Kapitola 2

 Rin postavila na stůl vázu s čerstvými květinami a zhluboka se nadýchla jejich vůně. Měla ráda květiny. Jak se ale její plíce naplnily sladkým vzduchem, tělem jí projel záchvěv bolesti. Rin bezděčně přejela prsty po dlouhé jizvě pod klíční kostí, která se ale docela dobře hojila. Stála tehdy na prahu smrti, ti ninjové v nemocnici říkali, že jen o minutu déle by ji Kakashi přinesl a už by nemusela žít. Rin si povzdechla. Když se teď na to dívala zpětně, zdálo se jí to všechno rozmazané, tak neskutečné. Nebylo ale pochyb o tom, že jí Kakashi zachránil život. Rin přešla od okna ke světle kaštanové dřevěné zdi, na níž visel jediný obraz. Zasazené do černého a bílého rámu, leskly se za sklem 4 fotky jí a Kakashiho, ke kterým ho dokázala přinutit na oslavě zvolení jejich senseie Čtvrtým Hokagem. Jediné 4 fotky, na kterých byli sami dva… Rin se jemně dotkla Kakashiho tváře na fotografii. Od té doby, co se ujistil, že bude v pořádku, Kakashi se Rin vyhýbal jako čert kříži. A ona s ním chtěla tak moc mluvit! Ona věděla, že to, co slyšela na pokraji vědomí, nebyla jen iluze. Kakashi se o ní upřímně a nehraně bál a slíbil jí něco… něco neuvěřitelného… Sliby se přece mají plnit ne! Rin se zamračila. Copak by mu to sakra udělalo, kdyby jí jednou jedinkrát vyslechl?! Ne… ona mu to řekne. Poví mu, jak moc pro ni znamená, ať se mu to líbí nebo ne.

Slunce zapadalo. Namísto rudých červánků se však obloha zbarvila nádherně zlatavou žlutí, tu a tam s šedými obláčky. Vzduch byl svěží a okolní příroda se ukládala pomalu ke spánku. V trávě rozehráli cvrčci svoji sonátu. Jejich koncert byl velkolepý. Občas se ještě ozývalo cvrlikání večerních ptáků, ale blízký les už se halil do stínu a krom cvrčků okolí utichalo. U památníku zemřelých hrdinů stála jediná postava. Vysoký mladý muž s leskle stříbrnými vlasy. Měl černou masku přes spodní stranu obličeje a levé oko mu zakrývala páska Listové vesnice. V ruce držel stříbrný medailonek, za jehož dvířkami se skvěla fotka jeho starého týmu. Tehdy bylo všechno jinak… Život byl tak bezstarostný… Stříbrovlasý shinobi zaslechl za sebou něčí rychlé kroky. Neměl pochyby o tom, kdo ho zde našel v tuto večerní hodinu, a přestože se setkání s touto osobou už několik týdnů vyhýbal, tentokrát zůstal stát, až kousek od něj stanula štíhlá postava.

„Ahoj Kakashi.“ Pronesla po chvíli.

„Rin.“ Oplatil jí ninja, v jeho hlase nebyla ani stopa emocí, jen smířenost. Rin se rozhodla jít na to pomalu.

„Dneska je krásně.“ Pravila ledabyle a zvedla hlavu k medové obloze. Kakashi na to nic neřekl. Rin vzdychla a přistoupila k němu blíž. „Proč se mi vyhýbáš Kakashi?“ zeptala se tiše.

„Nevyhýbám se.“ Zněla opět velice bezbarvá odpověď. Rin zatnula zuby.

„Fajn… no, víš… chtěla jsem ti poděkovat. Nebýt tebe… asi bych byla… no, víš co. Mrtvá.“ Hlesla a zkontrolovala jeho reakci postranním pohledem. Kakashi nehnul brvou, když řekl:

„To je v pořádku. Nestojí to za řeč.“ Rin prudce vydechla. Zatracený necitelný pařez! Zapřemýšlela, jak nejlépe nakousnout to, co měla na mysli.

