Kapitola 2 – Bahno

Oproti mému očekávání se cesta k vesnici neprotáhla a do bažinaté oblasti jsme dorazili druhého dne večer. Ještě víc mě překvapili mí společníci. Familiérnost, s jakou se k sobě chovali, mi byla cizí, nikoliv však nepříjemná. V mé vesnici by se nikdy nestalo, aby mistr se svými svěřenci bavil jako se sobě rovnými. U nás fungovaly vztahy na principu vojenské hierarchie. Ale tihle čtyři byli přátelé.

Když jsem si k nim prvního večera přisedl a poslouchal jejich povídání, zprvu vypadali překvapeně. Podle mého vzhledu a pověsti čekali, že se jich budu stranit, konverzaci s nimi omezím na nutné rady příkazy a po nocích se budu osamoceně plížit lesem. Pak si však na moji přítomnost rychle zvykli a začali se ke mně chovat, jako by mě znali léta, jako bych byl jeden z nich. Bylo to zvláštní a líbilo se mi to. Dokonce i Naruto, zrůda v oranžových hadrech, se choval snesitelně a já ho vzal na milost a skrz rudé plameny ohniště se na něj usmál.

Během cesty k bažinám se krajina nenápadně měnila a šedla. Na hranici močálů jsem skupinu gestem zastavil. Před námi se táhl černý les, plný smutných pokroucených stromů bez listí. Valila se z něj hustá mlha a nesla s sebou strach a nervozitu. Věděl jsem, že za hranicí lesního porostu budeme těžko hledat kousek pevné půdy a pohybovat se v korunách mrtvých, zkroucených stromů je rovněž nemožné. Musíme si najít cestu bažinu a to je moje práce.

Otočil jsem se ke skupině, která se mi, včetně Kakashiho, poslušně seřadila za zády.

„Vidíte tenhle les?“ položil jsem vcelku zbytečnou otázku a ukázal prstem za sebe.

„Když tam vlezete bez průvodce, chcípnete. Když mě nebudete poslouchat, chcípnete. Uděláte,, co vám řeknu. Co se týče vaší chakry, klidně můžete chodit po bahně jako po vodě, ale radím vám to nedělat. Najdu místa, po kterých přejdeme bezpečně a pokud vám ujede noha… tyhle bažiny mají takovou sílu, že jak vás chňapnou, nepustí vás, ať už používáte chakru nebo ne. Takže s ní zbytečně neplýtvejte, šetřete si ji na boj.“

Pohled mi padl na Nejiho, jehož oči se změnily. Používá Byakugan.

„Tohle taky vypni. Zaprvé ti to moc nepomůže a zadruhé jste si mě nemuseli najímat, když si myslíte, že to zvládnete svépomocí.“

Neji na mě chvíli němě zíral, ale přikývl a oči se mu vrátily do normálu. Neušlo mi, že ho Ten-Ten předtím kopla do kotníku. Trochu mě to zamrzelo. Nevěří mi. Ale co jsem čekal?

„Pokud mi nebudete věřit, nepřežijete,“ sdělil jsem jim klidně.

Nikdo neodpověděl. Nedivím se. Skrytá Listová a Skrytá Mlžná mezi sebou nemají zrovna vztahy a těžko jim tu budu vysvětlovat, že do vesnice už osm let nepatřím. Pro ně budu navěky ninja z Krvavé mlhy.

„Dobrá,“ zlomil jsem nad mlčícími hůl.

„Prostě  dělejte, co řeknu, a nikdo nepřijde k úrazu, jasný?“

„Jasný!“ přitakal Naruto natěšeně. Podezíravě jsem si ho změřil. Zrovna tenhle kluk vypadá, že udělá všechno, co zakážu, jen aby zjistil, proč jsem to zakazoval. Udržet ho na uzdě nebude žádný med.

„Tak jdeme. Držte se přesně v mých stopách a  neokounějte. I v místech, kde já projdu bezpečně, se za pár vteřin utopíte, takže sebou hněte. Pokud to půjde, budeme se pohybovat ve větvích, ale koukejte na ty stromy, na většinu z nich ani nevylezete, takže půjdeme hlavně po zemi.“

„Počkej.“

Otočil jsem se. Ten-Ten vypadala nervózně a zrak jí utíkal k zapadajícímu slunci.

„Bude to v noci bezpečné? Nepočkáme do rána?“

„Noc nebo den, v močálech je tma pořád. Neboj se. Jsem tu od toho, aby se vám nic nestalo.“

„Já se nebojím,“ odporovala a trošku zrudla a vypadala v tu chvíli celkem roztomile.

