Kapitola 2

„Společně to zvládneme. To si pamatuj,“ zašeptá mu do úst. Pak mu daruje ještě jeden polibek a odtáhne se. Tooru se usměje. Je rád, že má Yuujira. On je pro něj strážný anděl, který mu pomáhá zapomenout. Tooru se nadechne a otevře dveře. Yuujirou počká než vejde on a pak vejde sám. Oba dva si zují boty, sundají kabáty, kabely odloží. Ve dveřích se objeví dvě postavy.

„Tooru,“ osloví jej je mužský hlas. Modrovlasý mladík pozvedne hlavu a střetne se s pohledem svého „otce.“

„Přece jsi jen přijel. Jsem tak ráda,“ usměje se žena, vedle muže. Tooru se na oba dva usměje.

„Strýčku, teto…“ usměje se na oba dva Tooru a přejde k nim. Obejme se s nimi. Teta jej políbí na tvář.

„A kdopak je tato sympatická mladá dáma, která s tebou přijela?“ optá se strýc. Tooru se vrátí k Yuujirovi a vezme jej za ruku.

„Dovolte mi abych vám představil Yuujirou Shihoudani, mojí přítelkyni,“ usměje se Tooru.

„Dobrý den. Ráda Vás poznávám,“ pronese Yuujirou dívčím hlasem a ukloní se. Narovná se a usměje. Muž i žena se jí též ukloní.     

„My tebe také Yuujiro…Pojďte se mnou do obývacího pokoje. Tam to bude lepší, než zde na chodbě,“ usměje se Tooruova teta. Všichni se tedy přesunou do pokoje. Usadí se na pohovce. Tooru si sedne těsně vedle Yuujiro. Ta se na něj usměje. On jí úsměv oplatí.

„Takováhle novinka a ty jsi nám ani nenapsal, že sis našel dívku. Vždycky jsi byl tajnůstkář Tooru,“ zasměje se muž. Tooru lehce zčervená, stejně tak i Yuujiro.

„Jak dlouho jste vlastně spolu?“ optá se žena a postaví před ně šálky s čajem.

„4 měsíce a 3 týdny,“ odpoví nastejno. To Tooruovi „rodiče“ pobaví.

„Tak to jste spolu docela dlouho,“ pousmění se. Yuujiro se usměje a upije trochu čaje.

„Mmhh, je vynikající,“ přivře labužnicky oči a opět upije. Tooru jí po očku pozoruje. Paní domu vstane a odejde do kuchyně. Yuujiro uslyší z kuchyně krájení. Také vstane.

„Omluvte mne,“ ukloní se a zmizí také v kuchyni.

„Mohu Vám s něčím pomoci?“ optá se mile. Žena se otočí a pohlédne na ni. Na tváři se jí objeví úsměv.

„To by jsi byla moc hodná. Jestli by jsi připravila stůl k servírování, byla bych ti vděčná.“

„Hai hai. Jistě,“ odpoví s úsměvem Yuujiro a dá se do úpravy stolu, pro servírování oběda. Zrovna když aranžuje květiny v vázičce, vejde do místnosti Tooru. Podívá se na svou partnerku. Usmějí se na sebe.

„Copak tady děláte?“ optá se a usadí se za stůl.

„Připravuji oběd zlatíčko, a Yuujiro byla tak hodná, že mi pomohla připravit stůl,“ usměje se teta a dál cosi kuchtí. Yuujiro upravuje právě věci u místa, kde se nachází Tooru. Ten toho využije a stáhne si jí k sobě. Yuujiro se zasměje. Tooru se vytáhne pro polibek. Paní domu se usměje a pokračuje dál ve své práci.

„Ehm ehm,“ ozve se ode dveří dívčí odkašlání. Yuujiro skousne Tooruovi spodní ret a oddálí se od něj. Ten jí drží kolem pasu. Oba dva se podívají směrem ke dveřím. V nich stojí důvod, proč Tooru přešel na chlapeckou školu. A tak daleko. Aby jej ona nenašla.

„A broučku, konečně jsi vylezla z toho svého pokoje. Za chvíli bude oběd,“ řekne své dceři paní domu.

