Kapitola 2.

————–

Sakura doufala, že si po návratu do vesnice užije horkou koupel v místních lázních, ale Kakashi rozhodl, že by se měli vydat za Akatsuki, dokud je stopa horká. To slovní spojení v ní vyvolalo sice vzrušující, ale nechtěnou představu Uchihova jazyka, jak zanechává stopu na jejím těle. Snažila se udržet neutrální výraz, ale měla neodbytný pocit, že celé její bytí křičí do světa své představy. Itachi Uchiha se do ní zaryl jako červotoč do dřeva. Bála se, že bude muset shořet, aby se ho zbavila.

„Myslíte, že věděli, že je Naruto ve vesnici?” zeptal se Sai. 

„Pochybuju,” řekl Kakashi, zatímco posílal psy se zprávou zpět do Konohy. „Kdyby to vědeli, pravděpodobně by zaútočili.”

Věděl to, ale nic neudělal, uvědomila si Sakura. „Nebo to věděli, ale měli jiný cíl,” zamyslela se nahlas. 

„To je možné,” souhlasil Kakashi. „Musíme zjistit, o co jim šlo.” 

„Tak jdeme!” vykřikl Naruto nedočkavě. Kakashi přikývl a všichni vyrazili směrem, o kterém předpokládali, že jím Akatsuki uprchli z místa činu. Sakura mlčela, ačkoliv věděla, že je správný.

———

Na noc se naštěstí ubytovali v rjokanu, na který po cestě narazili. Podle Kakashiho nemělo smysl spěchat, protože pronásledovaní nevěděli, že jsou pronásledováni, a tudíž nespěchali a nejspíš se na noc taky někde utábořili. 

Sakura za to děkovala všem bohům. Byla k smrti vyčerpaná a cítila se špinavá, jako by se na ni nalepila každá částice prachu, kolem které prošla. Teď měla možnost se umýt a být na moment o samotě. Potřebuju aspoň týden, abych dnešek zpracovala, pomyslela si. O co Uchihovi šlo? Brutálně vyvraždí farmu a pak se tváří jako neviňátko. Ponořila se do horké vody, opřela se o kameny a zaklonila hlavu. Itachi Uchiha byl o tři roky starší než ona. Možná to byla jeho jediná šance chovat se na svůj věk. Ale jak mohl? Po tom, co hned předtím udělal?

A pak tu bylo genjutsu. Človek chycený v genjutsu je vydaný napospas tomu, kdo ho do něj chytil. Sakura si bolestně uvědomovala, že jí Uchiha mohl do mysli promítnout úplně cokoliv. Mohl ji nechat trpět duševně i fyzicky. Místo toho jí nechal zažít dechberoucí orgasmus. 

„Krá!” 

Sakura otevřela unavené oči. Na ohradě seděla vrána a zkoumavě ji jedním okem pozorovala. 

„Neřekneš to, že?” 

„Krá!” 

Sakura se ponořila hlouběji do vody. Povídám si s vránou. Jsem tak blbá.

Vydechla do vody. Na hladině se objevilo několik bublin. Přála si věřit, že je tak dobrá, že měla šanci ho přemoci, nebo tak krásná, že nemohl odolat. Ale stále měla před očima Kakashiho, jak ji blahosklonně posílá pryč, protože by nemusela snést pohled na mrtvolu. Vždyť jsem medik, sakra. A zatraceně dobrý! 

Zakručelo jí v břiše. Byl čas na večeři. Vstala z lázně a s ručníkem líně přehozeným přes rameno zamířila k rjokanu. Vrána ji nespouštěla z očí.

———–

Akatsuki dohonili až k večeru dalšího dne. A nebyli překvapení. Naopak, vypadalo to, že je schválně vedli šílenými cestami, aby je vyčerpané dovedli tam, kde je chtěli mít. Palouk mimo cestu u horského potoka – místo tak podobné jejich předchozímu setkání. 

