Kapitola 2

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

O týden později byli na místě a Sheska si prohlížela nově zřízenou knihovnu. Vybudovali ji v něčem, co prý dřív bývala škola a co už stihli opravit do přijatelného stavu. Skupina Mustangových vojáků a Ishbalanů tam dopravila bedny s knihami a nechali ji, aby je urovnala, jak uzná za vhodné. To bylo předevčírem k večeru. Teď byla hotová, knihy měla úhledně vyrovnané v připravených policích a prohlížela si knihovnický stůl. Byla s ním celkem spokojená. Obešla jej, odsunula židli a natáhla ruku po sloupku knih, které ji zajímaly a chtěla se na něj co nejdřív podívat. Náhle si uvědomila, že v knihovně někdo je. Narovnala se a rozhlédla.

U jednoho z krajních regálů stál muž. Stál zády k ní, takže mu neviděla do tváře, ale všimla si bílých vlasů a tmavší pleti. Takže Ishbalan. Byl vysoký a urostlý. Na sobě měl bílé kalhoty a tuniku s pruhovanou šerpou kolem pasu a přes rameno. Snad nějak vycítil, že na něho zírá, a pomalu se otočil. Uviděla typické rudé oči a přes ně jizvu ve tvaru X. Tvářil se vážně a přísně. Buď tady musel být ještě než přišla z odlehlejší části sálu, nebo se uměl pohybovat velice tiše.

„Zdravím. Vy jste knihovnice?“

„A… Ano. To jsem,“ přikývla. „A… vy jste… Scar?“

Přikývl a trochu se usmál. Když se nemračil, vypadal skoro mile.

„Říkají mi tak.“ Sáhl si na čelo. „Ta jizva mě vždycky prozradí.“ Popošel blíž a Sheska sebou trochu trhla. Všiml si toho. „Nemusíte se mě bát. Nemám žádné zlé úmysly. Poslal mě sem Vůdce, Mustang. Řekl mi, že s sebou přivezl knihy, které by se nám mohly hodit, a s nimi také knihovnici. Doporučil mi, abych sem šel a seznámil se s vámi, protože prý budeme možná muset spolupracovat.“ Měl celkem příjemný hlas a její počáteční strach pomalu mizel. Bylo celkem pochopitelné, že se zpočátku trochu bála někoho, kdo měří skoro dva metry, je to cizinec s rudýma očima a ještě relativně nedávno měl po celém Amestrisu pověst vraha, nelítostného zabijáka, kterého se všichni (marně) snaží chytit. A sama přitom byla vlastně bezbranná amestrijská knihomolka. Ale už se více méně uklidnila. Zvedla hlavu, aby se na něho podívala.

„A potřebujete teď už něco?“

„Vlastně ano, když už tady jsem. Chceme obnovit velký chrám Ishbaly, který stával tady v hlavním městě. Ale skoro nic z něho nezbylo. Tehdy se do něho ukrylo mnoho našich lidí, a tak jej státní alchymisté srovnali se zemí.“ V jeho tváři se nepohnul ani sval, ale z hlasu dívka vycítila hluboký žal nad osudem starého Ishbalu a jeho obyvatel, Scarova domova, rodiny a přátel.

„Chcete o tom něco najít?“ zeptala se, spíš jenom pro ujištění.

„Jestli něco máte, ano.“

„Dobře.“ Sheska vyšla zpoza svého stolu a zastavila se mezi regály. Zamyslela se. V hlavě se jí rozběhl obvyklý proces. Na muže za sebou skoro zapomněla. Velký chrám Ishbaly v Isthanu… Jako by uháněla obrovským archivem své paměti, databází uloženou v hlavě, fascinujícím matrixem. A téměř okamžitě jí také začaly vyskakovat údaje o uložení dokumentů. Třetí regál vpravo, pátá police u okna, dvacátá druhá kniha. Architektura starého Ishbalu. Tam o tom něco málo bylo. Našla knihu a vytáhla ji z police. Tak. Dál. Pátý regál, první police zkraje, osmá kniha. Isthan, hlavní město Ishbalu. Desátý regál, sedmá police uprostřed. Náboženské stavby v Ishbalu. Tady je. První regál, třetí police zkraje. Důležité stavby Ishbalu. Osmý regál, sedmá police… Chodila po knihovně a s naprostou jistotou vybírala knihy, které se mohly hodit. Nemusela mít žádný seznam nebo katalog. Těch pár tisíc knih si bezpečně pamatovala. Už poněkolikáté mířila ke stolu se sloupkem knih, když si náhle uvědomila, že Scar stojí vedle ní. Trhla sebou a jedna kniha jí sjela ze sloupku a spadla na zem. Vlastně – Sheska překvapeně zamrkala. Nespadla. Scar byl neuvěřitelně rychlý. Chytil knihu, než se stačila dotknout země, a vrátil ji, odkud spadla.