„Ano mami. Ahoj Tooru,“ promluví na modrovlasého mladíka.

„Ahoj Sayako,“ pronese trochu chladnějším hlasem. Yuujiro nevěnuje ani jeden pohled.

„Nevěděla jsem, že budeme mít více hostů. Měla jsem zato, že přijedeš SÁM Tooru.“ Na slovo sám dá důraz. Dívka s blonďatými vlasy mrkne. Tooru ji pustí.

„Chtěla jsem poznat Tooruovu rodinu a tak mi nabídl, že mohu jet s ním. Ty budeš jistě Sayaka, Tooruova mladší sestra. Moc mě těší, já jsem Yuujiro Shihoudani. Přítelkyně tvého bratra,“ nasadí svůj jedinečný úsměv a podá jí ruku. V Sayace zatrne. Tu tvář už někde viděla. I to jméno jí něco říká. Potřese si s ní rukou.

„T-těší mě,“ vyhrkne ze sebe. Yuujiro se opět usměje a podívá se jí zpříma do očí. Dojde jí, kde ji viděla. Tedy spíše jeho viděla. Yuujiro ví, že jej poznala. A tváři se jí objeví úšklebek. Tooru to pozoruje. Jeho dívka se pak ale usměje a dokončí přípravy na stole.

S úderem poledne všichni zasednou za jeden stůl a popřáním dobré chuti se pustí do jídla. Při obědě probíhá střídmá konverzace. Po obědě pomůže Yuujiro i Sayaka paní domu s úklidem. Tooru se mezitím přesune do obývacího pokoje společně se strýcem. Ten se jej vyptává na jeho blonďatou společnici. Časem se jejich téma stočí k Sayace.

„Vyřešíme to zítra, teď bys mohl vzít Yuujiro do města. Běžte třeba do kina, do galerie… nevím proč, ale zdá si to, nebo Sayaka tvou přítelkyni zná?“ podívá se na svého synovce.

„Nemám tušení, odkud by se mohli znát,“ pokrčí rameny. Do místnosti vejdou i ostatní, tedy ženy. Tooru natáhne ruku k Yuujiro. Ta ji chytí a usadí se vedle něj. Sayaka se usadí naproti do křesla a její matka vedle svého muže.

„Yuu, miláčku, co kdybychom se šli projít po městě? Určitě tady mají spousty věcí, které neznáš a pokud se pamatuji, chtěla jsi si tohle město prohlédnout,“ pronese s úsměvem Tooru. Yuujiro neujdou jeho oči, které křičí, že chce pryč od ní.

„Máš pravdu lásko, nějak jsem na to zapomněla,“ omluvně se usměje. Tooru se na ní vděčně pousměje. Yuu nepatrně přikývne.

„Tak my půjdeme. Vrátíme se kolem večera.“ Rodiče přikývnou, Sayaka jen sedí a probodává vražedným pohledem Yuujiro. Ta se na ní sladce uculí a vyjde za Tooruem. V předsíni se oba dva obléknou do kabátů. Ty nejpotřebnější věci si dají do kapes a vyjdou ven. Tooru si svou milou přitáhne k sobě a obejme si rukou kolem pasu, stejně tak i ona. Rozejdou se do nedalekého města. Během té chvilky, než se tam dostanou, začne maličko pršet. Yuujiro, jelikož je praktická dívka, vytáhne ze své kabely skládací deštník a otevře jej. Vejdou se pod něj oba.

„Ty jsi asi fakt holka,“ zasměje se Tooru. Dívka zavrtí se smíchem hlavou a pokračují nerušeně dál. Za nimi se plíží Sayaka, z takové vzdálenosti, aby si jí nevšimli. Oba dva jsou zaměstnáni něčím úplně jiným, než aby se dívali ze sebe. Prohlédnou si spousty krámů, nakoupí si různé blbůstky, sladkosti. Zastaví se na verandě, jež je krytá stříškou a dají si kafe s zmrzlinový pohár. Yuu má pocit, že je někdo sleduje, ale nechá to být. Nakonec zajdou i do kina. Dávají zrovna nějakou komedii, takže se u toho hodně pobaví. Z kina vycházejí vysmátí s prázdnou hlavou. Prší stále, akorát trochu více. Domů se vrátí přesně na večeři. Sayaka, která je sledovala dorazí pár minut po nich.

