Kapitola 20

,,Měli bychom jít,“ prolomila Genkai dusivé ticho a ruku položila Ayako na rameno. Ta k ní vzhlédla s uslzeným obličejem. Už ani nebrečela, ale její oči byly prázdné, bezvýrazné. Ayame jí pomohla na nohy, kdyby se Ayako náhodou podlomila kolena. Všichni se tedy vydali zpátky k domu, bez jediného slova. Bylo to něco úplně jiného, než když šli tam – každý se svěšenou hlavou a myšlenkami u posledních Daisukeho slov.

Když konečně stanuli před domem, oblohu pokrývala temná mračna a už téměř zapadlé slunce se jim ztrácelo z dohledu.

,,Je mi to líto. Byl… Byl to fajn kluk,“ prohlásil potichu Yusuke a pohledem nenápadně zabloudil k Ayako. Ta sebou při jeho slovech trhla a celá ztuhla.

,,Měli jsme mu od začátku věřit,“ ozval se Kurama. Ayame se obrátila ke Genkai, stále držíc sestru kolem ramen, a zpražila ji vyčítavým pohledem. Genkai celou dobu mlčela a nic nenamítala. Jako expertka na mezilidské vztahy usoudila, že bude lepší neodporovat a raději nic neříkat. A navíc, beztak měli pravdu.

,,Jo, to jste teda měli. Ale teď už je stejně pozdě,“ zašeptala Ayako a aniž by se za nimi ohlédla, nebo se jen rozloučila, odešla domů a práskla za sebou dveřmi. Ayame si založila ruce v bok a zavrtěla hlavou.

,,Propříště bych uvítala, kdybyste nás z dalšího zachraňování lidstva vynechali a nasazovali krk sami. Ráda jsem vás poznala, lidi, ale byla bych radši, kdyby to bylo za jiných okolností,“ řekla a pousmála se. Yusuke už-už chtěl něco zmateně namítnout, ale Genkai ho neurvale přerušila.

,,Nápodobně. Děkujeme, že jste od toho neutekly. Snad se brzy zase setkáme,“ řekla a podala jí ruku. Ayame váhala, vždyť tohle všechno bylo jen díky tomu, že si je vyžádala. Na druhou stranu, co by se bývalo stalo, kdyby se o duších Anity a Meryl nedozvěděly a ony by nad nimi převzaly kontrolu? Proto souhlasně kývla a rukou jí potřásla.

,,Určitě se obě někdy stavte, bez vás je u Genkai děsná nuda!“ prohlásil Yusuke. Ayame pozorovala, jak si to Genkaiina pěst míří přímo do Yusukeho obličeje a musela se ušklíbnout. Slíbila jim, že je někdy navštíví, rozloučila se a šla za Ayako.

                                                                            ***

Když Ayame za sebou zavřela dveře, oddychla si. Zase doma… Zaposlouchala se, ale nezaregistrovala žádné známky života. Trochu se lekla, jestli se něco nestalo i Ayako, a tak vběhla do kuchyně. Tam bylo prázdno, zkusila tedy obývací pokoj. Spatřila Ayako schoulenou v křesle a spadl jí obrovský kámen ze srdce. Napůl se jí ulevilo, ale při pohledu na její ztrápená obličej posmutněla. Přešla až k ní a sedla si na pohovku. Upřeným pohledem ji pozorovala, ale Ayako se jedinkrát nepohnula.

,,Ehm…Ayako?“ odkašlala si Ayame na znamení své přítomnosti. Jindy by sebou Ayako polekaně trhla, teď jen pomalu přesunula pohled z podlahy na ni. Ayame tedy poznala, že je to vážné.

,,Jak ti je? Chci-chci říct, jsi v pořádku?“ zeptala se a opatrně volila svá slova. Bylo vidět, že se Ayako přemáhá, aby vůbec dokázala odpovědět.