Tím se diskuze vyčerpala a my vyrazili. Jakmile jsme překročili prokletou hranici černého lesa a vnořili se do mlhy, pookřál jsem a uvolnil se. Tohle je svět, ve kterém jsem vyrostl a žil. Sluneční svit na mně nepůsobí dobře, ale šero a mlha jsou pro mě jako energická injekce.

„Kdo na takovém místě může žít?“ ptala se Ten-Ten a já si uvědomil, že má pravdu. V takových lesích se mohou skrývat vesnice ninjů, kteří se zaměřují na práci s mlhou, ale představa, že by tu měli žít obyčejní civilisté, moc reálná není. V souvislosti s tím mě napadlo ještě něco jiného.

„Ta vesnice nemůže být bohatá. Budou to chudáci živořící v bahně. Proč na ně útočí nájezdníci?“ rozvíjel jsem  svou teorii a zkoumal, jestli bude lepší zlověstně bublající louži přebrodit nebo obejít.

„Vesnice má výhodnou polohu. Zvenčí se tam nikdo nedostane. Před útoky zvenčí jsou dokonale chráněni,“ vysvětloval za mými zády Kakashi.

„To je nejspíš i důvod, proč je zatím ti ninjové nezničili,“ přidal se k úvahám Neji.

„Tím to nebude,“ zavrtěl jsem hlavou, „pokud se dostali až k vesnici, je mezi nimi někdo z Mlžné. Někdo, kdo umí touhle prokletou žumpou projít.“ Při představě, že se setkám s někým z vesnice, se mi sevřel žaludek.

„Takže v tom, proč vesnici nedobyli, musí být ještě něco jiného,“ ozvala se Ten-Ten, která kráčela těsně za mnou a nedůvěřivě sledovala, jak se moje šlépěje rychle zalévají vodou. Kakashi mlčel.

„Vy o tom něco nevíte?“ obrátil jsem se na něj a rychle jsem vymanévroval Naruta z bublající kaluže, která se kolem něj začala stahovat.

„Dávej pozor!“

„Ale já se držel v tvých stopách!“ bránil se chlapec.

„Tahle půda je nevyzpytatelná, nesmíš čumět do blba, ale hejhat se dopředu. Tak co bude, Kakashi, nevíte o tom něco?“ Maskovaný ninja vypadal zamyšleně.

„Nevím. Budeme to muset prošetřit, taky se mi to nezdá.“

„Dobře. Tímhle směrem půjdeme ještě několik hodin, pak najdeme sušší místo a utáboříme se. Celou noc se v těhle sračkách čvachtat nevydržíme.“

Pomalým tempem jsme se plazili vpřed. Nikdo  nepromluvil, všichni se soustředili na pohyb bažiny. Poznali, že já sám mám s hledáním cesty potíže a nechtěli mě rušit. Panejo, tohle je bažina, jak má být. Ani u nás v Mlžné jsme takovou neměli. Byla nevypočitatelná, nevyzpytatelná a toužila nás pohltit. Sám bych se v ní dokázal pohybovat rychle, ale najít místa, která by vydržela přechod pěti lidí, nebylo snadné. Do půlnoci jsme zdolali polovinu trasy k vesnici a já nařídil přestávku. Celou poslední hodinu jsem kvůli tomu hledal kus pevnější půdy se silnějšími stromy. Nocování v bahně nepřipadalo v úvahu, museli jsme se utábořit ve větvích.

Jenže než jsme se vůbec stihli po okolních stromech rozmístit, ucítil jsem v otráveném vzduchu přítomnost cizích ninjů. Otočil jsem se, abych to sdělil ostatní a to mi zachránilo život, protože k okamžiku, kdy jsem pohnul hlavou, mi před očima prolétlo několik shurikenů.

„Na stromy!“ křikl jsem a skokem  se vynesl mezi větve.

„Ať vás ani nenapadne jít dolů do bahna! Bojujte s nimi ve větvích!“ Krátkým kosířem jsem vykryl několik dalších shurikenů. Tady vidíte jednu z nevýhod  kosy. Ve stísněném prostředí, ji využijete těžko.

