Kapitola 2 – Nechceš cigaretu?

„Cože? To jako teď nebudeme plnit žádné mise?“ nevěřil svým uším chlapec s velkým psem po boku.

„N-no, Kiba-kun…“ začala potichu Hinata.

„Samozřejmě, že budeme. Nebuď hloupý, Kibo,“ přidal se do rozhovoru obrýlený.

„D-děkuji, Shino,“ pousmála se mladá Hyuugová a maličko zčervenala.

„Vážně? Když nemáme kompletní tým?“ zašklebil se na Shina Kiba a Akamaru souhlasně zaštěkal.

„Proboha… ty jsi vážně natvrdlej. Jednak na mise typu D nebo C ve vesnici naprosto stačíme a navíc umí Hokage-sama takové kouzlo… umí promíchat členy týmu. To je takové speciální jutsu, víš.“

„Ty seš ale zlej,“ odfrkl si Inuzuka a aby se na svého spolubojovníka nemusel dívat, poškrábal svého psa za ušima a něco mu tiše povídal.

Po chvilce ticha, narušovaného pouze téměř neslyšitelným mumláním Kiby, se Hinata rozhodla ho přerušit.  Sice to moc často nedělala, ale když už má být co platná na Chuuninské zkoušce, měla by trénovat. Věděla, že toho za dvě hodiny moc nezvládne, ale opakování je matka moudrosti. No ne?

„K-Kiba-kun, nepůjdeme trénovat?“ navrhla mu tiše.

Avšak chybička se vloudila – vypadalo to, že ji mladík neslyšel.

Hinata si jen povzdechla a pohled plný naděje upřela na zahaleného ninju. Ten jen kývl a vzápětí ticho prořízl jeho tichý, avšak autoritativní hlas.

„Nevím jak ty, ale já s Hinatou jdeme trénovat,“ utrousil směrem k sedící postavě a vzápětí se i s Hinatou vydal trochu dál na cvičiště. Ta Kibovi ještě věnovala omluvný pohled a oba už byli tatam.

Kiba zvedl hlavu a nechápavě se podíval na místo, kde ještě před chvíli členové jeho týmu stáli. Po pár vteřinách nechápavého zírání vyskočil a běžel k cvičišti.

„Hej vy dva! Počkejte na mě!“

„Hinata Hyuuga, Nara Shikamaru, Hagane Kotetsu, Kamizuki Izumo. Všichni čtyři jste posila týmů starajících se o Chuuninskou zkoušku. Šup do práce!“ zavelela Pátá a na čtyři shinobi upřela pohled, který říkal vše. Tedy, doslova říkal hybaj-do-práce-nebo-se-vám-něco-stane.

Nikomu z nich to neušlo – Hinata stačila zblednout a Izumo polknout, pak ten okamžik ale pominul a všichni se poklonili.

„Jistě, Tsunade-sama,“ ozval se čtyřhlas a Izumo i Kotetsu zmizeli v dýmu. Shikamaru s Hinatou opustili kancelář dveřmi – a nedalo se říct, že neradi.

Pátá Hokage se rozvalila v křesle a z posledního šuplíku svého pracovního stolu vytáhla lahvičku.

„Tak kde jsme to skončily?“ zamumlala směrem k ní a v následující moment už si z ní mohutně lokla.

Ale… počkat, to vůbec nechutnalo jako její milované saké. Tohle byla naprosto obyčejná voda!

Sídlem Hokage se rozlehl naštvaný řev.

„SHIZUNE?!“

„Občas z ní jde docela strach, co?“ ozval se dobromyslně Kotetsu, najednou zjevivší se vedle geniálního stratéga a nesmělé kunoichi.

„Takže proto jste tak rychle zmizeli?“ popíchl ho Shikamaru a mrkl na Hinatu, která se zmohla pouze na oduševnělý úsměv.

Kotetsu jeho poznámku přešel mlčením, ale pak na oba kývl a upozornil je, že musí jít za Ibikim a Anko, aby jim rozdělili povinnosti. Pátá tak totiž jaksi neučinila a nechala to na svých podřízených.

„Vsadím se, že to bude zase nějaké papírování…“ povzdechl si a opět zmizel.

Shikamaru jen zavrtěl hlavou a otočil se na Hinatu.

