Kapitola 2

Další den navečer mě přerušilo zaklepání. Kdo zas ruší?! Zrovna jsem četl docela napínavou část… Určitě Kabuto, ten debil. Když se ale otevřely dveře, stál v nich Orochimaru:

„Ahoj Sasuke.“ Kývnul jsem hlavou jakože na pozdrav. „Podívej, někoho ti vedu.“ Zazubil se Orochimaru a lusknul prsty. Do pokoje vešel nějaký kluk. Byl o trochu nižší než já, měl krátké, černohnědé vlasy a čokoládové oči. Byl bledší, jakoby nebyl už hodně dlouho na sluníčku. Mohlo mu být jako mě, možná byl o něco málo mladší. Zvedl jsem k Orochimarovi oči.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se tiše. Jeho úsměv byl ještě širší.

„No… myslel jsem, že by ti mohlo prospět, kdyby sis… hmm… popovídal s někým v tvém věku.“ Odpověděl pomalu a se zvláštním podtónem v hlase. Zdálo se mi, že ta věta měla nějaký skrytý smysl, který jsem nedokázal odhalit. „Tak… já vás tu nechám.“ Utrousil nakonec, vyšel ven a zavřel za sebou dveře. I přes ně jsem slyšel, jak odchází a jak se směje. Nechápal jsem to. Změřil jsem si pohledem toho kluka. Nejistě postával u dveří a občas po mě střelil ustrašeným pohledem. Pohodil jsem bradou k druhému křeslu u stolku, stálo kousek nalevo od mého. Pochopil a posadil se do něj. Začal jsem se opět věnovat knížce. Děj byl opravdu zajímavý a tak jsem se dokázal odtrhnout, až když jsem přečetl další dvě kapitoly, což trvalo asi půl hodiny. Když jsem opět zvedl zrak, překvapilo mě, že tam ten kluk ještě pořád sedí. Za celou dobu nevydal ani hlásek, jen mě pozoroval. Rozpačitě jsem se zavrtěl, nebylo slušné ignorovat návštěvu. Vstal jsem a přešel ke skříňce, která byla přibitá na zdi. Vytáhl jsem odtamtud dvě skleničky a lahev vína. U Orochimara se hodně pilo víno, můj mistr byl v tomhle opravdu znalec. Položil jsem věci na stolek mezi námi a znovu se zabořil do křesla. Nalil jsem nám a pokynul mu, aby se napil. Vzal skleničku do ruky a bázlivě usrkl. Napil jsem se také. Víno bylo kvalitní, to jsem poznal i já, ačkoliv jsem nebyl žádný velký odborník.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se poté.

„Noeru.“ Odpověděl tiše. Měl příjemný, melodický hlas. Pokýval jsem hlavou. Nějak mě nenapadalo, co bych měl říkat. Taky mě rozčiloval pohled toho chlapce. Díval se na mě… tak zvláštně, tak jako… vyčkávavě.

„Jsi… jsi tady u Orochimara dlouho?“ napil jsem se. Udiveně zamrkal.

„Čtyři roky.“ Řekl potom rychle.

„Hmm… že jsem tě tady nikdy neviděl.“ Prohodil jsem.

„Byl jsem… byl jsem zavřený dole… v cele.“ Přiznal šeptem.

„Aha.“ Vyhrkl jsem. Na tohle jsem neměl co říct. Dlouhou chvíli jsme mlčeli. Já jsem koukal do koberce, občas jsem usrkl víno a podíval se na něj. Vždycky mě překvapilo, že na mě pořád koukal.

„A co tvá… hm… rodina?“ napadlo mě.

„Lord Orochimaru je nechal povraždit.“ Trošku se mu třásl hlas.

„To je… to je mi líto.“ Řekl jsem. Znovu ten udivený pohled. Opět se mezi námi rozhostilo mlčení. Všiml jsem si, že skoro nepil, nemluvil, když jsem se ho na něco nezeptal, jen si mě pořád prohlížel těma vyčkávajícíma očima. Na co čekal sakra?! „Ježíš, musíš na mě furt tak koukat?“ ošil jsem se, když už to trvalo vážně dlouho.

