Kapitola 24

Když Naruto s Kibou dorazili na místo, zábava už kupodivu byla v plném proudu, přestože se zpozdili o slabých dvacet minut. Naruto tiše hvízdnul. Sakuřini rodiče byli podnikatelé a bylo to znát. Pěkná prostorná vila byla plná lidí, vesměs z gymnázia, ale i jejich kamarádů z jiných škol, už na ulici bylo slyšet dunění hudby, smích a veselý hovor. Uvnitř se bavily skupinky studentů, postávaly u stolů s občerstvením nebo tancovaly.

„Tak jste dorazili!“ všimla si jich Sakura, která se zčistajasna objevila u nich společně s Ino.

„No jo, trochu jsme se zpozdili, ale rozhodně bysme si to tady nedali ujít.“ Ujistil ji Kiba a rozhlížel se, „už jsou tu všichni?“

„Pár lidí ještě dorazí, ale ze třídy už jsme všichni.“ Informovala ho růžovovláska, než ji Ino čapla za paži:

„Pojď, musím tě seznámit se Saiem, je boží! Vážně, bude se ti líbit…“. Sakura se ještě na kluky omluvně pousmála a nechala se odvést svou nejlepší kamarádkou.

„Koukni, támhle je Shino, Shikamaru a Neji. Jdeme k nim?“ ukázal Kiba k protější stěně haly, kde zahlédl povědomé tváře.

„Jasně, proč ne?“ souhlasil Naruto a společně s Kibou se prodrali ke svým spolužákům.

„Nazdárek. Tak jak to jde?“ pozdravil je Shikamaru, který si jich všiml první.

„Dobrý. Vypadá to na pěknej mejdan.“ Usoudil Kiba s pohledem na partičce holek, které po nich nápadně nenápadně pokukovaly a hihňaly se.

„To jo. Sakura si to umí zařídit.“ Přikývl Shino a napil se ze svojí skleničky.

„Jenom doufám, že se to tady nezvrhne jako tehdy u Leeho, viď Lee?“ zazubil se Neji na jednoho z chlapců.

„Hele, já za to nemůžu, že jsme do mě furt lili ten alkohol!“ bránil se Lee se smíchem, „kdyby Tenten nepřišla s tím blbým nápadem na–“.

„Mluvil tu o mě někdo?“ přerušila mu řeč štíhlá hnědovláska se dvěma drdoly na temeni a přivinula se k Nejimu. Kiba na Naruta nenápadně vesele mrkl. „Pojď si zatancovat.“ Zavrněla Tenten Nejimu do ucha a ten se nechal odtrhnout od party na parket. Stačil ještě po ostatních hodit lehce omluvným pohledem.

„Ty holky, to je ale otrava.“ Prohodil Shikamaru, „podáš jim prst a sežerou ti celýho člověka.“

„Bacha, ať tě neslyší Temari.“ Varoval ho Shino.

„Ona je tu taky?!“ podivil se Shikamaru a znělo to napůl vyděšeně a napůl potěšeně.

„Jasně. Třeba to dáte do kupy.“ Rozesmál se Kiba.

„No, to nevím. Ona je taková hodně… no… z divokých vajec.“ Odvětil Shikamaru zamyšleně a dotčeně se díval, jak kluci vyprskli smíchy. Zábava se pomalu rozjížděla. Pitiva v lahvích ubývalo a nálady právě naopak. Naruto se neustále nenápadně rozhlížel a hledal černou Sasukeho kštici, ale v tom mumraji byl stěží schopen rozeznat pár spolužáků. Ne že by se nebavil. S klukama i s holkama byla sranda, několikrát si byl s některou i zatančit, jednou ho dokonce vytáhla na parket Sakura. Kiba se mu poškleboval, ale sám byl téměř neustále v jednom kole. Okolo sedmé hodiny se Naruto protlačil k jednomu velkému stolu, aby si vzal ještě nějaké pití. Když si naléval do skleničky kolu, jelikož se celý večer pečlivě vyhýbal alkoholu, ozval se mu za zády nejistý dívčí hlásek:

„A-ahoj Naruto.“ Blonďák se otočil a patřil na drobnou tmavovlásku, která si nervózně pohrávala s prsty.