„Víš, Kakashi… tehdy, když jsem byla skoro v bezvědomí… a tys mě nesl do vesnice… říkal jsi…“ začala, ale Kakashi ji přerušil:

„Byla jsi mimo. Nech to plavat Rin, nic jsem neříkal.“

„Ale ano, říkal!“ zaprotestovala Rin a vzápětí se v ní zdvihla vlna zuřivosti. Chce to snad popřít?! Kakashi se otočil k odchodu. „Nemůžeš vzít svá slova zpět Kakashi! Proč mi tohle děláš?! Proč jsi to teda řekl, když… když…“ nemohla dál. Hlas se jí zlomil a všechen vztek vyprchal. Nahradila ho hořká beznaděj. „Vždycky dáš své city najevo, jen když je na to skoro pozdě. Proč?!“ zašeptala zoufale, hlas zabarvený pláčem. Kakashi se k ní otočil a chladně pravil:

„Svoje city chovám ve svém srdci.“

„A víš, co chovám ve svém srdci já Kakashi?! Miluji tě! Jsi jediný muž, který se kdy dotkl mého srdce. Ještě žádný se mě tak nedotýkal… Miluji tě od první chvíle, co jsem tě uviděla! A ty… ty…“ Rin vzlykala a horké slané slzy padaly do trávy. Pak si uvědomila, co vlastně všechno prozradila. Zoufale vzlykla a složila se do trávy kousek od Kakashiho, objala pažemi kolena a položila na ně tvář. Zavřela oči a rozplakala se ještě více. Je trapná. Co si teď o ní Kakashi pomyslí? Nejspíš, že je hysterka. Jakékoliv šance, pokud tedy nějaké někdy měla, vzaly zasvé. Kakashi stál nepohnutě, díval se na postavu schoulenou před ním a uvnitř jeho hlavy se odehrával vnitřní rozpor. Jeho city k ní… Ne, to přece nejde, tohle nemůže! Obito… Obito ji vždycky miloval. Nemohl by ho takhle zradit, nemohl. Ale Obito sám mu to kladl na srdce, tehdy…

„Kakashi… postarej se… o Rin…“

Takhle to ale přece Obito nemyslel, muselo to být přece čistě kamarádsky. Vždyť to byl ten důvod, proč se od ní držel celé ty roky zpátky, proč se choval tak… chladně… Ale Rin byla nešťastná, to přece všechno měnilo nebo ne? Vždyť i jemu tolik ubližovalo, že se k ní tak choval. Ale bylo to správné ne? Nemohl by… když Obito… Rin před ním štkala a ten zvuk se mu zarýval do mozku jako ostří katany. Nemůže jí takhle nechat, to ne. Musí jí chránit, udělá pro to cokoliv. Vždyť i on ji… nedával to nikdy najevo, ale… Rin byla jediná, na kterou kdy v tomhle směru pomyslel. Když si představoval sebe s nějakou ženou, byla to vždycky Rin, její bronzové vlasy, veselé oči a zářivý úsměv… A teď jeho láska byla nešťastná, plakala a to všechno kvůli němu. Tohle bylo špatné, to musí napravit… Cvrčkové pořád vyhrávali svou sonátu. Sonátu, kterou slyšeli jen oni dva… Sonátu přesně pro ně. Pro jejich zraněná srdce. Sonátu pro rozervané srdce… Jak výstižné! Kakashi učinil první bezděčný krok.