Uchiha měl kamenný výraz. Nedíval se na ni, ale Sakura od něj nemohla odtrhnout oči. Neposlouchala, o čem se baví. Uchvàceně hleděla, jak se její nepřítel absolutně nijak netváří.

Ze zasnění ji vytrhlo až to, že Hoshikage Kisame třískl svým obrovitým mečem o zem. Reflexivně sáhla po kunai. Tentokrát ho u pasu našla. Vrhla pohledem po zbylých členech týmu. Všechno se odehrávalo bolestně pomalu. Viděla, jak Kakashiho ruka hlemýždím tempem zvedá z Narutova ramena. Naruto vystartoval kupředu. Sai vyrazil hned za ním. Kisame vyběhl Narutovi v ústrety. Uchiha stál na místě. Díval se přímo na ni. Z jeho kamenného výrazu nebylo možné nic vyčíst. Rozbušilo se jí srdce. 

„Jsi v pořádku, Sakuro?” zeptal se Kakashi. Zase ten blahosklonný tón, jako by byla úplně neschopná. A přesto jen několik kroků od nich stal jeden z nejnebezpečnějších žijících ninjů a nespouštěl z ní oči. 

„Samozřejmě,” odsekla. Vytáhla kunai a mrštila jím po Uchihovi. Ten kunai zachytil s lehkostí, jako by po něm místo zbraně hodila milostné psaní. 

Kakashi vykročil kupředu, stoupl si před Sakura jako rytíř v lesklé zbroji, připravený chránit dámu v nesnázích i za cenu vlastního života. Dříve by možná byla ráda, teď ji to však popudilo. Byla přece schopná. Nebyla slabá a nebyla – aspoň doufala – úplně hloupá. Možná jsem, napadlo ji v zápětí. Mohla být silná a chytrá v porovnání s průměrným ninjou, ale určitě nebyla tak silná, ani tak chytrá jako Kakashi nebo Uchiha. Jak atmosféra houstla, Sakura si bolestně uvědomovala limity svých schopností. 

Kdyby chtěl, všechny nás tu zabije, napadlo ji, když pozorovala Uchihu, jak si ladně pohrává s jejím kunaiem, aniž by mu věnoval sebemenší pozornost, jako by měl fyzikální vlastnosti zbraně zapsané hluboko do svalové paměti. 

První krok udělal Uchiha – bleskově vyrazil opačným směrem, než kterým zmizeli Kisame, Naruto a Sai. Než zmizel v lesním porostu, otočil se a hodil kunaiem.

„Zůstaň tady,” houkl Kakashi na Sakuru a vyrazil za Uchihou. Nechal ji stát na palouku samotnou. Kunai se zabodl do trávy před jejíma nohama. Povzdechla si a sklonila se k němu. Jeho rukojeť byla ještě teplá od Uchihovi dlaně. Sakura věděla, že je nepotřebná. Ve velkém soustrojí běhu věcí nebyla ani kolečko. Jsem jen pitomá ozdoba, pomyslela si zahořkle. Ale místo děl klasiků zobrazujících krásu se jí v mysli objevily malůvky démonů. Možná nebyla ozdoba, ale odstrašující případ. 

Co tady mám sakra dělat? pomyslela si naštvaně. Zvažovala, že by se rozběhla zadními, ale neměla náladu na Kakashiho. Stejně by mu byla jen na obtíž. A Naruto se Saiem už byli bůh ví kde. Nejsnazší bylo poslechnout Kakashiho a zůstat na místě, ale její trénink medika zvítězil. Musela prioritizovat samotného ninju na misi. Rozběhla se za Kakashim, ale stín mezi stromy ji zarazil. 

„Kdo je tam?” křikla a připravila se na potenciální útok. 

Ze stínu vykročil Itachi Uchiha. 

Sakuřino srdce vynechalo jeden úder a pak se rozbušilo jako splašené. 

Vítr si pohrával s cípy jeho pláště a Sakuře neuniklo, že má na rtech stejný úsměv jako tehdy u řeky. 

Ale stromy za ním zůstávaly nehybné. 

