Kapitola 2

Naruto byl až po bradu ponořený v teplé vodě, která působila blahodárně na jeho prokřehlé tělo. Kolem něj se vznášel omamný opar bylinek, z nichž poznal možná tak levanduli a heřmánek. Cítil, jak se mu pomalinku uvolňují napjaté svaly a dokonce ho to ukolébalo k jakési apatii. Pak si ale vzpomněl, za jakých okolností se sem dostal a okamžitě se mu zase rozbušilo srdce strachem. Tihle Uchihové… co byli zač, sakra? Že by opravdu byli démoni? Zplozenci pekla? Rozhodně nebyli obyčejní lidé. Anebo byli a on měl jen příiš bujnou fantazii? Jenže co ty oči? Co ty červené zářící oči, které ho doteď pronásledovaly v mysli a které zapříčinily, že se otřásl, kdykoliv na to jen pomyslel? To přece nebyl jen výplod jeho představivosti. A navíc… to jejich jednání! Ty divné řeči o lovu, dárku, hladu… co to znamenalo? A proč… proč proboha se před nimi musel svlékat do naha?! Taková potupa. Copak to bylo normální, jen tak svlékat lidi a pak na ně ještě tak bezostyšně civět? A co s ním teď bude? Proč byl teď tady, v komnatách toho nejmladšího z nich, a k čemu ta koupel? Všechny tyhle a podobné úvahy se mu promítaly v hlavě, zatímco se myl. Po nějaké době se otevřely dveře do komnaty. Naruto sebou v úleku trochu cuknul, ale byl to opět ten starý sluha, Sarutobi. Přes pravou paži měl přehozené nějaké kusy látky a v rukou nesl veliký podnos s jídlem, který postavil na vyřezávaný stolek. Pak přešel k blonďákovi:

