Kapitola 2

Přeběhl mi mráz po zádech od vrchu až dolů. Pohlédl jsem do jeho tváře, ze které jsem však nemohl nic vyčíst. Postavil se vedle mě, stále držíc mé rameno.
„Pojď,…“ řekl, vedouc mě k lavici. Odsunul mi židli a posadil mě za stůl. Nechápavě jsem se na něj podíval, on však nic neříkal, jen se mi díval do očí a neměnil výraz tváře. Znervózněl jsem.
„Musíme si o něčem promluvit…“
„Ano?“ vysoukal jsem ze sebe nakonec.
„Chceš propadnout?! Víš, že musíš v matice zabrat. Vím, že to není jednoduché, ale měl by ses alespoň snažit a ne se neustále tvářit jako ponocný, kterého nutí pracovat i přes den.“
Pozvedl jsem jedno obočí, ale pak jsem to neudržel a začal se neovladatelně třást. Chvíli potom jsem doslova vyprskl smíchy. Já tady stresuju, jak mi kdo ví, co udělá, a on nakonec vysype takovou koninu. Nesmál jsem se však dlouho, jelikož mi jedna přiletěla. Věřte mi, nikdy se nevysmívejte učiteli. Opravdu to bolí. Až mi zalehlo pravé ucho. Chytil jsem se za tvář a zvážněl.
Obrátil jsem oči v sloup a věnoval se matice s tím kreténem. Místo půl hoďky se z toho vyklubala hodina a půl. Nafasoval jsem domácí úkoly navíc a při odchodu mu stihl věnovat jeden ze svých kyselých ksichtů. Začal jsem jej nenávidět ještě tisíckrát víc, než kdy dřív. Ještě teď jsem měl polovinu tváře červenou. Vyšel jsem ze třídy a zavřel za sebou dveře. Tento školní rok asi nepřežiju. Ne ve zdraví.
Vyšel jsem z šaten a opustil budovu školy, asi jako poslední, když nepočítám učitele. Sklonil jsem hlavu a naštvaně zamířil domů. Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy jsem do někoho narazil. Uskočil jsem o krok zpět, a aniž bych zvedl pohled, jsem se omluvil.
„Omluvu od tebe jsem už dlouho neslyšel…“ zazubil se můj bratr. Nasraně jsem odtrhl pohled od země a vyplázl na něj jazyk.
„A asi ani dlouho neuslyšíš…“ procedil jsem skrz zuby a pokračoval dál v cestě, načež se vydal za mnou. Vzal jsem to okolo. Opravdu se mi nechtělo šlapat do toho kopce, vedoucího k nám domů. Zastavil jsem se a otočil se. Bratr šel stále se mnou. Pozvedl jsem obočí a upřel na něj pohled.
„Musíš za mnou chodit jako otravný čokl?“ pronesl jsem nepříjemně a opět se dal do kroku. Zrychlil jsem. Nechtěl jsem jít společně s ním, chtěl jsem být na chvilku sám. Navíc cesta, kterou jsem se dal, vedla v bočních uličkách, takže bych měl chvíli klid od lidí a mohl se uvolnit, provětrat si hlavu. Měl jsem toho až po krk, všeho. Rodiny, školy, všech. Jediný Gaku tady byl stále se mnou, a bratr. Ale kdo touží po společnosti bratra, ještě když je to takový idiot, co se tahá se špínou? Zarazila mě až jeho ruka. Postavil se přede mě. Chytil mě za bradu a trhl mou hlavou.
„Au, co to děláš, ty cvoku?!“ vyštěkl jsem po něm. Opravdu to bolelo, a ještě dvojnásobně, když škubl.
„Můžeš mi vysvětlit, co jsi s tím učitelem dělal?“ řekl ledově.
„Co bych s ním asi sakra dělal?! A navíc, jak víš, že jsem s ním byl?“ nechápal jsem. Co si o mě jako myslí, že jsme spolu dělali?!
