Kapitola 20

Utřela si pusu a na ruce jí zůstala skvrna od čerstvé krve. Chytila se za břicho a zacítila opět kovovou pachuť rudé plazmy. Vyvrátila opět žaludek, no tentokrát to byl proud červené tekutiny. Odtackala se do koupelny a pohlédla na svůj odraz v zrcadle nad umývadlem. Její tvář zářila průsvitně bílou pletí a od rozpálených rtů se táhla krvavá slina. Zamrkala a zazdálo se jí, že její zornice se zúžily na nepatrné čárky. Rychle zatřásla hlavou, v uších jí hučelo, no zaslechla klepnutí dveří a těžký buchot bot. On. Kolena se jí podlomila a chytla se umývadla. Schod po schodu. Proč si vždy dává na čas? Dupot. 

„Matko?!!“  Slyšela, jak vběhl do koupelny. Bez slova jí zvedl do náruče a otřel krev. Rychle namočil ručník do ledové vody a přiložil jí ho na čelo. Hodil po usmívající se bytosti obvinující pohled: 

„Do prdele, matko!!“  Elke neviděla nic. Myslela, že má zavřené oči no jakkoliv se snažila je otevřít, nešlo to. Cítila se však bezpečně. Cítila jeho blízkost a vibrace jeho rychlých kroků. Konečně trochu poběh. „Vše bude v pořádku,“ vtiskl jí polibek na čelo. Slyšela dveře, mužské hlasy a nemocniční smrad cítila z každého pohybu, no neviděla nic. Chlad kovového lůžka a neznámé doteky latexových rukavic. 

„Teď to trochu zabolí,“ řekl starý hlas a ruku ji sevřeli další páry rukou. 

„No jo, klasická intoxikace,“ zahučel hlas. Rozeznala jen jedinou dlaň a to na své tváři. Veliká a ledová. 

„To bude v pořádku..“  Na rtech ucítila plastovou nádobu, z které se valil sladký kyslík. Žílou jí projel kov a napustil krev neznámou látkou. Uviděla rozmazané bolestivé světlo. Šest neonově zářivých žárovek.  

Hladil jí po ruce. Elke slabě rozeznala, že jsou v místnosti samy. 

„Jsi vzhůru?“ ozval se tiše. Elke se nadechla a otočila hlavu k němu. Jak byla ráda, že ho vidí. Jeho a jeho hezkou tvář. 

„Chci se vidět,“ šeptla. Stiskl jí ruku a přisunul se blíž. 

„To není nejmoudřejší nápad,“ odepl jí kožený pás přes hrudník, kdyby se náhodou cukala. 

„Okamžitě mi podej zrcadlo.“ Zahleděl se jí do očí, které jasně rozeznala. V jeho pohledu bylo něco zvláštní. Něco společného. Vstal s povzdechem a přitáhl jí zrcadlo připevněné ke zdi. Elke ho chytila a zaostřila. Zpocené černé vlasy jí lemovali sněhobílou tvář, šedé rty a oči zářili světlou azurovou barvou a zornice měla uzounký jako kočka. Kde tu byl flíček původní barvy a pravé oko bylo kompletně změněno. Zděšeně si přitáhla zrcadlo, až ho téměř vytrhla ze zdi. Otevřela oči dokořán a milimetr zelené barvy zmizel a zornice se jí pomalu vracela do původního stavu. Pustila ho a s pláčem se na něj otočila. 

„Co to je?!“ rozplakala se.  

„To bude všechno v pořádku,“ pohladil jí po vlasech. 

„Vše bude jako dřív,“ řekl tiše. Věděla, že něco rozhodně není v pořádku. Jeho pohled, gesta, ze všeho bylo cítit chlad a smutek.  Vypleštila na něj oči děsivé smíchané barvy.  

„Naše dítě?!!“ Měla pocit, že má strach. Vidět ho se obávat bylo zvláštní. 

„Taky je v pořádku,“ pohladil jí. 

„Lžeš,“ odtrhla si infuzi ze zápěstí.  Chytil ji za ramena a silně obejmul.  Mačkal jí tak pevně, že zůstala mírně vyděšená. 

„Pod, vezmu tě do postele,“ obtočil svoje paže zespodu dívky a vzal jí do své náruče, v které se cítila nejbezpečněji.  

„Opravdu je vše v pořádku?“  

„Dělám, co můžu.“ 

Položil jí do postele a přikryl peřinou. 

„Už nechci, aby tu chodila,“ chytila ho za ruku. 

„Kdo?“ 

„Tvoje matka.“ Muž se zatvářil zmateně. 

„Víš, ona není zlá. Upozornila nás na jeden důležitý fakt,“ sedl si k ní na postel. 

„Jo a jaký?! Že nechce, abych byla s tebou?!!“ opět se rozplakala. 

„Ne, právě naopak. Budeš chodit na takové infuze a vše bude v pořádku,“ chystal se vstát. 

„Počkej,“ natáhla za ním ruku. Věděla, že má mnoho povinností, no pokusila se ho zdržet. 

„Zůstaň tu chvíli,“ šeptla se smutkem v hlase, protože dobře věděla  že musí jít, má tolik práce. Odhodil rukavice, odepnul si přezku a kabát s rachotem spadnul na zem. Lehnul si k ní a Elke mu vklouzla do náruče. 

„Zůstanu, dokud neusneš,“ objal jí. Elke zvedla k němu tvář a políbila ho jako poprvé. Muž jí polibek vrátil a čas se pro ně opět zastavil. Chyběla mu a jí chyběl on. Nějak na sebe zapomněli přes ten zmatek kolem. 

„Chci to slyšet,“ řekl skrz polibky. 

„A co?“ překvapil jí. 

„Že mně miluješ.“