„Pojď už ven, ať se nerozmáčíš,“ rozprostřel mu přitom jeden z těch kusů látek, ze kterého se vyklubalo něco jako ohromné bílé prostěradlo. Naruto poslechl, vystoupil z kruhové „vany“ a Sarutobi ho do látky zabalil. Pomohl mu otřít tělo do sucha a pak mu podal tu druhou věc, co měl přehozenou přes paži. Byl to župan, na první pohled z drahého hedvábí. Naruto si ho na sebe rozpačitě vzal, ale připadal si v něm jako idiot. Nikdy na sobě župan neměl a rozhodně ho nepovažoval za dostatečný oděv. Ale pořád to bylo lepší než nahota. „Jez.“ Pobídnul ho Sarutobi a ukázal ke stolu. Naruto se tedy váhavě posadil na dřevěnou židli ke stolu. Na cínovém nádobí tam leželo pečené kuře, šunka, nějaké listy salátu… přestože měl hlad, jedl ostýchavě a moc toho do sebe nedostal. Neurčitý strach v oblasti žaludku, nejasné tušení něčeho nedobrého… „Jíš jako vrabec,“ konstatoval Sarutobi, když blonďák skončil, „copak už vážně nebudeš?“ Naruto němě zavrtěl hlavou. Stařík si povzdechl, z podnosu nechal na stole akorát korbel vína a dvě broušené sklenky, zbytek nedojedeného jídla narovnal zpět na tác, ten následně vzal do rukou a měl se k odchodu. U dveří se ještě jednou otočil a tak zvláštně se na Naruta podíval. Tomu chvíli trvalo, než si uvědomil, co se v tom pohledu vlastně zračí. Byla to lítost. „Tak tedy… sbohem,“ hlesl Sarutobi podivně dutým hlasem a stačil za sebou zabouchnout dveře dřív, než mohl Naruto jakkoli zareagovat. Ten vytřeštil oči. Proč se s ním takhle divně loučil? Co se to tady dělo?! Začal být opravdu nervózní. Několikrát ho napadlo, že by měl zkusit utéct, vždyť ho tady přece nezamkli… jenže! Zdejší hrad neznal a při své zmatené cestě do téhle komnaty nejenže viděl přes slzy rozmazaně, ale navíc měl v hlavě takový chaos, že si v nejmenším nestihl zapamatovat kdy kde odbočovali a tak. Nevěděl sice, co s ním teď bude, ale bylo mu jasné, že kdyby ho chytili při útěku… Naruto vstal a přistoupil ke krbu, kde si po krátkém zaváhání sedl na kožešinu nějakého kance či čeho. Tupě zíral do plamenů a přemýšlel, jak z téhle situace vybřednout. Téměř nadskočil leknutím, když se náhle ozval hluboký zvuk odbíjení hodin. Poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté, popáté… Naruta sevřela podivná tíseň. Pošesté, posedmé, poosmé, podeváté, podesáté… Připadalo mu, že ten zvuk je jaksi zlověstný… že je předzvěstí něčeho… něčeho temného… Pojedenácté, podvanácté. A pak ticho. Tíživé odporné ticho, tajemné a dusivé. Naruto našpicoval uši a trochu se zachvěl. Tohle bylo snad ještě horší než to odbíjení. A pak se najednou pohnula klika, kterou někdo zvenčí tiskl dolů. Naruto byl úplně paralyzovaný a s jakousi děsivou fascinací sledoval ten pomalý pohyb, než se do toho ticha jako výstřel z pušky ozvalo cvaknutí a skřípot otvíraných dveří. Naruto nasucho polknul, protože věděl, kdo to je, dřív než se mu otevřel výhled na postavu černovlasého mladíka. Vypadal úplně stejně jako před dvěmi hodinami, když se s ním Naruto setkal poprvé. Jeho dokonale řezaná tvář byla jako vytesaná z kusu ledu. Přestože jeho obličej byl zdánlivě úplně klidný a bezvýrazný, vyzařovala z něj podvědomá autorita… a taky arogance. Na okamžik se střetly jejich pohledy, ale Naruto rychle ucukl, protože ho děsily ty temně černé oči, ve kterých se neodrážela ani špetka citu. Byly studené a prázdné. Mladý Uchiha lehce zkřivil rty v pohrdavém úsměšku, než za sebou pomalu zavřel dveře. Naruto stále klopil zrak do sametového rudého koberce, protože se neodvážil na mladíka znovu podívat. Sasuke přešel ke stolu a z korbelu nalil do dvou zmíněných sklenic krvavou tekutinu. S vínem se pak přesunul ke krbu a jednu sklenici nabídnul blonďákovi. Ten zavrtěl hlavou, jako že nechce.

„Pij,“ přikázal však Sasuke. Používal zvláštní tón. Řekl to klidně, téměř bezbarvě, přesto bylo jasné, že jde o přímý rozkaz. A po minulé zkušenosti Naruto raději poslechl. Vzal si od něj sklenku a trochu usrkl. S tímto druhem nápoje neměl téměř žádné zážitky, takže nedokázal docenit kvalitu vína. Poněkud ho rozčiloval pohled tmavovlasého chlapce. Stál asi o krok před ním, z výšky na něj shlížel a nespustil z něj oči. Nemluvil, jen si ho tak prohlížel. Naruto cítil rozpaky, nevěděl, kam se dívat, bál se pohlédnout do těch temných očí, takže raději těkal zrakem sem a tam, ale očima se držel při zemi, vůbec nahoru nevzhlédl a občas se napil. Jak se situace prodlužovala, Narutův neklid vzrůstal, blonďák se ošíval, netušil, co dělat s rukama, kam s očima, jestli něco říct nebo být zticha. Nakonec to nevydržel.

„Poslyšte… ehm, pane. Nevím, proč jste mě sem přivedli, ani co ode mě chcete, ale prosím vás, nechte mě jít,“ hlesl trošku chvějícím se hlasem. Chvíli bylo ticho…

„Vstaň,“ pravil Sasuke. Naruto uposlechl, ale stále se vyhýbal očnímu kontaktu. Periferním viděním však zjistil, že na něj Uchiha stále hledí. „Běž k posteli,“ rozkázal znovu Sasuke a zároveň mu odebral z prstů sklenici s téměř dopitým vínem. Naruto se po něm pokradmo kouknul, nevěděl, co má co dělat s postelí, ale několika kroky se postavil k boku zmíněného nábytku s nebesy. Černovlasý mladík mezitím odložil na stůl obě sklenky a poté se přesunul opět k blonďákovi. Toho už to bezostyšné okukování opravdu štvalo.