„Tohle je genjutsu?” zeptala se. Uchiha přikývl. Takže nic z toho nebylo reálné. Mohl ji velmi snadno zlikvidovat a ona by se sotva zmohla na odpor. Tak proč tuhle hru nehrát naplno? ptala se sama sebe. Přece jen to chtěla – zopakovat si setkání u řeky. Chtěla, aby jí líbal, aby se jí dotýkal, aby ji uctíval.

Rychlým krokem došla až k němu. Cítila, jak se chvěje. Teď nebo nikdy, dodala si odvahy. Pomalu vztáhla ruce k jeho hrudi. Sevřela ten pitomý, těžký černý plášť a prudce ho rozevřela. Ticho narušil zvuk trhající se látky. Zip nedobrovolně povolil.

Uchihův rošťácký úšklebek se proměnil v překvapený úsměv. 

Vypadá tak mladě a lidsky, pomyslela si Sakura. Jeho obvyklý, neměnný, kamenný výraz z něj dělal bezcitnou zrůdu. Sakura se na něj mimoděk také usmála. 

Stáhla mu plášť z ramen a nechala ho spadnout na zem. A jak před ní stál jen v triku a kalhotách, přestal být členem Akatsuki. Stál před ní Itachi-člověk, mladý dospělý. Milenec, napadlo Sakuru.

Jako by jí četl myšlenky, Itachi ji chytil za lokty a přitáhl si ji blíže k sobě. Pak se k ní sklonil a hladově ji políbil. Byla manou pro jeho vyprahlou duši. Byl balzámem pro její pohmožděné ego.

Poddala se mu. Ne že by měla v úmyslu mu odporovat. Pustil její lokty a a položil jí ruce kolem pasu. Přitiskl její boky k těm svým. Nebylo pochyb o tom, že je stejně stejně vzrušený jako ona.Položila mu ruce na ramena. Rukama jí vjel pod triko. Když se jeho dlaně dotkly její kůže, unikl mu z úst vzrušený stén. Lapila ho svými ústy. Přejel dlaněmi po jejích křivkách. Zahleděl se jí do očí a rukama sjel pod okraj legín. 

Přála si, aby ji svlékl a vzal si ji tak, jako předchozího dne u řeky. Kopícujíc pohyb jeho rukou, tlačila mu to ramen, jako by tím mohla ovládat jeho ruce a donutit ho tak, aby ji svlékal rychleji. 

Padl před ní na kolena, poslušen příkazu jejích rukou. Pomalu jí stáhl legíny ke kotníkům, zatímco lehce líbal nahou kůži jejího břicha. Nakonec ji zvedl nohu, aby vysvobodil nohu z nohavice. Sakura na něj shlížela, jak oddaně pracuje na každém jejím nevysloveném přání. Cítila se jako paní světa, protože pokud si dokáže podmanit Itachiho Uchihu, dokáže všechno na světě. 

Opojená pocitem moci zvedla nohu z Itachiho rukou a položila ji na jeho rameno.

Překvapeně k ní zvedl hlavu. Sakura nepohnula ani svalem. Ať už lapena v genjutsu, nebo v reálném světě, Itachi Uchiha byl o tolik silnější, že nemělo smysl mu odporovat. Tak proč by si nemohla dělat, co chtěla? Byla si jistá, že by jí dal velmi jasně najevo, že zašla příliš daleko. A tak mu pohled oplatila a vyzývavě si olízla rty. 

Ale on se jen usmál a poslušně zabořil tvář do jejího klína. Zatajila dech, když ucítila jeho jazyk ve svém rozkroku. Tělem ji ve vlnách pulzovala horkost a příjemné chvění se rozlévalo do každého koutu jejího těla. Dech se jí zrychloval, svaly se zatínaly rozkoší. Zajela mu rukou do vlasů, aby získala stabilitu. I přes zaťaté čelisti jí z hrdla unikl hlasitý stén. 

