Kapitola 2 – Zjištění

Kapitola 2. – Zjištění

„Kakashi-sensei, děkuju. Opět jste mi promluvil do duše a já se jen tak nevzdám, dokud se ze mě nestane Hokage-tebbayo,“ pronesl jsem s velkým úsměvem.

„To jsem chtěl slyšet!“

„Kakashi-sensei, nechcete se mnou jít na rámen,“ zeptal jsem se ho, „zvu vás!“

Kakashi vykulil oči a zasmál se.

„No obvykle bys chtěl být pozvaný ty, co? Ale když to zaplatíš, tak proč ne?“

Spolu s Kakashim jsme se vydali do Ichiraku Ramen.

„Víte, Kakashi-sensei, v Ichiraku jsem už dost dlouho nebyl a tak mě napadlo, že by vám to udělalo radost. Stejně pořád ležíte v nemocnici a čtete si tu hroznou knížku Icha Icha,“ řekl jsem provokativně.

„Cos to říkal, Naruto? Knížka Icha Icha je ta nejlepší. Jiraya-sama dokázal spoustu věcí, ale tohle na něm bylo nejlepší,“ dořekl a jeho levé oko mu svítilo červeně.

Trochu to vypadalo jako, kdyby měl Sharingan i v tom druhém oku.

„Jo, zvrhlý poustevník mi bude chybět pořád. Ovšem ta jeho pervéznost, to i na mě bylo moc,“ zasmál jsem se.

Došli jsme do Ichiraku a hned si objednali. Když jsme dojedli rámen docvaklo mi, že tu není Teuchi-san.

„Ayame-chan, kde je Teuchi-san?“ zeptal jsem se nechápavě.

To jsem, ale neměl dělat. Ayame se okamžitě rozbrečela. A já byl jako opařený. Nevěděl jsem, co se děje.

„Co se stalo? Řekni mi to Ayame,“ prosil jsem jí.

„N-naruto-kun, Kakashi-san, můj o-otec včera z-zemřel,“ zavzlykala a dál brečela.

Nevěřil jsem vlastním uším. Ten pohodový chlápek Teuchi, že umřel? Ale jak?

„Jak se to stalo?“ zeptal se Kakashi-sensei za mě.

„Zemřel na infarkt, víc zatím nevím,“ řekla Ayame.

Nechtěl jsem zbytečně Ayame rozbrečet, ale musel jsem to vědět.

„Je mi to líto, Ayame-chan,“ řekl jsem a opět se objevila moje stará nálada. Bylo to podobné jako tenkrát. Tenkrát, když umřel Zvrhlý poustevník a já jsem nemohl na něj zapomenout.

Vzpomínka na dobu, kdy Teuchi byl mezi námi je nezapomenutelná. Vždycky s ním byla sranda. Jeho rámen byl nejlepší ve vesnici a možná i na celém světě.

S Kakashi-senseiem jsme zaplatili a odcházeli zpět do nemocnice. Po cestě nikdo nepromluvil ani slovo. Až u nemocnice jsme se dali do rozhovoru.

„Naruto, vím, že je to opět těžké, ale musíš to znovu překonat. Smrt je součástí života a každý člověk se s ní jednou potká,“ řekl Kakashi, aby mi aspoň trichu zvednul náladu.

Moc se mu to nepodařilo.

„Já vím, Kakashi-sensei.“

„Dobře, děkuju za ramen a zítra se za mnou stav s celým svým novým týmem, Naruto-sensei,“ zasmál se Kakashi-sensei a odcházel do svého pokoje.

Bylo po poledni a já jsem se rozhodl zase na chvíli ukázat doma. Vyrazil jsem k domu.

Otevřel jsem dveře, ale nikdo doma nebyl. Čekal jsem, že tu bude Hin. Nakonec jsem jí šel hledat.

Určitě bude někde poblíž, nebo na svém oblíbeném místě. Usmál jsem se.

Samozřejmě, že jsem ji našel na trávě u našeho jezírka. Ležela tam s roztaženýma rukama a vdechovala tu úžasnou vůni přírody.

Měla zavřené oči, a tak jsem využil situace. Potichu jsem se k ní připlížil a políbil jí na rty.

S leknutím otevřela oči a já se odtáhl.

„N-naruto, co tady děláš?“ ptala se zmateně Hin.

„Myslel jsem, že jsi doma. Tam si nebyla, tak jsem tě šel hledat,“ usmál jsem se na ni.

Vypadala jako anděl. Její nádherné vlasy jí spadaly přes ramena a její bílé šaty vlály podél štíhlého těla. Už jen křídla jí chyběla.

„Dneska ti to moc sluší, lásko,“ pronesl jsem kompliment s úsměvem.

Hinata si sedla a snažila se zakrýt dva velké ruměnce na její tváři.

Toho jsem si, ale všimnul.

„Nemusíš být na rozpacích, kdykoli ti složím kompliment,“ řekl jsem a lehl si jí do klína. Zavřel jsem oči a nasával Hinatinu dokonalou vůni. Hinata zabořila své ruce do mých vlasů a lehce mě hladila.