Rozhostilo se ticho. Zůstali jsme přikrčení ve větvích a čekali. Ti druzí také čekají. To, že zalezli a neútočili na nás přímo, mě nepřekvapilo. Je to typický způsob boje mlžných ninjů. Buď jsou z mlhy všichni nebo jen ten, kdo je vede. Těžko říct, co je lepší. Pokud jsou mlžní všichni, mají nad námi absolutní výhodu. Pokud jen jejich vůdce, je to ninja zběh, stejně jako já, jinak by se s cizími nespojil. A zběhové jsou stokrát horší než ti nejhorší zabijáci. Už jen to, že bez opory své vesnice zůstali naživu, svědčí o jejich síle a vychytralosti. Takoví pro dosažení svého cíle udělají cokoliv. Vím to, protože jsem jeden z nich.

Z mlhy vylétla další várka vrhacích zbraní a hned za ní několik nezřetelných maskovaných postav. Podle způsobu, jakým se pohybovali, všichni do jednoho pocházeli ze Skryté Mlžné. Bylo jich  pět. Dva z nich chuuninové, zbytek genninové.

Jen se kolem nás mihli, zavířili zbraněmi a vnořili se zpátky do stínů. Rozhlédl jsem se po svých společnících. Drželi v rukou připravené zbraně a hrbili se ve střehu.

„Jenom nás oťukávají,“ sykl jsem a Naruto na vedlejším stromě si pohrdavě odfrkl.

„Tady nad námi mají výhodu, kdyby nás chtěli zabít, nehrajou si takhle na schovku.“

„O co jim teda jde?“ zašeptal Naruto tak, že ho muselo být slyšet na druhé straně lesa.

„Chtějí zjistit, co jsme zač,“ vysvětlil jsem a skrčil se před  noži, které vystřelily ze tmy.

A pak pět mlhavých postav znovu vyskákalo z úkrytů a vrhlo se na nás. Další oťukávačka. Odrazil jsem útok vyzáblého gennina, který prolétl kolem mě a zmizel ve stínech. Kakashi srazil dalšího z nich do bláta a tu se mi zatajil dech hrůzou. Ze tmy vylétl obří shuriken, rozrazil si cestu mezi stromy a podťal větev, na které stála Ten-Ten. Dívka vyjekla, hmátla po další větvi, ale nestihla. V pádu se několikrát otočila a v rukou se jí objevil malý svitek. Do bahna se ztěžka zabořila až po kolena a ihned se od ní rozprskly desítky čepelí. Ze stínů se ozval bolestní jekot. Ten-Ten odhodila použitý svitek a sáhla pro další, když si uvědomila svou situaci. Stála po kolena v hladové bažině, která ji svírala tak pevně, že nebyla šance dostat ji pryč. Zděšeně vykřikla a já zaklel. Neji a Naruto vykřikli a už už se chystali vrhnout se dolů za ní, ale já je předešel.

„Ani hnout!“ vřískl jsem a po hlavě se vrhl dolů. Nepřátelé se znovu objevili a tentokrát šli všichni po ní. Kurva! Mělo mě to napadnout. Ten-Ten se bála bažiny a mlhy a oni jako psi její strach vycítili. Šli po ní už od začátku. Zbaví se nás postupně a začnou od nejslabšího. Zatraceně.

V pádu jsem natáhl ruku a sevřel jí rameno, až ztratila rovnováhu, padla do bláta a já jí přistál na hrudi. Tvářila se zděšeně. Jak by taky ne. Z jejího pohledu to vypadá, že ji chci utopit. Zatlačil jsem ji do bahna a těsně předtím, než ji bublající svinstvo celou pohltilo, rozkázal: „Nadechnout!“

Poslechla a my oba zmizeli pod smradlavou hladinu. Jakmile nás bahno spolklo, levou rukou jsem naznačil pečeť, kterou znají jen lidé z Mlžné. U nás se říká, že bažina její jen rozmočená hlína, ale má duši, je živá. Pokud jí ukážeš, že nejsi nepřítel, nezabije tě, ale pomůže ti. Kecy. Bahenní pečeť ještě nikdy žádnou mokřinu nepřesvědčila, že se s ní chcete kamarádit. Akorát vám změní cirkulaci chakry a umožní, že se v bažině pohybujete jako pod vodou. U nosu vám vytvoří vzduchovou bublinu, takže pod hladinou můžete zůstat, jak dlouho chcete. Já tolik času neměl, protože Ten-Ten vzduchový bonus nevyfasovala.