Chtěla se odtáhnout, ale Itachi ji pevně držel na místě. Dál nemilosrdně jazykem dráždil její klitoris. Jednou rukou ji podpíral v bedrech, druhou pomalu posouval po jejím stehně nahoru. Vsunul do ní jeden prst a pak i druhý. Něžně hladil hladké stěny jejích útrob. Zvídavě prozkoumával hlubiny těla, které mu důvěřivě svěřila do péče. Neodbytně hledal nejcitlivější místo, zatímco se opájel její chutí. Sakuřiny svaly se instinktivně stáhly. Druhý orgasmus přišel rychleji než ten první. Už nezatínala čelisti, nedokázala ovládnout své hlasové projevy. Nechala svůj hlas, aby se nesl mezi stromy, které tvořily kulisu jejich fantazie. A Itachi nepřestával. Sakura věděla, že třetí vlnu orgasmu nezvládne. Neudží se na nohách, nebudou jí stačit jeho dlouhé prsty. A když už si myslela, že ho bude muset povalit na zem a vzít si, po čem tolik toužila, ocitla se z ničeho nic uprostřed palouku. Svaly uvnitř jejího těla cukaly v očekávání další stimulace, která ale nepřicházela. Mezi nohama cítila vlhkost, v pofukujícím větru nepříjemně studila. Sakura se podívala směrem, kde předtím viděla Uchihu. Pořád tam byl, ale nestál vzpřímeně, byl opřený o kmen stromu a pomalu se sunul k zemi. Rozběhla se k němu. Byl bledý, jeho oči byly zapadlé, rty bezkrevné.

Ztráta krve, blesklo Sakuře hlavou. Bez váhání mu roztrhla plášť, podobně jako v jejich fantazii. 

Celý trup měl zalitý krví. V boku zela ošklivá rána. Saluřiny ruce se automaticky daly do práce, jako by pohyby spjaté s ošetřováním zranění měla uložené hluboko do svalové paměti. Zručně odstranila látku z okolí rány. Pak soustředila svou chakru na zastavení krvácení. 

„Používáš vůbec mozek?” zeptala se rozčileně. „Pohybovat se zbytečně s takovým zraněním…” Káravě k němu zvedla zrak. Byla tak zvyklá peskovat členy svého týmu při ošetřování, že úplně zapomněla, s kým mluví. Ledový pohled černých očí jí to nemilosrdně připomněl. Zajíkla se a sklopila pohled zpět k ráně. Na tváři ucítila lehký dotek. Uchiha ji něžně pohladil po líci, hrubými bříšky prstů sjel až k bradě a zvedl její pohled zpět ke svému. S bolestivým úšklebkem se k ní naklonil a políbil ji. Jeho reálné rty byly jiné než ty vysněné. Byly vyprahlé a drsné a Uchiha byl cítit po medu a krvi. Sakura ucítila šimravý pocit v podbřišku. Líbal stejně dobře v realitě jako ve fantazii.

„Sakura-chaaaan!” rozlehlo se lesem. Sakura se o něj polekaně odtrhla a vyskočila na nohy. Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Díky bohu, že je Naruto vždycky slyšet už z dálky, pomyslela si vděčně. Znamenalo to, že má trochu času k dobru.

„Zatraceně,” ucedila skrze zuby. Rozhodně neměla dost času na to, aby ránu zcela ošetřila. „Musíš se schovat,” oznámila Uchihovi. Jednala instinktivně a v ten moment ji ani nenapadlo, že by ho prostě mohla nechat napospas spravedlnosti. Místo toho si přehodila jeho ruku přes rameno a pomohla mu vstát. S naprostou důvěrou se o ní opřel celou svou váhou. Měla co dělat, aby tu tíhu ustála. Dovedla ho k nedalekému křoví. Do ruky mu vtiskla obvaz. „Tu ránu je třeba zašít,” oznámila mu. Narutův hlas se blížil a Sakuru zachvátila hrůza. Nechtěla, aby ji tu našli s Uchihou kolem krku. V panice ho do hustého porostu téměř hodila. 

