Kapitola 3

Utíkal den za dnem. Damian trávil co nejvíce času s Alexandrem a Michaelem, ale hlavou se mu stále proháněly myšlenky na Luciana. Den ode dne byla jeho zvědavost a touha poznat jeho tajemství větší.

Po nocích se vytrácel ze svého pokoje, a za Lucianovými dveřmi poslouchal jeho hru.

Bylo mu teskno u srdce, když ty melodie poslouchal. Nebylo jediné, ve které by bylo aspoň trochu radosti. Nebo naděje. Všechny do jedné byly plné zoufalství, neštěstí a nenávisti.

A přesto všechno, co pro něj Alexanr s Michaelem dělali, musel o nich svým způsobem pochybovat. A čím déle tam byl, tím více ho pokoušela zvědavost.

Proč je nikdy neviděl jíst? Proč na světlo vychází jen v pláštích a kloboucích?

Měli kolem sebe mnoho tajemství, jejichž vysvětlení se zdála šílená a absurdní.

Ale sám znal své vlastní tajemství.. Které pokudmožno nevyzrazoval. To bylo také absurdní.

Přejel mu mráz po zádech.. Že by..? Je možné.. Že tajemní obyvatelé toho domu nejsou tak úplně lidé..? Ne, to bylo přeci šílené až moc.. To byl holý nesmysl.

Damian si lámal hlavu nad celou tou záhadou.

Proč ho zde stále nechávají? Proč se o něj tolik starají… Jsou okamžiky, kdy zapomene na všechno okolo, a s bledými dvojčaty si připadá, jako by měl znovu rodinu.

Celá ta absurdnost, jak se k nim dostal, a jak tam zůstával.

Zvědavost chtěla přez veškerý strach objevovat.

Byl večer. Lucian jako obvykle hrál na klavír své smutné melodie.

Damian byl už dávno po večeři, a dumal ve svém pokoji. Posledních pár dní takhle trávil většinu času. Tížily ho myšlenky, které mu nedávaly spát.

Ne, už se tím trápil příliž dlouho.. Musel něco udělat. Dozvědět se to tajemství, nebo odejít.

V pravdě, ani jedno se mu nechtělo.

Nalil si s karafy plnou sklenici vína. Napil se. A hlavou mu bleskl šílený a riskantní nápad.

Na okamžik ho zavrhl, ale pak se k němu obratem vrátil.

Aspoň se ujistí, jestli už šílí, nebo jestli není jediný s abnormálním tajemstvím.

Potutelně se pro sebe usmál. Na okamžik si sundal pásku z oka a zadíval se v zrcadle sám na sebe.

Neviděl, jak neopatrně své tajemství prozradil. Zapomněl na pootevřené dveře, ani si v zápalu přemýšlení nevšiml, že hudba přestala hrát.

Lucian se ocitnul ve zvláštní chvíli na zvláštním místě, a byl za to osudem podarovám znalostí důvodu podivnosti jejich hosta. Damian se mu od začátku zdál zvláštní. Něco mu na něm nehrálo, a teď veděl, co to bylo.

To, do čeho se zvlnily jeho rty nebyl ani úsměv, ani zlomyslný škleb. Byl to výraz překvapujícího, ale čekávaného poznání. Tušil, že něco nehraje.

Odešel dolů, pro svoji porci jídla. A ani slovem se bratrům o novém poznatku nezmínil. Ať si přijdou sami na to, že pod střechu vzali démona v lidské podobě.

Damian si pásku uvázal zpět, a potlačil temnotu v sobě, která se se zlomyslnou radostí budila k životu. Vzal sklenici s vínem a vydal se dolů, za nic netušícími majiteli sídla.

„Damiane.“ Pozdravil ho Alexandr s úsměvem a v ruce držel stejnou číši se zdánlivě stejnou tekutinou. Michael se taktéž usmál a pokynul mu hlavou.