„Potkal jsem tvého kamaráda, když šel ze školy, rád mi vše pověděl.“
„Hele, podívej. Za prvé nechápu, proč na mě po škole čekáš, a za dru-“
„Hej, Makoto!“
Bratr se pomalu otočil po hlasu. Vytrhl jsem svou bradu z jeho sevření a otočil ji stranou, nevědomky dotýkajíc se místa, kde mě praštil. Docela to plesklo.
Vypadalo to, že bratra jejich přítomnost nějak nevzrušila. Pomalu přešla skupinka několika kluků až k nám a chytili Makota kolem ramen, pohled upírajíc na mne.
„Kolik chceš za tohohle?“ prohlásil jeden z nich a přejel si jazykem přes rty. Nechápal jsem. Mluví o mě?
„Ten není na prodej, nech si zajít chuť.“
„Ale měl bys nabízet víc takových kousků, vstouply by ti objednávky…“ Přešel až ke mně a natáhl ke mně ruku. Byl jsem mimo, naprosto jsem nechápal, o čem mluví. Stoupl si až do mé těsné blízkosti a jemně chytil mé vlasy. Pramínky propletl s jeho prsty a jemně zatahal. Trhl jsem hlavou, ale zatahalo to. Nevýhoda delších vlasů.
„Nechej ho, Daii.“ Ozval se bratr ledovým tónem a vražedným leskem v očích.
„Pro dnešek, Kitty…“ řekl ke mně a konečně ze mě spustil pohled. Oba dva jsme se otočili na bratra. Já s otazníkem v očích, a on s výhružkou zabijáka.
„Ale jestli vkročí do našeho regionu, nemáš šanci, Makoto. Buď tak hodnej a nenechávej ho toulat se po nocích sám…“ zavrněl a pak s celou jeho bandou zmizeli za rohem.
Zůstal jsem stát jako socha a tupě sledoval bratrova mizející záda. Nechal jsem jej ujít ještě několik kroků, než jsem se rozběhl za ním. Popadl jsem jej za paži a škubl s ním. Otočil jsem jej čelem k sobě.
„To jako odejdeš jen tak?! A vysvětlení nikde? Co to sakra mleli? Mohl bys mi to vysvětlit, kdo to byl?!“ Zíral jsem na něj naštvaně a nechápavě. To si jako odejde jen tak? Co mysleli těmi nabídkami, a kdo je tady sakra na prodej? Už takhle jsem měl v hlavě guláš, zelňačku jsem z toho mít nemusel.
Když jsem se nadechoval na salvu nadávek na jeho účet, rukou, kterou jsem držel, mě zády přirazil ke sloupu a naklonil se k mé tváři.
„Touhle trasou chodit nebudeš, jasný? A na tohle zapomeneš, nebo ti zajistím krásnou přezdívku, děvko.“ Zašklebil se a nahodil až přespříliš falešný milý úsměv. Dlaní druhé ruky mě pohladil po tváři, kde si můj učitel zanechal otisk ruky. To nemyslí vážně?! Je tohle můj bratr?
Zády jsem se zapřel o sloup a hodlal mu do tváře chrstnout spršku nadávek, ale jediným pohybem paže mě přirazil zpět. Naklonil se k mému uchu a chytil mě za vlasy. Ne jako jeden z jeho kamarádíčků, Daii, ale surově. Až mě to zaskočilo.
„Odpusť, bratříčku.“ 5ekl závěrem, sevřel v dlani mé vlasy a škubl dozadu.
Před mýma očima se zatmělo, a já jen viděl poslední bratrův úsměv, kterým se mi rádoby omlouval. Pak už nic. Mé tělo mě neposlouchalo. Natáhl jsem ruku, ale pak už jsem nevnímal nic, než jen tmu, do které se ponořilo mé vědomí.

Dvakrát jsem zamrkal a pokusil se posadit, ale do zad mi vystřelila prudká bolest. Cítil jsem se malátně, vůbec jsem nechápal, co se stalo. Kde jsem? Co jsem dělal včera? Jak jsem se tu ocitl?
