Kapitola 23

19. duben

Celou noc se toulal ulicemi Konohy. Svým způsobem mohl děkovat bohu, že připravil celkem teplý duben a navíc, že ho někdo nepřizabil. Jaký normální člověk by se potuloval v noci venku? Jedině Sasuke. Jenže díky téhle celovečerní procházce si uvědomil pár věcí. Musí za každou cenu říct Narutovi pravdu. Nikdy nedopustí, aby o něj přišel, takže mu nic jiného nezbývá. Proč jen ho má Naruto tak prokouknutého? Pomalu začalo svítat. Ptáci řvali jak na lesích, psi se začali přidávat svým štěkotem. Sasuke pomalu vyšel pár schodů, rozhlédl se a postavil se před dveře Narutova bytu. Buď ho Naruto zabije nebo tam nebude a Sasuke se možná dožije dalších pár hodin. Opatrně stiskl kliku a otevřel dveře. V bytě panovalo přítmí a naprosté ticho. Že by tu Naruto vážně nebyl? Třeba dostal nějakou misi…

„Vrátil ses?“ Ozval se hlas. Patřil samozřejmě Narutovi. Ten seděl v křesle skoro naproti dveřím v tom nejtemnějším koutku. Sasuke sebou vylekaně škubnul. Ani se nezmohl na slovo.

„Uhm.. Hm..“ Lehce pokýval hlavou. Rozhodnutí, že řekne pravdu, začalo mizet. Jeho tělo zachvátila naprostá panika. Ztěžka polknul a popošel dál do bytu.

„Naru?“ Promluvil po chvíli. Čekal, že Naruto spustí vodopád výčitek nebo nadávek, ale nestalo se vůbec nic. Blonďáček jen mlčky seděl v křesle. Skoro to vypadalo, že nedýchá.

„Promiň, Naru..“ Ozval se zase po chvíli Sasuke. Stál naproti modroočkovi a tvářil se zoufale.

„Neomlouvej se, jen řekni pravdu.“ Sykl Naruto. Hýbaly se mu jen rty. Občas mrknul, jinak byl jak z kamene.

„Věř mi, že by ses mi stejně vysmál. Neuvěřil by si tomu.“ Opáčil Sasuke a popošel ještě o kousek blíž.

„Proč bych neměl věřit tomu, že máš bratra? Že máš rodinu? Na tom snad není nic špatného.. Jen nechápu, proč to tajíš a navíc, proč ztrácíš čas tady.. S námi, se mnou…“

„Ztrácím čas?! Já tě mám rád Naruto! Proč myslíš, že jsem se vrátil?“ Vyhrknul dotčeně Sasuke.

„Kdyby si mě měl rád, řekl bys mi pravdu..“

„Tohle je vydírání, víš to?“

„Možná, že je…“ Prohodil lhostejně Naruto a konečně se na Sasukeho podíval. Měl zarudlé oči, nejspíš celou noc brečel. Brečel? A co by ne? On přece Sasukeho miluje. Vlastně mu na ničem nezáleží, když ho má vedle sebe. Ale teď se cítí, jako by mu někdo sebral oblíbenou hračku. On mu lhal a to se přece v takovéhle chvíli nedělá.

„Dobře…“ Ozvalo se po hodně dlouhé odmlce. Naruto se trochu napřímil, byl překvapený, že Sasuke se k něčemu odhodlal.

„Povím ti to úplně všechno…“ Špitl Sasuke a už se připravoval to všechno vyklopit. Naruto si poposedl a upřel na něj své pomněnkově modrá kukadla. Sasuke tiše polknul a nadechl se.

„Nikdy jsem paměť neztratil, pamatuji si úplně všechno. Žiju v menším městě v rodinném domě s rodiči a starším bratrem. Jeho jméno už nejspíš znáš. Itachi. Otec je vlivný podnikatel a matka je… Jak to správně říct? Dokonalá panička… Na popud otce studuji školu s ekonomickým zaměřením, brácha je na vysoké, na koleji. Vídáme se jen občas…“ Špital Sasuke. Na chvíli se odmlčel, aby se nadechl. Navíc mu tak trochu došly slova. Naruto na něj zmateně zíral.

„Máš rodinu, tak proč si od nich odešel?“

„Neodešel jsem.. Prostě jsem se najednou objevil tady..“

„Takže tě někdo unesl? Ale to nedává smysl…“

„Naruto, vůbec tomu nerozumíš!“

„Máš pravdu, nechápu to…“ Naruto zmateně zavrtěl hlavou.

