Kapitola 2

Na čele cítím něco mokrého a vlhká je i celá tvář. Neklidně se ošiji a rukou se pokusím sundat si tu páchnoucí věc z hlavy. Končetina se ale nechce pohnout. Poputuje sotva několik centimetrů, než svou snahu vzdám, jelikož nemám síly. Ještě několik minut zůstávám při sobě. Pak už ale nezvládám udržet mysl a pouštím jí do sladké říše snů.

Když se mé tělo opět spojí v jedno, je mi poznatelně tepleji. Snad kvůli tomu, že nyní přes své tělo cítím něco těžkého. A protože už se cítím o poznání lépe, podaří se mi odlepit víčka od sebe. Chvíli vidím rozmazaně, ale když se mi konečně podaří zaostřit, vidím nad sebou jen něco, co připomíná strop jeskyně. Po pomalém pootočení hlavy vidím, že to jeskyně také je. Zdá se, že ležím v jejím nejzazším koutě a vedle mě vesele praská malý ohýnek, přes který nevidím. Díky němu a vlněné dece, kterou přese mě kdosi přehodil, je mi takové teplo.

Ještě několik minut setrvám v této pozici, ale nakonec usoudím, že mi je již natolik dobře, abych se mohla posadit. Vlastně, byla jsem jen vyčerpaná z nedostatku jídla a síly mi přibývají rychle.

Opatrně se vytáhnu do sedu, přičemž mi z čela spadne studený obklad lehce vonící po bylinkách. V té chvíli je mi to ale jedno. Na chvíli schovám hlavu do dlaně, a když se se mnou svět přestane točit, zvednu oči. Z této pozice konečně vidím na druhou stranu ohniště. A kromě východu z jeskyně, ve kterém vidím noční nebe poseté hvězdami, spatřím ještě někoho dalšího. Muže, mohla bych ho tipnout tak na osmnáct či devatenáct let. Určitě je ale starší než já. Má ledově bílou pokožku, silně kontrastující s krátkými, černými vlasy a tmavé, hluboké oči. Ty jsou to, co mě na něm uchvátí. Jako by do světa přímo křičely: „Pomožte mi někdo. Odvrhli mě, ale já se chci cítit chtěný!“ Jak se ale zdá, najevo to nedává. Neboť ani nezvedne hlavu od kotlíku, houpajícího se nad ohníkem, když na mě promluví.

„Tak už jsi vzhůru, ano?“ Spíše než otázka toto bylo konstatování. Právě proto nejspíše nečeká na odpověď a pokračuje v řeči. „Zdá se, že je ti už lépe. Jen jsi potřebovala načerpat trochu síly, nic víc. Už ráno budeš zase běhat.“ Teprve pak vytáhne keramickou misku, do té doby schovanou v útrobách tmavého batohu. Beze slova sleduji, jak z kotlíku nabírá ještě vařící polévku. Teprve když je mísa vrchovatá, podá mi ji. „Jako dík mi můžeš sdělit tvé jméno.“ Kývnu a trošku si odkašlu, když se mi napoprvé nepodaří vydat hlásku. Přeci jen, již nějakou dobu jsem nemluvila. Nakonec to ze mě ale vypadne: Miyuki. Muž jen kývne na oplátku a sám si usrkne horké polévky, přímo z naběračky. Pak jen uhasí oheň několika hrstmi písku, které jsou na podlaze jeskyně, a natáhne se na záda. „Až dojíš, jdi spát. Do svítání zbývá již jen několik hodin. Miyuki…“ Zamyslel se, zdálo se, jako kdyby mé jméno převaloval na jazyku. A zdálo se, že jeho chuť mu zachutnala, neboť usnul s úsměvem na rtech.

Po probuzení mě přivítá slunečný den, zdánlivě stejný, jako ten předchozí. Něco však bylo jinak, cítím, že se všechno najednou obrací. Najednou se svět již nezdá tak šedý, tak nespravedlivý, tak nezajímavý… Je to kvůli němu. Určitě, protože kdy spatřím jeho bledou tvář, zčásti osvícenou světlem, přicházejícím zvenčí, mé srdce taje. Pomalu se přelévá mým tělem, až se nakonec vysápe ven a vsákne se do něj. V té chvíli jsem to ještě nevěděla, avšak pocit, který mi usídlil v žaludku, zajisté mluvil za vše. Bělostná tvář se ke mně skloní a s úsměvem na rtech, který vypadá trochu, jako kdyby byl hraný, zašeptá: „Sai.“ Pochybuji, že by mluvil o meči. Je to dozajista jeho jméno. Ostré, jako jehla, se mi zaryje po kůži a přidá se do seznamu krásných věcí, které jsem v životě slyšela. A já se nezmůžu na více než na hloupý úsměv. Sai (ach, jak krásně to zní…) mě chytí za ruku a vytáhne mě do sedu a za chvíli i na nohy. Netočí se mi hlava, není mi zle, zdá se, že měl pravdu. Že ráno již budu běhat. Obdařím ho širokým úsměvem a po tváři, lemované dlouhými, blond vlasy se mi rozlije ruměnec. Jen slyším, že na mě mluví, jakoby z dálky.

„Pojď ven a protáhni se trochu. Musíš zesílit, a toho nedosáhneš pouze tím, že se vyspíš. Musíš taky trénovat.“ Zazubí se na mě a vyjde z jeskyně. Na slunci, jemně se třpytícím na jeho bělostné pokožce, je snad ještě nádhernější.

Tréninky se Saiem se staly denní rutinou. On vypadal, že si sport užívá. A mě to nevadilo, neboť jeho oblečení nezakrývalo břicho. A jediné, co mi stačilo ke štěstí, bylo sledovat vlnící se svaly, při námaze ještě zkrášlené lesknoucími se kapičkami potu.