„Tak co, jaká byla reakce tvého týmu?“ zašklebil se na ni.

„N-ne moc nadšená,“ přiznala a maličko se do země usmála.

„Hele,  na mě tu mlčenlivost nezkoušej. A když s někým mluvíš, měla by ses na něj podívat.“ poučoval ji Shikamaru a zatvářil se důležitě.

„Jistě, Shikamaru-sensei,“ poklonila se mu a okamžitě ho zparodovala: „…ale je to otrava.“

Ten se na ni nejdřív překvapeně podíval a vzápětí se začal smát.

„Tak vidíš, jaká je s tebou zábava,“ poznamenal mezi smíchem a poplácal ji po rameni. Hinata zčervenala jak rajče a svůj pohled opět věnovala své kamarádce zemi.

„Ježiš, to je zas otrava. To papírování mi fakt začíná lízt krkem,“ postěžoval si Shikamaru, když společně opouštěli prostory, kde jim nadřízení jouninové pověděli jejich povinnosti.

„Nestěžuj si,“ řekla mu Hinata, která měla sama plnou hlavu svých úkolů. „Hned bych si to s tebou vyměnila…“ povzdychla si.

„Jo? To na tom musíš bejt vážně špatně,“ poznamenal a zapálil si cigaretu. „Nechceš?“ nabídl jí.

„Radši ne… t-to víš…“ ukázala hlavou směrem k sídlu klanu Hyuuga.

„Otec?“ pochopil hned.

Jen kývla a zkousla si ret. V myšlenkách se vrátila k tomu, co musela dělat na Chuuninské zkoušce. Teď měla na myšlení mnohem důležitější věci než otcovy vrtochy.

„Ty jsi z toho nějaká přešlá. Bože ženská, co je tak strašného na kontrolování toho, jak geninové podvádí v první zkoušce?“ zvedl oči k nebi Shikamaru.

„Víš, kolik energie mě stojí Byakugan? Ale to vlastně není všechno… ještě pak to druhé kolo, jak mi nařídila Anko…“ Když vyslovila jméno Anko, zatvářila se všelijak. Přívětivě to ale rozhodně nebylo. Energická Anko v nesmělé Hinatě rozhodně nezanechala pocity plné porozumění a sympatie.

Shikamarovi to zjevně neuniklo. „To jste si tak nesedly?“ podivil se.

„T-ta ženská je děsivá…“ otřásla se mladá kunoichi.

„Ale no tak, není to tak zlý,“ těšil ji Shikamaru, ale rázem toho nechal, když si všiml, jakým pohledem ho mladá Hyuugová počastovala.

„Teda fuj. A já myslel, že tak vražedný pohled umí jen Neji,“ ušklíbl se. Tuhle poznámku přešla, jako by ji ani neslyšela a věnovala se zase Anko.

„Není to tak zlý? Je úplně příšerná…“ a po vyřknutí těchto slov se začala třást.

„Hinato? Jsi v pohodě? “ všiml si po chvíli, když mladší shinobi jenom mlčela.

„J-jasně…“

„To vykládej holubům. Strašně se třeseš, není ti zima?“ To už zavládlo úplné ticho.

V Shikamarovi se zjevně probudil gentleman ukrytý hluboko uvnitř.

„Na,“ podal jí svou vestu. „Nestojím o to, abys umrzla v půlce cesty. Tvůj otec by mě zabil,“ zasmál se.

„D-děkuju, Shikamaru-kun,“ zadrkotala zuby Hinata a vděčně na něj pohlédla.

Chvíli šli mlčky. Tedy přesněji až do té doby, než začal Shikamaru opět nahlas uvažovat.

„Chce to dát ti nějaký životabudič…“ začal a pak vytáhl z kapsy krabičku a již podruhé za den jí nabídl: „Nedáš si cigaretu?“

Mrknul na ni.

„Ty… ty…ty dealere!“ strčila do něj Hinata s úsměvem a vzápětí už se oba smáli.

„…ale když mi ten svůj fet pořád nutíš… t-tak já si dám,“ dodala, když se dosmáli. V tu chvíli jí bylo jedno, jak asi zareaguje Hiashi, až to zjistí. Anko ji vyvedla z rovnováhy, která byla v poslední době dost křehká. Hinata ji chtěla vrátit do normálu.

