Kapitola 2

p { margin-bottom: 0.25cm; line-height: 120%; }

Sheska seděla v knihovně u svého stolu a cítila smutek. Neměla právě co dělat, knihy byly urovnané na svých místech a nikdo tam nic nehledal, a tak hladila desky svazku před sebou, ale myšlenkami se toulala někde jinde. Vzpomínala na bezejmenného Ishbalana, kterému Amestrijci říkali Scar, na to jak se poprvé potkali – bylo tady v knihovně (podívala se na místo, kde tehdy stál), jak jí pomohl s dohledáváním knih, jak ji zachránil před únosci a doprovodil domů, jak pro ni šel, když se nepřátelům druhý pokus o únos podařil, pronesl ji obklíčením a cestou zpátky jela s ním na jednom koni. Vybavila si ten pocit jistoty a bezpečí a zesmutněla ještě víc, protože si uvědomila, že ho možná už neuvidí a nikdy to znovu nezažije. Celý život strávila mezi knihami, byly její životní láska a byla tak šťastná. Ale teď se zamilovala do člověka. Do Ishbalana se sytě rudýma, elegantně tvarovanýma očima a a stříbrnými vlasy, které vypadaly skoro jako koruna. Jenže se zdálo, jako by jí to nebylo souzeno. Odjel a možná se už nevrátí. Možná už nežije. Opřela se hrudníkem o stůl, svěsila hlavu a zavřela oči. Stekla jí slza, skápla a dopadla na knihu před ní. Rychle se vzpamatovala, zadržela další slzy a knihu otřela rukávem. Snad se ještě vrátí. A pokud ne, doufám, že toho budou litovat, pomyslela si s pomstychtivostí, kterou ještě nepocítila. Až ji to zarazilo a rychle ten pocit zase potlačila.Napadlo ji, že by mohla zkusit si odpočinout a na chvilku zapomenout na svůj zármutek svým nejoblíbenějším způsobem. Otevřela knihu a začala číst.

Mustangova skupiny se konečně probila z podzemí na povrch. Cestou přišli o další lidi, zbýval už jenom Mustang, Riza, Scar, Havoc, major Armstrong a tři z původních osmi vojáků. Nechali za sebou i několik mrtvých vylepšených teroristů, ale nezdálo se, že by to byl konec – zbývající pronásledovatelé se jim drželi tvrdošíjně v patách. Měli se, podle Vůdcových předpokladů, objevit za nimi v nejbližších vteřinách. Naštěstí tady, v horách a na povrchu, bylo dost vzduchu pro Mustangův oheň. Jeho skupina stála na horské plošině, bylo chladno, od úst jim šla kondenzovaná pára a ani jeden z nich to tu neznal dost na to, aby mohli včas zmizet. Museli tedy bojovat. Mustang vydal narychlo nějaké rozkazy. Svoje zbývající vojáky i se zraněným, kterého se jim nějakým zázrakem podařilo udržet naživu, poslal dozadu. Rizu chtěl postavit k nim, aby nebyla hned na ráně, ale ona to odmítla. Nabila si všechny ukořistěné pušky a postavila se vedle něho, stejně jako Havoc, Scar a major Armstrong.

