Kapitola 21

12-13 duben


„Jak je možné, že se tomu grázlovi podařilo utéct z věznice?!“ Křičela Tsunade a zuřivě se postavila. Stála za svým stolem, z velkého okna za ní se dala krásně pozorovat skoro celá Konoha.


„Stráž byla omráčená. Nejspíš použil některou svojí techniku!“ Odvětil Hayate a zpříma se na ní zadíval.


„Neuvěřitelné! Byl v hrozném stavu po tom, co byl vyslýchán! Hayate, běž, vezmi zbylé Anbu a jděte na sever, ostatní už vyrazili. Už je tomu pár hodin, co zmizeli, nejspíš budou celkem daleko.“ Rozkázala Tsunade a otočila se směrem k oknu.


„Rozkaz Hokage!“ S těmito slovy zmizel v obláčku kouře.


………….


Skupinka ninjů postávala před branou z vesnice a domlouvala případnou taktiku útoku.


„Sasuke, zůstaneš tady. Vím, že budeš odporovat, ale jinak to tentokrát nepůjde!“ Rozhodl Kakashi a nehodlal o tom více diskutovat. Ač to bylo zvláštní, Sasuke nic nenamítal. Pozoroval skupinku ninjů vzdalující se v krajině Konohy.


„Neodešel by, kdyby k tomu neměl důvod!“ Špitl si Sasuke sám pro sebe. Nevěděl, co má dělat. Vůbec netušil, co se Narutovi honí hlavou. Bylo mu jasné, že Deidara nebyl tím, kdo tohle spustil. Viděl, jak vypadal a tušil, že i kdyby nabral trochu síly, nikdy by sebou nebral Naruta.


„Tak proč, ale zmizel i on?“ Jeho trasa se náhle změnila. Z cesty vedoucí ke společnému bytu se najednou stala cesta mířící k jezeru. K tomu jezeru, kde ho Naruto našel. K místu, kde spolu od té doby trávili volné chvíle. Už zdálky Sasuke zahlédl střechu vyčnívající mezi stromy. Patřila starému stavení, které stálo jen pár metrů od vody. Naruto mu vyprávěl, že tam kdysi žil nějaký ninja, ale teď, po těch letech, to byla jen stará, opuštěná budova. Nikdo sem nechodil. Děti se bály a dospělí k tomu neměli jediný pádný důvod nebo o místě ani nevěděli. Sasuke přidal do krku a za chvíli stál ze zadní strany budovy. Dlouho se nerozmýšlel a během několika vteřin stál ve dveřích.


„Sasuke?!“ Vykřikl blonďáček stojící u postele v rohu místnosti. Tázaný na něj němě zíral.


„Proč?“


Žádná odpověď.


„Proč si zmizel? Proč s ním?“


Opět žádná odpověď.


„Chtěl si utéct? Nebo ho zachránit? Proč proboha? Když se nám konečně povede dát tě trochu do kupy, ty si klidně znovu utečeš? Nechápu to! A navíc s ním?! Co vy dva mezi sebou máte?! Naruto uvědomuješ si, jak nevděčně se chováš!“ Sasukeho hlas se postupně zvyšoval, ale přesto zněl pořád tak temně a naštvaně. Pomalu se k Narutovi přibližoval, ruce v pěst. Blonďáček by se ani nedivil, kdyby mu teď jednu ránu uštědřil.


„Tak už mluv, sakra!“


„Nechápeš to Sasuke. Nechápeš vůbec nic!“


„To máš pravdu! Nechápu, proč si chtěl utéct!“


„Protože vás miluje, protože miluje tebe, hlupáku.“ Ozval se zvláštní, chraplavý hlas, zpoza Naruta. Sasuke sebou trhnul a oči upřel na Deidaru, který se právě pokoušel posadit. Naruto se k němu spěšně sehnul a pomohl mu.


„Mě? To už asi ne!“ Odsekl zhnuseně Sasuke a o krok ustoupil.