Protřel jsem si oči. Hlavně klid. První si uvědom, kde jsi. Rozhlédl jsem se, a první, co jsem postřehl, byly dveře, které spojovaly můj a bratrův pokoj. Ležel jsem v bratrově pokoji. Na posteli. Sám. Mako nikde. Proč sakra nejsem u sebe? Co dělám u něj: Pozvedl jsem jedno obočí. Teď k tomu včerejšku. Ano, ta banda jeho kamarádíčků, jeho pohled a pak jen tupá bolest vzadu na hlavě. Nevědomky jsem se toho místa dotkl prsty. Zabolelo to. Musela to být fakt rána. Divím se, že sloup ještě stojí. Či to byla snad pouliční lampa? Detaily si již nevybavuju. Že by mě sem bratr odnesl? Ale proč by mě pak nedonesl do svého pokoje? Proč by mě tahal do toho jeho?
Což mi připomíná, že jsem tady fakt hodně dlouho nebyl. Nechodili jsme si navzájem do pokojů. Nebo teda… já nechodil k němu do pokoje. On u mě býval celkem často, a někdy jsem jej i ráno nachytal, jak sedí naproti mně, a sleduje, jak spím. Bylo to pěkně nepříjemný. Jsem rád za to, že tady není. Cítil bych se divně. Ale na druhou stranu, alespoň by mi mohl zodpovědět mé otázky.
Dobře, dejme tomu, že mě prostě praštil do hlavy a odnesl mne do jeho pokoje, to bychom měli. Haha. Opravdu smysluplné. Možná byl opilý… to by to celé vysvětlovalo. A vlastně bych se ani nedivil.
Cože to říkali ti jeho kamarádíčci? Mluvili o nějakém prodeji… ale už si nevzpomenu, o jakém. Kupuje od nich snad bratr nějaké drogy? Nebo je on sám dealerem? Kdybych si to jen pamatoval.
Co když mi přivodil nějaký otřes mozku?  Ani bych se nedivil… on je schopný všeho. Dobře, čas na přesun. Odhrnul jsem peřinu, kterou jsem byl zakrytý, a málem mi vypadly oči z důlku. Na sobě jsem měl pouze trenýrky, a nic víc.
„Heee…?“ A to mě tady jako vyslíkal? Proč mi nenechal mé oblečení? A co je vůbec za den? Neměl bych jít do školy?
„Už jsi vzhůru?“ Uslyšel jsem hlas svého bratra, který stál přede mnou. Ani jsem si jej nevšiml, vešel tu jako duch.
„Nechceš mi něco vysvětlit?“ Obořil jsem se na něj s otazníkem ve tváři.
On pouze pokrčil rameny a rukou mi naznačil, že bych měl opustit jeho pokoj. Naštvaně jsem tedy odkráčel a zabouchl za sebou. Opřel jsem se o dveře, kterými jsem právě vkročil do svého pokoje.
Co se to sakra děje? Nic nechápu! A neměl by být náhodou ve škole?
Než jsem stihl cokoliv udělat, bratr spojovací dveře otevřel, a já mu krásně spadl do náruče.
Okamžitě jsem od něj odletěl s ruměncem ve tváři. Zatvářil se nechápavě, ale jeho oči měli stále ten podivný lesk, jako včera. Sklonil jsem pohled stranou. On jen natáhl ruku. Podíval jsem se na něj a potom k jeho natažené ruce, ve které držel mé oblečení ze včera. Vzal jsem si jej od něj. Ucouvl zpět a beze slova za sebou zavřel.
Ještě mi chvíli trvalo, než jsem se oblékl. Asi pět minut jsem tam stál a sledoval své třesoucí se ruce. Co se to se mnou děje?