„Omouvám se.“ Sklonil oči a díval se na podlahu. Přesto měl pořád ten podivný pohled. Docela mě to štvalo. Na co si to Orochimaru hraje?! Proč ho sem poslal proboha? Vždyť jenom mlčí a kouká… Po dvaceti minutách mlčení jsem byl jako na trní. Nevím proč, ale hrozně mě to znervózňovalo. Po dalších pěti se konečně Noeru pohnul. Překvapilo mě to, protože vydržel celou tu dobu bez hnutí čučet na zem. Rychle se na mě tázavě podíval. Ale já jsem pořád neznal tu otázku v jeho očích. Chlapec vstal a váhavě popošel několik kroků směrem ke mně. Díval se na mě, jakoby očekával, že ho zarazím. Ničemu jsem už nerozuměl. Nakonec si přede mě kleknul. Natáhl ruku, znovu zaváhal, ve tváři stále stejnou otázku. Pak se velmi lehce dotkl mých vlasů a jemně mi prameny vstrčil za ucho. Byl jsem šokem úplně paralyzovaný, nedokázal jsem se ani pohnut, ani snad zamrkat nebo dokonce dýchat. Noeru přejel zlehka dlaní po mojí tváři. Ten dotek ve mně vystřídal podivnou paletu citů. Překvapení, samozřejmě, ale zároveň také příjemný pocit… touhu… Noeru zkoumal můj výraz, který se neměnil. Nemohl tušit, co všechno se ve mně teď mísí. Pomalinku se naklonil, pořád nejistý, a přitiskl mi své rty na mé. Ztuhl jsem. Vycítil to a okamžitě se odtáhl. Šokovaně jsem na něj zíral s vytřeštěnýma očima. Tohle jsem nečekal. Pořád jsem se nedokázal pohnout. Noeru mě obdařil další němou otázkou a když jsem nic neřekl, znovu mě políbil. Tentokrát vsunul mezi mé rty jazyk a vynutil si přístup do mých úst. Líbal něžně, hebce, spíš se jen tak mazlil s mým jazykem a rty. Už jsem se párkrát líbal s holkama, hlavně když jsem ještě byl ve vesnici, ale občas i na misích a tak podobně… Tohle bylo jiné, s klukem jsem se ještě nikdy nelíbal. Bylo to… zvláštní, nové… Měl jsem v úmyslu  ho od sebe odstrčit, možná mu ublížit, vlepit facku nebo tak něco, za to, co si dovolil. Ale jiná část mého mozku mi našeptávala, že to je velmi příjemné… toužil jsem po těch dotecích jeho rtů… Chtěl jsem, aby mě líbal. Noeru se nořil stále hlouběji do mých úst, jeho polibky byly stále vášnivější. Až po chvíli jsem si uvědomil, že mu je oplácím! Cítil jsem, jak se mi jeho ruce dobývají pod košili, jak mě hladí na zádech a po nahé hrudi, jeho prsty dráždily moje bradavky… Tělem se mi rozlévalo zvláštní rozechvění, každý kontakt s jeho kůží ve mně vyvolával vzrušení. Pak jsem ucítil, že jeho dlaň sjela po břiše níž a vklouzla pod lem mých kalhot.

