Kapitola 2

Naruto odemkl klíčem dům, vešel do chodby a zabouchnul za sebou dveře. V ústrety se mu vyřítil velký vlčák Bret, nadšeně štěkal, vrtěl ocasem, skákal a snažil se mu olíznout tvář.

„Fuj Brete!“ napomenul psa blonďák, ale poplácával ho po hřbetě, zatímco si zouval boty. Potom se psem v patách vyběhl schody do obývacího pokoje.

„Nazdar Naruto, ty už jsi doma?“ ozval se z kuchyně překvapený hlas.

„Hmm…“ přisvědčil Naruto a chtěl se nenápadně odplížit do svého pokoje, ale nestihl to, protože se právě z kuchyně vynořil vysoký mladý muž s jizvou, která se mu táhla napříč nosu. Měl delší hnědé vlasy v culíku a tvářil se zaměstnaně.

„Něco vám odpadlo? To je fajn, ta škola je otravná co?“ usmál se, prošel kolem Naruta a sklonil se k zásuvce jedné skříně, jejíž obsah začal prohledávat.

„Hmm…“ zamumlal znovu Naruto, ale na předchozí otázku radši nereagoval, přestože věděl, že se nebude moct dlouho vyhýbat a bude muset s pravdou ven.

„Ty, neviděl jsi tady někde dokumenty o tom případu Takeshiových? Ten únos?“ zeptal se a mračil se na stoh papírů, které prohledával.

„Myslím, žes ho dával na kredenc.“ Odtušil Naruto. Iruka nebyl jeho pravý otec a Naruto mu neříkal „táto“. Přisvojil si ho z děcáku, když bylo blonďákovi šest let a od té doby ho vychovával. Zakrátko se celkem sblížili a vycházeli spolu výborně. Iruka byl policista, takže doma nebýval pořád, ale vždycky si na něj našel čas, když Naruto něco potřeboval.

„No jo vlastně. Já tě nemít.“ Zaradoval se Iruka a přešel ke kredenci. Naruto se odplížil do svého pokoje, školní batoh hodil do kouta, otevřel okno, pustil si nahlas přehrávač se svou oblíbenou hudbou a padl na válendu. Trošku se teď za svůj výstup ve třídě styděl, možná to byla tak trochu přehnaná reakce. Litoval, že se nechal vyprovokovat. Ale on měl fakt hroznej vztek… Ne že by se mu ve třídě líbilo. Nedalo se říct, že by nějak toužil po návratu mezi všechny ty spolužáky, kteří si na něj ukazovali skrz prsty, protože byl jiný, než oni. Nikdy neměl opravdovou rodinu, dokonce svoje pravé rodiče ani neznal a ještě navíc ani nevynikal v ničem jiném, ve škole neměl nijak dobré známky, jak mu dnes nezapomněla připomenout češtinářka a neobjevoval se u něj ani žádný talent nebo zvláštní nadání. Naruto jejich chování poměrně těžce nesl. Nejdřív nechápal, proč ho ostatní mezi sebe nechtějí přijmout, ale postupně jeho snaha se začlenit slábla. Možná by se z něj stal naprostý samotář, kdyby se před půl rokem nedostal na gympl. Tam potkal Kibu, který ho jako jediný přijal a přátelil se s ním. Díky němu získal Naruto novou naději a začal se znovu snažil navazovat kontakt s okolím. Naruto měl rád společnost, i když se s ním nikdo nebavil. Blonďák se překulil na břicho a podíval se na největší fotku, která stála na jeho pracovním stole. Byla na ní ona růžovovlasá spolužačka, díky které dneska tak vypěnil. No, ne že by to byla její chyba, ale ona byla tou příčinou, proč v hodině nedával pozor. Haruno Sakura. Zamiloval se do ní, hned jak ji uviděl ve třídě, ale ona o něj nejevila nejmenší zájem. Byla předmět jeho touhy a Naruto se všemožně snažil s ní sblížit. Fotka, kterou si Naruto zasklil a pokreslil růžovými srdíčky, pocházela ze školních novin a byla z přírodovědné olympiády, kterou Sakura vyhrála. Na rozdíl od Naruta totiž byla velmi chytrá a celkem i oblíbená. Do Narutova pokoje strčil hlavu Iruka: „Jedu na stanici, takže tady budeš asi do večera sám. Zvládneš to?“.

„No jasně, není mi pět.“ Ohradil se dotčeně Naruto.

„K jídlu si něco uděláš viď? V mrazáku je pizza, v lednici je ještě ta sekaná od včerejška, na stole jsou čerstvý rohlíky, můžu ti tady nechat nějaký peníze, kdyby sis chtěl koupit něco jinýho.“ Pokračoval Iruka.

„To je v pohodě, já si něco vezmu.“ Přikývl blonďák, „pozdravuj Asumu.“.

„Budu. Tak zatím Naruto a moc tu nevyváděj.“ Přidal Iruka ještě otřepané nabádání.