„Ehm… opravdu si vážím vaší pohostinnosti, ale-“ načal Naruto trochu rozzlobeným hlasem, když ho přerušil další příkaz:

„Svlékni se.“. Naruto zalapal po dechu. Přece to po něm nemohl chtít znova, proboha! Natolik ho to šokovalo, že na okamžik zůstal s vytřešenýma očima a ústy dokořán.

„To… to nemyslíte vážně!“ protestoval zděšeně.

„Myslím to naprosto vážně. Nebo ti mám zase pomoct?“ pozvedl Sasuke nevzrušeně obočí.

„P-proč po mě ch-chcete…?“ chtěl vědět Naruto a začínal ho zase opanovat strach.

„Udělej, co ti říkám sakra!“ vyštěkl Sasuke a poprvé v tom bylo citové zabarvení – podrážděná netrpělivost. Narutovi bylo jasné, že není zvyklý, aby se mu odporovalo. Co měl zatraceně dělat? Sasuke už mu jednou dokázal, že pokud to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Jenže proč ho, u všech čertů, zase nutil svléknout se do naha?! To byla nějaká zvláštní panská úchylka nebo co?! Blonďák ze sebe pomalu a neochotně shodil hedvábný župan, pod nímž byl jen v rouše Adamově. Dlaněmi se snažil zakrýt, co se dalo a do tváří se mu nahrnula krev. Doufal, že když udělá, co ten prokletý Uchiha chce, dostane se pak z tohohle hradu hrůzy ven. „Lehni si,“ pronesl Sasuke už opět vyrovnaným tónem. Naruto ho obdařil podezíravým pohledem, ale Sasuke se zamračil. Narutovi se zdálo, jakoby mu na okamžik v očích zableskl zlověstný oheň a došlo mu, že černovlasý chlapec ztratil trpělivost. Ačkoli si připadal tak pitomě, jako snad ještě v životě ne, rozpačitě se vyhoupl na pelest a křečovitě se položil na záda. Instinkt mu napovídal, že ať už se teď bude dít cokoliv, nebude to dobré. Zachvěl se strachem. O to víc se vyděsil, když se Sasuke začal také svlékat. Rudočerný plášť mu sklouzl z ramen k nohám. Košili sice neměl, ale zatáhl za tkanici černých volných kalhot. Naruto krvavě zrudnul, protože pod nimi už nic kromě nahého těla neměl. Ne že by Sasuke nestál za pohled. Vlastně naopak, jeho tělo bylo až nadpozemsky dokonalé, štíhlé a dobře stavěné, pevné a jeho pokožka byla hladká, smetanově zbarvená bez jediného kazu. Důvod, proč Naruto ihned odvrátil zrak, byl jiný. Přece nebude okukovat nahýho kluka! Ježíši, proč se proboha svlékal? Leda že by… Narutovi to došlo o vteřinu dřív, než se Sasuke ladně vyšvihnul k němu na postel.

„Ne!“ vyjekl blonďák a prudce se napřímil do sedu, „ne! Co… co chcete udělat?!“

„Že by ti to konečně docvaklo?“ ušklíbnul se lehce pohrdavě Sasuke.

„Ne, ani náhodou, na to zapomeňte!“ rozkřikl se Naruto, který pro panický strach, který ho začal zaplavovat, úplně vypustil z hlavy fakt, že se vlastně černovlasého chlapce bojí, „v žádném případě! Já nejsem žádná… děvka!“ Jen o sekundu později byl Naruto přišpendlen k matraci, s rukama zkroucenýma nad hlavou a sevřenýma pravačkou Sasukeho, který se mu usadil na nohách a levou rukou ne zrovna jemně stisknul blonďákovo hrdlo. Naruto lapal po vzduchu a Sasuke se k němu naklonil, až Naruto ucítil jeho dech ve svém obličeji.

