Kapitola 2

„Alice? nechceš si třeba něco zahrát?“ navrhla jí teta. Děvče zavrtělo hlavou. Byly to už téměř tři hodiny od té doby co přijely od té otravné ženské, a  ona nemohla přestat přemýšlet o tom, co se stalo v ordinaci. Zmítaly jí pochybnosti. Byl to jen výplod jejího chorého mozku, nebo skutečnost? Její chování vypovídalo o tom, že se na několik vteřin přestala ovládat. Možná měla ta ženská pravdu. A tím se dostala k dalšímu problému. Mohla se z toho ještě dostat. Když neudělá žádnou chybu, bude očištěná.  Z přemýšlení ji vytrhlo hlasité dunění. Letmo pohlédla na hodiny. 

„Claire,“ zašeptala. „Půjdu si nahoru lehnout, není mi moc dobře,“ řekla nahlas a vyhnula se tetinu starostnému pohledu. Ve svém pokoji se zamkla na dva západy. Potřebovala klid a hlavně ticho. Byla si jistá že jí uslyší. 

„Hej ty? Stíne? Paní?“ nic. Zklamaně svěsila hlavu. bylo to opravdu jen mámení? Je tedy šílená. Měla by se jít udat do nejbližšího blázince, než někomu ublíží. Sedla si na postel a skryla své slzy do polštáře.

„Takhle se mi nelíbíš Arisu.“ Alice sebou trhla a radostně se kolem sebe rozhlédla. Nikoho neviděla. „Nemůžu s tebou být pořád Arisu, mám na starost i jiné věci než tebe.“ řekla. 

„Hej! Počkej! Musím se tě zeptat na…“

„Příště!“ ozval se šepot. Alice zase propadla zoufalství. Ženě už se nemohla dovolat. 

***

„Kde je Alice?“ mladá žena lomcovala bílou mříží. Už dávno se vzdala naděje že by se odsud dostala, ale to že se June vrátila s potutelným úsměvem na rtech jí dalo další sílu.

„Ale, to by tě zajímalo, co Annet? Řeknu ti, co jí pozoruju tak ta tvoje dcerunka umí být pěknej parchant. Když se uvolní její pravá podstata, vypadá opravdu děsivě. Celý tatíček, že ano?“

„Mlč June! Nebýt tebe, Alici by se nic z toho nestalo!“ naštvaně třískla do bílého kovu. okovy které měla na rukou zařinčely, žlutě zazářily a jejich nositelka omdlela.

„Ubožáku. Kdyby jsi ho tolik nemilovala, nemuselo se nic z toho stát. Můžeš si za to sama. JÁ chci pro Arisu to nejlepší. Ne ty.“ zavrčela a odplivla si. Slina ženou proletěla a dopadla na zem za ní. „Pořád si nemůžu zvyknout na to že jsi mrtvá,“ řekla. „Ale asi je to nejlepší věc, jaká tě mohla potkat. Sbohem… sbohem.“  řekla. Mladá žena pootevřela oči teprve ve chvíli, kdy v dálce odbil orloj.

„Alice. Počkej na mě. Příjdu. i když mám tyhle zatracený okovy, určitě přijdu!