Bolí mě celé tělo. To mě vláčel po kameních? Vzal jsem si čisté tričko a přetáhl si jej přes hlavu. Na sprchu jsem teď neměl náladu. Vyšel jsem z pokoje a seběhl schody. Zamířil jsem do kuchyně. Zapřel jsem se o kuchyňskou linku a natáhl se ke skříňkám nahoře pro hrníček.
Letmo jsem se dotkl něčí ruky. Ucukl jsem a prudce se otočil. Za mými zády stál bratr a taktéž šahal po hrnku. Akorát on se na rozdíl ode mne nemusel tak natahovat.
„Co mě pořád tak pronásleduješ? Už od… od včerejška? Pořád mi jen lítáš za zadkem… je pátek, tak mi dej svátek s tím tvým chozením za mnou jako ocas…“ vmetl jsem mu do tváře. Začínal mě s tím vážně štvát.
Položil hrníček na linku a oběma rukama se o ni následně zapřel tak, abych nemohl ucuknout do strany. Sklonil se k mému obličeji, až se naše nosy téměř dotkly. Naklonil hlavu na stranu.
„Ale copak, Kitty, vadí ti to?“ Prohlásil a mlsně se olízl.
Zamrazilo mě.
„Nejsem žádná Kitty, ty imbecile, a jo, vadí! A hodně!“
Sklonil se ještě blíž a přímo mi pohlédl do očí.
„Budeš si muset zvyknout. A není pátek, je sobota, zlato.“ Zákeřně se ušklíbl a potom mne nechal dýchat. Teda… nemohl jsem dýchat, celou dobu jsem zadržoval dech a po tomto pochybuji, že se ještě někdy nadechnu.
„Sobota?!“ Ignoroval jsem další přezdívku, co jsem od něj dostal. Klidně položil hrníček a nalil si do něj kávu. Osladil ji a prošel kolem mě. Naprosto mě ignoroval! Zašel do obýváku, klidně se posadil do křesla a pustil si televizi. To snad nemyslí vážně?
Naštvaně jsem došel až k němu a stoupl si před něj, čímž jsem mu bránil ve výhledu na televizi.
„Hej, míníš mě i nadále ignorovat?“ Nezaujatě zvedl pohled a zadíval se mi do očí.
„Jo.“
Prohlásil s klidem a ve mně to začalo vřít. Ale vím, že když si něco zamane, nejde s ním hnout, pokud nesplníte všechna jeho přání. Nijak mu nevadilo, že mu stojím ve výhledu. Stejně to vypadalo, že mu ta televize byla ukradená od doby, co si ji pustil.
„Sakra, co mám udělat, aby sis mě začal všímat a vůbec- Abys mě poslouchal, možná i odpověděl?!“
Můj pohár trpělivosti začínal přetékat. Hraje si snad se mnou? Co to do něj vlezlo? Je jako vyměněný.
Opět se na mě otráveně podíval, ale tentokrát se mu zalesklo v očích. Zase. Přepadlo mě zvláštní tušení. Odpovědi na mé otázky nebudou zdarma. Ale sakra, co by chtěl? Chce snad do sprchy chodit ráno jako první, nebo co? Ježiši. Začínám z něj růst. Což by nebylo zase tak od věci…
Zvedl prst. Zarazil jsem se. Ušklíbl se, natočil svou tvář stranou a poklepal si prstem na líčko. Počkat, nezbláznil se?
„Hah, na takovou úroveň já tedy neklesnu!“
„Já myslel, že chceš vědět, co se stalo včera, hm?“ Úlisně se usmál. Jak já jej nenávidím.
Sklonil jsem se a přiblížil svou tvář k němu.
Pár centimetrů od něj mě chytil za bradu a pohlédl mi do obličeje.
„Jak vidím, kdybych ti začal říkat, děvko, celkem by to sedělo…“
Zákeřně se zasmál. Chtěl jsem něco namítnout. Pohlédl jsem do strany a chystal se jej poslat do háje.
On toho však využil. Téměř okamžitě přitiskl své rty k těm mým.