„Něco si ujasníme,“ zasyčel Sasuke studeným nebezpečným tónem, „ty budeš dělat to, co já chci a nebudu se s tebou pokaždé dohadovat. Mýlíš se, teď nejsi nic jiného než moje děvka a já si s tebou budu dělat, co budu chtít. Jestli budeš vzdorovat, potrestám tě. Když ne… umím být i velkorysý.“ S posledními posměšnými slovy pustil Narutovo hrdlo. Blonďáček se chvěl po celém těle, kašlal a do očí se mu samovolně vtlačily slzy. Tohle bylo zatraceně špatné. Sasuke se teď sklonil k jeho krku a jazykem zkusmo olíznul kůži. Na chvíli to vypadalo, že přemáhá sám sebe, ale pak opustil místo, kde pod kůží tepala krev a přitisknul se svými rty na ty Narutovy. Blonďák ztuhl a snažil se odvrátit hlavu. Ještě nikdy se nelíbal ani s holkou, natož s klukem. Když ucítil cizí vlhký jazyk, instinktivně stiskl zuby. Mezitím už Sasuke přejížděl dlaní po jeho hrudi v hladivým dotecích. Naruto se třásl, napůl hrůzou, napůl… napůl pocitem, který ještě nezažil. Byly to jakési drobné ohnivé vlny, které mu probíhaly tělem. Takové jemné šimrání v podbřišku, zvláštní rozechvění. Nasucho polknul, když se Sasuke ústy přesunul níž a oblíznul jeho klíční kost. Dělo se s ním něco podivného. Jak Sasuke vsál do úst jeho levou bradavku, Narutovi zaškubalo ve slabinách a tělem se mu rozlil teplý pocit. Pořád ještě se bál, pořád ještě to bylo potupné a ponižující, ale tak nějak… to nebylo až tak nepříjemné. Naruto zavřel oči a pokoušel se nemyslet na to, co černovlásek dělal, jenže to moc dobře nešlo. Vlastně to vůbec nešlo, protože ten se teď zaměřil na jeho druhou bradavku, cucal ji a olizoval a Naruto začal zrychleně dýchat a srdce se mu rozběhlo mnohem rychleji, než by mělo. V duchu si stále a stále opakoval, že to je špatné a zvrácené, ale nemohl si pomoct… hormony dělaly své a on nedokázal vzdorovat těm vzrušujícím pocitům, které v něm doteky vyvolávaly. To, že je vzrušený, si uvědomil až ve chvíli, kdy se jeho napřímený penis otřel o Sasukeho stehno. Naruto sebou škubnul jakoby se probral z transu.

„Ne, dost, to stačí!“ zachraptěl a zkusil se vytrhnout. Kroutil zápěstími v sevření Sasukeho pravačky, ale ten jen o trochu víc stiskl prsty a zavrčel. Naruto vypískl, když ho Sasuke kousnul do bradavky. Ne moc silně, aby neporušil kůži, ale úplně jemně taky ne. „Nechte mě být!“ bránil se a vzepřel se pod Sasukeho tělem. Tmavovlasý chlapec se naštvaně posadil a zúžil oči do tenkých škvírek.

„Mám ti zopakovat pravidla?“ procedil skrz stisknuté zuby.

„Tohle přece nemůžete! Je to… perverzní! Bůh vás za to potrestá!“ vyrazil ze sebe Naruto první, co ho napadlo. Uchiha se doopravdy rozesmál a ten zvuk způsobil, že se Naruto znovu zachvěl, ale tentokrát čirým strachem. Byl to tak řezavý, chladný smích, plný posměchu a pohrdání.

„To si vážně myslíš? Fakt věříš, že mě nějaká vyšší spravedlnost potrestá za to, co dělám?“ otázal se pobaveně Sasuke.

