Anime a manga fanfikce

    „Vhuaáá promiň, není ti nic?“ sklonila se na de mnou postava. A protože za ní svítilo slunko, tak jsem nic neviděla jen obrys. Připadal mi namakaný, vysoký a v helmě. No když jsem se postavila zjistila jsem pravdu. Helmu měl, to byl fakt, ale byl menší než já a to je co říct, když jsem malá skoro jako stolek u nás v obýváku.

    „Hééj Sena,“ přiběhnul za ním další a ještě menší. „Kdo to je?“ kouknul se na mě.

    „Já nevím,“ dostal ze sebe Seno. A ta opice na mě divně zírala. Měla jsem chuť mu dát do huby.

    „Hej, co si zač?“

    „Co je ti do toho, opice jedna praštěná?“ vyhrkla jsem ze sebe. Tohle já znám, ale co to je. Další anime? Kde jsem to skončila??

    „Je to špeh!“ zařval jeden a ukazoval na mě prstem.

    „ÁÁÁ vím kde jsem, já jsem v Eyeshiled 21,“ zařvala jsem na okolí.

    „Ya-ha Jsi další člen?“

    „Cooo?“ vytřeštila jsem na něj oči. Ten velmi příjemný člověk na mě namířil zbraní. Chvíli jsem bezradně koukala do hlavně a ze rtů mi neslyšel splynulo to jméno: „Hiruma!“ Zamračila jsem se. To mi ještě chybělo!

    „Nový člen?“ Něco velkého a červeného mi zakrylo výhled. Stěží jsem rozeznala číslo 77 na dresu.

    „Holky nehrají americký fotbal,“ odsekla jsem.

    „Nevadí, nevadí. Budeš první.“ Vrhla jsem na Hirumu zlý pohled.

    „Ani-za-nic!“ Kdo ví, kde se ve mě vzala ta odvaha. Možná to byl pud sebezáchovy – jsem jednak anitalent na sporty, jednak jsem nechtěla hrát něco, kde mohu přijít o kosti či zuby.

    „Má pravdu. Ani nevíme, kdo to je.“ Ó ano, 11. Musashi.

    „Řeknu ti tajemství,“ ušklíbla jsem se. „Ty nevíš, kdo jsem já, ale já vím, kdo jsi ty.“

    Ozvalo se tiché lupnutí, jak praskla žvýkačka.

    „Bez cukru,“ zamumlala jsem.

    „Jo,“ dostalo se mi překvapené odpovědi. „Tak už sakra vyklop své jméno.“ Hlaveň se nebezpečné přiblížila k mé hlavě.

    „W-water!“ přiznala jsem své vodní barvy.

    „Divný jméno.“ Hiruma se otočil a poodešel. Pak se zastavil a podíval se přes rameno. „Budeš nám nosit nápoje.“

    „Ani za nic, já nedělám nikomu služku, ani svému bratrovi!“

    „Hirumo, ona má bratra, ten by s námi mohl hrát,“ vyhrkl, jak jen mu to říkají, Idiot. Nezmohla jsme se odpovědi, protože zase u mě stál boss a mě se začala klepat kolena.

    „Tak ho přiveď. A teďka to pití,“ namířil zase na mě zbraní.

    „To si jedou zkusíš,“ zasyčela jsem výhružně.

    Kdosi se zasmál. „Máš pravdu, to si zkusí jen jednou.“ Vrhnula jsem ublížený pohled na tu stranu odkuď přišla ta odpověď.

    „No já jdu snad na to pití,“ otočila jsem se a kamsi jsem šla. „Kde tady mají asi obchod s jedem na krysy?“

    „A vy se neulívejte,“ zařval Hiruma a párkrát vystřelil ze zbraně, aby bylo jasné, že to myslí smrtelně vážně. Já se zatím dostala k jejich klubovně, kterou hlídal ten nejhorší pes na světě. Jelikož jsme věděla co mě čeká, tak mě napadlo to proběhnout nebo se nějak potichu plížit. Odstartovala jsem si to a těch 100 metrů jsem uběhla snad svým osobním rekordem. Tipovala bych tak 15 vteřin. Cerberos tam ani nebyl, takže to všechno bylo zbytečný, ale to jsem jistila až tam. Už jsem sahala po klice, když se dveře rozrazily a já dostala do hlavy. „Kurva, už zase?“

    „Ježiši promiň, já jsme nechtěla.“

    „Ty jsi Mamori? Můžeš mi pomoct s pitím?“ usmála jsme se na ni. Což byl můj osobní rekord v usmívání. „A jedno s extra jedem,“ šeptla jsem, když to dávala na tácek.