„To, co teď řeknu, vážně není vtip. Naruto já nejsem z tohohle světa. Nepatřím sem. Žiju v jednadvacátém století v Japonsku. V tomhle světě je tvůj život jen anime. Já sám to nechápu. Prostě jsem si večer zapnul počítač, sledoval anime a přál, si být jinde. Usnul jsem a pak jsem se probral tady. Tehdy, když si mě našel.“ Hlesl Sasuke. S každým dalším slovem, byl jeho hlas tišší.

„Proč mi pořád lžeš?“ Naruto se ušklíbnul a po chvíli váhání se postavil. Podíval se na Sasukeho a rozešel se pryč. Sasuke ho však chytil za ruku a stáhl k sobě.

„Být tebou, taky bych mi nevěřil..“

„Já se snažím, ale vážně to zní.. Nepravdivě!“

„Podívej.. Viděl si moje oblečení, když si mě našel? A taky tohle…“ Sasuke vytáhl z kapsy IPod a podal ho Narutovi.

„Co to je?“ Naruto si to zmateně prohlížel.

„Je to vybité, ale jinak to hraje.. Je to jako to vaše rádio, ale v miniaturní verzi.“ Sasuke už netušil, co má říkat. Jak Narutovi dokázat, že nelže?

„Vážně? Víš, ale podle toho, co si mi řekl.. Jak se vrátíš domů? Když usneš, prostě zmizíš? To je přeci hloupost ne?“

„Já sám to nevím Naruto. Nevím, proč jsem tady ani, jak se dostanu domů. Nebo kdy.. Jestli vůbec..“

„Doufám, že to hned tak nebude..“ Špitl Naruto spíš sám pro sebe. Ale ta věta Sasukeho zahřála u srdce.

„Takže mi věříš?“ Podivil se.

„Já ti nevím. Chci ti věřit, ale sám víš, jak to zní divně..“ Přesto všechno mu Naruto věřil. Chtěl mu věřit, ať to znělo neuvěřitelně, jak moc chtělo. To co k Sasukemu cítil, nemohlo být zničeno něčím takovým. Pokud má Sasuke tajemství, tak ať. Naruto se s tím hodlal jakkoliv vypořádat.

„Miluju tě Naru, ať už mi věříš nebo ne…“ Sasuke si Naruta přitáhl ještě blíž a vtiskl mu polibek do blonďatých vlasů.

„Už ode mne nikdy neutíkej.. Bál jsem se. Myslel jsem, že se nevrátíš.“ Špitl Naruto a objal černovláska kolem pasu. Čelem se mu opřel o rameno.

„Nevěděl jsem, co mám dělat.“

„Nemusíš dělat nic víc, než být se mnou.“

……………….

Oba chlapci leželi na posteli. Naruto měl hlavu položenou na Sasukeho hrudi a ten ho jemně hladil po vlasech. Mluvili spolu už víc jak dvě hodiny. Naruto měl pořád nějaké otázky, jako by se chtěl o tom druhém světě dozvědět něco víc.

„Vypadá to, že si s bratrem celkem rozumíte, že jo?“ Špitl Naruto, zatímco hladil Sasukeho po bříšku.

„Celkem jo, ale od té doby co je na koleji se spolu moc nevídáme. Dokonce nepřijel ani na moje narozeniny. To bylo ten večer, co se to všechno událo.“ Hlesl Sasuke.

„Ty si ten den slavil narozeniny?“ Podivil se zvědavě Naruto.

„No jo.. Pohádal jsem se našima, nemám rád ty jejich snobské oslavy a teď tam ani nebyl Itachi, aby to nějak zachránil…“ Sasuke si povzdechl a dál se probíral Narutovými vlasy.

„Příští oslavíme spolu… Ale nic extra nečekej, snobská párty to nebude…“ Zasmál se Naruto přívětivě a svým způsobem i trochu škodolibě.

„Mně bude stačit, když si dáš kolem krku červenou mašli, nic víc, nic míň.“ Odvětil stejně pohotově Sasuke.

„Je mi jasné, co máš v úmyslu… Tak pokud ti to stačí až na tvé narozeniny…“ Prohodil jakoby bez zájmu Naruto a odmlčel se, poslouchal tlukot Sasukeho srdce.

„Tak to prr, to jsem neřekl. Klidně si dárek rozbalím hned.“ Sasuke ruka začala blonďáčkovi pomalu vyhrnovat tričko.

„Rozbaluj, kolikrát jen budeš chtít.“ Špitl Naru a natáhl se, aby mohl jejich rty spojit v sladkém, dech beroucím polibku.