„Kdepak jsi byla zlatíčko?“ optá se jí její matka. Všichni se na ní otočí.

„U kamarádky, vždyť jsem ti to říkala mami,“ odpoví. Poté přejde ke stolu, za který se usadí. Jako ostatní. Přesně v sedm hodin večerní se zahájí večeře. Tentokrát jedí mlčky. Když skončí, dívky opět pomohou paní domu s úklidem. Poté uvaří čaj, vezmou sušenky a přemístí se do obývacího pokoje, za zbytkem. Sadí se a povídají si o všem možném. Hlavně tedy o tom, kde se Yuu s Tooruem seznámili, co Yuu dělá, co studuje, co její rodiče a tak dále. Yuu jim na všechno popravdě odpovídá, až na pár věcí. Ty si pozmění.

Hodiny odbijí jedenáctou večerní. Sayaka již dávno odešla do svého pokoje. Teď vstanou Yuu s Tooruem.

„Dobrou noc teto, strýčku,“ popřeje Tooru a dá každému pusu na tvář.

„Dobrou noc,“ ukloní se Yuu. Poté se oba dva přesunou do prvního patra, do jejich pokoje. Ale co Bůh nechtěl, nebo spíše Yuu, Tooru začne povídat o Sayace. Mluví dlouho, a Yuu má toho v mozku tolik, že brzy exploduje.

„Mlč!“ křikne na svého přítele, který právě vyprávěl o tom, jak se Sayakou trávili každý den. Přestane a podívá se na něj.

„Co ti zas přelítlo přes nos?“ optá se otráveně a založí ruce na hrudi. Oříškové oči vzplanou vztekem.

„Ty se ptáš, co mě přelítlo přes nos?! Spíš se zeptej sám sebe! Celou dobu tady mluvíš o tom, jak jste si byli se Sayakou, jako malí, blízcí. Jak jí máš rád, a že nechceš aby se jí něco stalo! Tak proč sakra kruci všechna tahle maškaráda?!“ mluví chladným hlasem. Jeho tělo se lehce chvěje. Tooru si odfrkne.

„Taky si říkám. Ani nevím, proč jsem tě prosil abys se mnou jezdil! Byla to chyba! Stejně jako všechno, co je mezi námi!“ odpoví ostře. Náhle se zarazí. Tohle nechtěl říct. Mluvil za něj vztek.

„Yuujirou…“

„Sklapni. Teď už se mi všechno vyjasňuje…“ hlavu má sklopenou, nehty si zatíná do dlaní.

„Ne…tak to není. J-já…to jsem nemluvil za sebe. Ovládl mě vztek. Nechtěl jsem to říct…“ rozejde se k němu.

„Půjdu se umýt,“ pronese tiše blonďák a odebere se se svým ručníkem do koupelny. Tooru se za ním dívá. Usadí se na postel a složí hlavu do dlaní. Tohle je jejich první hádka, za tu dobu, co spolu jsou. Říká se, že hádky vztah posilují, ale tady to spíš vypadá, že je to naopak. Zaslechne otevírání dveří, jejich následné zavření.  Tooru zvedne hlavu a pohlédne ke dveřím. Jelikož je tma a má trochu skleněné oči, nepozná, že u dveří nestojí Yuujirou ale Sayaka. Dívka se k němu rozejde a aniž by něco říkala ho začne líbat. Tooru, pod dojmem, že to je jeho láska, se nechá a opětuje. Sayaka se pro sebe usměje a donutí ho, aby si lehl. Tooru spolupracuje, víc než ochotně. Rukama jí začne mapovat tělo. Nějak mu to nepřijde, když přejede přes její prsa. Chtěl by se omluvit, ale Sayaka mu nedává možnost. Zbaví se navzájem oblečení. Právě, když chce Tooru proniknout do Sayaky, otevřou se dveře…

Yuujirou stojí pod sprchou. Rukama se zapírá o stěnu před ním. Nechává na své tělo dopadat horké kapičky vody. Takhle tam stojí dlouhou dobu. Je ztracen v myšlenkách.

