Kapitola 27

„Ale jak bych mohl, drahý příteli“ usmál se a naznačil gesto pro utišení hostů. Elke pomalu přestala vnímat, co se to děje. Obraz se jí rozlil do barevných šmouh a černovlásku napadlo, co se to kolem ní odehrává, zda je doopravdy těhotná a ta ruka kterou drží, zda je živá a reální. Stiskla mu ruku a on jí odpověděl pohlazení po dlani. Hluk lidí a lahodná hudba varhan dotvořila dokonalou směs mixu emocí. Minuta nebo hodina? Najednou ztratila pojem o čase a myslela jen na svoji matku a kamarády. Její myšlenky protnula hlasitá a dunivá odpověď jejího manžela: 

„Ano!“ Elke po něm hodila děsivý pohled, zda to co dělají je správné a myslela na zaječí úmysly. Ještě je čas! Genesis se po odpovědi svého přítele vrátil k ženskému partu, jedním okem zaregistroval její nervozitu a nohu, která se jaksi vytáčí do strany. 

„Ehm.. a to vše, berete si tady přítomného Seph..“ nestačil dopovědět a Elke se vytrhla zpod jeho ruky. Voják jako kdyby to tušil, podložil ji nohu a místo pádu ji zachytily jeho silné paže které ji držely pevně takže neměla možnost útěku. Příležitostný kněz si vydechnul a sním celá sála. 

„Takže?“ zopakoval otázku. Elke kápla kapka potu z čela a nervózně se rozhlédla. Všechny oči se upíraly na ní a stejně tak jeho, krásný kočičí pohledi. Odmyslela si všechny ty lidi a pohlédla mu do tváře. Jeho milující pohled, který se v sekundě mohl změnit na plný zla. Jeho bledá plet a na ní usmívající se rty šedé barvy, které taky věděli říct děsivá slova. Ty veliké paže, které ji drželi s láskou, no zabily už tolik lidí. A její dítě.. Černovláska se uklidnila a otočila hlavu k oltáři. 

„Ano, beru“ Místností se rozlehl hlasitý potlesk a pískot, voják ji postavil na zem a zajel rukou pod její vlasy. Políbil ji, až ucítila jeho jazyk v puse a pohladila ho po ruce na své tváři. Oddávající pronesl ještě jednu, bezvýznamnou větu, která utkvěla jen v její v paměti: 

„Odteď jste muž a žena.“ Elke zavřela na chviličku oči, aby se ji ten okamžik vryl do paměti. Její manžel. Muž odtáhl svoji tvář a ještě ji políbil čelo. Za neuvěřitelného hluku a jásotu  ji přenesl úzkou uličkou mezi hosty, kteří na ne házeli lupeny růží. Voják ji naložil do velkého černého auta, a celá svatba se pomalu přesouvala spět do firemní budovy. Dolní a taky vrchní patro bylo pokryto stoly, květy, kopou jídla a flašek. Hosté to stihli dřív, mladomanželé ještě seděli v aute a Elke váhala, zda se připojí. Seděla mu na kolenou a cítila se trochu hloupě. 

„Proč jsi chtěla utéct?“ odhrnul ji pramen vlasů z očí. Elke ho objala kolem ramen a lehla si na něj. 

„Já ani nevím… ty hormony“ zavřela oči. 

„Vše svaluješ na hormony“ 

„Byl si někdy těhotný?“ zaskočila ho a místo odpovědi ji vtiskl polibek. 

„Nebruč už tolik. Deme?“ naznačil, že by bylo hezké se tam aspoň ukázat.  

„Počkej“ odtáhla se a její ton hlasu se změnil. Byl tišší a sladký jako med. 

„Teď jsi můj manžel..“  Voják z ní nespouštěl oči: 

„Ano sem, moje paní“  Chvíli na sebe hleděli a on ji hladil po zádech.

„Tak pojd,at je nenecháme čekat“ Elke otevřela dveře auta a pomalu stoupala k jásající budově plné smíchu a oslav. Tohle je můj den.