Kapitola 2

„Nesnáším, když tady usnu.“ S těmito slovy se Kiba zvednul ze židle, na které
strávil noc.
„Aspoň, že jsem hlavou nepadnul na klávesnici jak minule.“
„Ňaf,“ přivítal ho Akamaru, který se ho snažil delší dobu vzbudit.
„Co říkáš? Dneska by jsme mohli kápnout na něco zajímavého,“ povídal si se
svým psem Kiba.
„Tak co to tu máme,“ řekl si a začal se prohrabávat v papírech, jež mu ležely na
stole.
„Hmm, Kankurou má přiject do Listové. Na to bych se dneska mohl zaměřit. Co
je tu dál?“ říkal si pro sebe a dál listoval. „Předávání barů, smrt Akimichiho a
Nary….to už je starý,“ zhodnotil Kiba.
„Akamaru, dnes se podíváme na zoubek tomu hajzlovi z Písečné,“ sdělil svému
psu a hodil mu krekr.
„Podle zdrojů, co mám, vím, kde by měl obědvat, tak pojďme.“
Když bral foťák pomyslel si. „Tohle by mohlo bejt velký.“
„Kakashi,“ přemýšlel Kankurou, když čekal až se pohne kolona aut, ve které
trčel.
„Vůbec nevím, co od něj čekat….Gaaro, co je to vůbec za člověka? Když nad tím
tak přemýšlím, tak o něm nic nevím. Hlavně o jeho minulosti.“
Gaara se na chvíli zamyslel a pak začal.
„Hakate Kakashi. Nejvyšší postavený člověk kartelu v Listové. Nosí neustále
šátek, kterým si zakrývá tvář a levé oko. Co je mi známo, tak nikdo neví, jak
vypadá. Povídá se, že o to své oko přišel v jedné akci, kde mu zařval i jeho
nejlepší přítel. Podle mě jsou to kecy.“
„To je všechno?“
„Bohužel.“
„Hmm,“ zabručel Kankurou a dál se díval na pomalu jedoucí kolonu aut.
„Mám ráda svůj podnik a nechci se ho jen tak vzdát.“ mluvila Tenten k jednomu
z hostů.
„Měla by jste tuto nabídku zvážit, než bude pozdě,“ snažil se ji Sakon
přemluvit a přisedl si vedle ní.
„Dalo mi práci to tady pořádně oživit,“ mávla rukou k oknu.
Sakon se podíval, aby zhlédl velký dav lidí bavících se na parketu, a
barmany, jak sotva stíhají obsluhovat hosty.
„A teď mám z toho konečně nějaké zisky a mám se o ně dělit s Orochimarem?
Na to ať zapomene,“ pokračovala dál.
„My tě můžeme ochránit před nastávající bouří. Copak nevíš nic o Akatsuki?
Zabíjejí každého, kdo je odmítne.“
„A vy by jste mě dokázali před nimi ochránit? Pche, i Orochimaru od nich
uprchl.“
„Máme síly na to tě ochránit,“ řekl Sakon a jeho ruka se pomalu blížila ke krku
Tenten. Avšak nedorazila tam, někdo ji zastavil.
„Co to?“ podivil se a chtěl vyskočit z gauče.
„Křup!“ ozvalo se pokojem a Neji zlomil Sakonovi zápěstí.
„Koukej vypadnout, my se o sebe postaráme sami,“ při těch slovech se na
svého protivníka ani nepodíval.
„Ani jsem ho neslyšel přicházet. Je dobrej,“ říkal si pro sebe Sakon a šel pomalu
ke dveřím.
„Za tohle se ti pomstím,“ otočil se ještě při odchodu na Nejiho.
Neji se podíval Sakonovi do očí a ten pochopil, že nejlepší bude co nejdřív
vypadnout.
„Nemusel jsi sem chodit,“ přivítala ho Tenten.
„Chtěl jsem tě vidět.“
„Mě? Nebo sis zase přišel pro peníze?“
„Dyť víš,“ pokusil se o úsměv Neji.
„Tak kolik chceš?“ řekla Tenten a šla k trezoru.
„Pár stovek bude stačit.“
Tenten se přehrabovala v trezoru a snažila se vyndat balíček s penězi.
Neji si zatím malý pytlíček a začal si na stole dělat malou lajnu.
„Tady to máš,“ otáčela se Tenten k Nejimu a podávala mu peníze.
„No to si ze mě děláš prdel? Myslela jsem, že s tím skončíš a ty mi to začneš tahat do podniku,“ běsnila.
Neji zatím nevzrušeně všechny bílý prášek nasál.
„Nedělej tolik povyku pro nic,“ odbyl jí a shrábnul peníze.
Tenten řvala dál, ale to už nevnímal a šel ke dveřím.

Moc lidí zde nebylo, ale ještě nebyl čas oběda. Neji připravil všechno tak, aby slyšel vše. Při odchodu se srazil s Kibou. Neji se musel chvíli soustředit než zaostřil, ale nakonec ho poznal.
„Co tady chceš?“ zeptal se.
„Jdu se jenom najíst,“ odpověděl mu Kiba s úsměvem.
„Dávej si pozor co děláš,“ varoval ho Neji.
„Klídek šéfe,“ odpověděl mu a vešel do restaurace.
„Nesnáším novináře,“ povzdechl si Neji.