,,Jsem v pohodě, nic mi není. Je přece fajn, že jsme zachránily svět, ne?“ řekla s předstíraným úsměvem. Její rty se sice křečovitě usmívaly, ale oči mluvily za vše. Ayame to poznala a chtěla něco říct. Něco, co by sestru ukonejšilo, co by utišilo její smutek, ale žádná slova nebyla příliš vhodná. Ayako cizí lítost ráda neměla.

,,Promiň, půjdu do pokoje. Potřebuju být chvíli sama,“ omluvila se Ayako přiškrceným hlasem, vstala a rychle vyběhla schody nahoru. Ayame ještě stačila zahlédnout pár slz, které se jí řinuly z očí a taky zaslechla, jak se její sestra v pokoji zamkla. Povzdychla si. Schoulila se do klubíčka stejně jako předtím Ayako a cítila, jak se i jí do očí derou slzy. Vzpomněla si, jak Arashi říkal, že měl pro ni Aizawa slabost. Byla to pravda? A co se s ním vůbec stalo? Zabil ho Arashi, nebo mu stihl uniknout? Tyhle otázky jí vrtaly hlavou.

Po chvíli se sebrala do kuchyně a začala připravovat večeři. Měla hlad a byla si jistá, že Ayako na tom není jinak. Když byla večeře na stole, vydala se po schodech nejistě nahoru. Před dveřmi do pokoje se zarazila. Znovu si povzdychla a hned nato nasadila zářivý úsměv.

,,Ayako, připravila jsem nějaké jídlo, určitě máš hlad! Otevřeš,prosím?Navečeříme se hezky společně jako za starých časů, co ty na to?“ křikla vesele přes dveře a do dřeva vyťukávala svou oblíbenou melodii, jako to vždycky dělávala. Netrvalo dlouho a ozvalo se cvaknutí zámku a ze dveří vykoukla Ayako.

,,Díky,“ hlesla jen. Moc nadšeně to neznělo, ale alespoň souhlasila. Ayako na ni ani nečekala, prostě sešla dolů jako tělo bez duše. Ayame vešla do pokoje a její pohled upoutalo cosi na Ayačině posteli. Přešla k ní a s úžasem vzala do rukou sestřin náčrtník. Váhavě do něj nakoukla a v tu chvíli se jí zastavilo srdce.

,,Ayako…“ šeptla lítostivě a stěží zadržovala slzy. Na papíře byla čerstvě namalovaná Daisukeho usmívající se podobizna. Vzpomněla si, co Daisuke Ayako říkal. Ať žije dál… A Ayame si v tu chvíli uvědomila, že to ona jí má v tomhle pomoci, být jí oporou. Teď jí musí stát po boku a ve všem ji podporovat. Náčrtník tedy odložila zpátky a sešla dolů za Ayako. Ta už seděla u jídla, ale nevypadala, že by měla na něco chuť. V tuto chvíli ale zvítězil žaludek, a tak jí nic jiného nezbývalo. Ayame si k ní přisedla, ale k jídlu se ještě neměla.

,,Ayako? Co takhle si zítra někam vyjít? Vždyť už jsme spolu dlouho nic nepodnikly .A brzy budeme mít narozeniny, tak zajdeme do města na nákupy,“ navrhla vesele a chrlila na Ayako další a další nápady. Ta ale nic neříkala, jen na ni nevěřícně koukala. Pak pokrčila rameny a zamračeně pozorovala, jak Ayame vstává od stolu. Přešla k umyvadlu a se spokojeným broukáním začala umývat nádobí.

Zničehonic Ayako třískla vidličkou rozčileně o stůl, až Ayame leknutím povyskočila.

,,Jak… jak můžeš být tak veselá?! Po tom všem, jak se vůbec můžeš usmívat, jakoby ti to bylo všechno jedno?! Děláš, jakoby se nic z toho ani nestalo!“ vykřikla Ayako vyčítavě a rázem pocítila k sestře lehkou zášť. Ayame ztuhla a upustila keramický hrníček se svým jménem, který zrovna utírala. Pomalu se k ní otočila a dala najevo všechny své pocity, které v sobě dusila.

