla jen spoušť a zkáza. Nejdříve se lekl a chtěl utéct, pak ale přece do místnosti vkročil. Nevšímal si nepořádku a šel rovnou k nepřehlédnutelnému, který ležel na stole.
,,Kapitáne, zachraň mě. Sanji,“ četl. Na krátký dopis se akorát zamračil a položil ho na stůl, ke kterému si taky sedl. Takže to psal Sanji. Něco se mu muselo stát, a tak tohle napsal. Možná ho unesli, nebo přepadli. Proč ale pak papír byl nezmačkaný, kdyby to psal ve spěchu, snad by ho trochu pomačkal. Další věc byla díra, která vypadala jako po noži. Stejné poškození bylo i ve stole, takže předpokládal, že někdo papír připíchl ke stolu. Ale všechny kuchyňské nože byly zastrčené v držáku na lince, vedle stolu akorát ležel malý vystřelovák. Usopp přemýšlel, na co by ho Sanji potřeboval, ale na nic nepřicházel. Další věc bylo písmo. Jak si vzpomínal, Sanji psal úhledným, klikatým, psacím písmem, nikdy nic nenaškrábal nevzledným tiskacím. A proč by Luffymu říkal Kapitáne? Nedávalo to smysl. Strčil dopis do kapsy a vstal od stolu. Sám s tím nic nenadělá. Nechal nepořádek nepořádkem a rozbehl se zpátky k ostatním. Snad budou vědět co dělat.

***

Když se Zoro probudil, cítil lehké šimrání na pravé noze. Nohou zatřásl, aby zmizelo, ale pořád tam bylo, a pořád to lechtalo víc a víc. Zoro se zamračil a otevřel jedno oko, které otevřít mohl. Záhy ale zjistil, že by mu bylo líp, kdyby ho nechal zavřené. Nedozvěděl by se totiž, že to šimrání způsobuje muž z cely, který se představil jako Sanji. Protáhl ruku mezi mřížemi a snažil se na Zora dosáhnout. A když se mu to nedařilo, očividně si vzal do ruky botu, aby si jí tím prodloužil a dosáhl na jeho nohu.
,,Oi, oi, oi, co to sakra děláš?“ Naštval se Zoro. Blonďák na chvíli vzhlédl, ale pak se vrátil zpátky ke své práci.
,,Nic,“ odvětil. Šermíř si povzdechl a párkrát zastřásl nohou. Když ale viděl, že to Sanjimu nevadí, ba se při tom dokonce spokojeně usmívá, opět zavřel oči. Až do chvíle, kdy si uvědomil, že botou vždycky táhne jen dolů. Jako by mu chtěl sundat kalhoty. Cítil, že se doopravdy posunují trochu dolů.
,,Nech toho!“ Zařval. Popadl ho amok a začal sebou házet. Blonďák si toho ale nevšímal  dál pokračoval v práci. Moc mu to nevadilo, stejně se sotva hnul a nemohl mu nic udělat.
Zoro sebou házel do té doby, dokud toho Sanji nenechal. A to bylo poté, jak slyšel, že něco dopadlo na zem. V tu chvíli už měl Zoro kalhoty skoro pod zadkem, držel je na sobě jen tím, že měl pokrčená kolena a zadek přitisknutý ke stěně, a vykukovaly mu bílé trenky se srdcem. Sanji se na chvíli udiveně zadíval na jeho spodní prádlo.
,,Co to máš za trenky?“ Zeptal se Sanji a potutelně se usmál. Šermíř zrudnul a odvrátil hlavu, aby to blonďák neviděl.
,,To jsou valentýnské trenky, valentýnské!“ Odsekl. Kuchař povytáhnul obočí, ale pak se zase vrátil k předmětu, který několik minut doloval ze Zorovy kapsy. Byla to podlouhlá tabulka obalená celofánem. Sanji si jí s pomocí boty přisunul až k sobě a pak jí vzal do obou rukou.
,,Opovaž se to rozdělávat, to není pro tebe,“ vrčel Zoro, který se snažil udržet zadek u zdi, aby mu kalhoty úplně nespadly.
,,A co když je?“ Usmál se Sanji.
,,To sotva, než jsem se dostal sem, nikdy jsem tě neviděl,“ hrčel dál.
,,Uvidíme,“ odvětil nepřítomně Sanji a rozbalil čokoládu. Celofán rozložil na zem a pak otočil sladkost tak, aby viděl na text. Po tváři se mu rozlil široký úsměv. Ukázal Zorovi tabulku čokolády, ve které bylo vyryto Pro Sanjiho a pod tím ještě velké srdce.
,,Sanji?“ Zorovy oči na chvíli vypadaly jako normálně. Poprvé za celou dobu se blonďákovi nezdálo, že na něj kouká přes závoj mlhy. Hned to ale zmizelo a šermířovy oči vypadaly trochu nepřítomné, jako vždy předtím.
,,Poznáváš mě?“ Zeptal se Sanji s nadějí v hlase.
,,Jak bych mohl? Musí to být omyl. Dal mi čokoládu pro někoho jiného, to se občas stane. Prostě náhoda.“ Po těch slovech Zoro svěsil hlavu a díval se do země. Navenek sice vypadal přesvědčeně, ale uvnitř něj začínala hlodat pochybnost…