Kapitola 2 – Ztížení plánů

,,Výtečně,“ zamumlal jen sluha pána domu, rukou se opřel o kámen, který ji ještě před několika chvílemi poskytoval úkryt a přes veškerou únavu dodal: ,,Já se tu za ní honím snad celou věčnost a nakonec ji dostaneš ty,“ zamračil se, ,,nebo spíše… dostala ona tebe,“ dodal opovržlivě a ušklíbl se při pohledu, jak se po sobě válí.
Když se Akane vzpamatovala z počáteční otupělosti (při pádu se bouchla do hlavy), snažila se dívku upozornit, že se ji její pronásledovatel snaží čapnout za kapuci. Do normální bdělosti se  dostala však příliš pozdě.
,,Hej… pusť mě, ty debile!“ zaječela pronikavě druhá dívka a snažila se Ichtylovi všemožně vykroutit. Ten už se ovšem připravoval k tomu, že jí uštědří pořádný políček. Najednou se zasekl uprostřed pohybu, a jeho japonská buldočí tvář se otočila směrem k budově. Akane se na něj zahleděla jako na naprostého idiota (Vlastně, na něj se jinak ani nedívala. Ale to nechme stranou) a poté i ona otočila hlavu. Nevěděla, co ho tak zaujalo, protože ona tam nic neviděla. Jen dům Kishimota Masashiho, který nebyl v ničem výjimečný. No… jen v tom, že v něm bydel samotný Kishimoto. To však teď bylo jedno. Zřejmě má halucinace… napadlo Akane. Kývla, aby si odsouhlasila to, co sama vymyslela. Momentálně u ní sluha klesl z Ichtyla na naprostého Imbecila, jenž by se měl léčit. Vtom sluha neznámou pustil a rozešel se směrem k domu. A i když tam předtím zrzka neviděla nic zvláštního, přišlo jí, že se za okny pohnula záclona.
Žijící hmota, která z ní vstala, ji probudila z myšlenek. Zatímco ona sama pořád seděla na zadku, hleděla na dívku, jak se pomalu zvedala. Měla delší hnědé vlasy a – jak už zkonstatovala předtím – evropské rysy, byla hodně drobná a menší postavy. Teď již odpočatá cizinka si z trochu potrhaných kalhot setřela většinu špíny, a pak se na ni zahleděla.
,,Ehm… nechceš pomoct?“ zeptala se zčásti mile, zčásti vystrašeně a podala jí ruku. Pokud si však myslela, že Akane její ruku přátelsky přijme a nechá si pomoct, šeredně se spletla. Zrzka ji vůbec neznala, nevěděla co je zač a proč ji sluha vůbec honil. Mohla by provést něco strašného, a on se jí jen snažil chytit. A navíc – ona sama nebyla někdo, kdo by se hned s každým bratříčkoval. Sebevědomě zvedla hlavu a hned poté celé své tělo ze země. Po vzoru neznámé i ona ze sebe setřela většinu špíny. Bylo jí jasné, že nejvíce to odnesla záda, na ty si však sama neviděla a neměla chuť zkoumat, jak strašné to s jejím oblečením je. To teď bylo vedlejší…
Znovu se podívala na svojí společnici. Ta mezitím nervózně koukala ze strany na stranu. ,,Co jsi zač? A proč tě ten deb… chlap honil?“ tázavě se podívala cizince do očí, aby ji přinutila mluvit pravdu.
,,Já… on mě… já nic…“ dívka se zakuckala jako při alergickém záchvatu. ,,Na tohle by sis radši měla sednout,“ zamumlala. Akane jen kývla a po pár krocích opět dorazila na místo, kde se ještě před chvílí rozmýšlela – na můstek. A i když hnědovláska vypadala lehce vystrašeně, šla věrně za ní a stejně jako ona se posadila.
,,Tak povídej… Jsem celkem zvědavá na to, jak ses sem dostala,“ ušklíbla se. Bruneta kývla a začala vyprávět.
„Jako každý jiný den jsem přišla z odpoledky domů a byla celkem překvapená, že jsem doma sama. Tak mě napadlo to, co vždycky – zavolat mamce. Řekla mi, že budu doma o samotě asi do osmi do večera, jelikož ona jde ke kadeřníkovi, táta jel posekat dědovi zahradu a Eliška je u přítele. Víš, dědovi je 86 let a už toho nezvládá, ale i tak je velice aktivní.“
„Ono je to asi strašně moc zajímavý…“ přerušila jí Akane, ,,… ale tvojí famílii neznám, momentálně mě moc nezajímá.“
Dívka na to jen kývla.