„Dobrý večer.“ Popřál jim Damian a číši odložil na nízký stolek před sedačkou, na které bratři seděli. Po Lucianovi nebylo ani stopy, a ve svém pokoji nehrál. Damian se tím netrápil.

Započal přátelský rozhovor s dvojčaty, a po očku sledoval svou číši, i kam odkládají své Alexandr a Michael. Čekal na příležitost.

A ta na sebe nenechala příliž dlouho čekat.

V živém rozhovoru o koních Alexandr i Michael ztráceli opatrnost a své sklenice odkládali čím dál častěji, a stále blíž té Damianově.

V nestřežené chvíli, když se oba bledí muži smáli jedné s Damianových historek, on sáhl po sklenici- po Alexandrově.

Než stačil kterýkoliv z bratrů zasáhnout, Damian se napil.

Pár okamžiků vyděšeného ticha. Damian sebou podvědomě otřásl, ale zachoval si tvář.

Pokl.

Zdálo se, že Michael byl na pokraji mdlob a Alexandr měl oči vytřeštěné na mladíka s páskou.

„Takže nejsem blázen.“ řekl Damian, a potlačoval potřebu zvracet. Tolik byla ta krev nechutná.

„Nejste lidé..“

„Damiane, my jsme nikdy nechtěli..“ začal Alexandr, snad bledší než kdy jindy, ale přerušil ho ostrý smích ve dveřích. Lucian se tam náhle zjevil.

Než se kdo nadál, stál za Damianem a bolestivě do rukou držel pod krkem.

„Teď si z něj můžeme klidně udělat večerní svačinku..“ zavrčel a lehce se jazykem dotkl mladíkovy krční tepny. Rázem zkřivil tvář znechucením. „Vlastně nemůžeme..“

Damian měl strach a srdce mu zběsile bušilo až v krku. Netušil, co ho čeká, ale instinktivně cítil něco zlého.

Alexandr a Michael jen nevěřícně pozorovali bratra a čekali, co bude dál.

„My přeci rádi jen čistou krev- lidskou, že?“ Lucian se zle zasmál a rukou, kterou ochromeného Damiana nedržel, mu strhl pásku z obličeje.

Mladík to nečekal, a prokleté oko nestihl zavřít.

Teď už všichni věděli, kdo je kdo. Lucian se pobaveně šklebil. Svou zlomyslnou radost potlačit nedokázal. Konečně měl před bratry viditelně navrch. On byl ten, kdo věděl víc. Damiana pustil a posadil se do křesla. To mohlo být ještě zajímavé divadýlko.

Ti tři tam stáli a šokovaně se pozorovali. Bylo naprosté ticho.

„Damiane..?“ oslovil mladíka Michael skoro plaše, „..Ono..“ ukázal si na oko, „..Ono ti to pomohlo?“

„V čem? Poznat, co jste zač?“ Damian se tvářil neurčitě a chladně.

Nikdo by neřekl, že ještě před pár okamžiky vedli zábavný rozhovor o koních.

Michael přikývl.

„Vlastně ano.. Částečně.“ Přikývl Damian, „Nic jsem z vás necítil. Jen jeho nenávist ke všemu živému..“ ukázal na klidně se tvářícího Luciana. „To mě nutilo pochybovat..“

„Myslel jsem, že si věříme..“ pronesl Alexandr do nastalého ticha vážně.

„Kde je přezpříliž tajemství, tam nelze vybudovat důvěru.“ Odsekl Damian a pohledem vraždil Luciana, „Že?“ To on jej donutil pochybovat se všech nejvíc, to kvůli němu se unáhlil k neuváženému činu s prohozenými číšemi. „Půjdu si zabalit. Děkuji za pohostinost..“ lehce se uklonil Alexandrovi a Michaelovi a zamířil do svého pokoje.

„Od začátku se mi nezdál..“ broukl Lucian se svým obvyklým kamenným výrazem, a napil se s číše. Rázem mu na tváři přistála Alexandrova ruka, „Idiote.“ Zavrčel chladně, „Ty prostě musíš zničit všechno, na co sáhneš.“ Vytkl mu, aniž by očekával, že  to jejich staršího bratra jakkoliv zasáhne.