„Sasuke…“


„Ne Naruto! Na to už je pozdě. Ty´s odešel, aniž by ses staral o to, jak se budu cítit. A ne jen já. Přemýšlel si, co všechno zase budou muset vytrpět ostatní?“


„Přestaň mi to vyčítat! Nebudu tu poslouchat tvoje řeči, když si ani nenecháš vysvětlit, proč jsem to udělal!“ odsekl Naruto. Tak moc ho bolelo poslouchat Sasukeho výčitky. Přitom odešel především proto, aby ho a ostatní ochránil.


„Řekni mu to, to co si řekl mně.“ Ozval se opět Deidara a pokusil se postavit, což se mu po nějaké době podařilo.


„Měl bys ležet.“ Špitl Naruto.


„Potřebujete si promluvit, budu venku.“


„Na to zapomeň. Zapomeň, že by si šel sám ven. Budeš tady a my půjdeme. Dělej Naruto!“ Sykl Sasuke a vyšel ven z té rozpadající se budovy. Naruto ho se sklopenou hlavou následoval.


………….


„Není možné, aby byli tak moc daleko! Hokage nikdo netuší, kde je máme hledat. Ani ninja psi nezachytili jejich pach. Nemáme žádnou stopu.“


„Okamžitě se stáhněte! Něco tu nehraje!“ Odvětila Hokage a Hayate okamžitě poslechl její rozkazy.


„Máš pravdu Tsunade. Akatsuki jsou pořád na stejném místě, do pohybu se nedaly. Ti v tom tentokrát prsty nemají.“ Ozval se z ničeho nic hlas.


„Tušila jsem to.“ Tsunade moc dobře věděla, že Jiraiya je v místnosti, takže se ani moc nepolekala.


„Co budeme dělat?“


„Víš kde je Sasuke?“


„Měl by být v bytě, Kakashi ho sebou nebral.“


„Pleteš se. Ale tak či tak… Buď se vrátí všichni tři, nebo ani jeden z nich, to mi věř.“ Odvětil klidně Jiraiya, který Sasukeho nějakou chvíli sledoval a pomalu mu začalo docházet, co se to tu děje.


………….


„Tak spusť!“ Sykl Sasuke a pohledem probodával chvějícího se Naruta.


„Nechci, aby si mi to vyčítal, protože jsme to dělal hlavně kvůli tobě a ostatním. Když jste mě zachraňovali, mohli jste tam umřít. A já nemůžu znovu podstoupit to riziko, že po mě Akatsuki půjdou. Nedovolím, aby vás znovu ohrožovali. Sasuke, právě proto, že tě miluju, právě proto odsud musím zmizet. Jinak budete v nebezpečí a to jen kvůli mně.“ Naruto se zhluboka nadechl a konečně se Sasukemu zadíval do očí. V těch tkvěla bolest a pochopení. Teprve teď mu došlo, proč to Naruto udělal. Nemyslel si, že to bude brát takhle.


„Si hlupák!“


„Já vím, měl jsem odejít hned.“


„Si strašný vůl, Naruto! Proč si myslíš, že tě ostatní šli zachránit? Proč myslíš, že riskovali životy? Protože jim na tobě záleží, si jako jejich rodina! I teď tu pobíhají a snaží se tě najít. Mysleli si, že tě ten hňup unesl, ale ono je to celé úplně jinak.“


„Na tom nesejde Sasuke, já musím odejít.“


„Nemusíš a ty to víš! Jsou to jen hloupé řeči. Musíš tu zůstat. Kvůli nim, kvůli mně!“


„Nechci, aby kvůli mně, byli v nebezpečí!“


„Přijdou jiní ninjové, co je budou ohrožovat a najednou tě budou potřebovat, zamysli se nad tím sakra už!“


„Zůstaň tu, není to prosba..“ Sykl Sasuke a rychle se k Narutovi přiblížil. Pevně ho chytil za paži a přirazil ke zdi schátralé budovy.


„Řekni to!“ Špitl mu do ucha a přitom ho zlehka olízl jazykem. Zuby ho stiskl a vzápětí se přemístil na jeho dokonalý krček. Začal ho zasypávat polibky, zatímco jeho ruce si probíjeli cestu pod Narutovo tričko.


„Já vím, že po tom toužíš.“


„Toužím?!…….“