Kapitola 24

Příchuť návratu byla o něco sladší. Elke si vykračovala po rušné ulici smutného města a za ní udýchané ženy ověšené taškami. Jedna z nich tlačila před sebou zabalenou figurínu.  Elke se rozhlídla 

„Hm, co kdybychom skočili na kafe?“ Ženy vděčně souhlasily a všechny vešly do malého obchůdku na rohu. 

„Je mi to trapné že mi musíte vláčit ty věci“ omluvila se. Jedna ze žen kývla na obsluhu a otočila se spět k budoucí nevěstě. 

„To je v pořádku, děláme si svoji práci“  

„Myslím, že budete překrásná“ zahleděla se na figurínu. Druhá se zasmála 

„No jo, nezpustí z vás oči“ Elke zamíchala lžičkou v hrnku: 

„Doufám, že si oblékne něco jiného než ten otřasný kožený plášť“  Ženy se zasmály. Elke zvážněla: 

„A doufám, že ta svatba bude už čím dřív, jinak se do nich nedostanu“  pohladila si břicho.  

„Já to vím“ ušklíbla se rusovláska. 

„Bude za dva týdny“  

„Tak brzy??“ bouchla Elke rukou do stolu až skoro rozlila svoji kávu. 

 „A co ještě víš?“ optala se poněkud naštvaně, že k ní se nic nedostane. 

„Vím, že váš snoubenec vás hodně miluje, i když to moc neukazuje. Vím, že je taky hodně nervózní a chodí si pro rady ke kamarádům“  Elke se zadívala do pěny na kávě. 

„Myslíte, že mě doopravdy miluje? Někdy ten pocit vůbec nemám.“ Ženy se na sebe koukly. 

„Přes to všechno je jen člověk z masa a kostí. My jsme taky nevěřili, že je toho schopen.“ Mlčící brunetka se posadila rovně. 

„Ano, je to úplně jiné jako dřív. Ted chodí po chodbách s úsměvem. Dokonce se mi zdá, že jeho plet trochu září, jeho krok je šťastnější. Vypadá šťastně..“ hnědovláska se nechala unést a mezi ženami zavládlo ticho.  Elke zvedla zrak od stolu 

„Vy ho milujete?“  Brunetka zbledla od strachu a zamrkala očima. 

„Ne, já jen…“  

„No tak, je to v pořádku“ řekla pokojně černovláska. 

„Nikdy jsme spolu nic neměli! Ani neví, že existuji“ zesmutněla brunetka.  

„Jak jsme řekla, je to v pořádku, ale držte se od něj, jistě víte, že čekám JEHO dítě“ Hnědovláska se pár krát hluboce uklonila na omluvu.  Dveře kavárničky se otevřeli a dovnitř vešla Matka tlačící vozík s chlapem zakryt bílou plachtou. 

„A sakra, máti“ šeptla Elke. Cítila, že při vzpomínce na polibek ji trochu zahořeli tváře. 

„Kdo je ten chlap na vozíku?“ naklonila se přes stůl k ženám. 

„S ním to teď tahá, je to její chlap“ mávla rukou rusovláska.  Elke se neudržela a zasmála tak hlasitě, že Matka se rozhlídla po místnosti a okamžitě ji zaregistrovala. Mávla mu, aby čekal a pomalu se nesla ke stolu. 

„Zdravím dceruško“ sladce pronesla a přisunula si židli.  Ženy se hluboce uklonily a mírně odtáhly mimo její třpytivý modrý oblak.  Její zelené oči se usmály a pomalu změnili barvu na světlo žlutou až opět na toxicky azurovou. 

„Jak se má můj vnouček?“ optala se zvláštním dvojitým hlasem, no stále dostatečně sladkým aby šel uvěřit. 

„Vnuk?“ Elke zalapala po dechu. 

„Bude to kluk?“ Matka se s chutí zasmála. Odhrnula ji pramen vlasů z očí a pohladila tvář. 

„Pak se ještě uvidíme“ a odkráčela tak rychle jak i přišla.  Elke se jemně zatočila hlava z její vůně která byla taky toxická. Celý její organizmus byl stvořen, aby ničil. Vědomě nebo nevědomě.  Ženy se přisunuly spět ke stolu,taky trošku přiotrávené. Rusovláska otevřela okno.  

„Asi bychom se měli vrátit“  

Elke odemkla byt a ukázala prstem na místo, kde mají vše složit. Jen co zůstala sama v prázdném mezonetu, lehla si na postel a zavřela oči. Vše ji vířilo v hlavě a hlavně věta, kterou pronesla Matka. Takže to bude chlapeček. Budou mít kluka. Její hluboké úvahy které se pomalu měnili na spánek přerušil zvuk dveří. Sedla si na postel a přes zábradlí viděla, že konečně přišel. Zběhla dolů po schodech a skočila mu do náruče. 

„Konečně si tady, tolik si mi chyběl!“ políbila ho. Šedovlasý voják ji vzal do náruče a dlouho líbal, až si chvíli myslela, že se roztopí. 

„Zapomněl jsem ti přes ten shon něco dát, no nejsem v těchto věcech dobrý..“ řekl a klekl si před překvapenou ženu. 

„Tak ještě jednou, vezmeš si mě?“ otevřel malou černou krabičku, v které se třpytil větší, překrásně vyleštěný tajemně  černý diamant na malém prstýnku. Elke se hlava tak zatočila, že téměř odpadla. Ten pohled na muže jejich snů, žádající jí o ruku byl k sežrání.  

„Ano“