Kapitola 2
by MidoriOd mého posledního setkání s Aidem a Akatsukim uplynul už víc jak měsíc. Od té doby je klid. Popravdě řečeno jsem Aida od té doby vlastně ani nezahlédla. Nevím, jestli dostal od ředitele nebo Kaname-sama za uši, ale mám klid. Je to ovšem zvláštní pocit, tedy ne že by mi ten darebák nějak chyběl. I když… Už jsi tak unavená, že plácáš nesmysly, napomenu sama sebe potichu. Bože, už jsem na tom fakt špatně, když tu sedím ve vaně v chladnoucí vodě a přemýšlím, co je zrovna s ním. Zvednu hlavu z okraje vany a podívám se na svého kocoura, který je právě na druhém konci stočený do klubíčka a spí. Slyším slabě jeho spokojené předení a mám strašlivou chuť se natáhnout a pohladit ho, ale neudělám to. Vím moc dobře, jak Ryo nesnáší byť i sebemenší kapičku vody. Někdy mám dokonce dojem, že voda je pro něho větší a nepříjemnější nepřítel nežli upíři a že ty přímo bytostně nenávidí. Pokaždé se celý naježí od hlavy až ke špičce ocásku. Syčí na tyto tvory jako blázen a je-li dotyčný takový hlupák, že se k němu přiblíží, pak bez milosti a jakéhokoli dalšího varování útočí. Pokud jsem doma, mohu si i díky Ryovi dovolit být méně ostražitá, protože každého nevítaného návštěvníka by mi velmi rychle ohlásil. On je taková moje malá, chlupatá osobní pojistka proti upírům. Našla jsem ho před rokem za zadní zdí Cross Akademie. Byl zraněný, vyhublý a na pokraji smrti. Byl na tom tak zle, že už neměl ani sílu bránit se. Pouze srdceryvně kňoural a provrtával mne nervózním pohledem. Vzala sem ho domů, prohlédla a ošetřila. Pak dostal plnou misku mléka a bylo to. Párkrát zmizel na noc, ale vždycky se vrátil. Postupem času odcházel méně a méně až jednou neodešel vůbec. Od té doby je to můj jediný společník, když nepočítám Yuki a Zera. Bože, jak si tu klidně spí…
„Já ti tak závidím, Ryo, že si to neumíš ani představit,“ pošeptám si pro sebe. Pak se zpět opřu hlavou o vanu a bez přemýšlení zajedu pod hladinu vody, která se nade mnou vzápětí zavře. Poslouchám ticho kolem sebe a aniž si to uvědomuju, pomaličku upadám do spánku.
*****
Probudím se na chladné podlaze uvnitř místnosti. Opatrně se posadím a rozhlížím se kolem sebe. Místnost je osvětlena svíčkami a panuje v ní mírné pološero. Když se pečlivě zadívám kolem sebe, pak rohy jsou úplně ponořeny do tmy. Otáčím hlavou sem a tam kolem sebe, div si ji nevykroutím, ale nevidím naprosto nic jiného než osvětlený kruh ve středu místnosti a černočernou tmu rohů. Notnou chvíli zkoumám pořád dokola své okolí. Pak pokrčím rameny a postavím se. Chci si oprášit oblečení, ale najednou si uvědomím, že na sobě žádné nemám. Jsem totiž nahá. Pravá ruka mi samovolně vystřelí k ňadrům a levou zakryji intimní partie dolní části těla. No jistě, dojde mi vzápětí, vždyť jsi se přeci koupala ty hloupá.
„Áááááh… No jestli to není můj ztracený poklad,“ ozve se vzdáleně z jednoho rohu sytý mužský hlas. „Anděli smrti, jen pojď pěkně ke mně blíž, ať si tě prohlédnu.“
Otočím se tím směrem, ale nevidím tam nic. Nic jiného než tma tam není. A přesto mi podél páteře naskakuje husí kůže.
ŠPLOUCH — ŠPLOUCH, ŠPLOUCH.
Zaslechnu jakoby cachtavé zvuky za sebou. Otočím se, ale nic tam není.
„Aha, tak on už o mě ví,“ promluví opět mužský hlas. „Tak to abych si radši pospíšil. Vždycky sem říkal, že je to učenlivý a nebezpečný protivník.“
Nechápavě se dívám tím směrem odkud vychází ten hlas. Nerozumím tomu, co právě řekl ani za mák, zatím ne. Mám ale neklamný dojem, že se to brzy dozvím a nejsem sem si vůbec jistá, jestli to budu chtít vědět. Pořád jsem nahá a pomalu už mi začíná být zima. Moje tělo se samo od sebe začne třást chladem v místnosti.
„Ale, ale – snad ze mě nemáš strach, Anděli,“ ozve se znovu ten hlas. „Změnila ses, jen co je pravda. Nebýt těch tvých očí, ani bych tě nepoznal. Ovšem musím uznat, že vypadáš nádherně – zatraceně dobře!“
ŠPLOUCH — ŠPLOUCH, ŠPLOUCH.