Kakashi seděl ve své kanceláři, která byla v největší budově v Listové.
„Obito, zajdi prosím tě,“ řekl do malého mikrofonu, jenž byl vedle stojanů na tužky.
Obi ihned přišel za svým nadřízeným a vyslechl si správu, kterou měl doručit.
Okamžitě vyrazil splnit svůj úkol.
Kankurou konečně dorazil na smluvené místo a čekal, ale místo Kakashiho za ním přišel Obito.
„Mám pro tebe vzkaz od Kakashiho.“ A podal mu malý papírek na kterém bylo něco načmárané.
Kankurou vyběhl ven z restaurace a řídil se pokyny na papírku.
Po několika minutách došel k rozpadlému stavení, kde na něj již čekal Hakate.
Kakashi mu vedl ruku na pozdrav. „Vítej.“
„Bylo tohle nutné?“ ptal se Kankurou.
„Nezbytné. Nejspíš tu jsi kvůli Akatsuki.“
„Taky kvůli tomu,“ přitakal Kankurou.
„Jdou po mě a po tobě taky. Být tebou tak se moc neukazuji na veřejnosti.“ sdělil mu Kakashi s úsměvem.
„Takže do toho jdeš se mnou?“ ptal se Kankurou a prohlížel si Kakashiho, který se zadíval do slunce.
„Ano. Co bych to byl za obchodního partnera,“ mrkl na Kankura.
„Dovol, abych ti trochu nastínil situaci. Je zde několik stran, které si půjdou po krku. Je to můj kartel a poté tvoje rodina. Dále zde máme novou organizaci Akatsuki a Orochimaruovu bandu. Ještě mám hlášku, že by se měla do všeho vložit ještě jedna strana. Mnohem nebezpečnější než všechny dohromady.“
„Jaká strana? Kdo je vede?“
„Vím jenom o jednom členu a to je Uchiha Sasuke.“
„Tvůj bývalý žák.“
„Ano.“
„No a co víš o Akatsuki? Kdo je vede?“ ptal se dál Kankurou.
„Jistý Pein. Dost záhadná postava o které jsem zjistil jenom jméno. Jejich cíl je jasný. Buď nás ovládnou, nebo zničí,“ dodal s úsměvem.
„Radostný vyhlídky, co?“ řekl chmurně Kankurou.
„Neviděl bych to tak černě,“ usmál se Kakashi.
„Nejspíš nás hodně zařve. Já asi určitě, ale nakonec zvítězíme,“ snažil se Hakate povzbudit svého společníka.
„Takže od tebe mám pomoc zajištěnou. Ještě se s tebou spojím přes Gaaru teď musím jít.“

„Takže Akatsuki,“ zapisoval si Kiba všechno co slyšel.
„Ještě, že tě tu mám sebou Akamaru jinak by jsme toho běžce nenašli,“ pochválil svého psa.
„To je vše co potřebuji vědět,“ pomyslel si Kabuto a pomalu se plížil pryč od místa schůzky.
„Orochimaru bude velmi potěšen. Je tu však nemilá věc s tou novou organizací o které Kakashi mluvil. Kdo je asi vede,“ mluvil si sám pro sebe.

Kimimaro šel k Zabuzovi jako vždy s lhostejným výrazem, ale se stoprocentním odhodláním vykonat to co mu jeho pán nařídil.
U dveří, které vedli k Zabuzovi, seděl chlapec, který byl skoro ve stejném věku jak Kimimaro.
„Můj pán si nepřeje být rušen. Prosím přijďte později,“ začal.
Kimimaro ho obdaroval svým lhostejným pohledem a šel dál ke dveřím. Než se však stačil dotknout kliky ten chlapec stál před ním.
„Přijďte později,“ zopakoval mu.
Jejich pohledy se střetnuly. Napětí by se dalo krájet, když v tom se otevřeli dveře.
„Nech ho vejít Haku.“
Haku ustoupil a nechal návštěvníka projít k Zabuzovi.
„Tak dělej, ty Orochimaruovo loutko,“ začal Zabuza.
Kimimaro se posadil do nabídnutého křesla a zpustil.
„Můj pán by rád tebe přivítal pod svá křídla do své organizace. Ví, že s tebou už jednala Akatsuki.“
Při těchto slovech Zabuzovi trochu zatrnulo.
„Orochimaru po tobě chce jediné a to věrnost,“ mluvil dál Kimimaro a nezaujatě si prohlížel vybavení pokoje.
Chvíli to trvalo než si Zabuza promyslel svoje slova.
„Jsem překvapen, že o tom setkání již víte. Nejspíš tedy znáte i jak jsem se s nimi dohodl. Ale povězte mi proč bych se měl přidávat zrovna k vám?“
„Chceš moc a tu ti můj pán může dát.“
„Ale já už mám moc. Celá Mlžná patří jenom mě,“ zazubil se Zabuza.
„Orochimaru by ti k tomu dal ještě přilehlé země včetně Kamenné,“ snažil se ho navnadit.
Při této myšlence Zabuza zapomněl zavřít ústa a to Kimimara velmi pobavilo.
„Vyřiď tedy Orochimaruovi, že se k němu za těchto podmínek přidám a budu čekat na jeho rozkazy.“
Kimimaro kývnul hlavou na porozumění a odešel.
„Můj pane?“ zeptal se Haku, který vešel chvíli po odchodu hosta.
„Jste si jistý, že se chcete zaplést do této hry?“
Zabuza zavzpomínal na rozhovor se Sasorim.
„Pamatuj, přijde za tebou člověk od Orochimarua a bude tě chtít zlanařit na jeho stranu jako teď já. Nabídne ti určitě hodně, ale pamatuj, že s ním jistě zemřeš stejně jako on. Teď spadáš pod nás a tvůj úkol je jasný. Infiltrovat Orochimarovo řady a zjistit vše. Nezraď nás jinak si poneseš následky.“
„Jsem si jistý Haku, že to chci udělat a rozehrát zde svojí vlastní hru,“ usmál se Zabuza na svého učedníka.