Kapitola 20

12. duben

Tmavovlasý chlapec dlouze zívl a po chvíli přemýšlení se překulil na pravý bok. Ruku si složil pod hlavu a úlevně si oddechl. Vzápětí mu to nedalo a otevřel oči, jako by se chtěl přesvědčit, že to co se za posledních dvacet čtyři hodin událo, nebyl jen pouhý sen. Hned jak dva temné korálky vykoukly na svět, střetly se svým pravým opakem. Dvě nebesky modré skleněnky. Ty, které toužil tak dlouho vidět.

„Naruto!“ Vyhrknul Sasuke překvapeně, když si uvědomil, že ho blonďáček konečně vnímá. Konečně viděl jeho oči. Jiskra v nich sice nebyla tak velká jako vždycky, ale to mu bylo jedno. Hlavně, že jeho pohled nevyhasl, jako oheň v krbu. Jeho tvář už nebyla podobná bílé stěně a i ošklivá rána, která se mu ještě nedávno táhla přes levou tvář, teď nebyla skoro zřetelná.

„Probudil si se…“ Špitl Sasuke, který tomu stále nemohl uvěřit.

„Byl jsem vzhůru už včera ne?“ Pousmál se Naruto. Slova, která řekl, skoro nebyla slyšet, ale přesto dokázal mluvit a dávat dohromady souvislé věty.

„Tvůj hlas.“ Sasukeho zasáhlo příjemné teplo u srdce. Bylo to jako zapomenutá melodie, která se vám každou chvíli vrací, ale vy za boha nemůžete přijít na to, kde jste ji slyšeli.

„Sasuke?“ Podivil se Naruto ležíc vedle něho.

„Jsem rád, že si vzhůru. Že se mnou mluvíš, že zase vidím tvé oči.“ Sasuke neměl v úmyslu to hned teď říct nahlas, ale prostě se to stalo. Naruto na něj němě zíral, nečekal, že by něco takového v tuhle chvíli řekl. Celou tu dobu mu to chybělo. Chyběly mu Sasuke lichotky, jeho sladká slůvka, která se k němu nehodila, ale přesto je Narutovi tak rád říkal.

„Víš, že tohle by si říkat neměl.“ Špitl Naruto, ale přesto mu tváři pohrával spokojený úsměv. Sasuke se k němu nahnul a špičkou nosu se otřel o tu jeho.

„A tohle bych taky neměl dělat, že?“ Pronesl škádlivě a lehce se otřel o jeho rty, jako by to byl ten nejcennější klenot. Naruto ho chtěl nejdřív odstrčit, přeci jenom v nemocnici je může vidět každý, ale nakonec mu to nedalo a sám mu dovolil vstup do své medové jeskyně. Jejich jazyky se proplétaly jako hadi vyhřívající se na sluncem zalitém kameni. Žádná skulinka jejich úst nezůstala neprozkoumána. Líbali se až do chvíle, než jim začal rapidně docházet dech.

„Víš, měl bych zajít za Tsunade nebo Shizune a říct jim, že si se probral. Nejspíš budou chtít udělat další testy, a nebo něco podobného.“ Promluvil Sasuke a jemně odhrnul blonďáčkovi vlasy z tváře.

„Nejradši bych šel hned domů. A taky… Chci jít na rámen. Jak dlouho jsem ho neměl? Dva, tři dny?“ Pousmál se Naruto, ale hned se zarazil, když uviděl Sasukeho překvapený výraz.

„Naruto byl si mimo víc, jak dva týdny. Popravdě už jsme si mysleli, že se ani neprobereš. Bylo to o chlup. Ten zatracenej šmejd chtěl utéct i s tebou. Nejspíš ten svůj rituál chtěli dokončit. Navíc jsem slyšel Kakashiho říkat, že je dost pravděpodobné, že po tobě znovu půjdou.“ Naruto se překvapením nezmohl na jediné slůvko. Jen němě zíral na černovláska a uvažoval na vším, co mu řekl.

„O to víc jsem rád, že už si se probral.“ Dodal Sasuke a zvedl se z postele. Tichými kroky přešel ke dveřím a tam se na moment zastavil.

„Hned jak tě pustí, pozvu tě na rámen. To ti slibuju.“ Špitl a s klapnutím dveří zmizel z pokoje. Naruto pořád mlčky pozoroval pokoj a snažil se srovnat myšlenky, které mu nemotorně poletovaly v hlavě. Akatsuki po něm zase půjdou? Takže je tu stále riziko, že mu ublíží? A nejen jemu? Že ublíží celému týmu? Konoze? Sasukemu?

…………

Dveře se opět otevřely a dovnitř vstoupila žena s dlouhými blond vlasy. V rukách držela desky a něco si mumlala.

„Naruto?“ Vyhrkla překvapeně, když vstoupila dovnitř.