„Musím se mu omluvit,“ řekne rozhodně a vyleze ze sprchy. Osuší se a zpátky obleče. Chytne kliku a chce si otevřít, jenže to nejde.

„Cože?“ začne s klikou lomcovat, ale ta se nedá. Sakra, kdo to mohl být? Sayaka! Začne chodit po koupelně v malých kruzích. Přemýšlí, jak se odtud dostane. Nad hlavou se mu rozsvítí žárovka. Rychle si sáhne do vlasů a vytáhne dvě pérka. Usměje se. Klekne si před zámek a strčí tam jedno, poté i druhé. Chvíli mu to trvá, ale nakonec se ozve cvaknutí zámku. Rychle otevře dveře a běží k jejich pokoji. Prudce rozrazí dveře a vběhne do pokoje. Nebe prořízne blesk s doprovodem hromu a osvětlí místnost. Přimrzne na místě. Nemůže tomu věřit. Nevěřícně se dívá na scénu, která se odehrává na posteli. Musí si dát ruku před ústa. Oči se mu zalijí slzami. Otočí se a vyběhne. Rychle seskáče schody a otevře hlavní dveře. Vběhne do prudkého deště. Je mu jedno, že je celý mokrý. V srdci cítí bolest. Neskonalou bolest, která kousek po kousku zabíjí jeho srdce. Počasí jakoby vědělo, jak se cítí. Běží pryč. Daleko od něj…

Dvojice na posteli se podívá směrem ke dveřím. Nikoho tam však nevidí. Tooru pohlédne na osobu vedle sebe. Zatrne v něm. Vedle něj totiž není Yuujirou ale Sayaka. A ten, kdo byl ve dveřích byl určitě Yuujirou.

„Sakra. Do hajzlu!“ je naštvaný sám na sebe. Sayaka se kolem něj ovine jako vinná réva.

„Je to takhle lepší. Nebyl jsi s ním šťastný. Nemohl by jsi s ním mít normální rodinu. On ti nemůže dát to co já,“ šeptá mu do ucha. Toorua popadne nová vlna vzteku. Odstrčí jí od sebe, až Sayaka spadne na zem. Vstane, rychle se oblékne a vyběhne z pokoje. Sayaka běží za ním. Chytí ho za předloktí.

„Stůj,“ osloví ho. Tooru se otočí. Je na ní naštvaný, a právem.

„Ty mi nemáš co poroučet,“ zasyčí. Sayaka se lekne a trochu povolí stisk. Pak se ale rozpřáhne a dá mu facku. Na mladíkově tváři se objeví červený otisk dlaně. Sáhne si na ní. Ucítí, jak mu z ní stéká krev, jak jej škrábla.

„Tooru. On pro tebe nebyl dobrý. Zasloužíš si někoho mnohem lepšího, než je on. Zůstaneme spolu a založíme si rodinu. Budeme táta a máma se spousty dětí…“ usměje se na něj. Tooruovi je z toho na zvracení.

„Pusť mě.“ Stisk ještě více zesílí.

„Sakra, říkám ti abys mě pustila!“ zakřičí na ní, což má za následek, že do předsíně vtrhnou jejich rodiče.

„Co se tady děje?“ optá se strýček. Tooru se na něj podívá. Ten pochopí.

„Sayako, pusť ho,“ rozkáže své dceři.

„Ne, nepustím! Odejde si za tím svým! A to já nedopustím! Tooru je můj, jen můj!“ zakřičí přes celý dům. Mladíka to přestává bavit. Surově jí od sebe odstrčí. Sayaka opět přistane na zemi. Rodiče tu scénu pozorují, ale nijak nezasáhnou.