Čekali jen pár vteřin, než se z chodby vynořili jejich pronásledovatelé. Pořád jich zbývala asi polovina, pokud Mustang dobře viděl, bylo jich osm. Všichni se připravili k boji. Ohnivý alchymista si zkontroloval nakreslený kruh na ruce a připravil si škrtátko. Uměl skvěle mířit a zasáhnout i tak malý cíl, jako bylo něčí oko, ale věděl, že tohle nejsou obyčejní nepřátelé. Jestli mají podobné schopnosti jako Scar, jsou rychlejší než jiní a bude mnohem těžší je zasáhnout. Ale neměl na výběr. Škrtl si a mrštil po nich oheň. Spálil na uhel místo, kde nepřátelé stáli, ale všichni až na dva se stihli plamenům vyhnout. Vzápětí zaútočili, ne ve skupině, ale každý zvlášť, každý z jiného směru a tak rychle, že neměl šanci je včas sežehnout, protože by zasáhl i někoho ze svých. V příštích vteřinách měli všichni co dělat, aby uhájili holý život. Jeden srazil Mustanga k zemi a chystal se ho zabít. Vůdce taktak uhnul. Použil znovu plameny, ale jen na něm zapálil šaty. Aspoň tak odvedl jeho pozornost od sebe a dalším šlehnutím ho upálil. Vstal ze země a podíval se po ostatních. Riza si rychle dobíjela pušku. Nedaleko od ní ležel mrtvý nepřítel. Musela, jak to vypadalo, použít několik střel, protože mrtvola byla pokrytá mnoha rudými skvrnami. Kus dál bojoval Scar s jiným a vedle nich leželo tělo s vybuchlou hlavou. Havok uhýbal před útoky dalšího, který asi zabil jednoho z řadových vojáků. Proti dalšímu stál major Amstrong. Neměl snadného soupeře, ale držel se. Pak dostal volný moment, nechal ze země vyrůst kamenný hrot a nepřítele na něho nabodl. Mustang vyrazil, aby pomohl Havokovi. Voják měl co dělat, aby přežil do další vteřiny. Nebylo lehké zamířit tak, aby ho také nezasáhl, ale podařilo se. Vylepšený terorista vzplál, ve zmatku a bolesti se rozběhl k okraji plošiny a vrhl se dolů. S posledním z nich ještě bojoval Scar, ale jinak zvítězili. Prozatím. Riza a Havok si znovu nabili všechny ukořistěné pušky, až na jednu, kterou v boji zničili – jeden z útočníků ji prostě rozložil, podobně jako to uměl jejich ishbalský spolubojovník. Ten zatím konečně pronikl obranou nepřítele a zabil ho. Pak se vrátil ke zbytku skupiny.

Na chvíli měli klid a mohli řešit, co dál. Někteří se rozešli prozkoumat plošinu, na které stáli, ale z dobrých důvodů nechodili daleko. Našli něco jako stezku, vedoucí dolů, a vrátili se k Mustangovi, který zůstal se zraněným, aby mu podali zprávu. Našli ho stát před vstupem do podzemí, z něho sami před chvílí vyšli. V ruce držel připravené škrtátko ze zapalovače a vypadal napjatě. Riza k němu došla.

„Pane? Děje se něco?“ Už zase přešla do pracovního tónu.

„Děje. Něco se blíží,“ odpověděl, aniž by se ohlédl. Pak na ni upřel černé oči. „Rizo… Našli jste něco?“

„Našli, pane. Myslím, že máme kudy se odtud dostat.“

„Dobře. Vezměte Reeda a Romanova a běžte. Pošlu s vámi i Scara. Tady to snad s majorem Armstrongem zvládneme. Havoku?“

„Pane?“

„Chcete jít s poručíkem nebo zůstat tady?“

„Zůstanu s vámi, Mustangu.“

„Já chci také zůstat, pane!“ ozvala se Riza.

„Ne, poručíku. Nechci vás ztratit a zodpovídám za vás. Běžte. A to je rozkaz!“ dodal, když si všiml, jak se tváří nesouhlasně a nadechuje se k odpovědi. Ale nakonec si jen smutně povzdechla.

„Nechci vás ztratit, Royi.“

„Já vás také ne, ale kdyby na to přece jen přišlo, není důvod, abychom museli zemřít oba.“

„Vy víte, že je, Royi.“

„Nebojte se. Přijdu za vámi. A už běžte.“

Temný hluk z chodby, kterou sledoval, se blížil. Riza Hawkeye přivolala oba vojáky a vyrazili ke stezce. Scar je následoval, nepříliš ochotně, ale když mu Vůdce řekl, že potřebují někoho, kdo je bude chránit, bylo to lepší. Mustang, Havoc a Amstrong se připravili k boji.

Seržant Fuery přecházel na své stanovišti sem a tam. Měl dozor na stavbě. Trčel tam už několik hodin. Major Miles ho měl přijít vystřídat už před víc než půl hodinou, ale nebylo po něm ani vidu, ani slechu. To bylo hodně divné, protože major byl známý svou přesností a spolehlivostí. Fueryho se zmocňovala čím dál větší nervozita. Rozhlédl se kolem sebe. V tu chvíli uviděl vysokou, hubenou postavu s šedými vlasy, procházející kolem. Vyrazil ze svého místa a chytil ho za rukáv.