    Věděla jsem, že se budu muset pomstít. Nemohla jsem to nechat jen tak! Dělat ze mě služku! Taková drzost! Já mu…. já mu…. tu žvýkačku zarazím do krku! Pak mě to napadlo. Žvýkačka! Bez cukru…. Měla jsem úžasně ďábelskou náladu, takže mě ani nenapadlo myslet na následky. Můj plán byl jednoduchý – vyměnit žvýkačky bez cukru za ty sladké s cukrem.

    Pes nebyl v dohlednu, obchod – jak jsou doufala – bych našla.

    „Ehm, Mamori-san, kde je tady obchod.“ Mamori se na mě usmála, pak překvapeně zamrkala a ukázala za roh.

    „Děkuji. Pomohla bych ti, ale potřebuju si něco koupit….“

    „Jistě, to je v pořádku,“ ujistila mě a vyšla s tácem pití ven. Už jsem chtěla vyjít taky, když mě napadlo, že bez peněz se do obchodu neleze. Zničeně jsem se rozhlédla kolem sebe. Samozřejmě – byla jsem nedaleko šaten. Dělily mě od nich jenom dveře. Tiše jsem je pootevřela a nakoukla dovnitř. Nikde nikdo. Vešla jsem dovnitř a popadla první tašku, kterou jsem viděla. Bylo tam pár yenů. Vzala jsem je a nasadila sprinty (šnečí tempo) k obchodu.

    „Prosila bych pár žvýkaček,“ usmála jsem se na prodavače. Ten se usmál a ukázal na stojan. Zamyšleně jsem pozorovala stojan. Bezradně jsem si prohlížela balíčky.

    „Které jsou nejsladší?“

    „Tyhle jsou nejnovější a myslím, že vám budou vyhovovat,“ mrkl na mě. Zapřemýšlela jsem, jestli ten chlapík ví, co chci udělat. „Jo a ještě tyhle bez cukru,“ ukázala jsem na balíček hnedka vedle.

    „Tak jsem tu!“

    „To bylo celkem rychlé, máš co si potřebovala?“ Jen jsem přikývla a nasadila ďábelský usměv.

    „Já jim to tam vezmu a díky za pomoc.“

    „Není za co,“ zamáchala rukama, až jme měla strach o vlastní oči, takže jsem popadla tácek a šinula si to nazpátek na hřiště.

    „Tak už se to nese,“ položila jsem tác na jednu z lavic a posadila jsem se kus dál od nich. A protože jsem to tak krásně vymyslela, začala jsem žvýkat a dělat bubliny, abych upoutala pozornost Hirumi. Normálně pozornost nesnáším, ale teďka byla za potřebí.

    „Ty máš žvýkačky?“ Ani ne za pět vteřin stál u mě a mířil na mě znovu zbraní.

    „Jasně…..a bez cukru,“ dodala jsem a ukázala mu balíček těch bez cukru, ve kterých byli ty se super cukrem. Samozřejmě jsem byla krapet překvapená, když si balíček bez podezření vzal. Chvíli si ho sice prohlížel, ale pak si jednu vzal. Pečlivě jsem pozorovala každá jeho pohyb. Skousl. Pak vytřeštil oči. Zkřivil rty a padl k zemi. Okolo nastala panika.

    „Tys ho zabila!“ vřískal Monta a běhal dokola.

    „J-já?“ nechápavě jsem se rozhlédla. „Já mu jen dala žvýkačky s cukrem….“

    Monta se zastavil. Zamrkal a zdvihl palec. „Lol MAX!“

    „Vypadá to, že nedýchá,“ podotkla Mamori ustaraně.

    „To je špatné,“ ozval se Musashi. „Měli bychom zavolat doktora.“

    „A co první pomoc?“ Vím, byl to ode mě velice špatný nápad. Ale byl to nápad a vyletěl ze mě dřív, než jsem stačila cokoliv udělat.

    „P-p-p-první pomoct?“ Monta se zajíkl. „To jako umělý dýchání?“

    „Ale kdo?“ ozval se poprvé Sena.

    „No já rozhodně NE!“ odmítla Mamori. Oči ostatních se obrátili na mě.

    „Ty za to můžeš,“ ozvali se HUH-HUH bratři.

    „Sorry, ale nelíbám lidi na potkání.“

    „Já se obětuju za život našeho kapitána!“ ozval se Taki, alias Idiot.

    „To bych radši zůstal mrtvý,“ ozvalo se zespoda.

    „Ee.. já jsem.. já jen…“

    „Ty jsi vážně Idiot,“ vstal konečně ze země. „A Ty,“ podíval se na mě. „ty jsi ještě zákeřnější než jsem čekal. Já jsem Hiruma,“ podal mi ruku a mě spadla čelist. Teda nejen mě, všem okolo. Opatrně jsem ji natáhla k němu a nechala si stisknout dlaň.