„No… takže jsem byla celkem ráda, že to takhle je. I když se mi to přece jen trošičku příčilo – tma není mým nejlepším přítelem, a po té spoustě hororů… no nic. Jako vždycky jsem ze skříňky v jídelně čmajzla Fidorku, nalila si mlíko a odcupitala k sobě nahoru do pokoje. Tam jsem samozřejmě měla už zapnutý počítač. Takže jsem spustila svého uživatele, přihlásila se na skype, na facebook, prošmejdila oba blogy a…“ v Akane hrklo. Je to blogerka!
,,Ty máš blogy? A dva? Takže blogerka? A jakou máš adresu?!“ vyptávala se horlivě, čímž druhou zaskočila.
,,Ehm… jo, mám blogy… dva… jeden o povídkách a anime, a druhý čistě autorský, ale proč tě to…“
,,A tvá přezdívka?“ přerušila ji znovu.
,,Počkej… nenechala jsi mě domluvit,“ řekla ublíženě a pokračovala, ,,jelikož jsem naučená na to, že jakýkoliv neznámý zvuk mě vystraší, zaslechla jsem, jak někdo dole chodí. Myslela jsem, že táta a už přijel, tak jsem šla po schodech ke kuchyni. Tam však stál… tenhle chlap,“ ukázala na Imbecila, kterého zahlédla o domu. ,,Celkem mě to vyděsilo, tak jsem utíkala zpátky nahoru do pokoje.  No, a on se vyřítil za mnou. Díky bohu jsem rychlejší, takže jsem se stihla schovat do skříně. To mi však k ničemu nebylo, a on mě uspal, “ nadechla se, aby mohla vyprávět dál.
,,Když jsem se vzbudila, byla jsem v nějakém autě, nebo kde. Celkem mě překvapilo, že když mě někdo unese, ani mi nenandá pouta. Poznala jsem, že  jsme nejspíš někde museli zastavit, protože se neozýval žádný hluk silnice ani kol. Zkusila jsem své štěstí a – voilá! Zadní dveře od jakési menší dodávky, v níž jsem byla byly otevřené… a tak jsem začala utíkat. Bohužel si toho všiml tady ten. Jo, a k té přezdívce – jsem Bruneta.“
,,No na to bychom nepřišli,“ jedovatě se pousmál Ichtyl, který se k nim mezitím neslyšně dostavil. Ale reakce Akane vypadala trochu jinak.
,,Bruneta…“ vydechla. ,,Narashi! Jsi to ty?“ v očích jí zaplála světýlka. Takzvaná Bruneta se na ni zadívala. Zrzavé vlasy… je to drzé… malé… sarkastické? Bingo!

,,Proč mám pocit, že mi někoho připomínáš?“ zeptala se hnědovlasá. Pokud správně odhadovala, vedle ní tady sedí Akane. Avšak, ona nikdy nemůže mít takovéto štěstí… a ještě – co by dělala Akane právě tady? Někde, kde to vypadá jako napodobenina japonské zahrady?
,,No, já nevím…“ protáhla zelenoočka se znatelnou ironií v hlase. ,,Možná za to můžou ty provolané hodiny na Skypu?“ nasadila rádoby přemýšlivý výraz.
,,Theyalin!“ zavýskla Bruneta a vrhla se jí okolo krku, až obě opět skoro spadly na zem.
,,Klid, klid..“ mírnila ji s úsměvem na tváři zrzka. ,, Brunetu ani Theyalin tady nepoužívej. Já vím, že těch přezdívek nemáme málo, ale podle toho, co chce Kishimoto, by nám měla zůstat ta víc japonská jména. Takže Narashi a Akane, dobře?“ vážně jí vysvětlovala.
,,Kishimoto?“ vypadlo z vyjevené Narashi.
,,Já myslím, že on ti to radši vysvětlí sám,“ ušklíbla se a kývla hlavou k mangakovi, který stál mezi dveřmi domu a pozoroval je.

,,Takže moje fanfikce změnily svět?“ začala se usmívat hnědooká. ,,To by mě nikdy ani nenapadlo…“
,,Ale no tak, neusmívej se, to bys tady Kishimu nemohla udělat,“ strčila Akane do muže, jemuž se přezdívka, kterou ho počastovala, přiliš nelíbila. ,,Já sice měla chuť se ďábelsky zachechtat a vysmát se mu do obličeje, ale jak vidíš, nakonec jsem se přemohla.“ Tvář zrzky rozzářil andělský úsměv.
Obě dívky se daly do smíchu a i Japonci zacukaly koutky.