Bahno se rozestoupilo, já si třesoucí se dívku hodil na záda a pod hladinou se rozběhl pryč. Půjdou za námi, taková je holt mentalita bojovníků z Mlžné. Cíl zmizel a oni ztratili důvod útočit na zbytek skupiny. Zamířil jsem na západ a vyhýbal se kořenům, které mi hrabaly do vlasy. Nepříjemná věc a taky děsivá. Uvažoval jsem, jak dlouho už jsem dole a jak dlouho Ten-Ten vydrží s dechem. Jutsu, které mě uvolňovalo od strašlivého okolního tlaku bahna, na ni nepůsobilo a zadržovat dech v močálu je stokrát horší, než pod vodou. Jestli je mimořádně trénovaná, nevydrží déle než tři minuty.

Přidal jsem.

Musím najít pevnější půdu a vylézt. Jenže jako na potvoru nikde nic. Kurva! Kurva, kurva, kurva!

Dívčiným tělem projela křeč a paže, jimiž mě objímala kolem krku, mě dusily. Už má na krajíčku. Už nevydrží. Na hlínu jsem se vykašlal a zamířil vzhůru.

Vynořili jsme se na místě, kde nerostly žádné stromy a bahno mlaskalo ještě hůř než jinde, ale to mi bylo jedno. Soustředil jsem chakru do chodidel, k čemuž se mlžný shinobi při pohybu močálem uchyluje jen v nouzi a zůstal jsem stát na hladině. Ten-Ten, vzlykala, lapala po dechu a vypadala jako prase, ale jinak se jevila v pořádku. Moje šaty zůstaly čisté, pečeť odpuzuje bahno i od nich. Prima vychytávka.

„Ale podívejme se.“

Mrsknul jsem sebou, v ruce kosíř. Z blízkého stromu ladně seskočila mlhavá silueta a zůstala stát na vodě. Čekal tu na nás. Ten hlas jsem znal víc než dobře. Do prdele! S touhle komplikací jsem nepočítal.

„Sangoku.“

„Ty ho znáš?“ šeptla mi Ten-Ten do ucha.

„Jo, mlč a drž se. Brzo se vrátíme do bahna,“ sykl jsem tak, aby mě nepřítel neslyšel.

„Rád tě vidím, Smrtihlave. Teď si tak říkáš, ne?“ pokračoval mlžný shinobi.

„Jo, říkám. Co tady děláš, Sangoku?“

Ninja se zastavil tak, aby mu na tvář dopadl paprsek měsíce. Určitě si to předem vypočítal. Světlo zalilo hezkou tvář mladého nevinného chlapce, ale neproniknutelné, zlověstné oči vraha. Sangoku, nejlepší shinobi z mého ročníku. Můj nejlepší přítel.

Ninja se zastaví přesně tak, aby na jeho tvář dopadl paprsek měsíce. Musel si to předem vypočítat. Světlo odhalí hezkou tvář mladého nevinného chlapce, ale neproniknutelné zlověstné oči vraha. Sangoku, nejlepší shinobi z mého ročníku. Můj nejlepší přítel.

„To samé, co ty, Aiko,“ oslovil jsem jménem, které se tu snažím utajit. K ďasu! Mám utrum, Ten-Ten to slyšela.

„Nerozumím,“ odsekl jsem s pohledem upřeným do jeho šedých očí.

„Jo takhle, ty jsi vlastně jen žoldák. To ti asi šéfové neřekli všechno,“ uchechtnul se a pohledem přeskočil na Ten-Ten.

„Nemá cenu se s tebou prát, když vláčíš na zádech tohle. Udělám ti teda laskavost, Aiko, a nezapíchnu tě. Mám tě rád a chci si tě vychutnat. Tak zatím,“ zamával na rozloučenou a ztratil se ve stínech. Já zůstal stát a upírat oči na místo, kde zmizel.

„Co to mělo znamenat?“ ozvala se po chvíli Ten-Ten.

„Tuším a hodlám se v tom ujistit.“

„Už nezaútočí?“

„Ne, minimálně než dorazíme do vesnice. Slez se mě, vrátíme se k ostatním. Ale opatrně. Pozor, šlápni raději tady. Páni, vypadáš jako prase. A netvař se na mně, to se snadno umeje.“

Půda tu byla mnohem mokřejší, radši jsem ji zval za ruku a vedl zpátky k místu, kde jsme nechali ostatní. Nedávné setkání mi však nedalo klidu. Jestli je do toho zapletený Sangoku, bude to mnohem horší, než jsem čekal. To se asi nejedná o záchranu hodným vesničanů před zlými uzurpátory.

Ale o co pak, sakra?