„Sakra, teda ten je neodbytný až hrůza,“ zabručí onen hlas otráveným tónem. „Konec legrace, i když bych si s tebou rád pohrál. Jenže ta malá pijavice tě za chvíli přivede zpět, takže se musíme vzdát kratochvílí a dát se do práce.“
Chvíli je klid a pak zaslechnu krátké vrznutí dřeva. To se ta osoba zřejmě právě teď pohnula na své židli a nábytek pouze zaprotestoval pod váhou jeho těla. Vzápětí zahlédnu nalevo od sebe slabé načervenalé světlo. Dva nepatrné body, které nabírají na síle. Za minutku na mne ze tmy zírají jasně rudé ohnivé oči. Nemůžu odhadnout, jak je ta osoba daleko ode mne. Také nemohu získat naprosto žádnou představu o tom, jak vypadá, protože i když mu září oči, tak je to to jediné, co je z něho vidět. Vidím kus před sebou jeho pohled a přísahám, že to vypadá, jako by mu v očích hořel plamen pekelný.
„Anděli, je čas probudit tvé vzpomínky,“ pronese muž. „Je na čase připomenout ti, kdo jsi, proč jsi tu a co je tvým posláním.“
V příští vteřině ohnivé oči zmizí, abych vzápětí těsně za zády ucítila, jak se pohnul vzduch od toho, jak jej rozvířilo něčí tělo. Nestihnu se otočit k té osobě čelem. Namísto toho se mi jeho levá ruka obtočí kolem pasu a on si mě přitáhne blíž. Cítím na zátylku jeho teplý dech a pravou rukou mi odhrnuje vlasy stranou. Chci protestovat, strašlivě a zuřivě chci protestovat proti tomu, co chce udělat, ale nejsem schopná ze sebe dostat ani hlásku. Pouze pootevřu rty, ale nevyjde z nich nic víc než nepatrný vzdech. Proč jen se nemohu bránit? V následujícím okamžiku jasně ucítím, jak se mi do krční tepny pozvolna zanořují dva tesáky. Bolí to a ne že ne. Bolí to jako čert a s každým dalším polknutím cítím, jak se mi tělem začíná rozlévat oheň. Proboha svatého, co to se mnou dělá, napadne mě. Tělo se mi nepatrně pohne doprava, ale jeho stisk tím pádem ještě víc zesílí. Chce mě znehybnit, ale proč?
ŠPLOUCH — ŠPLOUCH, ŠPLOUCH.
Znovu se ozval onen zvuk. Trhnu sebou a vzápětí pocítím tu nejnesnesitelnější bolest, jakou si jen umíte představit. Také jeho ten zvuk překvapil, takže nestačil zareagovat a já se mu tak vyškubla, ale za jakou cenu. Po pravé straně těla se mi začne rozlévat krev, má vlastní krev. V tenkých pramíncích stéká napřed na rameno a odtud pak již všemi směry. Rychle se obrátím, abych konečně zahlédla toho muže, který mi to udělal, ale dneska prostě nemám štěstí. Jediné dvě věci, které se mi podařilo zahlédnout jsou opět ty jeho rudé oči a pak rty. Rty zamazané od mé vlastní krve. Ještě se na mne naposled usmějí a pak je již zase vše skryto za pečlivou maskou syté tmy rohů. Udělám krok směrem, kde zmizel.
„Stůj!“ ozve se rozkazovačně jeho hlas a moje tělo samovolně poslechne. „Přestože mne neskonale těší tvůj zájem a nic bych neudělal raději nežli ho ukojil, nemám tolik času. Místo toho raději poslouchej dobře, co ti teď povím.“
ŠPLOUCH — ŠPLOUCH, ŠPLOUCH.
Tentokrát to bylo naprosto jasné a ostré. Konečně! Konečně mi došlo, co je to za zvuk. Něco nebo někdo šplouchá něčím o hladinu. Oči se mi samovolně začnou zavírat a jen jakoby z obrovské dálky zaslechnu jeho poslední slova.
„Pamatuj si, že klíčem je krev…“
To je vše, nic víc už nestihnu zaznamenat. Naproti tomu se v příští vteřině prudce vynořím nad hladinu. Zalapám po dechu a prudce se posadím. Ruce mi vystřelí nahoru a přehodím je přes okraj vany. Mírně otočím hlavu doleva a vidím svého kocoura, jak sedí na opačném konci vany než byl předtím. Jeho levá packa je celá mokrá a prohlíží si mě tím nezvláštnějším pohledem, který sem u něj kdy viděla.
„Tak tos byl celou dobu ty?“ promluvím roztřeseným hlasem. Náhle mi totiž docvakne, co byl ten čvachtavý zvuk, který jsem občas zaslechla, zač. To se mě jen Ryo snažil celou dobu přivést zpět.