„Obito…“ myslel si v duchu… další krok… „…prosím tě…“… další krok… „…promiň!“ Kakashi se sklonil a objal Rin kolem ramen. „Rin…“ zašeptal, „odpusť mi.“ Rin v první chvíli nebyla schopná slova. Je to možné? Mohlo se tohle stát? V té druhé chvíli ale Kakashiho pevně objala, přitiskla se k němu a zabořila tvář do jeho ramene:

„Ach Kakashi… já…“ Kakashi přitiskl obličej do jejích jemných vlasů, dýchal její vůni a jeho tělo mu našeptávalo, že tohle je přesně ono. Pevně ji stiskl a Rin ucítila, že ji zvedá ze země a v okamžiku ji držel v náručí…

Když se o mnoho hodin později Rin probrala v Kakashiho posteli, nemohla v první chvíli dost dobře pochopit, jak se tam ocitla. Pak jí to došlo. Ona! Ona a Kakashi! Ne to nemohla být pravda, to musel být jenom sen. Jak se ale zavrtěla, objaly ji Kakashiho paže. Rin se podívala vedle sebe. Byl tam. Kakashi byl s ní a hleděl na ni vroucím a oddaným pohledem.

„Kakashi.“ Vyhrkla užasle. Pořád tomu nemohla uvěřit. Natáhla ruku a štípla Kakashiho do paže. Ten na ni překvapeně zazíral. „Promiň,“ hlesla Rin, „nevěděla jsem, jestli se mi to jen nezdá.“ Teď si Rin mohla dosyta prohlédnout Kakashiho obličej. No, nejen obličej. Od pasu dolů měl Kakashi přehozenou deku, ale Rin naprosto nepochybovala o tom, že se Kakashi neobtěžoval s oblékáním po tom co… Rinin obličej polila červeň a horkost jí stoupala do celého těla. Ani ona toho… hm… na sobě moc neměla. Kakashi se na ni vědoucně usmíval. Rin sklopila oči. Ne že by se tedy nebylo na co dívat. Jeho tvář, kterou měla jako jedna z mála čest vidět několikrát, se jí vždycky velmi líbila. Ostře řezané rysy, hranatá brada, plné smyslné rty, bílé zuby v úsměvu, na tváři ani náznak vousů… Rin si nemohla pomoct, musela se na něj znovu podívat. Sjela pohledem níž na jeho hrudník. Dokonale hladký a ty svaly! Krásně vypracované břicho… Jůůů! Rin se ještě víc zarděla, když si uvědomila co dnes v noci…

„Jsi tak roztomilá, když se červenáš.“ Zapředl Kakashi. „Mimochodem dobré ráno.“

„Do-dobrý.“ Vykoktala Rin. Začala se pomalu uklidňovat. Kakashi nevypadal, že by se styděl nebo snad zlobil… Vzpomněla si, co všechno jí v noci řekl… Pousmála se. Kakashi si ji přitáhl blíž, až se Rin zachvěla. Nebyla jí zima, naopak. Cítit Kakashiho tělo na svém těle… Cítit Kakashiho nahé tělo na svém nahém těle… Rin zavřela oči, když se jeho rty otřely o její. Byly tak měkké, tak sametové. Chtěla víc, musela mít víc! Hladově se k němu přisála v nádherně hlubokém polibku. Jeho jazyk pronikl do jejích úst, prošmejdil každou jejich skulinku, propletl se s jejím… Rin měla málem závrať, ale bylo to tak nádherné… Kakashiho ruce ji hladily po zádech, putovaly po celém jejím těle… „Uhm… Kakashi…“ vzdychla Rin. „Copak nemáš dost?“ Sama si ho ale přitahovala blíž a ještě blíž a ještě trochu…