„Čau Hinato. Bavíš se?“ zazubil se na ni přátelsky.

„Uhm.“ Přikývla Hinata a klopila pohled do podlahy.

„Jak ti vůbec dopadlo vysvědčení? Mělas vyznamenání že?“ zajímal se Naruto a opřel se o stolek.

„Uhm.“ Hinata znovu kývla, „to-tobě se to tohlo pololetí taky moc povedlo Na-naruto.“

„Díky.“ Usmál se na ni Naruto a přejel očima po nacpané místnosti. Ke svému zklamání nikde neviděl ani Sasukeho, ani Juuga, ani Suigetsa, ani Karin.

„N-naruto, nechtěl bys jít… totiž… myslela jsem… na chvilinku… víš, na… na vzduch?“ zamumlala Hinata tak tiše, že ji Naruto sotva slyšel.

„Ale jo, proč ne?“ usoudil Naruto, když se mu nepodařilo najít objekt svého zájmu. Doprovodil Hinatu ke dveřím, ze kterých pak oba vyklouzli, aniž by si jich někdo všiml. Nešli na ulici, ale k Sakuřině domu patřila i velká zahrada a právě tam se Naruto s Hinatou uchýlili. Došli k pěknému dřevěnému altánku, kde se opřeli o zábradlí. Na zahradě kromě nich nebyl nikdo, všichni si užívali konec školního roku vevnitř. Slunce ještě poměrně dost svítilo, ale pomalu už se přiklánělo k západu. Naruto se zhluboka nadechl čerstvého vzduchu, nevydýchaného a neprosyceného kouřem. „Je tu hezky.“ Prohodil a zahleděl se do vedlejší taktéž liduprázdné zahrady.

„Ano. Víš Naruto, já… chtěla jsem… si s tebou promluvit.“ Hlesla Hinata, ale do očí se mu nepodívala.

„Tak povídej.“ Pobídl jí Naruto a zajímalo ho, co z dívky vyleze.

„Totiž… vím, že jsme… nějak ještě neměli šanci spolu… si popovídat…“ Hinatě se zadrhoval hlas a Naruto měl dojem, že je silně nervózní, „a vím, že mě… no… že mě bereš… jako spolužačku… jenom… a já…“. Naruto pozvedl pobaveně obočí. Ne že by se radoval z toho, že je Hinata v úzkých, ale to koktání bylo legrační. Obrátil se k dívce čelem a konečně i Hinata k němu zvedla oči. Zhluboka se nadechla a tiše pronesla: „Neuplyne noc a neuplyne den, aby se mi nezdál o tobě sen…Chci se ti dívat do očí, až se s námi svět zatočí… Jsme spolu jen krátkou chvíli, moje srdce touhou kvílí, toužím po tvém objetí, má duše je jak v zajetí…“. Naruto ustrnul. Zvuk Hinatina hlasu jakoby k němu doléhal z velké dálky a jen stěží byl schopen vnímat jeho smysl. Poznával to, poznával ty verše… ale… to nemohla být pravda… to snad ne… Zmateně se díval Hinatě do světlounkých důvěrných očí a ona mu ten pohled snad poprvé pevně a vroucně opětovala. Viděl, jak se její rty pohnuly a slyšel, jak z nich vyplynula tři slova: „Miluji tě Naruto.“.