„Ryo, asi tomu nebudeš věřit, ale právě jsem měla ten nejstrašlivější možný sen na světě,“ řeknu mu unaveně. Chci ho pohladit, ale on pouze zakroutí hlavou. „Copak se děje? Myslíš si, že to nebyl sen?“ zeptám se ho, jako by mi vůbec mohl odpovědět. Jenže on to umí – svým způsobem rozhodně. Na znamení souhlasu totiž silně zamňouká. „To přece ale není možné,“ podivím se.
Místo dalších otázek si jen sáhnu na krk. Téměř okamžitě ucítím na svých prstech lepkavou hmotu. Pozvednu je před svůj obličej, abych se přesvědčila o tom, co už dávno vím. Je na nich krev. Moje krev, abych byla přesnější. Takže to nebyl sen ani v nejmenším. Ach bože! Z posledních sil se vyhrabu ven z vany, navléknu na sebe župan a odštrachám se do pokoje, kde naprostým vysílením padnu na postel. Oči se mi zavírají a jsem zesláblá tou velkou ztrátou krve. I tak ovšem stihnu zahlédnout stín postavy, která se právě pohnula směrem od mého pootevřeného okna.
„Proboha, dneska už toho mám dost,“ pronesu z posledních sil k příchozímu.
Nemám vůbec sílu se bránit, takže mu bez problémů dovolím, aby mě na posteli obrátil na záda obličejem k oknu. Zmobilizuji poslední zbytky svých sil a hrdosti a zašeptám k němu: „Nechte mě už na pokoji, prosím.“
„Klid, jsi skoro úplně na prahu. Potřebuješ okamžitě krev, abys získala zpět nějakou životní energii,“ zaslechnu chronicky známý hlas.
„Co ty tady děláš,“ zeptám se mého návštěvníka.
„Nepodstatné věci si snad necháme na později,“ odpoví mi nazpátek.
Místo dalších slov mi přitiskne ke rtům své zápěstí. Okamžitě ucítím typický závan krve. Bože, voní tak lahodně a opojně, jako by mi nabízel to nejkvalitnější víno.
„Já nechci tvou krev,“ odmítnu ho a snažím se odstrčit jeho ruku pryč.
„Musíš!“ zavelí nekompromisním tónem zpátky a přitiskne mi zápěstí přímo na rty.
„Nechci být s tebou spojená krví,“ snažím se z posledních sil odporovat. „Nechci, abys měl tu moc dostat se mi do snů nebo dokonce i víc.“
„Nepodstatná cena za to, že přežiješ, nemyslíš?“ zeptá se mě místo toho. „Navíc nic z toho, co jsi řekla nevíme jistě. Nemusí se stát naprosto nic jiného nežli to, že budeš cítit jako bys byla sjetá.“
První kapky jeho krve se mi začínají probojovávat do úst a já stihnu tak akorát zakroutit odmítavě hlavou. Pak už místo mne reagují pouze mé instinkty zvířete. Pootevřu víc svoje rty, špičáky se mi znatelně prodlouží a vzápětí se mu zakousnu do tepny na zápěstí. Je to tak, jak sem si myslela už dřív. Jeho krev chutná sladce a lahodně. Je to jako když si otevřete stoletou láhev toho nejkvalitnějšího francouzského vína. Chci víc, mnohem víc než je mi ochotný dát. Nejraději bych ho vysála celého – hned! Prvotní potřeba nutná k přežití je naplněna, ale já i přesto piji dál. Nejspíš bych nebyla schopná přestat, kdybych kdesi hluboko v hlavě nezaslechla následující slova.
„Dost! To už stačí. Víc už nepotřebuješ. I hned přestaň!“
Okamžitě ho pustím a hlava se mi zhroutí na polštář. Hodnou chvíli je naprosté ticho, které narušuje pouze zuřivé syčení mého kocoura. Kdyby nic jiného, tak právě toto by bylo jasným důkazem toho, že ten kdo mi právě zachránil život je upír. Ovšem já moc dobře vím, kdo je tu se mnou. Vím to přesně, protože jeho hlas bych poznala mezi všemi ostatními.
„Proč jsi to udělal, Aido,“ zeptám se ho, jakmile se trochu vzpamatuji.
„Musel jsem to udělat,“ odpoví pouze. „Nikdo jiný by tě nedokázal zachránit.“
„Mohla jsem přeci požádat ředitele o nějakou tu krev,“ snažím se mu odporovat. „Nebyl by z toho sice nadšený, ale zachránil by mě.“
„Pouze krev čistokrevného upíra tě dneska mohla zachránit,“ pronese unaveně Aido. „Pouze krev čistokrevného má takovou sílu, že dokáže nahradit tak obrovskou ztrátu, kterou jsi utrpěla ty před chvílí. Teď už radši spi. Probereme si to později, když budeš chtít.“
Ucítím zhoupnutí matrace, jak se zvedl z mé postele. Chci protestovat proti tomu, aby se vypařil. Ještě mám mnoho otázek, které mi bude muset vysvětlit, ale únava je silnější nežli moje vůle. S posledním mrknutím ho vidím odcházet a pak už mne pod svá ochranná křídla vezme milosrdný Bůh spánku.