„Nechtěl jsem vás polekat, Shesko.“

„To… To je v pořádku. Nic se nestalo. Ale… pohybujete se jako duch.“

Scar vypadal malinko pobaveně.

„To měla být poklona?“

„Vlastně… nevím. Asi ano. Taky bych to chtěla umět. Taková schopnost se hodí. Jenom mě to překvapilo, u někoho, kdo je tak… velký.“

Scar se jen pousmál.

„Nepotřebujete s něčím pomoci?“

Sheska se rozhlédla po knihovně.

„Vlastně… ano, jestli můžete. Dosáhnete do těch vyšších polic?“

„Bez problému.“

„Tak dobře. Já totiž ne, já si musím vzít schůdky. Řeknu vám které vzít.“ Vydala se zase mezi regály. Ishbalan ji následoval. „Tady. Nejvyšší police, sedmá a pátá kniha. Třetí police odshora, druhá kniha…“ Sama vybírala knihy z nižších polic. Tak prošli celou knihovnu. Když se vraceli s poslední dávkou knih, seděl za jejím stolem Roy Mustang, nohu přes nohu.

„Vidím, že už jste se seznámili,“ řekl. „To je dobře. Tyhle knihy jsou už k něčemu konkrétnímu?“

„Ano, pane,“ přikývla Sheska. „Pan Scar si o ně řekl, že chcete znovu vybudovat chrám Ishbaly, který tady stával.“

Mustang spokojeně kývl.

„Výborně, Shesko. Myslím, že budu rád, že jsem vás sem vzal.“

„Děkuji, pane,“ pípla knihovnice.

Mustang se podíval na knihy.

„Takže tohle si můžeme vzít na místo. Přivedl jsem s sebou dva své muže. Čekají venku. Odneste je s nimi, Scare. Můžete se rovnou pustit do studia.“

„Pane?“ ozvala se knihovnice.

„Ano, Shesko?“

„Je tady ještě jedna kniha, která by se nám mohla hodit. Vzadu v trezoru, pane. Mám po ni dojít?“

„Určitě, Shesko. Kód znáte?“

„Ano, pane.“

Sheska odešla do zadní části knihovny a otevřela dveře do vedlejší místnosti. Tam stál kovový trezor s nejcennějšími dokumenty. Zadala kód a trezor se odemkl. Našla v něm knihu, kterou hledala, a zase zavřela.

„Tady je, pane. Je to deník jednoho amestrijského cestovatele, který navštívil mimo jiné i Ishbal a…“ zalistovala v knize „tady píše přímo o chrámu v Ishtanu. Dokonce tady má několik nákresů. Podívejte!“ Ukázala mužům nadšeně nákresy. „Tady je okno, portál a o několik stran dál ještě jedna z věží. S tím se už dá něco dělat, ne?“ podívala se na ně s nadějí.

„Jste skvělá, Shesko,“ řekl skoro vesele Mustang. „Kdo ví, jak dlouho bychom to hledali bez vás?“

„Za Ishbal, děkuji, Shesko. Tohle nám hodně pomůže. Zdá se, že vám budeme časem velmi vděční.“

„No… Děkuji, pane,“ řekla knihovnice. Pořád se úplně nezbavila svého komplexu méněcennosti a těžko se jí zvykalo na tolik chvály. Byla sice ráda, že je konečně něčím užitečná, ale pokud byla středem pozornosti, popadala ji nervozita a nesmělost. Pak ji ještě něco napadlo.

„Pane? Kam tam ty knihy uložíte?“

„Nebojte se, nic se jim nestane. Ale můžete na to sama dohlédnout,“ navrhl Mustang. „Není to daleko. Nechám tady Falmana, ať tady někdo hlídá.“

„Děkuji, pane.“

Knih bylo přes padesát, takže Sheska našla krabici, do které se jich asi třicet vešlo. Scar to unesl bez problému. Zbytek si rozebrali Mustang, Havoc a ona.

Cestou se nenápadně zařadila vedle Mustanga.