Naruto dokázal jen stát a koukat. Mozek jakoby mu na chvíli vyřadil ze hry veškeré svaly a stále dokola si přehrával jediné. Miluje mě, opakoval si znovu a znovu, Hinata mě miluje, byla to Hinata, kdo mi posílal ty milostné básničky, to ona mě miluje, ne Sasuke, ale Hinata. Tmavovlasá dívka z něj nespouštěla zrak a očividně čekala, co jí odpoví. Naruto měl však v hlavě jen zmatek. No jistě, kdyby nebyl tak zaslepený černovlasým chlapcem, mohlo mu to teoreticky dojít. To, jak se s ním snažila Hinata poslední tři měsíce navázat kontakt. Nebo už to trvalo déle? Nikdy si jí vlastně moc nevšímal a přitom už od září seděla za ním v lavici. Přesto nad její osobou nikdy neuvažoval. Byla to prostě jen Hinata. Velice chytrá, drobná, plachá, tichá postavička ve třídě, o které člověk nevěděl.

„T-tos byla ty? Ty jsi mi posílala ta anonymní vyznání?“ vypravil ze sebe Naruto přiškrceně. Hinata přikývla a potvrdila tak zjevné. „A ty… ehm…“ Naruto si musel trochu odkašlat a snažil se nenuceně se usmát, „ty to myslíš vážně?“

„Ano.“ odvětila Hinata a nepřestávala se mu dívat do očí, „už od první chvíle jsem do tebe zamilovaná. Já… nikdy jsem nenašla odvahu ti to říct. Ale teď to víš.“

„No.“ Vyhrkl Naruto napůl zoufale. Stále ještě nedokázal tak úplně vstřebat ten fakt, že je na světě dívka, která ho miluje. Ale samozřejmě, dávalo to smysl. Když se tak díval zpátky, uvědomoval si, že Hinata se nikdy nesmála, když se ve třídě nějak ztrapnil. Nikdy ho nijak neodsuzovala jako většina spolužáků v době, kdy byl ještě třídní ousider. Nejspíš celou dlouhou dobu, co on vzdychal nad Sakurou, ona se marně snažila mu vyjádřit své city. A když se k tomu nedokázala dokopat, jednoduše si od něj zjistila e-mail pod záminkou, že mu pošle nějakou školní látku, založila si nový účet a vyznávala mu lásku anonymně. Ale každý anonym se jednou musí odhalit. Naruto se mlčky díval na její obličej a začal si všímat některých zvláštností. Třeba toho, jak má světlou pleť bez kazu. Nebo že má hezky tvarované světlounké oči a výrazně černé řasy. Kdyby Hinata sebrala odvahu dříve, aspoň tak před dvěma měsíci… třeba by teď bylo všechno jinak. Na chvíli zauvažoval, jaký by asi byl jejich vztah. Hinata byla vlastně svým způsobem jeho protiklad, ale ne tak rapidně jako Sasuke. Spíš v tom, že zatímco Naruto byl živý a společenský, Hinata byla klidná a samotářská. Ale teď už bylo pozdě a nebyly to Hinatiny tmavé vlasy a hebké rty, na které Naruto před spaním myslel. „Jsem rád, žes mi to řekla Hinato.“ Zašeptal Naruto upřímně a dívka před ním se trošku pousmála. Blonďák si povdechl a jeho pohled posmutněl: „Ale… nemohu ti dát to, co žádáš. Jsi skvělá Hinato, vážně. Milá, chytrá, krásná, citlivá. A máš talent na psaní básniček.“. Hinatě cuklo v koutcích, ale jinak zůstala vážná a mlčky ho poslouchala. „Vážím si tě.“ Pokračoval Naruto a letmo přejel prsty po Hinatině tváři, „ale moje srdce… už patří někomu jinému.“. Nějakou dobu na sebe jen tiše hleděli. Naruto očekával němé slzy a Hinatiny oči byly sice vlhké, ale nedívala se na něj vyčítavě.

