Kapitola 25

9. květen
Jarní paprsky se nezbedně snažily dostat skrze závěsy do potemnělého pokoje, kde se pod dekou k sobě choulila dvě těla. Blonďáček mněl hlavu opřenou o paži černovláska a klidě, pravidelně oddechoval. Chlapec s onyxovýma očima toho druhého hladově pozoroval. Sledoval blonďáčkovi lehce kmitající oční víčka orámovaná tmavými pírky, rozkvetlou růži na tváři, bezchybně vykrojené rty a jemné rysy brady. Sasuke miloval pohled na spícího Naruta, proto nesouhlasně zavrněl, když se Naruto začal probouzet. Na svět tak, ale vykoukla jeho blankytně modrá kukadla. Sasuke tiše vydechl a než se Naruto nadál, vtiskl mu do vlasů polibek.
„Dobré ráno, spáči.“ Pousmál se a pohladil blonďáčka po tváři. Ten zavrněl a protáhl se jako kočka. Sasuke sledoval jeho napínající se svaly a měl chuť ho znovu svalit pod sebe a vzít si jeho božské tělo.
„Uhm.. Tobě taky.“ Odvětil po chvíli Naruto a promnul si rozespalé oči.
„Kolik je hodin?“ Optal se a mžoural po pokoji. Všude na zemi se válelo oblečení. To, co započali v knihovně, se ještě několikrát opakovalo potom, co se vrátili do bytu.
„Bude něco kolem sedmé..“
„A proč vstávám tak brzo?!“ Zaúpěl Naruto a zachumlal se zpátky do vyhřáté deky.
„Nebude to proto, že musíš do školy?“ Nadhodil Sasuke a začal vylézat z postele.
„Dneska mi je nějak divně mami, budeš mi muset napsat omluvenku.“ Špitl Naruto a Sasuke se vzápětí rozesmál.
„To asi nevyjde, ale když vylezeš, slíbím ti společnou sprchu…“ Sasuke věděl, co na Naruta platí. Hned jak to dořekl, rozešel se do koupelny a než se nadál Naruto stál za ním a sundával si tričko.
„Ale, ale…“ Sasuke se zasmál a svlékl si tričko. Naruto se na něj dotčeně podíval. To, ale netušil, co si Sasuke přichystal jako omluvu. Popošel blíž k blonďáčkovi a klekl si. Dlaněmi mu přejel přes pevné bříško až k lemu trenek, za které zahákl prsty a pomalu mu je stáhl.
„Sasu?“ Zajíkl se blonďáček, když se Sasukeho tvář ocitla přímo před jeho rozkrokem.
„Hnm…“ Sykl Sasuke a chytl jeho úd do pravačky. Několikrát ho promnul v dlani a hned na to se k němu přisál rty. Jazykem laskal štěrbinku na tvrdnoucí špičce. Prsty druhé ruky hnětl varlata. Jemně si pohrával s každičkou součástkou jeho kamarádíčka. Lízal ho po celé délce, jemně kousal, sál, hnětl, až do chvíle kdy jeho ústa zaplavila vlažná tekutina. Naruto se sotva držel na nohách, tlumeně sténal a snažil se ovládat. Měl co dělat, aby Sasukeho nechytl za temně černé vlasy a nezačal si udávat své tempo. Sasuke se s tichým výdechem odtáhl od Naruta a špičkou jazyka olízl zbytek spermatu, co mu zůstal v koutku. Naruto se nezmohl na slovo a Sasuke také neměl co říct. Mlčky ho líbl na rty a zatáhl do sprchy.
…………..
„Jdete pozdě chlapci, za to zůstanete po škole!“ Hrozil Kakashi, který stál před dveřmi do třídy, kde se měli Sasuke a Naruto opět angažovat.
„Jasně, jasně sensei!“ Zaúpěl Naruto a vřítil se v závěsu se Sasukem do třídy plné dětí. Ty okamžitě obrátily svůj pohled na ně a nadšeně se začaly usmívat.
„Ale že vám to dneska trvalo.“ Zasmál se Iruka a podíval se zpět na děti.
„Potom co vám tady chlapci vysvětlí ještě něco o tom, jak se používá čakra, budete trénovat házení kunaí, tak se hlavně chovejte slušně!“ Napomenul je Iruka a přešel k Sasukemu a Narutovi.
„A vy dva.. Jestli takhle plánujete pokračovat v úklidu knihovny, strávíte tam půlku života..“ Pověděl tiše, tak aby to slyšeli jen ti, co měli.
„No to.. Heh…“ Naruto sebou nervózně cukl, ale Sasukeho pohled přesvědčil Iruku v tom, že se té uklizené bibliotéky opravdu dočká.
