Kapitola 2

Věděla, že se tam musí vrátit. A nebyl tu nikdo, kdo by to udělal. Udělal pro ní! Ani se na něj nekoukla, prošla kolem a stoupala po vlhké půdě spět do chaty. Jediné štěstí, že ta děvka sama odešla hned po tom, no jak to s ním vydrží ještě týden ani sama netuší. Jerg věděl, že je hodně špatně a bude hold muset vydržet v tiché domácnosti. Kdyby ho tak uposlechla a vzala sebou. Jediná možnost úniku mu odešla těsně po tom, co Sigrid vyběhla z hájovny. Šel trapně za ní, snažil se kráčet v jejích stopách, aby ji nenaštval ani zvuk jeho kroků, tak mu bylo trapně. Rukou si projel husté vlasy a zakryl pusu. 

„Sigrid…“ vydal nesmělý zvuk.  Jakákoliv jeho připomínka jí byla nechutná.  

„Drž hubu nebo tě podřežu,“ sykla brunetka a přidala do kroku. Krok se změnil na běh, běžela a věděla, že on ne. Že tam jen zůstal stát. Tu vlastnost, kterou na něm nesnášela. Vždy jen zůstal stát. Doběhla do chaty, a vyházela veškerý bordel do malé popelnice za kuchyní. Ty plechovky a láhve, na které by se nejradši vyhovořil, nastrkala se zlostí do pytle. Bude spát tam, kde si to zasvinil a ona dole. Klidně i v lese. Nechce se ho ani nadechnout, zlomil její lásku, zlomil ji a to silně. Člověk co nemiloval, neví. Bolí to zatraceně, krvácí a řve jako raněné zvíře, tolik trpí. Ustlala si na křesle a popadla sekyru. Vyšla před dům a začala kácet klacky, které tam ležely od včera. Zrak ji padl na stopy pneumatik v blátě od té děvky. Bude se tu vařit ve vlastní šťávě ještě týden. Pak ho nezná, odejde někde daleko a bude z ní lesba nejspíš. Špalek ořechu se rozsekl na půlku a zuřivě do něj sekala víc a víc. Láhev Koskenkorvy ji dělala společnost a Sigrid si z ní pořádně uhnula. Ani neví jak, stáhla celou flašku, a obraz se jí laskavě rozestřel. Pomalu se dostala spět do dveří a hodila se na křeslo.  

Venku tma. Teď hrál milého, a hezky udělal v krbu ohýnek.  No ten oheň bylo jediné, co bylo v místnosti nové mimo toho, že byla noc. Žena si sedla a zatřásla hlavou. Ten oheň nás nezachrání. Jak jen dobře udělala. Vstala, natáhla se a vyšla před chalupu. Voňavý vzduch vanul všude kolem a Sigrid se rozhodla, že se půjde projít a trochu si poplakat aby to ten vůl neslyšel. Po hodné chvíli chůze byla už hodně daleko od hájovny a tmu všude kolem roztrhávalo jen modré světlo baterky. Kořeny byli na tom místě silnější než čekala a hodně se jí pletly pod nohama. Jak ho chtěla přeskočit, noha se jí zapletla do trávy a Sigrid upadla na zem.  

Po pár hodinách spánku ji probralo silné narážení do ruky. Vůně čerstvé borovice mu sálala z teplého těla a Sigrid otevřela oči. Stejný jelen, kterého předtím viděla, seděl těsně při jejím těle a žena pochopila, že ji hřeje. Opatrně ho pohladila po srsti a ze spánku ji kompletně přebudil křik Jerga v dálce. Jelen sebou mrsknul a postavil se na čtyři. Jen co se Jerg přiblížil, uviděl obrovského jelena stát před Sigrid, která ležela na zemi. 

„Nehýbej se, já… počkej,“ zmateně zakřičel a nespouštěl oči ze zvířete. Jelen pár krát odfrkl a kopl do země. Jerg musel uznat, že se už dlouho tak nebál. Jelen sklonil hlavu a vystřel ostré paroží proti němu. 

„Vypadni, ty blázne,“ šeptla Sigrid vstávajíc ze země. Pomalu se postavila a pohladila jelena po hrudi. 

Sigrid, ne!“ křikl Jerg. Žena nechápala, proč ji jelen brání a přes to že z ní bylo cítit vodku. 

„Řekla jsem, vypadni,“ opřela se o zvíře. Natáhla hlavu a políbila jelena na nos. Zvíře zakývalo ušima a couvlo. 

„Děkuji.“