Po obloze se honily veselé bělavé mráčky, jinak to ale vypadalo, jako by na nebe někdo vylil modrou skalici. Sviští rodina se čile proháněla po louce, nad kterou lítalo hejno švitořivých ptáčků. Jasně zelená tráva vypadala svěží a měkká na dotek. Sviští mláďátka právě narazila na žížalu a jedno do ní šťouchalo čumáčkem. Rozdováděná zvířátka ani nezaslechla cvičené tiché kroky, které narušovaly panenskou přírodu. Mířily k osamocenému velkému dubu uprostřed louky, v jehož korunách hnízdilo několik vlaštoviček. Shinobi došel k starému kmeni, odhodil červenobílou masku ve tvaru zvířecího obličeje a stáhl si černou látkovou masku z tváře. Otřel si z čela pot a na zem shodil svou katanu. Vydatně se protáhl, svaly měl celé zatuhlé a bylo mu příjemné, když je znovu mohl použít. Vtom mu někdo zezadu zakryl oči. V první chvíli mu instinkt napověděl okamžitě se bránit. Jako zkušený ninja už měl vycvičené určité reakce a tahle byla jednou z nejzákladnějších. Tentokrát byl ale rád, že zaváhal, protože v dalším zlomku sekundy ucítil jemnou květinovou vůni, kterou miloval ze všech nejvíc na světě. Dlaně, které mu zakrývaly výhled, vzal lehce do svých rukou a posunul je ze svých očí ke svým rtům a jemně je políbil. Pak se otočil čelem k dívce, kterou miloval. Nepotřebovali slova. Bez jakékoli domluvy se pevně objali a políbili. Něžně, neuspěchaně, užívali si každičký dotek. Teprve po tomto pozdravu došlo i na slova.

„Vyděsilas mě, vůbec jsem tě neslyšel.“ Vyčetl Kakashi své partnerce. Uměla chodit jako duch. Rin se jen zvonivě zasmála a odhodila svou masku, kterou měla v ruce, k té Kakashiho, stejně jako její katanu. Sedla si na zem pod košatý starý dub a spokojeně si objala rukama kolena. Kakashi se sesunul za ní a zezadu ji objal kolem pasu: „Tak jaká byla mise?“

Brzy si vypověděli všechny novinky. Oba sem šli rovnou ze svých misí, aby spolu mohli být ještě dřív, než se vrátí do vesnice a podají hlášení. Na obou bylo vidět, že mají za sebou náročný den. Zatímco Rin ležela na boku, využívaje Kakashiho stehna coby polštáře, Kakashi se opíral zády o kmen stromu a prsty se jí probíral ve vlasech. „Miluji tě, víš to?“ vydechl.

„A já tebe.“ Usmála se Rin. Pak si všimla Kakashiho ztuhnutí. „Co je?“ otočila se, aby mu viděla do tváře.

„Víš… občas přemýšlím… nemůžu si pomoct, ale Obito… on tě…“ Kakashimu se zadrhl hlas. Nemusel už nic říkat, Rin věděla, kam tím míří. Zvedla se do sedu a popadla ho za bradu.

„Kakashi… Obito by nechtěl, abychom se kvůli tomu trápili. Jsem si jistá, že by nám nic nevyčítal. Vždyť jsi ho znal ne?“ pousmála se.

„Máš pravdu.“ řekl Kakashi o něco veseleji. „Už se s tím nebudu trápit. Všechno je báječný.“ Rin spokojeně kývla hlavou a opět se položila na jeho stehno. Zavřela oči. Kakashiho ruka ji opět hladila po vlasech. Vdechovala vůni vlhké země. Měla pro Kakashiho jedno velké překvapení. Ale to si nechá až na večer. Sjela dlaněmi něžně na svoje břicho. Hodně věcí se teď nejspíš změní… Ale ona měla Kakashiho. Nepochybovala o tom, že bude štěstím bez sebe, až se to dozví. Milovala ho. Vždycky ho milovala a nikdy nepřestane. Byla si tím jistá. I on ji miloval. A teď, když na to oba přišli, nebude pochyb, že spolu zvládnou všechno. Rin otevřela oči. Kakashi se na ni zvědavě díval. „Jsi unavená?“ zeptal se.

„Jsem.“ Souhlasila Rin. „Ale ještě tu chvíli zůstaňme. Je tu tak krásně…“ Kakashimu se zatřpytilo v očích. Nebylo nic, co by pro ni neudělal.

„Dobře.“ Odpověděl prostě. Rin se znovu usmála:

„Máš pravdu. Všechno bude báječný…“…