Kapitola 28

Po snídani se celá čtveřice včetně psů zašla na hodinku vykoupat, protože sluníčko už poránu pražilo jako zblázněné. Potom se Naruto se Sasukem rozhodli, že si zahrají volejbal na pískovém hřišti, které patřilo kempu.

„Doufám, že v tom nejsi tak dobrej jako v basketu.“ Prohodil Naruto a postavil se na jednu polovinu hřiště.

„To fakt ne. Vlastně jsme ve třídě volejbal ani moc nehráli, jenom když jsme měli tělák s holkama.“ Zavrtěl hlavou Sasuke. Začala hra. Brzy však chlapci zjistili, že hrát jeden na jednoho na velkém hřišti, je ryze nepraktické. Ne teda že by se nebavili. Ale hodně se naběhali a málokdy se jim podařilo udržet míč ve vzduchu déle než minutu.

„Uff… to je na nic tohle.“ Usoudil asi hodinu poté Naruto a setřel si z čela pot.

„To jo, chtělo by to někoho do party.“ Souhlasil Sasuke a bradou ukázal ke skupince holek, které stály na okraji vedlejšího nohejbalového hřiště, velice nápadně na nich visely očima a chichotaly se jedna přes druhou.

„Tak na to zapomeň.“ Zavrčel Naruto podrážděně, jelikož neměl pochyby o tom, kdo z nich dvou byl objektem jejich zájmu. Sasuke na něj pobaveně pohlédl:

„Ty máš něco proti dámské společnosti?“.

„Ne, ale když ta společnost mimo holky zahrnuje i tebe, tak jo.“ pohodil Naruto hlavou.

„Pročpak?“ zajímalo černovlasého chlapce, odvrátil pozornost od dívek a věnoval ji blonďákovi.

„Se na ně podívej. Každá by si tě nejradši zabalila do kufru a odvezla s sebou.“ Prskl Naruto a zamračeně hodil pohledem po celkem hezkých děvčatech.

„Ty žárlíš!“ obvinil ho Sasuke a ústa se mu roztáhla v širokém úsměvu.

„Na tebe jo? Pch.“ Odfrkl Naruto a protočil oči v sloup.

„Ne na mě, ale na ně.“ Upřesnil to Sasuke a vědoucně se na Naruta zazubil. Blonďák zalapal po dechu a neměl co na to honem říct. Taky ho rozčiloval ten Sasukeho svatouškovský výraz a v duchu nadával sám sobě, že se dostal do téhle situace. Nakonec jen pokrčil rameny a vydal se z hřiště pryč, na opačnou stranu než stály dívky. Po pár metrech ho ale Sasuke dohnal. „Počkej Naruto, nemyslel jsem to zle. Nestojím o ty holky. Náhodou, já to beru jako lichotku, že na ně žárlíš.“ Řekl klidně a položil mu ruku na rameno.

„No jo, dokonalý Sasuke Uchiha si zase dokázal, že na to má.“ Zabručel Naruto otráveně.

„Nech toho, víš dobře, že tak to není.“ Zamračil se Sasuke. Za řeči došli do lesa, kde na ně skrz plachtovinu, která kryla volejbalové hřiště z jedné strany, aby míče nepadaly daleko od hranic, nebylo vidět.

„Ne? Seš si jistej, že si nechceš třeba některou vypůjčit, trochu si s ní pohrát a zase ji vrátit?“ zeptal se ironicky Naruto. Sám nevěděl, proč tohle říká, netušil, odkud se vzal ten vztek, že Sasuke uvažoval o seznámení s novými děvčaty.

„Jo, jsem si jistej, že nechci.“ Potvrdil to černovlasý mladík a se staženým obočím hleděl na Naruta, který se zastavil, takže teď stáli proti sobě, „chceš se hádat?“.

„Ne.“ vydechl Naruto. Bojovnost ho pomalu opouštěla. Neměl žádné právo žárlit. Sasuke mu nepatřil, neměl by mu přikazovat, co má dělat a co ne.

„Tak o co ti jde?“ zajímalo Sasukeho.