„Pane? Můžu se na něco zeptat?“

„Jistě, Shesko.“

„Proč… Proč taky nesete ty knihy? Jste Vůdce, můžete to přenechat někomu ze svých podřízených.“

„To bych mohl… Ale tady nejsem především Vůdce. Oficiálně jsem rozhodl, že se pokusíme napravit, co jsme způsobili, za Amestris jsem to zaštítil, ale chci tady na tom pracovat jen jako jeden z mnoha. Víte… Kéž bych to mohl napravit jenom přenášením knih. Prý hrdina.“ Hořce se zasmál. „Říkali mi tak, ale byl jsem vrah. Nemohl jsem se na sebe ani podívat do zrcadla. Ty oči, které se z něho na mě dívaly… byly oči vraha. Obávám se, že své zločiny, všechny ty zničené životy, nenapravím ani za celý svůj život. Na druhou stranu… cítíval jsem se mnohem hůř. Teď to docela jde a když mohu pro nápravu udělat aspoň tohle, je to zase o něco lepší.“

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Sheska měla nad čím přemýšlet. Věděla už, co se tady tehdy stalo, a věděla i to, jak toho alchymisté dodnes litují, ale nenapadlo ji, že až takhle a až dodnes. Roye Mustanga si velice vážila, a tak doufala, že jeho svědomí přece jen najde klid.

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Večer jí jeden z Mustangových podřízených ukázal, kde bude bydlet. Na druhé straně řeky, protékající městem, postavili několik jednoduchých domů pro dělníky a všechny, kdo pomáhali s budováním. Dělníci a řadoví vojáci bydleli často po několika, moc místa tam nebylo. Ale Sheska měla trochu výsadní postavení, byla specialista, a tak dostala pokojík sama pro sebe. Měla tam sice jenom postel, stolek a několik poliček a věšáků na stěnách, ale stačilo to. Nestěžovala si. Voják jí také ukázal, kam a kdy se chodí pro jídlo, a pak šla spát.

Další den vypadal podobně. Hlídala v knihovně, občas si někdo (nejčastěji Scar, Miles nebo Mustang) přišel pro nějaké knihy nebo naopak nějaké přišel vrátit, ale jinak tam měla docela klid. Zdálo se, že tam bude mít celkem idylu. Ale pak se stalo něco, co jí možná změnilo život.

Ten den odcházela z práce později, protože vrácených knih bylo víc než jindy a ona je musela uložit zpátky na jejich místa. Budování zdárně pokračovalo a některé menší stavby už byly skoro hotové. Měla z toho dobrý pocit. Kde byly ty časy, kdy ji z každé práce vyhodili, protože se hned někde začetla a na všechno ostatní zapomněla, takže z toho měla komplex méněcennosti? Teď byla užitečný člen společnosti. Pracovala s knihami, což vždycky chtěla, a lidé ji potřebovali. A ten komplex sice stále úplně neodezněl, ale bylo to už mnohem, mnohem lepší.

Spěchala, protože den se blížil ke konci. Musela přejít přes most, který jako zázrakem zůstal stát i po zničení města státními alchymisty. Už se těšila, až si bude moci sníst příděly k večeři a jít spát. Byla unavená a nedávala tolik pozor na to, co je kolem ní, a tak si ani nevšimla, že ji sleduje několik postav. Uvědomila si to až ve chvíli, kdy jí zastoupili cestu. Pokusila se jít dál, ale zabránili jí v tom. Kruh kolem ní se začal stahovat a zatlačovat ji k zábradlí. Bylo jich asi pět a kromě běžného ishbalského oblečení na sobě měli ještě světlé pláště s kápěmi staženými do očí, ve kterých se dalo docela dobře maskovat v poušti. Žádné zbraně neviděla, ale pod takovým oblečením je klidně mohli mít schované. Sheska dostala strach. Kdo to je? Co chtějí? Zatím nikdo nepromluvil.

„Co… Co chcete?“ vypravila ze sebe přiškrceně.

„To brzy zjistíš, cizinko,“ řekl jeden. „Půjdeš s námi.“

„Ne!“

„Půjdeš. Nebo zemřeš hned.“

To není vůbec dobré, pomyslela si, než ji popadli a vlekli s sebou zpátky přes most. Netušila, kam ji mohou odvést, kdo to je a proč to dělají. Byla čím dál tím vyděšenější. Náhle ucítila, že se únosci zastavili. Zvedla hlavu a podívala se po příčině. Přímo jim v cestě stála vysoká postava. V šeru, které mezitím nastalo, mu nebylo úplně vidět do tváře.