„Dost!“ hrubě jsem ho od sebe odstrčil a vstal jsem z křesla. Díval se velmi překvapeně. Hrudník se mi prudce zdvihal, jak jsem zrychleně dýchal a v kalhotách se mi rýsovala boule, což mě šokovalo ještě víc. Nikdy jsem si nemyslel… bože vždyť to byl kluk jako já… přece mě to nemohlo takhle vzrušit, to ne… Noeru si pomalu přetáhl přes hlavu volné tmavě modré tričko. Zatajil jsem dech, když si spustil kalhoty ke kotníkům a přistoupil o krok ke mně. Stál teď přede mnou úplně nahý. Neměl tak vypracované svaly jako já, ale měl zdravou hebkou mléčnou pleť a byl hubený. Najednou mi to došlo. Teď už jsem znal tu otázku v jeho očích, věděl jsem, na co čekal, a proč se Orochimaru tak smál. Jak jsem byl naivní a hloupý! Mělo mi to dojít už dávno. Měl bych… co bych vlastně měl dělat? Rozum mi napovídal, ať toho kluka vyhodím a Orochimarovi dám jednu pěstí, ale moje hormony se proti tomu bouřily a mé tělo toužilo po kontaktu s jeho tělem… Byl jsem na rozpacích. Noeru ke mně znovu přistoupil a když se nesetkal s protestem, políbil mě. Jak jsem zmínil, nebyl zas o tolik nižší, ale přesto se musel postavit na špičky, aby se mu to povedlo. Jeho jazyk rejdil v mé ústní dutině, prozkoumával ji a povzbuzoval můj jazyk k činnosti. Hladil mě po hrudi, dráždil mé bradavky a plenil má ústa a já jsem jenom stál a nechal si všechno líbit, protože se mi to hrozně líbilo, ačkoliv jsem si to nechtěl přiznat. Když jsem se ho poprvé dotknul já, Noeru sebou trhl, jakoby očekával ránu. Pohladil jsem ho po zádech a přitiskl k sobě. Znovu se mi jazykem vnořil mezi rty s ještě větší intenzitou. Teď už jsem nemohl couvnout a věděl jsem, že ani nechci. Moje erekce byla už téměř bolestivá, když jsme tak oba zrychleně vydechovali. Noeru mi horečně rozepínal knoflíky u košile, než se mu ji podařilo shodit z mých ramen. Trochu zápolil s páskem kalhot, ale i ten po chvíli povolil. Černé kalhoty mi spadly k nohám. Zhluboka se nadechl a stáhl mi i spodní prádlo a odstoupil kousek ode mě. Bylo to teda trochu trapné, když jsem tam tak stál nahý a penis mi trčel kolmo od těla jako stožár, ale věděl jsem, že se mu líbím. Poznal jsem to z toho, jak si olízl rty, nasucho polkl a zlehka zatnul dlaně. Znovu mě začal líbat a jeho ruce začaly tam, kde předtím přestaly… Zaklonil jsem hlavu a zasténal, když jeho dlaň sevřela můj penis. Musel jsem mu přiznat, že to fakt uměl. Dráždil mě rukou, stahoval předkožku a jemně se dotýkal žaludu. Otočil jsem ho zády ke mně a políbil ho do vlasů. Důvěřivě se o mě třel jako kočka a já jsem ho zezadu obejmul pažemi. Jednou rukou jsem přejížděl po jeho hrudi, druhou jsem ho pohladil po tváři. Zlehka jsem přejel prsty přes jeho rty. Olízl je. Vnořil jsem mu ukazováček do horkých úst a druhou dlaň jsem přesunul na jeho bradavky. Dýchal přerývaně a mělce, když jsem ho políbil na zadní stranu krku. Toužebně zakňoural a jeho prsty přejely po mé prokleté pečeti. Líbal jsem ho na tvář a oběma rukama přejížděl od jeho hrudi na břicho a pak níž… Byl už taky vzrušený a já jsem sevřel v dlani jeho úd a začal ho rytmicky zpracovávat. Lehce proti mně přirážel boky a tiše vzdychal. Pak se mi vytrhl, vzal mě za ruku a dovedl mě k mé posteli v rohu, na kterou jsme oba klesli. Posadil se mezi moje nohy a sklonil se k mé erekci. Nejdřív jsem se leknul, když jsem ucítil, jak přejel teplým jazykem přes naběhlý žalud, ale když vzal můj penis do pusy, mým tělem se rychle začala šířit slast. Musel být zkušený, protože dokázal, že jsem sebou začal házet a přirážet do jeho úst a nahlas jsem sténal. Obvykle neztrácím sebekontrolu, málokdy se přestanu ovládat. Málem už jsem vyvrcholil, když se odtáhl. Zklamaně jsem vydechl, jen ztěží jsem se uklidňoval. Noeru se na mě plaše usmál a pak si olízl ukazováček a prostředníček. Vsunul je do úst a chvilku cumlal. Nasliněné prsty poté vytáhl a k mému úžasu s nimi zajel mezi své vlastní půlky. Fascinovaně jsem sledoval, jak jeden z prstů mizí v jeho těle a posléze i druhý. Noeru se trošku zaškaredil, určitě to nemohlo být tak úplně příjemné. Rozhlédl se po pokoji a vedle na nočním stolku spatřil vázu s rudými růžemi. Přinesl jsem si je včera, když jsem byl venku, líbila se mi jejich vůně. Noeru se pro ně natáhl, vyndal květiny a položil je zpátky. Do vázy s vodou ponořil dlaň a začal znovu sám sebe připravovat. Byla to podivně vzrušující podívaná, od níž jsem nedokázal odtrhnout oči. Když se mu zdálo, že to stačí, sedl si obkročmo nad moje slabiny, uchopil můj penis a… ó bože!… začal si ho zasouvat do svého pozadí. Viděl jsem, jak se mu párkrát zkřivila tvář bolestí, ale nepřestal, až konečně dosedl. Můj penis obklopovalo horko jeho těla a Noeru se pomalu nadzvedával a znovu dosedal. Byla to pro mě dosud nepoznaná slast. Oba jsme se potili, rychle dýchali a Noeru se pohyboval stále rychleji. Začal jsem jednou rukou dráždit jeho penis a pomáhal jsem mu přirážet. Nikdy v životě mě nenapadlo, že můžu něco takového prožít s klukem, ale tohle bylo lepší než všechno, co jsem až doposud zažil. Sténal jsem, kousal se do rtů a divoce přirážel do toho rozpáleného těla. Noeru vzdychal, měl pevně zavřené oči a pobízel mě stále k větší rychlosti. V poslední fázi se přírazy staly kratší a prudší, skoro jsem se divil, že se mu to může líbil, ale jeho výraz mě přesvědčil, že si to užívá stejně jako já. Přirazil jsem, co nejdál to šlo, a když mi ruku pokropilo bílé sperma, udělal jsem se hluboko do jeho těla a prožíval nejsilnější orgasmus ve svém životě. Poprvé jsem přitom křičel slastí. Noeru klesl vedle mě a jen velmi zvolna jsme se oba uklidňovali. Bylo mi tak příjemně jako už dlouho ne. Vzal jsem ze stolku jednu z růží a jemně jsem s ní přejížděl po jeho rtech, krku, hrudi… Její okvětní plátky byly stejně červené jako Noerovy rty. Noeru mě něžně políbil. Přitáhl jsem si ho do náruče a přehodil přes nás oba deku. Noeru se ke mně přitiskl a položil si hlavu na má prsa. Oba jsme spokojeně brzy usnuli.