„Falmane!“

Voják se zastavil.

„Fuery? Vy jste ještě tady? Neměl vás už někdo vystřídat?“

„Právě že měl. Major Miles tady měl být už asi před třičtvrtě hodinou.“

„To je divné. Vždycky chodil včas.“ Rozhlédl se kolem a podíval se na kolegu. „Vezmu to tady chvíli za vás. Můžete se po něm jít podívat.“

„Díky, Falmane.“

Kain Fuery se rozběhl k Milesově pracovně. Vešel do podezřele tiché budovy a bylo mu hned jasné, že se něco stalo. Na zemi ležel mrtvý amestrijský voják, kterého neznal. Opodál nějaký Ishbalan s prostřelenou hrudí. Dveře do majorovy pracovny byly vyvrácené. Když se dostal dovnitř, spatřil obraz, jako by se místností prohnal uragán. Nábytek ležel na zemi zpřevracený, mezi tím rozházené papíry, psací potřeby a několik knih. Odolal pokušení je sesbírat. Jako vojákovi mu bylo jasné, že že tu něco stalo, a aby mohli zjistit, co přesně, neměl by tu s ničím hýbat, aby neporušil stopy. Zdálo se, že se tu bojovalo, a major Miles byl pryč. Vyběhl ven a zpátky k Falmanovi. Zachoval dost duchapřítomnosti na to, aby zůstal v klidu a nezburcoval tou zprávou všechny okolo. Ještě by někdo zpanikařil. Řekl to tiše a nenápadně jen Falmanovi. Toho sice jinak nevedlo z míry skoro nic, ale teď se na něm mírné rozrušení projevilo.

„Takže jsme bez nadřízených. Kdo je v pořadí velení po Milesovi?“

„Eh… Obávám se, že vy, Falmane. Teď, když tu nejsou ani poručík Hawkeye, Havoc a major Armstrong.“

„To ne. Doufal jsem, že na to nedojde,“ zatvářil se voják zoufale. „Ale nemám na výběr. Takže…Tady by někdo měl zůstat a hlídat. Kde je Breda?“

„Mě by se právě vracet z oběda.“ Rozhlédl se. „Tamhle jde.“

„Heymansi! Vezmete teď na chvíli dozor?“

„Jistě, Vato. Svačinu s sebou mám, takže chvíli vydržím.“

„Dobře. Tak,“ obrátil se k Fuerymu, „a já to půjdu vyšetřit a zjistit, co přesně se stalo. Můžete jít se mnou, jestli chcete.“

„Jdu. Taky bych rád věděl, co se majorovi stalo.“

Nechali Bredu hlídat a sami za chvilku vstupovali do zdemolované kanceláře. Nic se tam nezměnilo – rozházené papíry, knihy a psací potřeby mezi zpřevraceným nábytkem. A skoro uprostřed místnosti tělo. Falman opatrně vešel dovnitř a rozhlédl se.

„S ničím jste tady nehýbal?“

„Ne.“

„To je dobře.“

Došel k mrtvému a podíval se na jeho tvář. Měl na sobě masku. Sundal ji a uviděl tvář neznámého Ishbalana. Byl mrtvý, jak si snadno ověřil. Ale ne dlouho, rozhodně méně než tři hodiny, protože tělo ještě zdaleka nevychladlo a teprve začalo tuhnout. Falman mrtvolu obrátil. Z hrudi jí trčel nůž, pravděpodobně její vlastní. To dávalo smysl. Rozhodně tu došlo k boji. Major se určitě nenechal jen tak odvléci, bránil se, tohoto dostal, asi i dalšího, který ležel na chodbě, ale zbylí ho přemohli a odvlekli pryč. To znamená, že ho k něčemu potřebují, takže by ještě měl žít. A museli ho nějak uspat nebo omráčit, jinak by s nimi bojoval dál a rozhodně by ho odtud nedostali nepozorovaně. Takže museli přijít…

„Může mi někdo vysvětlit, co se tady stalo?“

Oba se otočili jako jeden muž. Ve dveřích stála vysoká světlovlasá a modrooká žena se šavlí u pasu a výložkami generálmajora na ramenou. Trvalo jen okamžik, než jim došlo, kdo to je. Vzápětí stáli vzorně v pozoru.