„Ty,“ ukáže na dívku na zemi, „jsi mi zničila život. Samozřejmě, když nemůžeš být šťastná ty, nemůžu ani já co?! Ale ty si za to můžeš sama! Kdyby ses rozhlídla, poznala by jsi, že nejsem jediný kluk v tomhle okolí! Jediné, co jsi v mém životě udělala dobré bylo, když jsem musel přejít na chlapeckou školu. Za to ti děkuji, protože jsem tam poznal Yuujira.“ Ze začátku mluvil chladně, teď už klidněji.

„Je to ta nejbáječnější osoba, kterou jsem kdy poznal. Byl jsem s ním šťastný, jenže ty jsi mi to zničila! Nemůžeš vidět ostatní šťastné a tak jim všechno, co si tak dlouhou dobu budují, zničíš během několika minut. Miluju ho, co je těžké na tom pochopit?! Jistě, ty jsi zaslepená, a nevidíš nic jiného než jen sebe! Takhle si nikoho nenajdeš!!!“ zakřičí na ní. Pak se otočí a vyběhne z domu. Ihned je promoklý na kost. Černovlasá dívka chvíli sedí na zemi, pak se ale zvedne a vyběhne též ven. Její rodiče na nic nečekají a vydají se s ní.

„Yuujirou!“ začne Tooru křičet jeho jméno. Neřeší ten fakt, že už je po půlnoci,  že tím může vzbudit ostatní obyvatele.

Běhá takhle několik minut, než před sebou zahlédne obrys postavy stojící za zábradlím mostu. Když jí doběhne, pozná v ní Yuujira.

„Yuujirou. Nech mě ti to vysvětlit. Prosím, není to tak jak si myslíš.“ Ten se na něj ani nepodívá. Pozoruje řeku pod sebou.

„Tady není co vysvětlovat. Je mi to jasné,“ řekne tiše Yuujirou. Cítí se zrazený, podvedený. Pozvedne pohled k černému nebi, po kterém se prohánějí blesky. To tvářích mu stékají slzy, jež mu rozmažou i zbytky posledního líčení, a smísí se s dešťovými kapkami.

„Ty víš, že já takovýhle nejsem. Nikdy bych to neudělal. Víš, že mě dívky nepřitahují. Jen prosím tě, nedělej to, co chceš udělat.“ Zkouší všechno možné, jen aby Yuujirou neskočil dolů. Přemýšlí, pak se rozhodne. Přeleze zábradlí a postaví se vedle Yuujira. Chytí s kovové tyče za sebou. Blonďatý mladík se k němu natočí.

„Proč?“ optá se jednoduše.

„Jestli skočíš, co tady budu dělat bez tebe? Nač bych měl žít, když ty nebudeš? Ne, nedokázal bych žít s něčím takovým, že by jsi se zabil kvůli mně. Kvůli mé hloupé chybě. Omlouvám se ti. Vím, že to nedokáže vymazat z tvé duše a srdce tu bolest, kterou jsem ti způsobil. I kdybych se ti omluvil tisíckrát, nepomůže to. A taky proto, že tě miluju. Miluju tě z celého srdce,“ už i jemu stékají po tvářích slzy. Yuujirou jej pozoruje.

„Víš, když jsem vás tam viděl, v tu chvíli mě napadlo, že jsi se mi chtěl pomstít,“ na chvíli se odmlčí, neboť si všimne zarudlého fleku a škrábanci na mladíkově tváři. Vztáhne ruku a přiloží lehce na ránu. Uslyší zasyknutí.

„To ti udělala ona?“ optá se. Jeho oči zchladnou. Tooru přikývne.

„Pohádali jsme se. Dal jsem jí jasně najevo, koho chci, koho miluju, s kým chci zůstat,“ odpoví. Tahle slova rozpustí v Yuujirově srdci poslední pochybnosti. Na tváři se mu objeví malý úsměv. To si Tooru vysvětlí jako dobré znamení.

„Pojď, půjdeme domů.“ Shihoudani přikývne. Modrovlasý mladík přeleze zpátky zábradlí. Stejně tak chce učinit i Yuujirou, ale jelikož má boty na podpatku a zábradlí je mokré, uklouzne mu noha. Už s chystá na smrtelný pád do řeky ale  zachytí jej ruka.