„Nepřekážej a zmiz, nebo si tě podáme!“ křikl jeden.

„Opravdu si myslíte, že byste mě mohli porazit?“ řekla postava klidně. Sheska zpozorněla. Ten hlas znala. „Pusťte ji, nebo si pro ni dojdu sám.“

„To si můžeš zkusit.“ Únosci vytáhli nože a dýky. Ve světle měsíce se čepele studeně zaleskly.

Muž před nimi pokrčil rameny.

„Jak myslíte.“

Pak vyrazil. Ta rychlost byla neuvěřitelná. Než si toho vůbec všimli, byl mezi nimi, odtrhl od Shesky toho, který jí držel ruce, a položil mu ruku na hlavu. Zasršely výboje transmutační energie, ozvalo se zapraštění a zem skropila sprška krve, která vytryskla ze zničeného těla nepřítele. Zhroutil se bezvládně na zem. Pak se Scar – protože to byl on – zastavil vedle Shesky, ve střehu a připravený kdykoli zase zaútočit. Ale nebylo to potřeba. Zbytek bandy se rozběhl a zmizel v okolních zříceninách. Scar se uvolnil a podíval se na amestrijskou knihovnici.

„Jste v pořádku, slečno Shesko?“

Roztřeseně vydechla.

„Ano. Myslím…“ Zvedla hlavu, aby se na něho mohla podívat. „Kdo to byl? Co jsou zač?“

„Myslím, že to byli ti, kteří překroutily zákon Ishbaly. Fanatici, jak byste řekli vy z Amestrisu. Nenávidí ostatní národy, jak dnes ukázali, jsou schopni i zabíjet, a kromě jiného říkají, že ženy by měly zahalit vše, co nás na nich přitahuje. Což vy se svou uniformou z jejich pohledu porušujete. Vaše vlasy,“ přejel ji pohledem „i vaše nohy. Navíc jste cizinka. Je nezajímá, že pracujete pro nás, že pomáháte obnovit naši vlast. Je zajímá jen to, že jste Amestrijka a že vaše oblečení, vaše uniforma vypadá jinak než je tady zvykem. Budou vám chtít uškodit, asi i zabít. Nevzdají to. Něco s tím udělám, ale do té doby buďte opatrná.“

Sheska tiše poslouchala, stále trochu v šoku. Ale když domluvil, náhle se k němu vrhla, objala ho a schovala mu obličej na hrudi.

„Děkuji! Děkuji, pane Scare!“ vyhrkla.

To ho na chvilku vyvedlo z míry. Během svého života už toho zažil tolik, že by ho nemělo překvapit nic – zničení Ishbalu, smrt jeho rodiny a tolika přátel, střety se státními alchymisty, kteří to udělali, boje s homunkuly – ale amestrijská dívka, která u něho hledá ochranu, to už bylo trochu moc. Nebylo to vlastně až tak dávno, kdy měl pověst vraha a všichni se ho báli a nenáviděli ho. Pamatoval si na vyděšené tváře lidí, kterých se na cokoli jen zeptal. Přitom jim mohlo dojít, že jde jen po státních alchymistech. Nedošlo a měli z něho hrůzu. Ale tahle dívka ne. A to byla další věc. Když došlo ke vzpouře a následném vyhlazení, byl ještě dost mladý. Ishbalané většinou nespěchají, co se týká vztahů, a on se do té doby ještě pořádně nerozkoukal. Potom přišla občanská válka, jeho rodiče byli zabiti a bratr se obětoval, aby ho zachránil, on sám byl těžce zraněný, málem tehdy zešílel a když se konečně uzdravil, rozhodl se stát nástrojem spravedlnosti, toulal se po Amestrisu, přežíval všelijak a zabíjel státní alchymisty. Celou tu dobu neměl čas, náladu ani jakoukoli možnost se zajímat o ženy. Takže si na ně ani nezvykl a teď byl trochu, vlastně trochu hodně zmatený a vyvedený z míry reakcí té Amestrijky. Očividně ho považovala za svého zachránce a takhle zareagovala. Na to nebyl zvyklý ani náhodou. Docela si oddechl, když se konečně uklidnila a pustila ho.