Když jsem se ráno probudil, Noeru byl pryč. Myslel jsem, že ho najdu sedět v křesle nebo tak něco, ale jakoby se po něm slehla zem… Ztěžka jsem vstal. Byl jsem celý ulepený a cítil jsem se nepříjemně. Pod sprchou jsem ze sebe spláchl únavu a hříchy včerejší noci. Skoro mi bylo líto smýt Noerovy doteky! Orochimaru a Kabuto na mě čekali u snídaně. Nic neříkali, ale já jsem viděl ten mistrův pobavený úšklebek a bylo mi úplně jasné, že oni oba moc dobře věděli, co se v noci dělo a že to taky plánovali. Několik dní šel život dál jako doposud. Četl jsem, trénoval, chodil se projít… Ani slovem jsem se o té noci nezmínil, nezeptal jsem se, kde je Noeru. Pak, asi po týdnu, si mě Orochimaru zavolal k další popravě. Šel jsem celkem znuděně, zase další vražda. Do kamenné studené místnosti přivedl Kabuto odsouzence. Na hlavě měl kápi a donutil ho pokleknout přede mnou. Vytáhl jsem svou katanu a napřahoval se k úderu. Chtěl jsem to mít rychle za sebou.

„Nepodíváš se ani vězni do obličeje?“ zeptal se zlomyslně Orochimaru. Otráveně jsem po něm mrsknul očima a mečem jsem shodil člověku přede mnou z hlavy kápi. A pak jsem ztuhl. Byl to Noeru, upíral na mě pohled jako tenkrát, když jsem se s ním setkal poprvé. Ale nebyl to stejný pohled. Jeho oči byly prázdné… věděl, co ho čeká. Ruka s katanou se mi chvěla. Byl jsem kat, vrah, mstitel. Nesměl jsem si dovolit city. Musel jsem zůstat chladný. Koutkem oka jsem viděl, jak se Orochimaru spokojeně šklebí. Noeru nezkoušel utéct, neprosil o milost, jako to někteří dělali. Jen klečel a zíral tváří v tvář smrti. Byl jen loutka, nástroj mého krutého mistra, sloužil jen pro jeho pobavení. Zchvátila mě prudká lítost, až jsem měl pocit, že se udusím. Chtěl jsem se stulit do klubíčka a křičet, ale místo toho jsem se jenom díval Noerovi do tváře. V jeho očích se na chvíli objevila stejná bolest, jaká zmítala celým mým tělem. A pak se moje ruka pohnula kupředu. Ostří katany projelo Noerovým tělem a zasáhlo jeho srdce. Věděl jsem, kam musím bodnout, aby smrt nastala co nejrychleji. Nevykřikl, nedal nijak najevo fyzickou bolest. Až do poslední chvíle se mi díval do očí, než se ty jeho pomalu zavřely a tělo kleslo na studenou podlahu. „Už jsem si myslel, že to neuděláš Sasuke. Na chvíli jsem měl dojem, že ses do něj snad zamiloval.“ Zachechtal se Orochimaru. Nepodíval jsem se na něho, ale uvnitř mě se začala rodit temná nenávist k němu a jemu podobným zrůdám. K takovým, co dokáží zneužít mladého chlapce, vyvraždit mu rodinu a ještě ho zkazit tak, že bez mrknutí nabídne své tělo každému, když mu to poručí. Odcházel jsem. Cítil jsem prázdnotu. Ne smutek. Nebyl jsem do Noera zamilovaný, ale osud toho chlapce se mě tolik dotkl… Nešel jsem zpátky do pokoje. Vyšel jsem z úkrytu a nadýchl se čerstvého vzduchu. Posadil jsem se do trávy a vdechl vůni květin. Docela blízko byl keř červených růží, které jsem před několika dny měl v pokoji. Položil jsem se naznak a zavřel oči. Věděl jsem, že nejsnazší by bylo zapomenout, ale do mysli se mi navždy vypálil obraz Noerových očí a krvavě rudé růže na jeho rtech.