„No jo, ahoj.“ Zabručel Naruto, než Iruka zmizel. Zaslechl ještě bouchnout dveře, což mu prozradilo, že jeho pěstoun odešel za svými povinnostmi. Naruto vstal a vykradl se do kuchyně, zběžně prozkoumal obsah ledničky a nakonec vzal zavděk třemi nožičkami párků, které si vyndal na talířek a za studena se do nich pustil. S jídlem se přesunul zpátky do svého pokoje a zapnul počítač. Automaticky si zkontroloval e-mail, přestože poslední zprávu dostal asi před třemi měsíci. Právě dojídal studený oběd a přemýšlel, že si zahraje nějakou hru, když někdo zazvonil a Bret se rozštěkal. Naruto si nacpal do pusy poslední kus párku, otřel si ruce o kalhoty a spěchal otevřít. Bret v chodbě škrábal na dveře, ale když ho Naruto okřikl, přece jen se trochu uklidnil. Za dveřmi stál Kiba.

„Ahoj.“ Řekl Narutovi a vzápětí se musel bránit Bretovým projevům nadšení, „můžu dál?“.

„Jasně, pojď.“ Přikývl Naruto a ustoupil stranou, aby mohl Kiba projít. Ten podrbal Breta za ušima a nechal si olízat obličej. Měl psy rád. Naruto ho zavedl do svého pokoje a pak se zhroutil na postel. Kiba se posadil do pojízdné židle u Narutova psacího stolu.

„Ty ses teda odvázal.“ Prohodil zdánlivě nevinně.

„Já vím, že jsem to přehnal.“ Zaúpěl Naruto a zvedl k němu oči, „nadávala  Šafránková hodně?“.

„Moc ne.“ zavrtěl Kiba hlavou a když se na něj Naruto podezíravě podíval, dodal: „Fakt ne. Jenom byla dost vyjukaná, asi nečekala, že jí fakt práskneš dveřma.“.

„Beztak budu mít dost průser.“ Utrousil Naruto a podepřel si bradu lokty, „Iruka mě zabije.“.

„Prosím tě… Iruka to pochopí, je to správnej chlap.“ Usoudil Kiba a zalovil ve svém batohu, „nesu ti poznámky, zejtra mi to vrátíš.“.

„Kdo ví, co bude zejtra.“ Ušklíbl se Naruto, ale poznámky si s díky vzal. Potom s Kibou začali probírat nové díly Mutanta X, přeli se o tom, která ženská postava je hezčí a protože se dobře bavili, zdržel se Kiba až do večera.

„Ty bláho, nějak jsem se zapomněl.“ Vzpamatoval se Kiba v půl osmé, „no nic, musím jít, naši mě přetrhnou.“.

„Určitě ne, vaši jsou moc milí.“ Mávl rukou Naruto, ale zvedl se, aby Kibu doprovodil. Právě se v chodbě oba obouvali, když zarachtal zámek u dveří a vešel Iruka. Bret se na něj okamžitě vrhl s radostným štěkáním, ale Iruka ho odstrčil.

„Dobrý večer pane Umimo.“ Pozdravil Kiba.

„Ahoj Kibo. Kampak Naruto?“ optal se Iruka a zamračil se na svého chráněnce. Jeho pohled naznačoval, že není zrovna dobře naložen.

„Ehm… říkal jsem si, že Kibu doprovodím…“ řekl Naruto nevinně.

„Kiba to zvládne sám. Chci s tebou něco probrat.“ Zarazil ho Iruka hlasem, který nepřipouštěl žádné námitky.

„Tak ahoj.“ Rozloučil se Naruto zkroušeně se svým kamarádem.

„Měj se Naruto… nashledanou pane Umimo.“ Opětoval Kiba a věnoval Narutovi soucitný pohled.

„Ahoj Kibo.“ Přikývl Iruka a zavřel za ním dveře. Pak se přísně otočil k Narutovi: „Potkal jsem před chvílí tvojí učitelku českého jazyka. Musíme si promluvit.“.

„Tak co?“ zajímal se Kiba soucitně, když se další den ráno sešli ve školní lavici.

„Iruka včera potkal Šafránkovou. Dovedeš si to představit.“ Protočil Naruto oči v sloup.

„A sakra. Co říkal?“ zeptal se Kiba a skousnul si dolní ret.

„No, dal mi kázání no. Jak se snaží mi dávat to nejlepší a že si toho nevážím a kdesi cosi…“ vzdychl Naruto, „každopádně se Šafránkovej nějak omluvil, takže mě ze školy nevylejou a napsal mi za včerejšek omluvenku.“.

„Schytals to moc?“ pohlédl na něj Kiba.

„Mohlo to být horší.“ Pokrčil Naruto rameny, „aspoň si nemusím dělat starosti, co bez školy.“. Kiba chápavě přikývnul. Věděl, že Naruta hádka s Irukou mrzí, měl ho moc rád, ale nechtěl to dávat najevo.

„Poslyš, dneska se jde na bowling, jdeš taky ne? Shino slaví narozky.“ Nadhodil pak Kiba.

