Kapitola 2 (Můžeš být i šťastná, nebo ne?)

Můžeš být i šťastná, nebo ne?

Celou noc jsem nespala. Jen jsem ležela na posteli, zírala do stropu a přemýšlela jsem nad vším, co se stalo. Myšlenky mi v hlavě bloudily v obrázcích a já střídavě viděla jedoucí auto bez řidiče a malou blondýnku v zrcadle. Proč mě to auto nepřejelo? A odkud tu dívku znám? Tohle byly moje nejčastější otázky, ale i přes všechnu snahu jsem na nic nepřišla. Když už jsem zjistila, že je něco po sedmé ráno, rozhodla jsem se, že už nemá cenu se snažit usnout, a tak jsem se pomalu hrabala z peřin. 

 Po běžné ranní hygieně a snídani s rodičema jsem zapadla zpátky do svého pokoje. Zapla jsem netbook, otevřela internet a najela na stejnou stránku jako vždy. Otevřela jsem chatové okénko s jeho jménem a přečetla si zprávu. Ve dvanáct dopoledne se za mnou chce stavit. To je ještě dost času. Svlékla jsem se tedy a přesunula se do vlastní koupelny. Chvíli jsem jen pozorovala světle modré kachličky na stěnách a rozčesávala si vlasy. Když jsem uznala, že už jsem je dost potrápila, konečně jsem zalezla do sprchy. Pustila jsem vodu a soustředila se na příjemný pocit, který mi přinášela tekoucí voda na mém těle. Na chvíli jsem slastně přivřela oči a opřela jsem se o chladnou stěnu. V tu chvíli jsem zaslechla kroky. Otevřela jsem oči a přes sprchový závěs jsem viděla stín malé postavy. Odhrnula jsem jej, ale v místnosti  nikdo nebyl. Rychle jsem se umyla, usušila a vyběhla z koupelny do pokoje. Tam jsem padla na postel a snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. 

 Až s klepáním na dveře mi došlo, že jsem usnula. Rychle jsem vstala, hodila na sebe tílko a nějaké kalhotky, a šla jsem otevřít. Stál tam on.

 „Ahoj, nerušim?“ zeptal se trochu pobaveně.

 „Samozřejmě že ne, počítala jsem s tim, že přijdeš.“ Ale ne, že tak brzo. Otočila jsem se do pokoje, abych se podívala na hodiny a zjistila jsem, že už je jedna hodina. „Vlastně jdeš pozdě.“ Hrála jsem uraženou.

 „No… Vlastně jsem tu už od dvanácti, ale tys neodpovídala na volání, tak jsem si dal kafe s tvými rodiči.“ To mě překvapilo.

 „Promiň, nejspíš jsem zaspala.“ Usmála jsem se na něj a otevřela dveře, aby mohl jít dovnitř. Trochu se pousmál nad mojí „skoro nahotou“ a sedl si na postel. Zavřela jsem dveře a rozběhla se k němu. Vrhla jsem se mu do náruče a povalila ho do polštářů. Oba dva jsme se rozesmáli. Políbila jsem ho a potom jsem si jentak lehla na jeho rameno, nechala se objímat a poslouchala, co mi vyprávěl. Občas jsem se usmála, nebo pokývala hlavou na znamení, že ho poslouchám. Byl to úžasný pocit, mít ho u sebe. Vnímala jsem každičký záchvěv jeho těla, každou linii, jeho doteky, dech, tlukot srdce… Bylo to něco vyjímečnýho. Bohužel, každá chvíle musí někdy skončit a tahle nebyla vyjímkou. Kolem devátý večer jsem se rozloučili a mě došlo, že jsem za celej den skoro nic nejedla. Seběhla jsem do kuchyně a vrhla se na ledničku. Nanosila jsem si do pokoje nějaké jídlo a usedla jsem k oknu na křeslo. Po chvíli mi zazvonil mobil. Neznámé číslo. Měla jsem z toho špatný pocit, ale zvedla jsem to.

 „Ahoj Becco, u telefonu paní Ralliesová.“ Ralliesová? Proč mi volá Sebova máma? Proč se mi zdá, že pláče?

 „Ano?“

 „Vím, že jste k sobě měli se Sebastienem hodně blízko.“ To nezní dobře… Něco se muselo stát! „On… No-“ Zlomil se jí hlas. Pláče!

 „Co? Co se mu stalo?“

 „On… Na lesní cestě ho srazilo auto…“  Cože? Spustily se mi slzy.

 „A kde je teď? Je v nemocnici? Kde? Musím ho vidět!“ na druhé straně se neslo ticho. „Prosím, řekněte mi, že je v pořádku!“

 „On to nepřežil,“ řela s pláčem jeho maminka. Ukončila jsem hovor a mrštila jsem telefonem proti zdi.