Kapitola 2

Dívky nabyly ostražitosti a pokračovaly dál. Na zdech v obývacím pokoji byly krvavé otisky dlaní a na televizi bylo krví napsáno: “OBÝVÁK NIC MOC, POTŘEBOVAL UPRAVIT.“
,,To je jako v hororu…“ šeptla Ayako, jakoby se bála, že by jí mohl někdo nevítaný slyšet.
,,To jo, a nejhorší by bylo zpanikařit a utéct, že?“ ušklíbla se Ayame na třesoucí se Ayako. Věděla, že její sestra nesnášela řeči o tom, jak je zbabělá. To totiž nebyla až zas tak pravda. Ayako sice vypadala hrozně roztomile, že se na ni prostě nedalo dlouho zlobit, ale to neznamená, že i ona je vždy bojácná. Zamračila se a zčervenala vzteky.
,,Dávej si pozor na pusu, Ayame! Já se nebojím, kdo by se přece bál nějakých krvavých otisků, že jo?!“ zavrčela ironicky.
,,Tak se mi líbíš, ségra. Konečně mi aspoň trochu připomínáš mě samotnou,“ mrkla na ni Ayame a pocuchala jí vlasy.
,,Hele, nech toho. Pojď se raději podívat nahoru, třeba tam něco bude…“ pousmála se Ayako a polkla nasucho. Sice už neměla takový strach jako předtím, ale to neznamená, že by byla úplně v klidu jako Ayame. Pomalu šly po schodech do druhého patra, kde měly pokoj a bývalou ložnici rodičů. Do té už pěkně dlouho nevešly. Přesně před půl rokem našly dívky v posteli ložnice mrtvoly rodičů i s jejich psem, a to stačilo na to, aby se tam bály vejít, i Ayame to bylo proti srsti.
Vešly do svého pokoje. Nic nenašly, zbývala tedy už jen ložnice.
,,Tohle se mi možná bude hodit,“ poznamenala Ayame a z rohu pokoje vzala baseballovou pálku.,,Na co to proboha chceš?“ vytřeštila Ayako oči.,,No…Třeba se tu ještě někdo schovává…“ ,,Nemusíš mě tak děsit, nedělej to schválně! Já-já nejsem jako ty, Ame! Nejsem statečná jako ty a neumím takhle čelit všem problémům,“ řekla Ayako ublíženě a otočila se k sestře zády. To Ayame zarazilo. Takhle se Ako ještě nikdy nechovala, nikdy nechtěla přiznat, že je její “velká“ sestra o něco lepší, vždycky se jí snažila vyrovnat. Přešla až k ní, objala ji a položila si hlavu na její rameno.
,,Ale no tak, Ako, já jsem to nemyslela vážně. Ty máš taky své přednosti, to přece víš. Třeba já neumím myslet dva kroky dopředu jako ty,“ chlácholila ji omluvným hlasem.
,,To myslíš vážně?“ otočila se k ní Ayako dojatě.
,,To víš, že jo. A teď se pojď podívat do ložnice.“
,,A musíme tam?“
,,Já myslím, že jo. Něco mě tam táhne. A navíc je to zřejmě nejvhodnější místo pro-…“ Ayame ale umlčel hluk vycházející z ložnice. Obě dívky nadskočily a přitiskly se k sobě blíž. ,,Přiznám se, teď mám taky pěkně nahnáno,“ uchechtla se Ayame s poloúsměvem nad tím zjištěním.
,,Tak to já tím pádem umírám strachy. Ayame, já tam nejdu, slyšela jsi to přece, ne?“ zatahala Ayako sestru za rukáv.
,,Já tam ale prostě musím jít. Jestli tam opravdu nechceš, nemusíš, ale zůstaneš tady. Zamkneš se tu, ani za nic nebudeš vylézat, a kdybych náhodou začala křičet a nějak tě prosit, abys mi otevřela, nepouštěj mě dovnitř ani za nic, a pak nějak vylez oknem ven, jasné?“ vypočítávala Ayame zamyšleně. Ayako byla čím dál vyděšenější.