„Ano,“ pravil Naruto, ale znělo to dost nejistě, protože upřímně, v Boha doopravdy nevěřil, „dostanete se do pekla!“ Sasuke opovrživě zkřivil horní ret.

„Celý můj život je peklo. A bude i nadále… dokud bude slunce zapadat a vycházet,“ pravil drsně, avšak Naruto v tom tónu vycítil náznak bolesti a byl z toho dost zmatený, i z obsahu těch slov.

„Cože?“ zeptal se nepříliš chytře.

„To je jedno. Klidně si věř, že tě někdo pomstí. Ale myslím, že… už na tom stejně nezáleží.“ Pokrčil rameny černovlasý. Z jeho odpovědi nebyl Naruto o nic moudřejší. Zato moc dobře pochopil, co bude následovat, když najednou Sasuke sklouznul rukou do jeho klína.

„Ne, prosím!“ zajíkl se Naruto a začal sebou škubat. Sasuke se k němu přitiskl celým tělem, čímž mu znemožnil únik.

„Nebraň se,“ zašeptal zlověstně, „o to to bude horší.“ Naruto ze sebe vydal jakýsi přidušený zvuk. Původně to byl nějaký protest, jenže v tu samou chvíli se Sasukeho ruka na jeho vzrušeném údu pohnula a Narutovi nadávka uvázla v hrdle. Sasuke se ušklíbnul, když se Naruto kousnul do rtu, jak mu to bylo příjemné. Obzvlášť když Uchiha neustával, klouzal levačkou nahoru a dolů, střídavě zrychloval a zpomaloval, přejel prsty přes krví naběhlý žalud… Naruto skoro ani nepostřehl, kdy se k němu Sasuke znovu přitiskl ústy. Najednou jen vnímal jeho překvapivě měkké rty na svých a zapomněl se bránit, když mu do ústní dutiny vklouznul vlhký jazyk. Protože to bylo neuvěřitelně skvělé! Takovým zvláštním novým způsobem. Naruto poprvé zasténal a samovolně pohnul boky proti Sasukeho ruce. Ten usoudil, že už je blonďák dostatečně pohlcen slastí sexu, že mu může pustit zápěstí a použít pravačku k daleko zábavnějším činnostem, jako třeba k lehkému tření a hnětení Narutových bradavek. Narutem se šířilo vzrušení jako oheň v suché trávě. Už se mu téměř vypařilo z hlavy, za jakých okolností se sem dostal a že by to neměl dělat, že by neměl Sasukemu dovolit, aby si s ním takhle hrál. Vlastně, jeho tělo si reagovalo po svém a mysl byla příliš slabá, než aby tomu dokázala vzdorovat. Úplně automaticky ovinul ruce kolem černovlasého chlapce a začal mu dlaněmi přejíždět po zádech, po žebrech a bocích… a v tu chvíli mu to připadalo úplně normální, stejně přirozené jako dýchání. Sasuke se sám pro sebe ušklíbl, když cítil Narutovy nesmělé doteky. Zakrátko už se blonďák přestal ovládat a hlasitě vzdychal, snažil se oplácet polibky podle Sasukeho vzoru a jeho tělo se napínalo prožívanou vášní. Když mladý Uchiha poprvé zavadil prstem o jeho anální otvor, Naruto si toho skoro nevšiml, ale když ucítil tlak, jak se ukazováček postupně zabořil dovnitř, silně sebou trhl. Panebože, co to tady sakra dělal?! „Ne!“ zachraptěl a vzepřel se, „ne tohle… tohle ne!“

„Co tak najednou?“ podivil se posměšně Sasuke, „přece se ti to líbilo.“

„Ale tohle nechci,“ zakňoural Naruto a pokusil se odtáhnout, což nešlo, protože Sasuke se ani nepohnul.

„Co chceš nebo nechceš je mi dost volný,“ ujistil ho Uchiha a zasunul do něj další z prstů.

