Kapitola 29

Čtyři kolaři se vrátili ze svého výletu až v osm hodin večer. Ti mladší dva z nich byli natolik unavení, že se sotva dovlekli do umývárny si vyčistit zuby, než okamžitě ulehli. Na ty starší dva zbyly úkoly jako vrátit vypůjčená kola a vyzvednout od vedoucího kempu jejich psy, které jim slíbil pohlídat u sebe na dvorku, kde se, podle vyprávění, spřátelili s hostinského dalmatinem. Na rozdíl od svých chráněnců je stokilometrová cesta na kolech nezdolala, a tak se ještě posadili v hospodě na půllitr piva.

Ráno poté se z fialového stanu ozývaly naříkající hlasy dvou chlapců.

„Ježiš, mě všechno bolí!“ stěžoval si černovlásek a opatrně se soukal ze spacáku.

„A co teprve mě? Jau jau jau… to je strašný…!“ zakňučel Naruto a sotva se vyškrábal do sedu.

„Já nevím jak ty, ale mě dneska ty dva sportovci nikam nedostanou. Mám v plánu se celej den ani nehnout.“ Bručel Sasuke a zkusil se trochu protáhnout, přičemž se bolestně zašklebil, jak namožené svaly naléhavě zaprotestovaly.

„Jsem s tebou.“ Souhlasil Naruto a stejně jako černovlásek vyhrabal ze svého batohu kartáček na zuby a nějaké další hygienické potřeby.

„Áa… tak mladí cyklisté se nám už probudili.“ Zavtipkoval Kakashi, když se oba chlapci objevili před stanem. „Jakpak bolí svaly?“

„Skoro se nemůžem hejbat, díky za optání.“ Zavrčel Sasuke a sklonil se, aby se trochu pomazlil s Isis, která se k němu lichotně lísala, zatímco Bret seděl Irukovi u nohou.

„Takže s náma dneska nepojedete na kole do–“ načal Kakashi, ale přerušilo ho dvojí rázné „Ne!“. Kakashi se pobaveně zašklebil na Iruku.

„Pojďte se nasnídat kluci.“ Pobídl je hnědovlasý muž a ukázal na stoleček, obložený rohlíky, chleby a mazacími sýry.

„Jo, za chvilku, jenom ze sebe trochu uděláme lidi.“ Ujistil ho Naruto a vydali se se Sasukem do umývárny. Po krátké ranní hygieně do sebe dostali nějakou snídani a přestože byl krásný letní den, kdy sluníčko opět hřálo, zalezli zpátky do stanu. Psi je věrně doprovázeli a navzdory předsevzetí, že je budou pouštět pouze do stanové předsíně, nechali je dneska vlézt až k nim, do té obytnější části stanu. Isis se natáhla do lehu vedle Sasukeho, který ji začal automaticky hladit, zatímco Bret si dřepnul u Naruta, jež ho zamyšleně podrbal na hlavě. „Co budem dělat?“ zeptal se černovlasého.

„Nevím. Něco nenamáhavýho.“ Zívl Sasuke. „Můžem si třeba zahrát karty.“

„Tak fajn.“ Souhlasil Naruto.

Tato zábava jim vydržela asi půldruhé hodiny a hry se střídaly. Buď to bylo klasické prší, přebíjená, citoslovce nebo zelená louka. Také výhry se dost střídaly, Naruto měl obzvlášť štěstí v zelené louce. Kolem desáté k nim do stanu strčil hlavu Kakashi:

„Co děláte?“

„Odpočíváme.“ Zněla upřímná odpověď.

„No fajn… tak se s náma aspoň můžete jít vykoupat ne? Co hodláte dělat?“ zeptal se Kakashi a přejel pohledem po obou chlapcích, natažených na nafukovacích matračkách.

„Odpočívat.“ Odpověděli mu opět dvojhlasně. Kakashi protočil oči v sloup a informoval je:

„No dobře, tak my jdeme s Irukou k vodě. Do oběda budeme zpátky.“

Středa byla skutečně pro oba hochy relaxačním dnem. Namožené svaly jim nedovolovaly věnovat se nějaké aktivnější činnosti, takže celý čas strávili buď ve stanu poleháváním a povídáním nebo před stanem čtením či hraním si s psy. Iruka a Kakashi se jim smáli, ale když viděli, že s nimi dneska nehnou, nechali je tedy být a sami se zabavili – hráli nohejbal a odpoledne opět vyrazili na kolo. Večer, kolem deváté hodiny, byli už oba chlapci opět ve stanu. Sasuke si psal SMSky se svými kamarády, kteří ho textovkami vlastně zásobili už od začátku jejich pobytu v kempu.