    „Water,“ špitla jsem. Ale popravdě jsem měla pifku, že z toho nebylo něco víc.

    „Paráda, to zní jako waiter, takže víš, co tě v našem klubu čeká,“ řekl mi na můj vkus až moc na rovinu. Čekala jsem tam ale, ale to stále nepřicházelo. Tak snad klacky pod nohama?

    „Počky, to ji necháš jen tak?“ podíval se na něj nechápavě Monta.

    „No jo,“ zasmál se až všichni i se mnou pochopili, že si to ještě odskáču. „A teď zpátky d práce.“

    Já se raději ztratila, aby to tentokrát nebylo hned a na místě. Jenže s blížícím se večerem, mě docházelo, kde já budu vlastně spát?

    „Mamori, myslíš, že bych tu jako v klubovně mohla přespat?“ zaprosila jsem.

    Ta jen zakroutila hlavou. „Zkus Hirumu, ten bydlí v hotelu.“

    V ten moment se mi zastavilo srdce. Jsem odkázána na toho šílence? Pomóc!

    Šla jsem, sice trochu rozklepaně, za vy-víte-kým.

    „Ehehe…heh…hehe….“ houpala jsem se na nohách a dodávala si odvahy. Bylo fakt hnus tam tak stát a nechat se propichovat těma ďábelskýma očima.

    „Tak to vyklop.“ Hiruma si přehodil zbraň na druhé rameno.

    „Nemám kde spát,“ přiznala jsem. „A nemám peníze.“ Hiruma si povzdechl.

    „A co s tím mám jako dělat?“

    Zamračila jsem. A nemohla jsem jinak než přistoupit na jeho hru. Štvalo mě to, strašně mě dožíralo, že mu to tak myslí! „Nechat sluhu přespat venku…. To kdyby slyšeli odbory….“

    Uhnula jsem pohledem, přesto mi neunikl ten široký škleb.

    „Tak fajn!“ Trochu se mi ulevilo – ale jenom trochu. Byl to přece Hiruma, nemohla jsem si jen tak oddechnout!

    „A jak se řekne?“

    „Děkuju,“ odsekla jsem „nadšeně“.

    „No jak tak koukám, zbyli jsme tu jen mi dva, takže můžeme vyrazit.“

    „Jasně.“

    Šli jsme vedle sebe mlčky, teda popravdě já se coural za ním, celkem z nechutí, že to dopadlo takhle. Zase jsem byla na někom závislá.

    „Kdyby sis trochu pohnula, já zítra vstávám na trénink.“

    „Jasně, pane,“ protočila jsem očima, ale raději přidala v tempu.

    „Tak a jsme tady,“ ukázal na hotel.

    „Už vím, proč je to zadarmo,“ zamrkala jsem.

    „Něco se vám snad nelíbí vaše veličenstvo? Můžeš spát venku s Cerberosem,“ ukázal na třepající se psí boudu.

    „No jasně, že se mi to líbí,“ polkla jsem na sucho a koukala se na tu boudu. „Úplný pětihvězdičkový hotel,“ ušklíbla jsem se.

    Vešli jsme dovnitř a už na Hirumu kdosi pořvával z recepce: „Co zase nová holka?“

    „Jaká nová holka? Vždyť já ho vlastně ani neznám,“ odsunula jsem se stranou. Ale oni moji poznámku nějak hodně okatě přehlíželi. Měla jsem nasrat, ale nějak se mi nechtělo – nebo jsem si to spíš nedovolila. Přece jenom bylo lepší něco snést než pak spát na ulici…. Cítila jsem se trochu jako Faust – taky jsem se upsala ďáblu.

    „Asi oblíbený místo,“ odvážela jsem se zabručet, když jsme stoupali směrem nahoru. Hodil po mě svým oblíbeným „já-tě-zabiju-ani-nemrkneš“ pohledem.

    Nakonec jsem teda bez větších rvaček došli nahoru, do jeho doupěte. Protože smrad se linul už asi ze druhého patra, myslela jsem, že někdo něco spálil, nebo jedno patro slouží jako skladiště odpadků. Něco na styl, že se jim nechtělo platit za popelnice. Ale nepočítala jsem s tím, že to jde z bytu Hirumi. Dveře byli otevřený, asi aby se vyvětralo, i když teda jako tomu snad nemohlo pomoct nic, ani deset sprejů na osvěžení vzduchu.

    Ani nevím jak, předpokládám, že mě ten smrad uštědřil pár ran, jsem usnula, nebo spíš jsem omdlela. A ráno taky nebylo nic moc.

    „Otroku vstaň a nachystej mi snídani,“ poručil si sám pán. Pomalu jsme se šinula k ledničce, nemluvě o době, ve které mě donutil vsát, kde nic neměl.

    „Je mi líto, ale nic tam není,“ posadila jsme se naproti.