„Já nevím. Promiň Sasuke.“ Sklopil Naruto oči, „nevím, co to do mě vjelo. Asi jsem nechtěl, abys zbytek času v kempu strávil s nimi. Jo, já vím, je to vážně na hlavu. Já jen… jen jsem nechtěl… nechtěl jsem tu pak být… no… sám víš?“. Narutovi se trochu zadrhával hlas, skoro ani nevěděl, co vlastně říká a zarytě se díval na zelený mech pod jejich nohama. Trhl sebou a překvapeně zamrkal, když si ho Sasuke přitáhl k sobě a objal ho. Najednou měl bradu na Sasukeho rameni a cítil, jak ho objímají paže druhého chlapce. Málem mu to vehnalo slzy do očí a pevně mu ten stisk opětoval. Zaplavila ho Sasukeho vůně a pocit štěstí, který si s ní spojoval. Uklidňovalo ho to. Navíc, cítit Sasukeho tělo na svém těle nebylo také vůbec k zahození.

„Naruto…“ zašeptal Sasuke, „já bych tě nenechal samotného. Nikdy.“.

„Sli-slibuješ?“ zajíkl se blonďák a roztřeseně se nadechl. Byl si vědom toho, že loudit z někoho sliby je dost dětinské, ale nemohl si pomoct.

„Jo.“ odvětil Sasuke, „jo, slibuju.“. Trochu od sebe Naruta odtáhl a zadíval se mu do očí. Blonďák v černých studánkách vyčetl upřímnost. Dostal hroznou chuť Sasukeho políbit, napůl z vděčnosti, napůl… napůl proto, že to byl prostě Sasuke. Přiblížil k němu trochu obličej a sklouzl na okamžik pohledem na jeho rty. Tak rád by je ochutnal… Přemítal, jestli bude mít Sasuke něco proti… dovolí mu to? Dlaně černovlasého chlapce pořád ještě svíraly Naruta pod rameny, teď ale sjely níž a pevněji ho sevřely kolem pasu. Naruto měl pocit, že asi z té touhy zešílí a opět o něco přiblížil jejich tváře. Cítil, jak mu zrychleně tluče srdce a chtěl se přesvědčit, jestli je na tom Sasuke stejně. Pomalu přemístil svojí dlaň na levou stranu Sasukeho hrudníku a spokojeně vnímal zběsilé údery Sasukeho srdce. Tohle erotické napětí mezi nimi bylo tak silné a přesto tak křehké a Naruto věděl, že sebemenší chybný krok může všechno pokazit. Proto vzdálenost mezi jejich rty překonával pomalu, milimetr po milimetru a nepřerušoval jejich oční kontakt. Zdálo se, že Sasuke také touží po polibku, protože v jednu chvíli se i on trošku pohnul vstříc Narutovi. Blonďák měl pocit, že mu asi srdce prorazí v hrudi díru, tak prudce teď tlouklo. Už zbývalo jen pár centimetrů. Černovlasý chlapec nasucho polkl. Naruto cítil ve tváři jeho horký dech a teplý stisk jeho dlaní na svých bocích. A pak… pak Narutovy rty jemně zavadily o ty Sasukeho. Byl to tak letmý tak nepatrný dotyk, sotva se o sebe otřely, než Sasuke ucuknul, jakoby se spálil. Sklopil své onyxové oči a rozpačitě pustil Naruta. V tom se zrovna mísil silný pocit štěstí a zároveň zklamání. Nemohl uvěřit, že se doopravdy málem políbili! Ale to s tím cuknutím nemohl Sasuke počkat aspoň chvíli?! Nicméně se nezlobil, na to byl příliš šťastný. Stále cítil ten lehoučký dotek a nevěřícně si olízl rty. Trochu si musel odkašlat, aby si byl jistý tím, že mu nezakolísá hlas.

„Ehm… asi bysme se měli vrátit, Kakashi a Iruka se určitě diví, kde jsme…“ zamumlal a snažil se uklidnit ten šimravý pocit lítajících motýlů v břiše.

„Jo… to asi jo.“ hlesl Sasuke a nejistě zašilhal po Narutovi.