,,Copak je tam vrah nebo co?“
,,To nevím jistě, ale viděla jsi dole tu krev, ne? Sousedčino kotě to asi nebude.“
,,To bude nejspíš tím, že nemáme jak sousedku, tak žádné její kotě, Ayame.“
,,To byl jenom příklad…“
,,A dost! Je mi jedno, co mi tu říkáš, ale samotnou tě tam nikdy nepustím! Buď obě, nebo žádná, rozumíš?“ křikla Ayako netrpělivě. Ayame na ni překvapeně pohlédla.
,,No… Tak jo. Víš co? Jseš správná ségra,“ usmála se na ni povzbudivě a mrkla. Sevřela Ayako za ruku a vyšly z pokoje. Pomalou chůzí došly až na konec chodby ke starým, dřevěným dveřím. Hluk neustával, znělo to, jakoby někdo zuřivě mlátil do všeho, co mu přišlo pod ruku.
,,Jen klid,“ uklidňovala se Ayame v duchu, sevřela pálku a sahala po klice. Cítila sestřin silný stisk na paži, až v ní skoro ztratila cit. Otočila se na ni s tázavým pohledem. Ayako souhlasně kývla a polkla nasucho. Sotva se Ayame dotkla kliky, zvuky utichly. Dívky to nijak neuklidnilo, spíš naopak, znervóznilo je to ještě víc. Ayame sebrala odvahu a stiskla kliku. Dveře z vrznutím trochu pootevřela a nakoukla dovnitř. To, co spatřila, jí vyrazilo dech. Zakryla si pusu, aby nevyjekla a s prásknutím dveře zavřela.
,,C-Co tam bylo?“ zeptala se užasle Ayako.
,,Ani se neptej…“ zašeptala Ayame a těžce to rozdýchávala. Ayako se zhluboka nadechla a pootevřela dveře tak, aby viděla jen jedním okem. Jakmile to uviděla, zareagovala úplně stejně jako Ayame. Za lustr přímo uprostřed pokoje byla oběšená mrtvola v prvním stadiu rozkladu, což nebyl zrovna ten nejhezčí pohled.
,,J-jak se to tam d-dostalo?“ zeptala se Ayame roztřeseně.
,,To nevím, ale nějak to zkoumat nechci. Kdo to proboha mohl udělat…“ zavrtěla Ayame nevěřícně hlavou. Najednou se z ložnice ozvala prudká rána. Dívky nadskočily leknutím a s výkřikem utekly do pokoje. Tam se nadvakrát zamkly a sedly si na postel do rohu. Ayako si obličej schovala do sestřina trička, a po chvíli byla Ayame celá promočená. ,,No tak, Ayako, uklidni se trochu. To bude dobrý, nic se neděje,“ tišila ji Ayame, ale sama by taky potřebovala uklidnit. Bouchání z ložnice se pomalu měnilo na třískání. Dívky nic nedělaly, ani za nic by tam nevešly po tom, co uvnitř viděly.
Takhle tam seděly až do večera. Ayako se už uklidnila, ale odmítala vylézt z pokoje. Ayame jednou musela jít do kuchyně pro nějaké jídlo, jestli nechtěly zemřít hlady, a myslela si, že je to její konec. Krev ze zdí nezmizela, spíš měla silné podezření, že jí přibylo, a u lednice si tím byla skoro jistá. Musela ji otevřít a vzít něco na zub a na pití. Každý stín jí připomínal mrtvolu v ložnici, a tak cestou zpátky už sprintovala nahoru. Pak potřebovala uklidnit ona. Usnuly až pozdě večer, nenachystaly si věci do školy na příští den. Vlastně ani neplánovaly do školy jít, byly z dnešních událostí natolik frustrované, že by školu nezvládla ani Ayako. Spaly na jedné posteli, těsně u sebe, a obě se každou chvíli budily kvůli nočním můrám.