„Dost!“ zavřískl Naruto a snažil se ho odstrčit. Připadalo mu ale, jakoby se jeho ruce opíraly o skálu, jakoby se snažil odstrčit stoletý dub. Vůbec nechápal, kde se v tom tmavovlasém chlapci bere taková síla. Děsilo ho to, veškeré vzrušení z něj rázem opadlo. „Prosím… nechte toho!“ zaškemral a kousnul se do rtu, když Sasuke prsty roztáhnul od sebe. Ne že by to vyloženě bolelo… ale bylo to hrozně divné a šíleně ponižující. Naruto se kroutil a svíjel, zarýval nehty do Sasukeho silných paží, ale ani o centimetr s ním nepohnul a navíc se ještě zdálo, že jeho snaha Uchihu docela baví. Když náhle ucítil, jak prsty z jeho útrob zmizely, oddechl si. Ne však na dlouho, jelikož Sasuke zaujal novou pozici. Složil nohy pod sebe a pak uchopil Naruto v bocích a přitáhl si jeho zadek do klína. „Néé!!“ vykřikl Naruto vyděšeně, když mu došlo, co mladý šlechtic zamýšlí. Do očí se mu vehnaly slzy, ačkoliv se ještě nic nedělo. Sasuke mu mezitím násilím odtáhl stehna od sebe a nasměroval svůj tvrdý penis ke vstupu do jeho těla. „Ne… prosím… nedělejte to!“ zavzlykal Naruto a slané potůčky mu stekly po lících. Na okamžik se jejich oči střetly. Uhlové oči pohlédly do těch modrých uslzených a Sasuke zachytil ten prosebný zoufalý pohled. Přestože to trvalo maximálně pět vteřin, oběma se to zdálo jako věčnost, co se tak dívali jeden na druhého. Jedny oči plné úpěnlivé zapřísahající prosby, druhé studené a černé jako zimní noc. Na chvíli se zdálo, že Sasuke zaváhal. Něco v těch blankytných studánkách ho přimělo zauvažovat nad tím, že by toho doopravdy nechal, na kratičký moment to vypadalo, že se stáhne, že ustoupí. A pak černovlasý mladík přirazil. Naruto vyjekl bolestí, když se do něj tak náhle surově vecpal. Z očí se mu vyřinuly nové pramínky slz. Sasuke se nijak nezdržoval s tím, že by dal Narutovi čas, aby si zvyknul, rovnou se začal pohybovat. Naruto si musel zacpat pusu, aby nekřičel, a pevně zavřel oči. Nechtěl to vidět, nechtěl se dívat na to, jak si ho Uchiha bere. Tma byla milosrdnější. Ale o to víc vnímal jinými smysly. Naprosto přesně věděl, jak se měnila hloubka a úhel pronikání, cítil svůj vlastní pot, jak mu perlí na kůži, slyšel Sasukeho rychlý přerývaný dech, uvědomoval si tu horkost, která jím prostupovala. V jedné chvíli, kdy do něj černovlasý opět hluboko přirazil v zase trošku jiném úhlu, otřel se jeho vzrušený úd uvnitř o drobnou uzlinku, která způsobila, že Naruto zalapal po dechu a otřásl se, tentokrát však nevídanou slastí, která v něm vybuchla úplně zčistajasna. Zaslechl, jak se Sasuke tiše pobaveně zasmál – neušla mu jeho reakce a svoje další pohyby nasměroval přímo na to místečko a zároveň zabloudil rukou do Narutových slabin a začal třít jeho penis. Blonďák si do pusy narval téměř celou ruku, protože nechtěl dát najevo, co s ním nynější situace dělala. Protože tohle už nebolelo, naopak. Bylo to tak zatraceně skvělé, že si to neuměl nikdy představit. Jako elektrické impulsy se jím šířily vlny ohnivé slasti, rozechvívaly ho a proklatě se mu to líbilo. Hlasité vzdechy tlumil jen s vypětím všech sil. Sasuke, aniž by přestal přirážet, se k němu naklonil.