„Mám tě pozdravovat od Juuga a Suigetsa.“ Oznámil Narutovi přes rameno.

„Jéé… to jsou hodní. Taky je pozdravuj.“ Usmál se Naruto. Musel uznat, že ho ti dva mile překvapili.

„Juugo píše, že teď byli v zoo.“ Utrousil jakoby mimoděk Sasuke a začal naťukávat odpověď.

„V zoo už jsem nebyl, ani nepamatuju. Nepůjdeme taky někdy?“ navrhl blonďák s nadějí v hlase.

„No, to určitě. Ještě bys mě strčil do klece k nějakýmu šimpanzovi.“ Plácnul Uchiha v legraci.

„Ne, já bych ti to neudělal.“ Ujišťoval ho Naruto.

„Ne? Škoda, a já si zrovna říkal, že bys mohl.“ Prohodil Sasuke s úšklebkem.

„Proč bych tě měl…“ nepochopil to nejdřív Naruto, ale když viděl, jak se Sasuke směje, došel mu ten dvojmysl. „Jo takhle!“ Trochu se začervenal, ale neztratil balanc: „No, pokud chceš… ale chtělo by to něco rajcovního, nemáš třeba nějaký pouta, co Sasuke?“

„Jasně, támhle v tašce jich je plno, vyber si.“ Zažertoval černovlásek ve stejném duchu a vrátil se k psaní SMSky.

„Ok.“ Naruto si přitáhl Sasukeho batoh a začal se v něm přehrabovat, dokud nenašel malou krabičku s Uchihovými osobními věcmi. Věděl, že tam má mimo jiné i klíče a měl v plánu je vzít a říct něco jako že našel od těch pout jen klíčky, ale upoutal ho naněkolikrát přeložený papírek. Jeho ohmataný zjev působil dojmem, že ho Sasuke často bral do ruky. Říkal si, jestli to není nějaká fotka, docela ho zajímalo, kdo je na ní asi vyfocený, ale když papírek rozbalil, rýsovala se na něm Sasukeho tenkým úhledným písmem básnička:

Zemři ve věčném utrpení,
Plamenech všech pekelných,
Ať spása pro tebe tu není,
V mukách hrozných, nezměrných.

Na nekonečné pouti duší,
Nenalezneš nikdy klid.
Ať k prosbám tvým jsou hluší,
Zatracen ty musíš být!

Vlastní krví sepisovat,
Kroniku svých zločinů,
Bolestní jen překypovat,
Zavraždil jsi rodinu!

Nenávistí sžírán k tobě,

Nemohu v klidu usínat,

Ať nenalezneš pokoj v hrobě,

Budu tě věčně proklínat.

Ten text mu vyrazil dech. Nejen svým obsahem, ale především ledovou nenávistí, která z něj čišela.

„Sasuke,“ řekl pomalu, „co je tohle?“ Černovlasý chlapec odlepil pohled od displeje mobilu a zrak mu padl na neveliký list, který držel Naruto v ruce a v tu chvíli se mu oči zúžily.

„Dej to sem!“ vyštěkl a jedním pohybem vyškubl Narutovi básničku z prstů a vztekle si ji nacpal do kapsy džínových kraťasů. Atmosféra ve stanu jakoby se rázem ochladila na úroveň severního pólu. Naruto nechápavě zíral do těch náhle nepřátelských a studených černých očí, které tak miloval.

„Komu je ten text určený?“ zeptal se tiše.

„Na tom nezáleží!“ zavrčel Sasuke a zamračil se. Naruto přímo cítil tu chladnou zlobu, která z něj sálala, ale měl dojem, že začínal něco chápat.

„Mě na tom záleží.“ Opáčil stále tak tlumeně. „Komu´s ji psal? A co ti ten někdo udělal?“

„To je moje věc.“ Zasyčel Uchiha. „Varuju tě, nesnaž se to zjistit!“

„Ale já to chci vědět. Sasuke… má to co dělat s tvojí pravou rodinou?“ otázal se Naruto. Sasuke se náhle zvedl. Narutovi se na chvilku zdálo, že se ho chystá uhodit, ale pak Uchiha beze slova vyběhl ze stanu do snášejícího se soumraku.