„No…“ pravila po chvíli a její hlas zněl trochu roztřeseně, ale statečně se pokusila usmát, „tím je to vyřešeno ne? Takže… hezké prázdniny Naruto.“. Blonďák vděčně přikývl a na okamžik jí stiskl ruku:

„Tobě taky Hinato.“ Pak se dívka odvrátila a Naruto pochopil, že mu dává šanci odejít. Otočil se tedy a rozhodl se zamířit zpátky do domu, když za ním ještě Hinata potichu zvolala:

„Naruto? Já… chci, abys věděl, že budu čekat. Vždycky.“ Naruto se ohlédl, na chvilku se jeho pohled ještě setkal s Hinatinýma očima. Znovu přikývl. Když odcházel, měl nezřetelný dojem, že zaslechl z altánku tiché vzlyknutí. Nebylo mu z toho zrovna dvakrát lehko na duši. Když se vrátil do hlučného prostředí domu, kde stále ještě oslava duněla v plném proudu, připadal si tu náhle cizí. Na parketu zahlédl Tenten s Nejim, kterak v objetí tancovali ploužák, přestože hudba byla rychlá a absolutně se k jejich důvěrnostem nehodila. V jednom rohu se Shikamaru líbal s hezkou dívkou s krátce střiženými vlasy barvy pšenice, které měla upevněné na hlavě do čtyř culíků. O kus dál ještě zahlédl, jak se blondýnka Ino tulí k nějakému vysokému klukovi s krátkými černými vlasy a výrazně světlou pletí, který měl na sobě podezřele krátké tričko. Naruto se rozhlížel po Kibovi a když ho konečně našel, zrovna se u stolu bavil s partičkou nějakých dívek. Naruto se díval na široký úsměv svého přítele, na to, jak se děvčata smějí jeho vtípkům a rozhodl se, že ho nebude rušit. Chtěl co nejdřív domů, chtěl si to všechno srovnat v hlavě a rozhodně neměl náladu dál tady slavit. Právě když si v duchu pohrával s myšlenkou, jestli by si někdo všiml, kdyby se vypařil, ozval se mu za zády sametový klučičí hlas:

„Tady jsi Naruto. Hledal jsem tě.“

„Sasuke!“ zajásal blonďák ještě dřív, než se k chlapci otočil čelem. Na chvilku mu pohled na Sasukeho opět vzal dech. Měl na sobě černé džíny, na několika místech s dírami, kovový pásek s pyramidkami a tmavé triko s nějakým stříbrným klikyhákem na prsou. Ačkoli jeho rty neměly zvednuté koutky, jeho jiskřící černé oči se usmívaly. V tu chvíli měl Naruto pocit, že ho všechny starosti opustily. Že k žádnému vyznání lásky od Hinaty nedošlo, že nebyl nucen zlomit jedno křehké dívčí srdce. Se Sasukem bylo hned vše v pořádku.

„Tak jaké bylo vysvědčení?“ zajímal se Sasuke a pronikavě na něj hleděl.

„Hmm… fajn.“ Zazubil se Naruto, „co tvoje? Měl jsi samý ne?“

„Dvě dvojky.“ Pokrčil rameny Sasuke, „biologie a chemie.“

„Já jsem se zlepšil hned v šesti předmětech.“ Musel se mu pochlubit Naruto rozverně a dodal vážněji: „A vlastně je to i tvoje zásluha. Hlavně v matice.“

„Šest předmětů jsi vytáhl jo? No vidíš, šikula. Tak zavři oči.“ Pravil klidně Sasuke.

„Cože?“ podivil se Naruto.

„Zavři oči, Naruto. Jenom na chvilku.“ Zopakoval druhý chlapec a trošku se pousmál. Naruto si ho napůl nedůvěřivě změřil pohledem:

„Mám se bát?“

„Přijde na to.“ Pokrčil rameny Sasuke a jeho úsměv se rozšířil, „ne, nemusíš. Nic ti neudělám.“ Naruto nejdřív malinko přimhouřil oči, ale pak je zavřel. Cítil, jak mu Sasuke obrací ruku dlaní vzhůru a pak do ní pokládá něco placatého a těžkého. Otevřel oči a s překvapením hleděl na velkou drahou čokoládu s přilepenou dárkovou mašlí.