„Generálmajore Armstrong!“

„Vida, tak si mě přece jen pamatujete. Vy jste, pokud vím, Mustangovi lidé.“ Překročila práh. „Takže, co se tady stalo?“

„To právě zjišťujeme, madam. Ehm… Mohu se zeptat, proč jste nás poctila svou návštěvou?“

„Přijela jsem se podívat, jak se tady Mustangovi vede, a hlavně navštívit mého věrného majora Milese. A když sem konečně přijedu, zjistím, že jeho pracovna je vzhůru nohama a on sám je kdo ví kde. Tak co jste zjistili?“

„Zatím nic moc, madam. Ale zdá se, že major byl unesen. Máme tady problémy s jistou radikální frakcí, která nenávidí všechno amestrijské. A major je zčásti Amestrijec, vypadá jako Ishbalan a souží v amestrijské armádě. Takže ho musejí nenávidět naprosto bytostně, řekl bych, že je pro ně symbol všeho, co nenávidí. Museli na něho mít spadeno už delší dobu. Myslím, že si pro něho přišli nejvýš před třemi hodinami. Bojoval s nimi, tohoto,“ ukázal za sebe, „zabil, ale ostatní ho odvlekli s sebou. Je to jen má teorie, musím to prošetřit lépe, ale…“

„Máte představu, kam?“ přerušila ho generálmajor.

„Bohužel jen velice mlhavou, madam. Scar by to věděl lépe, ale je už nějakou dobu pryč.“ Nechtěl hned prozrazovat, že je nezvěstný a možná se už nevrátí.

„A Mustang? Kde je ten?“

„S ním, madam. Jeli vyřešit náš problém s tou radikální skupinou a ještě se nevrátili.“

„Hm.“ Generálmajorovi se blýsklo v očích. „Takže skoro všichni jsou pryč. Kdo je tady teď nejvyšší důstojník?“

„Byl to major, madam, ale teď, když zmizel, jsem to asi já.“

„Asi?“ probodla ho pohledem. „To byste měl vědět přesně!“

„Jsem to já, madam.“

„To už je lepší. Tak. Doufám, že to tady zvládnete, dokud se Mustang nebo někdo z vašich nadřízených nevrátí. Kam tak jeli? Směr nebo oblast snad znáte.“

„Ano, madam. Jeli zhruba na severozápad, slyšel jsem, že někam do hor. Ale snad nechcete…“

„Chci. Připravte mi koně a průvodce, který se v té oblasti vyzná.“

„Ale… Neměla byste zůstat jako velitel, když jste tady teď nejvyšší důstojník? Já… Nikdy jsem sám tolika lidem nevelel.“

„To zvládnete, Falmane,“ řekla úsečně. „A teď udělejte, co jsem řekla. Je to rozkaz!“

„Ano, madam! Kaine, běžte to zařídit,“ podíval se na kolegu s povzdechem. Doufal, že si jeho nesouhlasného výrazu nevšimla.

„Rozkaz!“ Mladý seržant vyběhl ven splnit úkol.

O chvíli později se generálmajor Olivier Mira Armstrong vyšvihla do sedla a, následována ishbalským průvodcem, vyrazila na severozápad k horám, až za ní její zlaté vlasy vlály.

„Udělal jsem, co jste řekl, Falmane,“ řekl jeho mladší kolega s brýlemi, když se za ní dívali, „ale myslíte si, že je dobrý nápad ji pustit někam do neznáma s průvodcem, kterého vlastně neznáme? Mohl by také patřit… k nim.“

„To je pravda. Ale… Neviděl jste ji bojovat, Fuery. Já už ano. Kdyby se cokoli stalo, kdyby se z něho vyklubal jeden z našich nepřátel, věřte mi, že ona se o sebe dokáže postarat.“