,,Ale teď by to jen chtělo vědět, která moje povídka se stala… no, nebo stane. Pokud to bude Mírová smlouva, tak jsme pěkně v háji,“ zkřížila ruce na prsou.
,,Mírová smlouva?“ zeptal se překvapeně Masashi.
,,Jo, Mírová smlouva,“ potvrdila Narash. ,,Nic moc zvláštního… jen Konoha a Suna uzavřou mírovou smlouvu s Akatsuki a pak…“
,,Cože?!“ Kishimoto se přímo zděsil, když slyšel její slova.
,,Ehm, Naro? Pro naše vlastní dobro doufám, že právě tohle se nestane. Jinak nás Kishi asi zabije,“ zamumlala Akane brunetce do ucha. Vzhledem k tomu, že si všimla oné velké hrozby, okamžitě se dala do napravování situace.
,,Ale to se asi nestane,“ věnovala mangakovi poněkud nervózní pohled, ,,Protože to není jediná povídka, kterou tady Narash napsala. Viď?“ prosila ji pohledem o pomoc.
,,J-jistě,“ dostala ze sebe druhá povídkářka.
,,Takže buďte v klidu… to stejně nejspíš nebude realita,“ uklidňovala muže.
,,Ale co by se asi tak stalo, kdyby to tak bylo, huh?“ hartusil Kishimoto.
,,Berte to z té lepší stránky – mohlo to dopadnout hůř!“ zazubila se zelenooká a okamžitě se chytila za pusu, když zjistila, co vlastně řekla.
Narashi na ni vrhla vyděšený pohled a hned ho přenesla k mangakovi. Ten vypadal, jako by ho povídkářčina poznámka naprosto dorazila a místo toho, aby se se sbíječkou vrhl na obě dvě děvčata, se zhroutil na židli a omlátil si hlavu o stůl.
Narashi s Akane se na sebe chvilku dívaly (přičemž pohled starší dívky doslova říkal Tak tos posrala, Aki, a mladší fanfictionářka s prořízlou pusou měla výraz kajícný), pak se ve stejnou chvíli zvedly a položily muži ruku na rameno.
,,Ona to tak přece nemyslela…“ chlácholila ho hnědovláska a vrhla po druhé dívce výhružný pohled. Překlad? Opovaž se něco říct, nebo tě roztrhnu jak hada.
Akane jenom nasucho polkla a pak věnovala Masashimu oduševnělý úsměv. V tu chvíli vypadala tak nevinně, že by ji sotva někdo mohl obvinit z kažení morálky.

,,Takže… co nejdříve vás pošlu do Konohy, abyste mohly všechno vrátit do normálu,“ prohlásil Kishi po nervovém zhroucení a pak tiše dodal: ,, …a taky se vás musím co nejdřív zbavit.“
,,Jistě madam!“ zasalutovala Akane. ,,…tedy pane,“ opravila se hned poté, co jejím směrem vyslal tvůrce Naruta velmi, velmi nerudný pohled.
,,Ale na co se budem vymlouvat? Vždyť nemáme žádné schopnosti! A ani nepatříme do žádné vesnice ani tak…“ pronesla Narashi otázku, která tížila i mladší z dívek.
,,Dostanete čelenky s určitou vesnicí a navíc, jistě nejste úplně bez schopností.“ po dlouhé době se Masashi trochu pousmál. ,,A svět Naruta samozřejmě znáte.“
,,Trošku…“ ozvala se Nara. Akane se zašklebila. Maličkó…
,,Fajn. Nejdřív ze všeho vás podle věku přiřadím do určité doby. Nevypadáte tak, že byste už byly dospělé, mělo by to vycházet, abyste byly schopné zabránit pohromě.“
,,Mně je patnáct!“ ozvala se zrzka.
,,I když mi to nikdo netypuje, je mi sedmnáct,“ odpověděla brunetka skoro až hrdě a usmála se.
,,Tenhle věk se přesně hodí. Aspoň něco mi vychází… no nic, co se týče těch vesnic. Vyberte si samy. Připomínat, že Konoha ani Suna to být nesmí, snad nemusím.“
,,Kirigakure no sato!“ vyhrkla okamžitě patnáctka. Kishimoto kývl, ale druhá povídkářka se na ni zmateně podívala.
,,A to má být zase co?“ zeptala se Narashi, s plápolajícím hněvem v očích. Tisíckrát Akane říkala, ať na ni mluví česky a ne maďarsky (opomeňme fakt, že je to japonština). A to ji dokonale vytáčelo. Ne nadarmo se o ní říkalo, že je náladová jak počasí na podzim.
