Kapitola 26

Svůj krok po chodbě trochu zrychlil. Cítil na každém milimetru svoji kůže, že je nervózní. Rychle zaklepal na dveře svého kamaráda a jen co otevřel, vhroutil se dovnitř, jako kdyby ho pronásledovala nějaká příšera. 

„Co tady děláš?“ pronesl nižší černovlasý muž a zamknul dveře pro jistotu, kdyby ta příšera přeci jen existovala. Voják si sednul na postel a zahleděl se do země. 

„Řekneš mi, proč jsem tak nervózní?“ rozcuchal si vlasy vzadu na hlavě. Přítel se usmál a sedl si oproti. 

„Vše proběhne jak má, není důvod k obavám.“ Šedovlasý zatřásl hlavou. 

„Co když nebudeme šťastní?“ Z koupelny vyšel třetí muž v červeném plášti a zapínal si kalhoty. 

„A doteď jsi byl?“  Přistoupil blíž a opřel se o stůl. 

„No vidíš, naplní ti život a nezapomínej na svoje dítě.“ Černovlasý souhlasně přikývnul a přisedl si. 

„Já ti půjdu za svědka,“ nabídl se a druhý muž se zasmál 

„A já při rozvodu.“ 

„Genesis, ty seš ale vůl,“ mávl rukou. 

„No co, žárlím,“ usmál se a chystal se k odchodu. 

„Jdu pomoct, vidíme se,“ kývl ještě jednou a zmizel. Šedovlasý se za ním otočil a přeložil si nohu přes nohu. 

„Jo bude to fajn, měl bych jít,“ lehce se usmál a mávnul na černovlasého. 

„Vše bude dobré…“ 

Elke se dívala na sebe v obrovském zrcadle. Měla na sobě ty nejhezčí šaty, jaké stvořila lidská ruka, bere si toho nejlepšího muže, jaký existuje a její svatba bude tou nejkrásnější v historii. Co by mohlo tenhle den pokazit? Snad nic. Elke se ještě jednou otočila a prohlédla si svoje černé vlasy nádherně propletené s úzkou šnůrou černých perliček. 

„Jste překrásná!“ nadšeně se ovívaly. Černovláska se na ne obavou v očích otočila: 

„Co když nebudeme šťastní?“ nazdvihla si vlečku, aby se nezatočila do metrů černé látky.  

„Hloupost!“ dodala jedna ze žen a všechny souhlasně zahučely. Rusovláska, kterou tak dobře znala, vystoupila z davu a opatrně ji pohladila po zádech: 

„Miluješ ho?“ Holka přikývla. 

„Ani nevíš jak..“ 

„Věr, že on tě taky, čekáš jeho dítě.“ Její dlaň ji obalila stáhnuté břicho.  Elke se nadechla a zahleděla se do stropu. Kdyby tohle všechno viděla její matka, přátelé, kolegové… Vše vyměnila za jednoho muže, který za to rozhodně stojí. To je její největší důkaz. 

„Jsem připravená!“ zahlásila s entuziasmem v hlase a ženy se natěšeně roztleskaly. Pět žen její popadlo vlečku a Elke byla připravená čelit svému osudu.  

Pomalu vešla do obrovského kostelního komplexu připojeného k budově. Židle byly zahalené do šedostříbrného brokátu a všude voněly čerstvě nařezané růže bíle a černé barvy.  Elke s úžasem kráčela po bílých lupenech a s každým jejím krokem blíž, zvedala z lavic víc a víc hostů. Zrak ji bloudil po celém prostoru, až ji zastal na tom nejpodstatnějším bodu. Při samotném oltáři stál on, ve své dlouhé černé uniformě, kterou nosil výjimečně, s řadou vyznamenání, u pasu s kratší černou katanou. Jen co jí uviděl, zastavil se mu dech no jen na chvíli. Ano, dělá správnou věc. Pohled na její nekonečnou krásu ho přesvědčil a zbavil veškerých obav. Nadechl se a vystřel se rovněji. Jeho vlasy zazářily stříbrným odleskem ze světla, které se lámalo v okenních tabulích a dopadalo ve všech odstínech. Elke lehce stiskla malou kulatou kytici silněji a nabrala veškeré síly. Její kroky ji přinesli až k němu a on jí s láskou lehounce nadzvedl závoj lehký jako pavučinka. Pohlédl na její, do růžova rozpálené tvářičky na bílé pleti a usmál se. Elke nesměle zvedla zrak k jeho azurovým očím a opětovala úsměv. K oltáři přistoupil jeho dobrý kamarád s knihou v ruce a všichni hosté vstali. Voják se nahnul k oddávajícímu muži a šeptl:  

„Genesisi, nezkaž to“