„Drž se Yuujirou!“ křikne na něj Kouno. Yuujirou pohlédne dolů, pod sebe. Řeka je mnohem divočejší, než před tím. Velké vlny se naráží do mostu. Rychle se mu rozbuší srdce. Zavře oči, ze kterých mu skápne pár slz. Pak je otevře a pohlédne k modrovlasému mladíkovi. Usměje se na něj. Tooru ví, co to znamená. Snaží se víc.

„Tooru…“

„Ne, nepustím tě! Nikdy bych si to neodpustil. Nemůžu…nechci…“ opět mu po tvářích začnou kutálet slzy. Cítí, jak mu klouže.

„Podej mi druhou ruku…“

„Tooru, spadneš taky.“

„Podej mi tu ruku, prosím Yuu…“ zoufalství a beznaděj prostupuje celým jeho tělem. Usazuje se však pouze na jednom místě, v srdci. Yuujiro k němu natáhne druhou ruku. Tooru jí chytí přesně ve chvíli, kdy mu ta první vyklouzne. Přehmátne a chytí jej za obě. Vytáhne jej a pomůže nahoru přes zábradlí. Oba dva se svalí na studenou zem. Srdce jim rychle buší, jakoby uběhli maratón. V krvi cítí adrenalin a úlevu. Tooru se vrhne na Yuujira a pevně jej sevře v náručí. Stejně tak on. Zahřmí.

„Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se…“ opakuje pořád dokola Kouno. Křečovitě se jej drží, z očí stékají slzy. Yuujirou na to nic neřekne. Dvěmi prsty pozvedne přítelovu bradu a políbí na ústa.

„I já se omlouvám. Neměl jsem tak zbaběle utéct a vyslechnout tě, ale v tu chvíli mi to přišlo, jako to nejlepší, co jsem mohl udělat…je mi t-“ nedopoví, neboť mu to nedovolí prst přes rty.

„Už je to za námi…nebudeme o tom už mluvit…“řekne tiše Tooru. Yuujirou přikývne. Nahnou se k sobě a políbí. Dlouze, něžně. Vychutnávají si, že jsou opět spolu. Do polibků vkládají veškeré své city k tomu druhému. Vše. Lásku, úlevu, beznaděj, štěstí, vášeň, něhu, strach, bolest. Nejvíce však lásku.

Líbají bez přestání. Nemohou se toho druhého nabažit. Hlavně se bojí, že kdyby přestali, ten druhý by zmizel, a to oni nemůžou připustit. Tisknou se k sobě mokrými těly. Z vlasů a oblečení odkapává dešťová voda, kůže je bledší, rty též, postrádají svou rudou barvu. Jazyky se proplétají. Prsty zajedou do modrých vlasů. Probírají se jimi. Druhé ruce si k sobě tisknou promoklé tělo. Nevadí jim, že sedí na mokré silnici. Nevadí jim, že na ně v pletených provazcích dopadá déšť. Nevadí jim, že je pozorují Tooruovi příbuzní i se Sayakou. Nevadí jim nic. Hlavně, že jsou spolu, celí a zdraví.

„Miluji tě, strašně moc,“ zašeptá Yuujirou a oddálí se od něj na několik centimetrů. Rty má lehce napuchlé od žádostivých polibků. Mokré prameny dlouhých vlasů mu spadají do obličeje. Tooru se pousměje a zastrčí mu je za ucho.

„Já tebe taky Yuu,“ pohladí jej po tváři a přitáhne k sobě. Skousne mu spodní ret a jazykem vnikne do jeho úst. Odtrhnou se od sebe, až když nemají vzduch. Yuujirou se stulí Tooruovi do náruče. Ten se usměje a pohladí jej po mokrých vlasech. Nabere si svou princeznu do rukou, vstane a i s ním se rozejde zpátky.

„Tooru, můžeš mě pustit. Chodit umím,“ usměje se Yuujirou.

„Ne, nepustím tě. Hezky si tě odnesu,“ odvětí Tooru s pousmáním. Yuu se tedy více stulí do jeho náruče. Z dálky uslyší spěšné kroky.