Rychle se rozběhla zpět k palouku, aniž se jedinkrát ohlédla. Na místo dorazila jako první. Díky bohu, oddechla si. Její tým na sebe nenechal dlouho čekat. Naruta uviděla jako první. Řítil se přímo k ní, naježený jako kocour a pohmožděný a špinavý, jako by cestou válel sudy ze skály. 

„Jsi v pořádku?” zeptala se ho. 

„Jo,” zabručel. „A ty?” 

„Co by se mi tady asi stalo,” odbyla ho. „A ostatní?”

„V pořádku,” zahlásil Sai. Kakashi jen zavrtěl hlavou.

„Co se stalo?” 

„Už jsme ho skoro měli, ale utekl nám,” prohlásil Naruto.

„Rybí muž ho málem zabil,” upřesnil Sai situaci. „Ale pak z ničeho nic vyrazil pryč. Nezůstala po něm ani stopa.” 

„S Uchihou to bylo podobné,” oznámil Kakashi. „Nepokoušel se bojovat. Podařilo se mi ho zranit, ale pak se vypařil jako pára nad hrncem.” Kakashi zamyšleně přešlápl. „Vůbec nechápu, co touto výměnou sledovali.”

„Možná provokace?” navrhl Sai.

Možná kvůli mě, napadlo Sakuru a tváře se jí rozhořely. Ale ne, takhle pitomě by nikdo neriskoval…

„Sakuro!” vykřikl Naruto. Trhla s sebou. Přece neumí číst myšlenky! vyděsila se. „Ty jsi zraněná!” 

„Co?” Nechápavě se na něj podívala. 

„Más tu krev,” řekl Naruto a prstem ji šťouchl do tváře. Jako v transu zvedla ruku k obličeji. 

„A na rukou taky,” poznamenal Kakashi chladně a zkoumavě ji probodl pohledem. 

Ztuhla. Horečně se pokoušela vymyslet jakékoliv vysvětlení, proč je celá od krve, ale marně. V hlavě měla prázdno, což byla, jak si kousavé uvědomila, nová realita posledních dní. Věděla, že Naruto by jí uvěřil cokoliv, nebo by si minimálně nespojil očividné dvě a dvě dohromady. Ale Kakashimu bylo jasné, čí krev to je. Viděla mu to v té značně omezené ploše tváře, kterou ukazoval světu. 

„Co se stalo, Sakuro?” zeptal se ostražitě. 

„Nic… Já nevím…” zakoktala se. 

Možná si její prázdný výraz mylně vyložil jako zmatený. Jeho výraz změkl. „Možná bychom se měli vrátit do Konohy,” řekl mírně. 

„Cože?!” vykřikl Naruto. „Kakashi-sensei! Říkal jste, že jste ho zranil! Když ho najdeme, tak Sasuke…”

Sakura se podívala na své zkrvavené prsty. Prsty, které zachránily největšího nepřítele své deklarované největší lásky. Za poslední dva dny si na Sasuke skoro vůbec nevzpomněla. Bodlo ji u srdce. Co se to dělo?

„A co Sakura-chan?” zeptal se Sai. 

Naruto se zatvářil stejně přihlouple jako Sakura. Jsme fakt skvělý tým, pomyslela si kysele. Naruto nikdy nebyl myslitel, ale Sakura měla pocit, že by ji teď porazil i v piškvorkách. 

„No jo,” zahučel. „Jsi v pohodě, Sakuro?”

„Já… Asi jo…” Neušel jí osten zlosti v Narutově hlase. Nebude odporovat, samozřejmě, že o ni měl starost. Ale zároveň se na ni zlobil, protože mu zmařila chytit perfektní návnadu na Sasukeho. 

Nejhorší bylo, že měl pravdu. Ani nevěděl jak moc. Prostě vidím ránu, tak ji ošetřím. Jsem přece medik, je to reflex, omlouvala si to sama před sebou.

Ale proč ho schovávala, to si nebyla ochotna přiznat.