„Doprovodím vás,“ řekl pak. „Nemusíte se jich bát.“

Jak řekl, tak udělal. Šel s ní až k domu, ve kterém bydlela. Tam se rozloučili (trochu rozpačitě) a knihovnice šla spát. Pod se střechou už nebála, hned vedle ní měli svůj pokoj Mustangovi lidé, které znala, a opodál sám Ohnivý alchymista. Scar ale ještě neodešel. Napadlo ho něco, co Shesku ne. Ishbalští dělníci bydleli hned ve vedlejší budově. Všechny je zdaleka osobně neznal. Klidně mezi mohl být nějaký člen té sekty, nikdo to ani nemusel vědět. Mohli by se o to, co se jim nepodařilo jednou, pokusit znovu. Vlastně, bylo téměř jisté, že se o to pokusí znovu. Sám byl Ishbalan a dobře znal cílevědomou povahu svého národa.

Našel si místo na doslech od jejího pokoje, na kraji zřícenin za nízkou zídkou, a usnul. Mohl si to dovolit. Z doby, kdy se toulal po Amestrisu, zabíjel státní alchymisty a přežíval všelijak, si zvykl na nepohodlí a uměl usnout téměř všude. Spal lehce – kdyby se cokoli stalo, probudil by se. Ale noc proběhla v klidu, nic se už nepřihodilo. Když začalo svítat a město ožívat, probudil se, zkontroloval, jestli je všechno v pořádku, a tiše odešel. Nechtěl, aby ho tam někdo viděl.

Tohle budeme muset řešit, pomyslel si cestou. Překročili už meze únosnosti. Věděl o té skupině už nějakou dobu, ale dosud se drželi stranou, nijak násilně se neprojevovali. Až dnes. Vlastně, včera. To zásadně změnilo situaci. Už nad tím nemohli zavírat oči. Vznikala tady nebezpečná organizace, která mohla hodně ohrozit spolupráci s Amestrijci. A slečnu Shesku, našeptával mu nějaký hlásek. Vzpomněl si na včerejší večer. Jak ji zachránil před tou bandou a jak se k němu pak vrhla. Tak důvěřivě, upřímně a s vděčností… Vyvedlo ho to z míry, byla to reakce, na kterou vůbec nebyl připravený. Byl zvyklý na to, že se ho lidé bojí, nenávidí ho, mají němu respekt, možná i vděčnost… ale ne vyložené sympatie až taková příchylnost. Ale… bylo to vlastně docela hezké. Je to milá dívka. Tahle myšlenka ho až znervóznila. Raději ji potlačil a vrátil se zase do pracovního rozpoložení.

Bude to muset oznámit Mustangovi a dohodnout se na řešení. Pokud možno mezi čtyřma očima, aby tu sektu předčasně nepoplašili, kdyby něco prosáklo ven. Měl štěstí. Mustang dorazil na staveniště brzy po něm a o chvíli později odešel ke knihovně. Scar se vydal za ním a rychle ho dohnal.

„Mám důležité informace. Můžete bezpodmínečně věřit panu Havokovi?“

„Rozhodně, je to jeden z mých nejvěrnějších. O co jde?“

„Máme tady hrozbu. Sektu, jak byste asi řekli vy Amestrijci, jejíž členové nenávidí vše, co přišlo z ciziny. Jsou tu už nějakou dobu.“

„A proč jste mi to neřekl hned?“

„Neprojevovali se nijak násilně nebo nebezpečně, až včera. Do té doby jsem vás tím nechtěl zatěžovat, jako Vůdce máte své práce dost. Ještě nedávno se jen scházeli u některých z nich a debatovali. Ale včera večer napadli slečnu Shesku, když šla domů. Naštěstí jsem tam právě byl. Jednoho jsem zabil a ostatní utekli. Tělo je ukryté v jedné zřícenině před mostem, nechtěl jsem, aby aby zbytečně vyvolávalo otázky, až tamtudy půjdou dělníci na svá místa.“

„To bylo prozíravé. Víte o nich něco bližšího? Dalo by se s nimi vyjednávat?“

„Nemyslím si. Jsou to fanatici.“

„A myslíte si, že je budeme muset zničit?“

„I to je možné.“

„Dobrá. Teď odevzdám tohle,“ ukázal na knihu, kterou nesl. „Pak předáte velené Milesovi a probereme to v mé pracovně. Pan Havoc se postará, aby něco nezachytily nepovolané uši.“

„Rozkaz,“ zasalutoval voják.

V knihovně odevzdali Mustang knihu, kterou přinesl, a odešli se poradit.