,,To snad ani nemyslíš vážně! Jak si můžeš myslet, že je mi to všechno jedno?! Jak tě to mohlo napadnout?! Já… Já se usmívám jen kvůli tobě! Nemůžu se dívat na to, jak tady trpíš, musela jsem něco dělat! Zapomněla jsi, co ti říkal Daisuke? Žij dál! Chápeš? A já ti s tím chci pomoct, chtěla jsem ti jít příkladem!To… To není fér… Ty si tu klidně brečíš a já si musím hrát na silnou sestřičku, i když se tak vůbec necítím…“ Ayamin hlas postupně slábl, jak to ze sebe všechno dostávala a vyčerpaně se svezla na židli vedle otřesené Ayako. Ta nevěděla, co na to říct. Místo zášti, která z ní úplně vyprchala, pocítila silnou lítost.

,,To jsem netušila… Moc-moc se ti omlouvám, Ayame. Ale nemusíš si kvůli mně na nic hrát. Víš co? Teď budu tvoje velká sestra projednou já. A zítra teda zajdeme na ty nákupy, jo?“ chlácholila ji a objímala kolem ramen. Ayame k ní užasle vzhlédla.

,,O-opravdu? Hele, ale na tobě to nechat nemůžu, to bychom dopadly hodně špatně,“ uchechtla se, ještě pořád vykolejená z toho, co slyšela od své tak rozumné sestry.

,,Tak to prr, neutahuj si ze mě!“ nafoukla se Ayako uraženě a rozcuchala jí vlasy. Konečně se upřímně usmála a Ayame začala věřit tomu, že se jejich životy brzo vrátí do starých kolejí.

,,Co takhle jít zítra do školy? Dlouho jsme tam nebyly…“ navrhla zamyšleně. Ayako, která se zrovna napila čaje, ho vyprskla hned zpátky.

,,C-cože?! Asi jsem se přeslechla… Opravdu jsi říkala, že chceš jít do školy? Ty?!“ vytřeštila na ni oči a propukla v hlasitý smích.

,,A co tě na tom tak strašně udivuje?“

,,No, ty a škola… To jsou dva rozdílné světy, vůbec to k sobě nejde!“

,,To ale není pravda, na přestávky jsem se vždycky těšila!“

,,Však počkej, až holkám ve třídě řeknu o tom, že jsi chtěla jít dobrovolně do školy… Pěkně si tím zhoršíš reputaci…“

,,Tak to ne, Ayako, budeš držet jazyk za zuby, jasný?!“

,,Ne ne, tak s tímhle bych moc nepočítala…“

,,DOBRÁ, NIKAM SE NEJDE!“

                                                                       ***

Příští den dívky do školy opravdu šly, s omluvenkou, která u obou uváděla nemoc. Obě se rozhodly žít dál.

Duše Anity a Meryl na sebe od té doby ani jednou neupozornily, což bylo jen dobře.V hlavě jim pořád vězela jejich minulost, ale už se jí netrápily. Co se stalo, stalo se a nijak to už nikdo neovlivní. S Genkai přišly do styku jen zřídkakdy, ale zato Hiei se u nich objevoval často. Nejen aby se ujistil, že jsou v pořádku, ale taky jim podával informace. O Arashi ani Aizawovi dosud žádné zprávy neměli, bylo to, jakoby se prostě vypařili. Už ani nebylo jisté, zda jsou naživu. Hlavně tedy Aizawa, o Arashiho by ani pohledem nezavadili. Dvojčata se ale rozhodly tohle všechno projednou hodit za hlavu a dál si užívat jako úplně normální holky.

A tak Ayame a Ayako vedly od té doby docela normální život, jak jen to po tom všem ještě šlo. Ne sice zcela bezproblémový, ale žily. A to je přece to hlavní… Nebo ne?

Máme sklon zapomínat, že štěstí není dosáhnout něčeho, co nemáme; naopak je to objevení a docenění toho, co máme.