„Shino?“ zamrkal překvapeně Naruto a pohledem zabloudil k vysokému klukovi v zelené mikině, který snad nikdy, co si kdo pamatoval, nesundal své černé sluneční brýle, „já nevím, nepozval mě.“ Dodal potom hořce. Na to neměl Kiba co říct, proto raději honem odvedl řeč jinam. První hodina fyziky ráno byla vždycky velice úmorná. Nejenže to byl předmět, který nikomu ze třídy nešel, ještě navíc na něj měli starého a velice nedůtklivého profesora Fáhiba.

„…co se týče pohybů tuhého tělesa, tak dneska si povíme o dvou. Nejdříve si ale definujeme, co je to vlastně tuhé těleso.“ Odříkával jim fyzikář zpaměti naučený text, který už takto přednášel ve třídách více než dvacet let. Naruto sledoval, jak se Lee naklonil k Nejimu a něco mu potichu řekl. Vzápětí se oba tiše zasmáli. Naruto nepochyboval, že mu Lee vykládal nějaký vtípek na téma „tuhé těleso“. „… jehož tvar ani objem se účinkem libovolně velkých sil nemění…“. Ačkoliv to nechtěl Naruto připustit ani sám sobě, mrzelo ho, že je tak neoblíbený a že ho všichni kromě Kiby přehlížejí. „… posuvný pohyb. Při tomto pohybu všechny body tělesa opisují stejné trajektorie…“. Naruto celou hodinu dumal nad svým bezútěšným osudem a do konce hodiny si nestačil do sešitu napsat ani nadpis.

„Nechci ti do toho nějak kecat, ale jak chceš tu školu zvládnout, když si nic nepíšeš?“ prohodil Kiba pečlivě konverzačním tónem, aby to nevypadalo, že Naruta nějak obviňuje, když zazvonilo a fyzikář s „nashledanou“ odešel ze třídy.

„Nevím.“ Zívl Naruto a pohodlně se rozvalil na židli. Kiba se zatvářil napůl nevěřícně, napůl pobaveně. Když to Naruto zpozoroval, zašklebil se: „Hele, co se má stát, to se stane. Osud je holt osud, buď prolezu nebo rupnu.“.

„Ale ty se ani nesnažíš vnímat!“ protestoval Kiba.

„Proto mám štěstí, že sedím zrovna s tebou Kiboušku.“ Usmál se na něj sladce Naruto, „protože ty mi to jistě dáš opsat.“. Kiba vyprskl smíchy, ale v duchu mu musel dát za pravdu. Blonďák teď svůj zájem soustředil na Sakuru, která seděla na jednom stolku a živě se bavila s dalšíma holkama ve třídě. Kiba vystopoval směr jeho pohledu a zašklebil se:

„Nechceš s ní hodit řeč?“.

„Ani ne.“ pohodil Naruto hlavou. Kiba si povzdechl. K Narutovi se ostatní chovali přehlíživě a jeho jedinou obranou bylo hrát si na drsňáka. Hodina angličtiny proběhla o poznání zajímavěji, když anglicky konverzovali na téma „Moje oblíbená skupina“ a psychologie se také dala přežít. O velké přestávce si šel Naruto odskočit na pánské záchody. Když si poté myl ruce u umyvadla, zaslechl za sebou tiché zaklení. Otočil se a zjistil, že jeho zdrojem je Shino, který se tvářil nesmírně rozpačitě a Naruto hned zjistil proč, když sklouzl očima k jeho dlani, ve které svíral knoflík a poté k jeho kalhotám, na nichž se očividně ještě před chvílí nacházel a které se mu teď neustále rozepínaly.

„Ehm… fakt smůla, že se mi to stalo zrovna dneska…“ zabručel Shino, když Naruta zpozoroval a nepatrně se začervenal. Naruto místo odpovědi zašmátral v kapse.

„Na.“ hodil pak Shinovi zavírací špendlík, který už tam nosil asi půl roku, protože byl líný ho vytáhnout.

„Jé, díky.“ Zaradoval se Shino. Naruto přikývnul a sáhl po papírovém ručníku.

„Ehm… Naruto…“ prohodil pak Shino konverzačně, „dneska mám narozeniny. Jdeme potom s pár lidma na bowling, víš co, oslavit to a tak… nechceš… nechceš jít s náma?“. Naruto překvapením pootevřel ústa.

„No… jasně, rád přijdu!“ vyhrkl pak nadšeně a zazubil se na Shina. Ten mu úsměv nejistě oplatil, zatímco si oplachoval ruce.

„Tak… jdeme rovnou ze školy, tak se k nám prostě připoj.“ Řekl potom Shino a odešel z oné místnosti. Naruto se nepřestal usmívat ani když se vrátil do třídy a zaplul ke Kibovi do lavice.

„Koukám, žes na záchodě asi potkal nějakou vílu.“ Smál se mu Kiba.

„To ne,“ zakřenil se Naruto, „ale právě jsem byl pozván na první oslavu v životě, kterou jsi nepořádal ty nebo Iruka.“.

„Fakt?! To je paráda, Shino tě pozval?“ zajímal se dychtivě Kiba.

„To si piš. Aspoň už vím, co dokáže jeden zavírací špěndlík ve správnou chvíli.“ Ušklíbnul se Naruto potutelně a oba se rozesmáli.