,,No přece vesnice ukrytá v Kiri, né?“ zahihňala se a po dalším nechápavém pohledu jen dovysvětlila, že se jedná o tavený sýr z Česka. Pak ostatním dvěma lidem v místnosti přezpívala znělku reklamy.
,,Takže sýrový ninja.. výborný. A já mám být odkud, z Mlíkogakure no sato?“ ušklíbla se Narashi.
,,Třeba,“ následoval další smích ze strany budoucí shinobi z první zmiňované vesnice.
,,To je Skrytá Mlžná…“ osvětlil starší povídkářce unaveně Kishimoto.
,,Ahá!“ vykřikla Nara a vrhla vražedný pohled směrem ke své společnici.  Takhle si ze mě dělat srandu…
,,Tak co s tebou?“ věnoval jí pozornost muž.
,,Já vážně nevím.“ Byla bezradná brunetka. Po chvíli ticha se rozhodla zasáhnout slečna z Mlžné.
,,Tak ji dejte třeba do Deštné. Třeba by sis tam mohla nechat vsadit piercing,“ a zase se smála.
,,Ehm?“
,,No, Nagato by ti určitě půjčil, neboj.“
,,Ten je nemá hezký. Konan to strašně sluší, ne Peinovi. Nechci vypadat jak Nagato.“
,,No to se ti nedivím. Takovej anorektik…“
,,Měl by změnit vizážistu.“
,,Echm, echm,“ odkašlal si Kishimoto. Obě dívky se myslí vrátily zpět k němu.
,,Dál. Co vaše jména?“
,,Už máme, ne?“
,,Víš, ne každý má jen křestní jméno,“ ozřejmil jí ironicky muž.
,,Tak fajn. Jmenuju se Narashi Kaimi, je mi sedmnáct a jsem… ééhm, chuunin ze Skryté Deštné vesnice, těší mě,“ podávala ruku zelenoočce.
,,Á, my se ještě neznáme? Tak to abychom to napravily! Já jsem Akane Tsubaki, patnáctka ze Skryté mlžné,“ představovala se s hraným nadšením Akane a tiskla brunetce ruku.
,,Skončete s tím divadlem. Ještě musíme zjistit, jaké máte schopnosti…“
,,Rozkaz!“ postavily se obě dvě do pozoru. Jejich schopnosti je vážně zajímaly – a to ne málo.
,,Takže – zacházely jste už někdy se zbraněmi?“ zněla jeho první otázka. Narashi zavrtěla hlavou.
,,Já umím s  bodnýma zbraněma. Chodila jsem na šerm…Jinak na taijutsu jsem dost levá, jak jste asi zpozoroval,“ zasmála se Akane.
,,Kdybych nezpozoroval, musel bych být slepý i hluchý…“ zamumlal Kishimoto. ,,Tak dobře, na taijutsu nejsi stavěná. U tebe začnu – zjistíme, jestli máš nadání na ninjutsu nebo genjutsu nebo jestli máš dokonce kekkei genkai.“
,,Nepravděpodobné,“ prohlásila okamžitě zmiňovaná.
,,Dostaneš papírek, reagující na i jakkoliv malé množství chakry. Ten nám nejen ozřejmí, jakou podstatu máš, ale i to, na co máš největší nadání,“ podával jí malý čtvereček nažloutlého papíru. ,,Do toho si zabalíš koks a pořádně potáhneš,“ řekla dívce Narashi s vážnou tváří. Nutno uznat, že jí dlouho nevydržela, protože obě povídkářky se začaly šíleně smát.
,,Nedělejte si z toho legraci!“ okřiknul je mangaka. ,,Vezmi to do ruky a snaž se do papíru vytlačit co nejvíc energie.“
,,Energie…“ poznamenala zahloubaně Akane. Nara vzápětí vybuchla smíchy – jako jediná v místnosti totiž pochopila, co tou narážkou zrzka myslela. (A/N: Nevíte? Neptejte se. :D)
Mladší dívka si řekla, že už by to mohla začít brát vážně a tak zavřela oči a snažila se vycítit svou chakru. Jako by meditovala…
,,Ómmmm…“ vydala ze sebe a Narashi se začala smát nanovo.
Na tom bylo nejvíce překvapivé to, že takzvaná ‘meditace‘ asi pomohla, jelikož papír, který držela Akane v ruce, zvlhnul a kolem něj se začala šířit pára.
,,Takže kekkei genkai to asi nebude…“ zašklebil se Japonec.
,,Ha! Já to věděla.“
,,…Na taijutsu jsi naprosto levá, nějaké to základní ninjutsu jako třeba Henge nebo Kawarimi zvládneš, ale dál cesta nevede.“
,,To nemám žádné schopnosti?“ položila mu zásadní otázku a v očích se jí zračilo zklamání.