„Pchá… prej fet,“ zaprskal myslitel, ale už vytahoval zapalovač, aby kunoichi jenom nežmoulala v puse dávku nikotinu.

Sasuke Uchiha vrazil do svého pokoje, shodil boty a s úlevou spadl na pohovku. Dnešní trénink mu dal zabrat, a tak chvíli jen ležel s pohledem upřeným do stropu a snažil se klidně, zhluboka dýchat.

Když už se jeho hruď pohybovala v pravidelném rytmu, pomalu se zdvihl do sedu, svlékl se a chtěl jít rovnou do sprchy. Cestou si ale všiml bot, které tam nepatřily.

Hn. Musím je Hinatě co nejdřív vrátit. pomyslel si a vzápětí se k té první přidala i druhá myšlenka. No, ale rozhodně ne teď. S úšklebkem si představil svůj běh Konohou jen takhle bez oblečení, v jehož cíli by stálo sídlo klanu Hyuuga. To byla rozhodně vtipná představa. Vsadil by se, že nejstarší dcera hlavní rodiny by omdlela.  A její otec by pravděpodobně vytáhl katanu.

Posměšný výraz na tváři vyhladil až šok z ledové vody. Zanadával a rychle přenastavil teplotu vody, linoucí se shora ze sprchy.

Nechal kapky bušit do svého těla a opět se vrátil k Hinatiným botám. Co s nimi? Samozřejmě je musí vrátit, ale kdy?

Věděl, že kdyby si to jen tak přikvačil za rodinou Hyuuga a oznámil něco ve stylu „Tak ti jdu vrátit ty boty“, nedopadlo by to nejlépe. Koneckonců, Hiashi Hyuuga se nesmí brát na lehkou váhu. Hinatě by tím určitě začalo peklo v podobě vyslýchání a různých domněnek. To by Sasukemu zase tolik nevadilo, jenže věděl, že by se to určitě dotklo i jeho.

Hn. Tak to nepůjde.

Rozhodně zavřel kohoutek a šáhl po ručníku.

Bude jí je muset vrátit někdy během dne.

„Já říkal, že ti bude blbě, když to do sebe natáhneš takhle rychle,“ zněla poznámka od vševědoucího Shikamara. Navzdory všemu jí však držel vlasy, když se dávila – kdyby z toho náhodou něco bylo.

Naštěstí zůstalo pouze u kašle a bezhlesného dávení.

„P-pěknej životabudič,“ prohlásila Hinata s lehkou ironií v hlase.

„No, ty první zkušenosti občas nejsou med,“ pokrčil rameny a vyfoukl cigaretový dým.

„M-myslím, že z-zůstanu nekuřákem,“ poznamenala a ostýchavě se pousmála.

„To tě šlechtí.“

„Hm,“ přikývla Hinata a zcela ignorovala sarkastický podtón v jeho hlase.

„Ví vlastně tvoji rodiče, že kouříš?“ optala se ho zvědavě po krátké odmlce.

„Jo, táta to ví… no, ale matce fakt nemám chuť to říkat.“

Uživatelka byakuganu se zahihňala. „U nás by to bylo asi naopak…“ přemýšlela nahlas.

Chvilku šli mlčky, jen se tak rozhlíželi po krajině, kterou stejně dobře znali.

„Tak, dál už s tebou nejdu,“ ozval se Shikamaru a zastavil.

„D-děkuju za tu vestu,“ pousmála se a vracela mu ji.

„V pohodě. Stejně mi bylo vedro.“

„A já jdu do jámy lvové…“ povzdychla si tiše Hinata a vykročila směrem domů.

„Budu ti držet palce,“ zaznělo od lenocha a ještě se za ní díval, když se vzdalovala.

Původně si o ní myslel, že je nezajímavá a nemá vůbec cenu se s ní bavit… no, asi bude muset svůj názor trochu přehodnotit. Vypadalo to, že když Hinata není v přítomnosti velkého počtu lidí nebo Naruta, chová se úplně normálně a není tak tichá.

Pokrčil rameny a také zamířil k domovu.

Hinata se zastavila pár metrů od domu. Přičichla ke svému oblečení a s nelibostí shledala, že je cítit cigaretovým kouřem. Jak tohle může dopadnout?

Dodala si odvahu, došla ke dveřím a vzala za kliku.

Přece se teď nemůže vzdát!