„Tak se do toho dáme!“ Zavelel Sasuke, když Iruka zmizel za dveřmi. Nejspíš šel opět trávit čas s neuvěřitelně důležitým tlacháním s Kakashim.
…………..
Místnost provoněná knihami a inkoustem. Stovky knih, tisíce popsaných listů, miliony černě vyražených písmen. Sasuke unaveně hleděl na název knihy a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kam jí vlastně zařadit. Jen další z těch rádoby poučných.
„Nemohli bychom už jít?“ Zaúpěl Naruto a sklouznul na židli v rohu knihovny.
„Když nedoděláme aspoň tuhle část, Iruka zase bude peskovat. A bůh ví, jestli pak nebude vyzvídat, co tu provádíme…“ Odvětil Sasuke a oči upřel na horu knížek, kterou měl v plánu ještě roztřídit.
„Fajn, tak pokračuj…“ Zívl Naruto a položil si hlavu na desku stolu. Znaveně vydechl a zavřel oči. Netrvalo dlouho a usnul. Sasuke mezitím dál třídil knihy až do chvíle, než narazil na jednu, která mu přišla povědomá. Kniha vázaná v hnědé kůži. Zlatavý nápis, oprýskané desky, pár listů přehnutých. Otevřel ji a zahleděl se na text. Byla to tatáž kniha, co jako dítě dostal od Itachiho.
„To nemůže být pravda.“ Špitl tiše. Chvíli jí jen tak prolistovával, než se posadil na zem. Zády se opřel o dřevěný regál a začetl se. Jak to bylo možné, že úplně ta samá kniha je na tomhle místě? Nedávalo to sebemenší logiku. Sasuke si četl, dokud ho neprobral Narutův hlas.
„Sasu?“ Zívl blonďáček a promnul si očka. Mžoural po místnosti a hledal svého společníka.
„Hm?“ Zamrmlal Sasuke a postavil se na přesezené nohy. Zavrávoral a vzápětí se chytl police.
„Promiň…“ Špitl Naruto provinile a také se postavil.
„Měl si mě probudit…“ Dodal.
„Vypadal si roztomile… Byl si unavenej viď? Dneska si s těma prckama pořádně vyváděl.“ Zasmál se Sasuke a zaklapl knížku, kterou si doteď četl.
„Úplně jsem zapomněl jaké to s dětmi je…“ Zívl Naruto a popošel blíž k Sasukemu.
„Vždyť ty sám si jedno velké dítě.“ Zasmál se škodolibě Sasuke. V dalším momentě byl Narutem přimáčknut k regálu.
„Četl si něco zajímavého?“ Optal se blonďáček. Sasuke spíše čekal nějakou nadávku nebo výhružku, ale na to byl Naruto asi příliš unavený.
„Narazil jsem na jednu knížku… Víš… Já jí znám. Mám jí doma, tedy doma jako v mém světě. Dostal jsem jí k narozeninám od Itachiho. Moc tomu nerozumím, ale jsem si jistý, že to je ta samá…“ Špitl Sasuke a sklopil pohled ke knize. Naruto ho napodobil. Po chvíli ho chytil za zápěstí a i s knihou si jeho ruku přitáhl blíž.
„Ale jak je to možné, že je tady?“ Podivil se Naruto a přitom si prohlížel hnědou vazbu.
„Netuším…“ Odvětil klidně Sasuke.
„Myslíš, že by Irukovi vadilo, kdybych si jí na nějakou dobu půjčil?“ Optal se Sasuke. Naruto zavrtěl hlavou.
„Pochybuji, nejspíš ani netuší, že tu něco takového je…“
………….
„Na to jak odpoledne svítilo sluníčko je teď pěkná kosa…“ Zadrkotal zuby Naruto. Sasuke se pousmál a aniž by se na něj podíval, natáhl ruku a chytl jeho dlaň do své.
„Víš, že mi ta děcka budou docela chybět, až to celé skončí..“ Naruto se usmál a lehce Sasukemu dlaň stiskl. Ten jen mlčky přikývl.
Dva chlapci, ruku v ruce, spolu kráčeli potemnělou Konohou ke svému bytu. Lehce se k sobě tiskli, svojí lásku ukrývaje v neprostupné tmě. Vyhýbali se místům osvětleným pouličními lampami. Tiše sledovali lesknoucí se hvězdy na temné obloze, rýsující se srpek měsíce. Poslouchali své kroky dopadající na prochladlou zem a občasné zavití psů. Nikým nesledování si užívali své blízkosti. Toho blaženého pocitu, který zažívali, jen když mohli být spolu.