,,Ne, to ne…“ odvětil a dívka si oddychla.
,,Takže?“ vyhrkla, již s novým elánem.
,,Máš vodní podstatu a jsi nadaná na genjutsu. Co se týče týče taijutsu… to už bylo řečeno. Ale pokud umíš zacházet s mečem, jak tvrdíš, tvoje obrana nebude tak špatná. Pak Henge, Kawarimi, Bunshin a třeba takové Nawanuke. Čistě teoreticky by ti mohlo jít i Kirigakure.“
,,Ó, to jsem mocná,“ řekla se znatelnou ironií v hlase.
,,Tak, teď ta druhá,“ pokývnul hlavou směrem k Narashi. Ta už se na to očividně celá třásla. Očka jí svítila a byla velmi nervózní. ,,Hai!“ vykřikla japonsky, aby ukázala podstatu bojovnice. No… nebo si to alespoň myslela.
Načež jí Masashi podal stejný papírek, který předtím měla v ruce její kamarádka. Nara zavřela oči a stejně jako zrzka se snažila vycítit svou životní energii.
,,Chakra… proudí celým tělem… při správném používání může být užitečná k boji… chakrové body ústí do různých částí těla… když se zablokují, nikdo není schopný používat chakru…“ mumlala si pro sebe jako kdyby měla mít za chvíli zkoušku z teorie.
Najednou se papír, který držela v ruce, roztrhl na dvě části. Tedy tak to aspoň z dálky vypadalo – když se nad tím tvůrce Naruta sklonil, viděl, že se odtrhl kus růžku.
,,Vítr!“ zajásala Aki a druhá fanfictionářka otevřela oči.
,,Ono se to rozpadlo na dvě části?“ vydechla překvapeně.
,,Jojo,“ potvrdila jí kamarádka a dodala: ,,Jsi výjimečná, Narash, lidí s fuutonem je přece strašně málo. A jsou nějak často od N, nemyslíš?“
,,Cože?“
,,No Naruto… Narashi… Danzou…“
,,Jo jasně, Danzou od N,“ smála se slečna N ze Skryté Deštné.
,,No samozřejmě, DaNzou, ne?“ zakřenila se Akane.
,,A Asuma, to je taky jméno s tímhle písmenkem jak vyšitý.“
,,Si piš. Je to přece Někdo s velkým eN,“ ospravedlňovala svou úvahu zelenooká.
,,I tak jsem celkem ráda, že jsem to jeho velké ´eN´neviděla…“ řekla a pak zamumlala něco o deviantech.
,,Hele, nebuď perverzní, pro dobro mě i tohohle staříka… éééchm, tedy pana Zakomplexovaného Ichtyla,“ kývla směrem ke dveřím, ve kterých se najednou zjevil jmenovaný Imbecil s čajem na podnose. Když slyšel narážku na sebe, nepěkně se zamračil a po Akane hodil jeden ze svých vražedných pohledů. Ta se na něj na oplátku zlověstně usmála a prohlásila něco ve stylu „Usmějte se nebo vás nikdo nebude mít rád“. Zasáhl až pán domu, protože viděl, že se schyluje ke rvačce a nemohl přece nechat zabít jednu z ‘vyvolených‘.
Tedy ne že by nechtěl, ale potřeboval, aby se realita v Narutovi vrátila zpět do normálu.
,,Takže, Kaimi-san,“ vložil se do toho a díval se při tom na Narashi.
,,Větrná podstata, nadání na taijutsu…“ začal Japonec.
,,Já?“ nevěřila mu budoucí shinobi.  ,,Dyť jsem líná se i zvednout z postele!“
,,Krásně se doplňujem, já byla taktně upozorněna, že jsem úplný pako,“ mrkla na ni druhá povídkářka.
,,Nechte mě domluvit,“ přerušil je chladným a autoritativním hlasem Kishimoto.
,,Promiňte,“ omluvily se obě dívky současně.
,,Výborně. Takže, je to takhle – máš nadání na taijutsu, ale genjutsu bys nepoužila ani kdybych ti hrozil zabitím. Ninjutsu je na tom dost podobně. Teoreticky bys mohla používat to nejjednodušší přivolání zbraní, jako má Tenten, protože TAK špatné jako s Leem to s tebou není. Ale upřímně – zlé je to dost.“
,,Taktní gentleman,“ zamumlala Akane. Avšak Narashina reakce vypadala jinak.
,,To jako… že jsem v podstatě bez nadání?“ upírala vyděšené oči na Kishimota.
Odpověď byla zdrcující.
Japonec totiž pouze přikývl.