„Jak.. Jak ti je?“ Sasuke se sice zmínil o tom, že je Naruto při smyslech, ale tenhle Naruto vypadal mnohem líp, než ten, který jí ještě včera ležel na nemocničním lůžku.

„Pořád jsem trochu unavený, ale je mi mnohem líp, Hokage.“ Odvětil Naruto a poposedl si.

„To je v tvé situaci normální. Uděláme ještě nějaké testy, vyšetření. Bude toho hodně, nesmíme to podcenit, ale myslím, že dřív nebo později to bude v pořádku a budeš moct jít domů.“ Tsunade mezi tím překonala vzdálenost mezi dveřmi a Narutovou postelí.

„Horečku už nemáš.“ Pověděla po chvíli a stáhla ruku z Narutova čela.

„Už je mi vážně lépe, ale… Jak jsou na tom ostatní? Hokage, já.. Nevím, kdo všichni pro mě šli, ale asi jich bylo hodně, že? Proti Akatsuki…“ Špitnul Naruto a promnul si unavené oči.

„Šlo jich hodně, ale nikomu se nic vážného nestalo. Pár zlomenin, modřin, ale to je vše. Měli štěstí, že narazili jen na některé členy. Jednoho dokonce přivedli do vesnice. Několikrát už se pokusil utéct, ale neměl šanci… Vyptával se po tobě, což mi připadalo divné…“ Tsunade nechápavě nakrčila obočí a prolistovala několika papíry, které svírala v rukách.

„Deidara, že?“

„Jak to víš?“ Podivila se Hokage, aniž by se namáhala s jasnou odpovědí.

„Tak nějak jsem to tušil. Jako bych to od někoho zaslechl, ale nebyl jsem si tím jistý.“ Naruto měl nečitelný výraz, jako by sám, byl ze všeho hrozně zmatený.

„Jak jsem řekla. Zatím je ve vězení, Ibiky ho vyslýchal, ale přesto jsme nic nezjistili. Když to tak půjde dál, bude bezpečnější se ho zbavit.“ Tsunadin hlas byl stále klidný a rozhodný.

„Zbavit? To přeci nejde!“ Vyjekl Naruto a prudce se napřímil, až ho zabolelo v zádech.

„Jak to myslíš? Je to naše povinnost! Musíme ochránit vesnici!“ Teď už Tsunade nezněla klidně, spíše překvapeně a naštvaně.

„Deidara není jako oni. Patří k nim, ale když jsem tam byl… Nevím proč, ale staral se o mě.“

„Staral? A proto tě skoro nechal zabít a pak s tebou chtěl utéct? Zbláznil si se?!“ Tsunade už zuřila.

„Ale…“ Narutovi došla slova. Seděl roztřeseně na posteli a zíral do prázdna. Na Tsunade se radši ani nepodíval.

„Uděláme další testy, teď si odpočiň, potřebuješ to.“ Hokage zaklapla desky a poté už mlčky odešla z pokoje.

……….

Tiše, obezřetně vylezl z postele. Ve skříni v pokoji našel nějaké své oblečení. Převlékl se a nakoukl ven na chodbu. Všude ticho, jen zápach desinfekce a pípání přístrojů. Proplazil se podél zdi až k východu. Proklouzl mezi lidmi, úplně nepovšimnutě. Zmizel mezi stromy. V přítmí proběhl až k věznici. Díky klonům se dostal dovnitř, dokonce se mu povedlo najít toho, koho najít chtěl. Neodpovídal na jeho dotazy, co to dělá. Skoro se na něj nepodíval. Jen ho chytl za ruku a táhl za sebou. Věděl, že musí pryč. Věděl, že on není takový jako ostatní. Chtěl zachránit jeho, chtěl zachránit vesnici. A to by nešlo, kdyby tu oba zůstali. Museli zmizet. Musel opustit to místo, které tolik miloval. Musel opustit ty, které miloval. Právě proto. Proto, aby je ochránil.

……….

„Tsunade! Deidara zmizel!“ Křičel Asuma a hnal se do nemocnice. Ve dveřích se srazil se Sasukem.

„Zmizel?!“ Vyděsil se Sasuke. To už ale uviděli Tsunade, vycházející rozčíleně z pokoje blonďáčka.

„Co se to tu děje?“

„Deidara! Ten hajzl zmizel!“ Sykl Asuma.

„On taky?“ Vykřikla Tsunade.

„Taky?“ Podivil se Sasuke, který jim prozatím mlčky naslouchal.

„Asumo! Povolej Anbu a další ninjy. Naruto je taky pryč!“ Sasukemu se v tu chvíli zastavilo srdce. Získal ho zpět a už ho zase ztratil? Kdyby jen tušil, že to byl právě Naruto, kdo to celé zinscenoval.