„Máš nádherné vlasy, zlato,“ řekla Hin po chvíli.

„Ty mám po otci. Ale ty je máš ještě krásnější,“ otevřel jsem oči a začal si hrát s pramínkem těch dokonalých vlasů.

„Naruto, m-miluju tě,“ řekla Hinata a políbila mě. Oba jsme byli tak šťastný, že jsme se nemohli od sebe oddělit. Po chvíli nám, ale došel dech. Hin se odtáhla ode mě, ale neustále mi hleděla do očí.

Naši dokonalou chvilku vyrušil Kiba a Akamaru. Nejspíš se vypravili na procházku.

„Jéé, tady je náš zamilovaný pár. Prý se z vás stali senseiové? Tak u Hinaty jsem věděl, že se to stane. Ale Naruto, u tebe je to nečekané,“ zaculil se na mě, jako měsíček na hnoji.

Akamaru souhlasně zaštěkal.

„Jo to máš pravdu, Kibo. Já jsem přece číslo jedna v překvapování lidí!“ zasmál jsem se.

„No nic, už musím. Mám toho dneska ještě dost. Tak se mějte!“ zavolal na nás, když běželi s Akamarem pryč.

S Kibou mám po dlouhé době velmi dobrý vztah. Všechno se mezi námi urovnalo a vypadá to dobře. Občas se spolu i zasmějeme. A dokonce si mě oblíbil i Akamaru.

Bylo okolo třetí hodiny, a tak jsem vstal. Pomohl jsem i Hinatě a ruku v ruce jsme šli domů.

Někteří lidé nás zastavovali a blahopřáli k novému místu. Jinde jsme se zastavili sami.

Než jsme se dostali domů, tak se setmělo.

K večeři jsme si dali sushi, které jsme si koupili cestou. Byli jsme dost unavení, a tak jsme skončili v posteli. A po chvíli jsme usnuli.

Ráno mě probudil polibek na čelo.

„Je čas vstávat, Šípková Růženko. Musíme za Tsunade-sama,“ uslyšel jsem hlas, který patřil té nejdokonalejší osobě. Nechtěl jsem vstát, ale musel jsem.

Vysprchoval jsem se a oblékl se. Před zrcadlem jsem si uvázal čelenku listové.

Jsem velice pyšný na to, že můžu nosit tenhle znak na čelence. Usmál jsem se pro sebe.

„Tak pojď už! Za chvíli tam musíme být,“ řekla Hin nervózně.

A tak jsme vyrazili za bábi Tsunade.

„ Hlavně na ně buď milí, Naruto! I oni mají sen jako ty,“ prosila mě po cestě Hinata.

„Neměj obavy! Já jim předám ohnivou vůli. Tak jako ji předal Kakashi-sensei a Ero-sennin mě,“ usmál jsem se.

Dorazili jsme k bábi jako poslední. A hned začalo rozřazování studentů.

„Každý dostanete seznam o vašem týmu. Budou tam jména, datum narození, hodnocení z akademie a další věci. Tak si to všichni přečtěte! A tím myslím i Naruta,“ podívala se na mě přísně.

Přikývnul jsem.

„Dneska se s nimi poprvé setkáte jako jejich senseiové. Takže se s nimi snažte spřátelit,“ vysvětlovala.

Jen doufám, že budu mít dobrý tým. Modlil jsem se.

„A teď k vašim týmům,“ začala vyjmenovávat týmy.

Zatím, co to říkala, jsem neslyšel žádné známé jméno. Docela jsem se bál, abych dostal někoho, kdo by mi padnul do noty.

„Tým číslo 7 – Nagashi Yuto, Saito Kei a Seimo Ryuu. To je Narutův tým!“

Zajímavá jména. Ti budou určitě z nejnovějších klanů v Konoze. Třeba budou mít i Kekkei Genkai.

„To je všechno. Teď nastal čas vašich týmů. Na tom papíře máte napsáno, kde na vás čekají. Rozchod!“ zavelela bábi.

Dneska to proběhlo velice rychle.

Vzal jsem to přes střechu. A cestou jsem si ještě pročetl ten papír. Učebna 7 v akademii. Jak překvapující, pomyslel jsem si.

Vstoupil jsem do akademie a hledal učebnu 7. Když jsem jí konečně našel, uslyšel jsem křik z této učebny. Byl to Iruka-sensei. A když vycházel ze dveří, uviděl mě a podržel mi dveře.

„Á už jsi tady, Naruto. Všichni už na tebe čekají. Tak hodně štěstí a dávej si pozor na Yuta! Je stejný, jako si byl ty v jeho věku,“ zasmál se a odešel.

Co tím myslel? Vážně jsem to nepochopil.

Přestal jsem o tom přemýšlet a konečně jsem vstoupil do učebny. Studenti už byli netrpělivý. Seděli na židlích a koukali na mě.

Já koukal mlčky na ně a prohlížel si je. Dva kluci a jedna dívka.

„Zdravím“ řekl jsem a usmál jsem se, „jsem Naruto Uzumaki a jsem váš nový sensei. Dattebayo!“