    „To je mi jedno, já mám hlad.“

    Byla jsem ospalá a nevěděla jsem pořádně co dělám, tak jsme mu nastavila ruku. „Na,“ vyzvala jsem ho.

    „Je to nezávadný?“ prohlídl si ruku a natáhnul se pro solničku. Já zatím zase usínala, teda než kousl.

    „Auu, ty hovado. To je kanibalismus!“

    „Nejdřív nabízí a pak se ještě diví,“ brblal si uraženě a popošel ke dveřím. „Dělej jde se na trénink!“ dupnul nohou a popadl jednu ze zbraní, která mu byla po ruce.

    Cesta utekla rychle, nemluvili jsme, nebylo o čem. Bylo jasné, že jsem jen přítěží. Přišli jsme snad jako poslední, celý tým byl seřazen v pozoru a čekal na pokyny.

    „Dobré šéfe!“ zaskřehotali sborově a pak si všimli mě. Osoby krčící se v jeho stínu, tak aby mě nešlo vidět.

    „Ona byla celou noc s tebou?“ zeptal se Musashi. To jsme oba ignorovali, a tak každému došlo, že jim do toho nic není.

    „Na co ještě čekáte, rozcvička a do práce!“ vystřelil do vzduchu. Všichni si šli po svých jen já zůstala stát za ním, dělal jsem, že tam vlastně ani nejsem. „A ty taky,“ namířil na mě hlavní.

    „Jáá?“

    „JO!“

    „Hmm.“

    Tak jsem se ztratila v davu, který se rozcvičoval, to bylo ještě v pohodě. Ale když odešli na jednotlivá stanoviště, tak jsem tam zůstala sama.

    „Tak když jsi rozcvičená, tak půjdeš běhat!“

    „Tak to teda ani nápad,“ nesnáším běh. Už jen to slovo atletika mě poráží.

    „Dělej,“ chystal si zbraň.

    „Ne,“ odsekla jsem a posadila se na zem.

    „Střílím,“ varoval mě.

    „Tak střílej! A běda jak se netrefíš!“ Hiruma nakrčil nos, ale pak jenom zavrtěl hlavou. „No co je? Já chci zastřelit!“ Teď už na mě čuměli všichni.

    „Střílení do lidí je trestné,“ namítla Mamori. Hiruma se otočil a já na něj vyplázla jazyk.

    „Srabe!“

    Nějak jsem přežila trénink, během kterého jsem si nemohla než nevyčítat, že jsem nedržela hubu. Víte, ono to fakt děsně bolí, když vám někdo napálí ránu míčem do hlavy. Kor když to udělá několikrát za sebou. Marně jsem se mu snažila vysvětlit, že ze mě vymlátí i to málo informací, které mám. A stejně tak nepomohlo, když jsem se mu snažila vysvětlit, že abych se já pokoušela zastavit Kuritu nebo Senu je stejné, jako bych se měla naučit lítat.

    A co víc. Debil jeden mě zamkl v šatnách, když jsem zničeně omdlela na lavičce. Chudák mě podcenil – hlavou sice zeď neprorazíš, ale okno jo. Pomalu jsem se šourala k hotelu. Ten divný týpek v recepci se na mě divně šklebil, když mě uviděl.

    „Tak bych teď nechodil.“

    „No a?“

    „Aby se ti nezlomilo srdíčko,“ zašklebil se.

    „Abych ti nezlomila vaz,“ zabručela jsem neslyšně a nastoupila do výtahu. Byl tam ještě větší puch než včerejší večer.

    Vyšla jsem na chodbu a sáhla po příslušné klice. Trochu mě zarazily podezřelé zvuky, ale byla jsem naladěná na pomstu, tak jsem nedokázala jasně přemýšlet. Tedy přemýšlet míň než obvykle. Rozrazila jsem dveře s výrazem boha pomsty – který mě přešel rychleji, než bych čekala.

    Mno teda…. ehm…. ten obraz byl dost drsný a snad je lepší ho ani nepopisovat. Snad bude stačit, když řeknu, že Hiruma ležel na posteli. A někdo seděl na něm. A taky jim chybělo pár kusů oblečení…. Překvapeně jsem zamrkla. Rozježené hnědé vlasy….

    Nevím, jak dlouho jsem tam stála, než si mě všimli. Každopádně, v jednu chvíli tam stojím a v druhou koukám do hlavně. Ve třetí chvíli zazní výstřel.

    Zatmělo se mi před očima a zaslechla jsem hlasy.

    „H-hiruma-san!“

    „Sklapni a pokračuj!“

    Ten magor mě postřelil! Padala jsem tou tmou, dokud mi nedošlo, že sedím. A do nosu mě udeřila příjemná vůně…..

    Note