„Tak se netvař jako by tě někdo přistih při sledování péčka a pojď.“ Zasmál se Naruto, náhle veselý a rozjásaný, energicky praštil Sasukeho do ramene a vykročil směrem ke stanům.

„Copak copak? Vy už snad nemůžete?“ podivil se Kakashi, když se ohlédl na dva funící chlapce, kteří z posledních sil šlapali do pedálů. Ani jeden z nich neměl dost síly na to, aby mu odpověděl.

„Kakashi, tak na chvilku zastavíme. Ať nedostanou chudáci infarkt.“ Navrhl Iruka, který s Kakashim bez námahy držel krok.

„Tak fajn, pauza pánové.“ Souhlasil Kakashi a zabrzdil. Nacházeli se právě na jedné z lesních cest, kde naštěstí nepražilo tolik letní slunce. Naruto a Sasuke měli co dělat, aby se doplazili na kraj lesa, kde se okamžitě zhroutili do měkkého mechu. „Snad vás nebolí nohy?“ popichoval je Kakashi, který s Irukou jejich počínání pobaveně sledoval, „koukám, že náš nápad vyrazit na kola asi moc neoceníte.“. Sasuke s námahou zvedl hlavu a ne zrovna přívětivě se na svého pěstouna podíval.

„Dokud to nebude mít vzadu motor, víckrát mě na kolo nedostanete.“ Zavrčel podrážděně.

„Já jsem úplně mrtvej!“ naříkal Naruto a ztěžka dýchal.

„Klid chlapci. Za chvíli budeme u Dračice.“ Uklidňoval je Iruka a hodil jim lahev s pitím, kterou Sasuke zachytil.

„Neříkali jste, že to není daleko?!“ stěžoval si blonďák a nebyl s to se ani napít z flašky, kterou mu Sasuke podával.

„Vždyť jsme zatím ujeli jen padesát kilometrů.“ Konstatoval to Kakashi a usmál se na Iruku, který mu také podal pití.

„Jenom!“ zhrozil se Sasuke, „a zpátky to bude dalších padesát!“.

„To asi jo no.“ Pokrčil rameny Iruka. Naruto hlasitě zasténal při představě takové cesty.

„Zabte mě někdo.“ Požádal a zíral na zelený baldachýn stromů nad sebou.

„Takovou dálku kvůli nějakýmu šutru! Ježkovy zraky, kdybych to byl býval věděl, tak bych byl nikdy nejel!“ zanotoval Sasuke pohřebním hlasem.

„Nepřeháněj. U Dračice se vám bude líbit.“ ujistil ho Kakashi, „poslyš, Iruko, myslíš, že tady budou růst houby?“.

„Noo… já nevím…“ zapřemítal Iruka a vyměnil si pohled s Kakashim, „třeba jo… chceš se podívat?“.

„Jasně, stejně, než se tady ty dvě lemry vzpamatujou, to bude věčnost. Tak jdeme?“ pohodil hlavou směrem do lesa na druhé straně silničky.

„Jo. Kluci, nikam se nezatoulejte, my budem brzo zpátky.“ Nabádal hochy ještě Iruka, než se připojil ke svému kolegovi a vydali se mezi stromy, sklopenými zraky pátraje po houbách.

„To určitě, houby na začátku léta!“ zavolal za nimi Sasuke přezíravě a poklepal si na čelo. Iruka a Kakashi na něj jen mávli a brzy se ztratili v houští. „Fakt chytráci. Zajímalo by mě, co chtějí najít, v tuhle dobu žádný houby nerostou a navíc je sucho.“ Mudroval černovlasý mladík, „hele, něco ti řeknu. Ty dva nám to normálně dělaj naschvál tohle. Jak to tak vidím, tak se zejtra nepohnu.“.

„To mi povídej.“ Zakňoural Naruto a natáhl se pro lahev, kterou se mu podařilo odšrouboval a hltavě se napil, „páni, kolik je vůbec hodin?“. Sasuke vytáhl z kapsy džínových sportovních kraťasů mobil.

„Půl čtvrtý. Už jsme na cestě dvě a půl hodiny…“ odtušil a setřel si z čela pot.