„Jen jste se nevzájem dozvěděli pravdu.. To s těmi sklenicemi, to byl jeho nápad, ne můj. Ten dar.. Má v sobě démona, o kterém netuší. Jednou ho ovládne, a pak zabije. Akorát jsem vám ušetřil jedno velké zklmaní.“ Odtušil Lucian. Bolavé tváře se z hrdosti ani nedotkl.

Michael vypadal velmi zklamaně, „Nechci aby odešel.“ Zašeptal.

Zvědavé oči obou bratrů se k němu otočili.

„Není to špatný člověk. Nevěřím tomu, že by byl z toho daru šťastný. Jsem si jist, že kvůli němu hrozně trpěl. Proč by jinak nosil pásku?!“ Michael praštil pěstí do pohovky, kterou silná rána okamžitě převrátila čalouněním k zemi. „Alexi, ať neodchází..“ očima zaprosil.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad..“ Alexandr se zamyslel, snažíc se nepodlehnout očím svého nejmilejšího bratra.

„Tak za ním zajdu sám..“ prskl Michael, když Alexandr nepodlehl. Od Luciana podporu ani neočekával.

Otočil se a vydal k Damianovi.

Mezitím si mladík s demonním okem balil svých pár drobností a uvažoval nad tím, kam půjde. Lucian měl pravdu, pro své blízké doma, tam už byl dávno mrtvý. A nikde jinde nikoho neznal.

Za zády se mu ozvalo zaklepání.

„Dále..?“ řekl automaticky, aniž by přemýšlel, kdo to je.

Michael se protáhl dovnitř a postavil se za Damiana. Ruku mu položil na rameno, „Nemusíš odcházet.“

„A proč bych měl zůstávat?“ otázal se Damian, ve kterém vřel vztek a touha pokořit Luciana- za to, co mu udělal.

„Protože tě máme rádi. Já určitě a o Alexovi nepochybuji. I když on si teď není jistý.“ Pokusil se ho Michael přesvědčit, „Nemusíš mít strach. Nic ti udělat nechceme.. A Lucian, ten idiot, tě může ignorovat.“

Damian se konečně otočil k Michaelovi čelem, „Já strach nemám o sebe. Podívej. Na to oko.. Je to nechutné, děsivé.. Více než vy. Vy svoje schopnosti znáte, já ne. Jen část, a i té se mnohdy bojím. Není to jenom o vycítění přesných emocí.“

Michael se ale nevzdal, „Prosím.. Kolikrát za život potkáme někoho, kdo dokáže naše pocity pochopit. Myslíš, že si nepřijdeme zrůdní? Víš, Damiane, jsem přesvědčen o tom, že v jádru jsem vlastně stejní. Všichni v sobě máme zlo, o které jsme nestáli. Proč se pro to nenávidět ještě víc? Můžeme si pomoci, a to nenáviděné potlačit a zvládnout. Co říkáš?“ uchopil Damiana za ramena a pevně mu pohlédl do očí.

Damian váhal. I přez to všechno. Byl jim vděčný za život. A poslední dobou si je i oblíbil. A pak tam byl Lucian- a možnost ho pokořit, ukázat mu, kdo je silnější.

Povzdechl si, „Jedině, pokud s tím bude souhlasit i Alexandr. Nechci tu nikoho otravovat. I když u Luciana mi asi nic jiného nezbyde.

Michael ho nadšeně objal kolem ramen, „O to se bát nemusíš. Vítej zpět, Damiane. A tu pásku. Tady ji nosit nemusíš. Jsme si rovni.“ Povzbudivě se na něj usmál.

Zdálo se, že chtě nechtě, se začalo rodit nové, pevné přátelství.

A cit, který neměl být opětován.

Boj o převahu měl teprve ještě začít.