Sasuke se nevrátil do půlnoci a nevrátil se ani do půl druhé v noci, kdy Naruto vzdal své čekání na něj a přemohl ho spánek. A když se blonďák ráno probudil, zjistil, že je opět ve stanu sám. Nejdřív se trochu zděsil myšlenky, že Sasuke ve stanu vůbec nespal, ale potom zaslechl jeho tlumený hlas za stanovou celtou, společně s hlasy Kakashiho a Iruky. Podíval se na mobil. Bylo čtvrt na devět, nespal tedy o moc déle než obyčejně. Sasuke si musel přivstat. Naruto nepochyboval, že se na něj Uchiha zlobí. Teď litoval svého dožadování se vysvětlení té záhadné nenávistné básničky. Hrozně ho zajímalo tajemství Sasukeho minulosti, protože si byl jistý (a Juugo mu to koneckonců víceméně potvrdil), že to má velký vliv na Sasukeho chování a vztah k lidem. Dalším důvodem bylo, že nesnášel všechno, co Sasukemu ubližovalo. A věděl, že nějaký stín minulosti ho dodnes zraňuje a chtěl mu strašně moc pomoct, ale nemohl, když nevěděl, o co jde. Byl si jistý, že by čermovlasému prospělo, kdyby se s tím někomu svěřil, ale na druhou stranu… vypadalo to, že Sasuke o tom nechce mluvit. Bylo mu to nepříjemné, trápilo ho to. A já ho zraňuju taky, když ho do toho nutím, napadlo Naruta v duchu. Útroby mu sevřel skličující pocit. Nechtěl Sasukemu ubližovat, naopak, přál si, aby byl šťastný. Už nikdy mu neublíží! Naruto se vnitřně rozhodl. Už nikdy nebude Sasukeho nutit do něčeho, co mu bude proti srsti. Udělá všechno pro to, aby ho nikdy nemusel vidět smutného nebo nešťastného.Teprve poté, co si tohle ujasnil, Naruto vstal, převlékl se a s kartáčkem na zuby vyšel ze stanu. Cestou se mu podařilo vytvořit na tváři celkem zdařilý úsměv.

„Nazdárek!“ pozdravil vesele osazenstvo venku. Iruka seděl na sedátku u stolku, ukusoval chleba s paštikou a čas od času hodil nějaké sousto Bretovi nebo Isis. Kakashi štrachal opodál v autě a odněkud z kufru se mu podařilo vytáhnout něco, co vypadalo jako rybářské pruty. Sasuke seděl naproti Irukovi, upíjel z hrnku čaj a četl si v knize.

„Ahoj Naruto.“ Usmál se Iruka. „Vyspal ses dobře?“

„Fajn.“ Odvětil Naruto a snažil se zachytit Sasukeho pohled.

„Čau.“ Oplatil mu pozdrav černovlásek, aniž by zvedl oči od stránek. Byl zcela určitě naštvaný a Narutovi okamžitě spadl do žaludku obrovský kámen, když se vydal sám do umývárny. Po obvyklé ranní hygieně se vrátil a usedl na židličku, kterou mezitím uvolnil Iruka. Ten teď sypal granule do psích misek. Naruto si vzal rohlík, nedbale na něj naplácal nějaké máslo, ale zrakem přitom hypnotizoval černovlasého chlapce před sebou. Jídlo pro něj nemělo žádnou chuť a po chvíli konečně vzdal i to civění na Sasukeho. Došlo mu, že se na něj Uchiha prostě nepodívá. Jak rád by teď vrátil čas a proklínal okamžik, kdy mu do rukou přišla ta zatracená básnička. Byla to všechno jeho chyba, kdyby jen včera večer držel zobák! Mám tu největší a nejužvaněnější klapačku na světě, uvažoval Naruto hořce. Když s námahou spolkl poslední sousto, složil Kakashi před jejich stanem rybářské náčiní.

„Nazdar Naruto, už jsi vzhůru?“ zeptal se na očividné.

„Hm…“ zamumlal blonďák a pohodil hlavou k prutům: „Vy budete rybařit?“

„Zkusíme to, no,“ zahlaholil sebevědomě Kakashi, „při troše štěstí chytíme nějakou večeři.“

„Myslel jsem, že na rybaření musíte mít nějakou licenci.“ Promluvil Sasuke a otočil se zašustěním list.

„No…“ zrozpačitěl Kakashi.