„Hrůza… nazpátek to bude trvat ještě dýl, protože já se necítím na to, že bych měl na to zatracený kolo brzo zase sednout. Dřív jak v sedm v kempu nebudeme.“ Uvažoval Naruto. Dlouhou chvíli jen tak polehávali v mlčení. Asi po deseti minutách se Sasuke natáhl pro něco v trávě před ním.

„Tyjo, nevěděl jsem, že už rostou borůvky.“ Okomentoval to a pohlédl na Naruta. „Otevři pusu.“ Pousmál se drobet. Naruto nejprve malinko zaváhal, ale pak se smíchem otevřel ústa. Sasuke mu do nich vložil tři temně modré kuličky lesních plodů, zbylé dvě si vzal sám. Borůvky byly ještě trochu kyselé, ale daly se jíst.

„Budu mít modrý zuby!“ protestoval Naruto pobaveně.

„Fialová je v módě, tak si nestěžuj.“ Mávl rukou Sasuke a položil se opět naznak do mechu. Ruce si složil pod hlavu a zahleděl se na letní sluníčko, které prosvítalo skrz koruny vysokých statných borovic. Okolní ticho narušoval jenom zpěv ptáků a vzdálené bubnování datla do kůry stromu. Vzduch tu byl nádherně průzračně čistý, vonící hlínou a lesem. Naruto omámeně vnímal tu krásu a do duše se mu pomalu vkrádal poklid a mír. Vše bylo tak jednoduché… tady, na tomhle odlehlém místě panenské přírody, se Sasukem Uchihou po boku. Nemluvili, jen si mlčky vychutnávali to nádherné rozjímání a bylo jim lehko u srdce. Naruto si lehl vedle Sasukeho tak těsně, že se dotýkali. Sasuke se samozřejmě mohl velice snadno odtáhnout, to však černovlasý chlapec neudělal a po chvíli dokonce zavadil svými prsty o ty Narutovy. Blonďák vyhledal jeho ruku a pak ji stiskl ve své dlani. Sasuke otočil hlavu tak, aby na Naruta viděl a pousmál se. Ani jeden z nich nechtěl rušit tu kouzelnou chvíli něčím tak přízemním, jako bylo třeba mluvení, proto setrvávali mlčky a jen si tiše hleděli do očí. Kdyby je v té chvíli někdo viděl, muselo by to působit tak směšně zaláskovaně, ale jim to v té chvíli přišlo jako jediné rozumné využití doby, než se vrátí Kakashi s Irukou. Už si trochu odpočinuli a původní bolest svalů a únava přece jen polevily. Kdo ví, jak dlouho takhle leželi. Možná to byly jenom tři minuty, možná deset, možná dvacet… čas pro ně mnoho neznamenal. Po nějakém čase uslyšeli vzdálený šramot, který jim prozrazoval, že jejich soukromí skončilo. Pravděpodobně se vraceli jejich pěstouni. Sasuke si povzdechl, jemně vyprostil svou ruku z Narutova sevření a vytáhl se do sedu. Naruto ho následoval a oba sledovali, jak se k nim blíží dva muži, jeden stříbrovlasý, druhý s hnědými vlasy, svázanými do culíku. „Koukám, že toho hodně nesete. Plnou náruč co?“ ušklíbl se Sasuke a hodil významným pohledem po blonďákovi, kterým naznačoval: „Neříkal jsem to?“. Narutovi pobaveně zacukalo v koutcích.

„No jo, houby, jak se zdá, ještě nerostou.“ Sdělil jim Iruka úplnou novinku a váhavě se zazubil na Kakashiho.

„Tak pánové, pokračujem ne?“ nadhodil Kakashi a nasedl na kolo.

„Nééé…“ zakvílel Naruto a zaklonil hlavu v zoufalém gestu.

„Tak šup, pohyb, pohyb, ať se dostanem zpátky ještě před půlnocí.“ Pobízel je muž s jizvou přes oko. Sasuke a Naruto se na sebe ještě jednou zmučeně podívali, než se opět chopili svých jízdních kol.