„Jen se nepřemáhej, klidně křič. Stejně vím, že se ti to líbí,“ zašeptal do jeho ucha. Naruto zavrtěl hlavou, ale sám věděl, jak sprostá je v tom gestu lež. Sasuke přirazil prudčeji a Narutovi i přese všechnu snahu uniklo zasténání. A pak už se ani nesnažil cokoliv předstírat. Potřeba uspokojení odsunula stranou veškerou hrdost a rozum. Jelikož ještě nikdy neměl žádnou zkušenost se sexem, neznámé pocity slasti v něm utvářely hotovou smršť extáze a rozkoše. Zaryl Sasukemu nehty do paží a samovolně mu začal vycházet vstříc pohyby pánví. Oči nechával stále zavřené, ale už neměl sílu na to, aby tlumil svůj zrychlený dech a sténání. Také Sasuke se ani trochu nedržel zpátky. Když viděl, že Naruto spolupracuje, jeho přírazy trochu zdrsněly a byly výrazně rychlejší a prudší. Levačkou přitom dráždil Narutovu chloubu, pak se sklonil, aby mohl blonďáka políbit. Jejich jazyky se propletly a vzájemně prozkoumávali ústa toho druhého. Po několika minutách dosáhla jejich touha maximální hodnoty. Přestali se líbat a soustředili se čistě jen na styk, který se stal ještě divočejším a zvířečtějším. Sasuke pevně stiskl Narutovy boky a zběsile přirážel a blonďák mu vydatně pomáhal. Oba cítili, jak se rychle blíží k vyvrcholení. Narutovi srdce bušilo jako o závod a krev mu tepala v žilách neuvěřitelnou rychlostí. Na rozdíl od Sasukeho sténal a na kůži mu perlily kapičky potu. Ještě několik prudkých pohybů, několik divokých přírazů… a pak… Několik věcí se událo téměř současně. Naruto vykřikl rozkoší, prohnul se a dosáhl orgasmu. Zároveň s tím prudce otevřel oči… a srdce mu vynechalo několik temp. Protože v tu samou chvíli vyvrcholil do jeho těla i Sasuke a najednou se jeho tvář proměnila v děsivou masku. Oči mu změnily barvu z černé na zářivě rudou s černými znaky. Byly to tytéž ďábelské oči, které Naruto viděl tam dole u jezera. Zničehonic byla v jeho obličeji vtištěna vražedná krvežíznvost, taková šílená touha po krvi. Naruto jakoby ve zpomaleném záběru sledoval, jak se ty červené rty pootevřely a za nimi se zablýskly velice ostré protažené špičáky, které rozhodně před tím neměl. Nejhorší však byla právě ona zběsilá chuť rozsápat Narutovi hrdlo, cítit teplou nádhernou krev, zabořit zuby jako břitvy do horké tkáně, která z něho přímo vyzařovala. Naruto vnímal, jak se mu Sasukeho nehty zaryly hluboko do stehen a díval se, jak se černovlasému zachvělo chřípí ve vidině brzkého ukojení své žízně. A pak se jejich oči podruhé za ten večer setkaly. Rudé pohlédly do modrých, které neměly ani pořádně čas pocítit strach. Byly klidné a hleděly do těch nachových s tichou odevzdanou výčitkou. Naruto si pořádně neuvědomoval, co se doopravdy děje, věděl jen, že zírá do těch vražedných očí a každou vteřinou očekával smrtelný útok, kterému se nešlo vyhnout, taková silná touha po karmínové tekutině, jež mu proudila v žilách, k němu doléhala od mladého Uchihy. A pak najednou všechno zmizelo. Sasukeho planoucí rudé oči zčernaly, špičáky jakoby se zatáhly zpátky do dásní, vytratil se i ten šílený výraz. Naruto se nedokázal šokem ani pohnout. Celá situace k němu doléhala až zpětně. Nepohnul se ani když Sasuke vstal, oblékl se a odešel pryč. Nepohnul se ani potom, ležel strnule jako prkno, jen v hlavě mu hučelo jako v úlu. Co se to tady sakra stalo?!