„No?“ chytl ho pobaveně za slovo Naruto. Iruka přispěchal Kakashimu na pomoc:

„Víš… vlastně, kdyby sis pečlivě prostudoval zákon… ehm… přišel bys na to, že vlastně… není… úplně ilegální rybařit, když… totiž ve výjimečných případech… no…“

„Je mi to jasný.“ Zašklebil se Naruto. Kakashi pohlédl na hodinky na svém zápěstí.

„Je tři čtvrtě na devět. Chcete se jít v devět vykoupat?“ nadhodil poté.

„Jo, já bych šel.“ Souhlasil Naruto a nejistě pohlédl na Sasukeho.

„Klidně.“ Usoudil Uchiha, zaklapl knihu a vstal. Ani tentokrát se na blonďáka nepodíval a zalezl se do stanu převléct. Naruto si povzdechl a dopíjel čaj. Ignoroval přitom tázavé Irukovy i Kakashiho výrazy.

Něco po deváté vyrazili i se psy k vodě. Naruto do ní jako obvykle skočil po hlavě, ostatní byli uvážlivější. Asi po půl hodině se vrátili na písek, nachytat trochu bronzu. „Slyšel jsem, že na vodě to prý líp opaluje. Jdu to zkusit.“ Oznámil Sasuke a vzal si nafouknuté lehátko, které tentokrát vzali s sebou. Tiše odplaval daleko od břehu a tam se na něj položil. Naruto ho celou dobu sledoval pohledem.

„Vy jste si něco udělali?“ zajímal se Iruka. Naruto k němu otočil hlavu.

„Proč myslíš?“ opáčil.

„Kouknu a vidím. Vůbec to není divné viď? Když jste poslední tři dny byli pořád zajedno a teď spolu ani nepromluvíte.“ Pokrčil rameny Iruka. Naruto opět vzdychl:

„Trochu. Je na mě naštvaný.“

„Záleží mu na tobě.“ Ozval se Kakashi vedle Iruky a s úšklebkem vyhledal očima blonďatého chlapce, „já ho znám Naruto, nějaký ten pátek už s ním žiju. Běž a vyříkej si to s ním. Neodmítne tě.“.

„Myslíš?“ zadoufal Naruto.

„To je tutovka.“ Ujistil ho Kakashi a posunkem ho poslal do vody. Naruto se tedy váhavě zvedl. Voda mu teď připadala studenější než prve, když se do ní ponořil. Plaval nehlučně, až k místu, kde Sasuke na lehátku vystavoval své štíhlé tělo slunci. Vypadalo to, že je v limbu, protože měl zavřené oči. Naruto začal šlapat vodu a nechal pár kapek studené vody ze své dlaně stéct Sasukemu na rozpálenou kůži na břiše. Černovlasý chlapec sebou prudce trhnul, až téměř spadl do vody.

„Co blbneš?!“ vyjekl, ale k Narutově úlevě v tom neznělo tolik vzteku, jak by byl očekával.

„Ty se mnou nemluvíš Sasuke?“ zeptal se Naruto, aniž by reagoval na předchozí otázku. Onyxové oči se mu zahleděly do obličeje.

„Proč si to myslíš?“ utrousil tiše Uchiha, ale uhnul pohledem.

„Takže se zlobíš. Koukni, Sasuke…“ Naruto si trochu odkašlal, bál se, že by ho zradil hlas. „Omlouvám se. Mrzí mě, co se stalo včera večer. Nechtěl jsem ti ublížit, doopravdy ne. Co se kdysi stalo, to je tvoje věc. Neměl jsem právo to z tebe páčit, je mi to líto. Už to neudělám, nebudu tě do ničeho nutit. Odpustíš mi?“ Nejistě se mu znovu podíval do očí a napjatě očekával svůj ortel. Sasukeho tvář byla bezvýrazná a když už si blonďák skoro zoufal, konečně se Uchiha pousmál.

„Tak dobře. Díky Naruto. Taky mě mrzí… no… jak jsem se choval.“ Řekl potom malinko provinile. Narutovi se po tváři rozlil úsměv. Všechno už bylo zase v pořádku. A ten úsměv se pomalu rozšiřoval a jeho oči získávaly nádech rošťáctví… „Na co myslíš?“ zpozorněl Sasuke, když už mu ten úšklebek připadal trochu podezřelý. Došlo mu to o vteřinku dřív, než se Naruto vší silou opřel ze spodu do lehátka. „Nééééé!!!“ stačil ještě vykřiknout, než byl katapultován přímo pod hladinu.