Kapitola 3

Následující dva dny Gabrielovy nebylo v podstatě umožněno vylézt z postele. Marek mu chtěl vynahradit tu dobu, co byl pryč. Ne, že by o to Gabriel stál.
Ale pohled na znechuceného Petra, který jim nosil jídlo až do ložnice, kde se váleli nazí, stál za milion a dost mu toho vynahrazoval.
Petr ale dobře skrýval zase své potěšení. Trumf v rukávu, o kterém pan dokonalý nevěděl. Jen dostane tu spávnou příležitost, a Gabriel pomaže z domu.

Marek zahrnoval Gabriela exotickými dárky z Dubaje a v podstatě ho nenechal samotného ani s telefonem, takže Gabriel neměl možnost se Sebastianovy ozvat. Jen doufal, že si ho pak rychle usmíří splněním nějakého zvrhlého přání. Pomalu se začínal modlit za nějakého Markova klienta, aby byl dostatečně otravný a vytáhl Marka z domu. Už potřeboval na vzduch a mezi lidi.

Jeho prosby byly vyslyšeny až skoro po týdnu otročiny- jak tomu sám říkal. Marek byl fajn, ale jen v omezené míře, kterou ten týden překračoval až příliš.
Dubaj Markovi naštěstí vyšla, a zavolal mu jeden z nových, velmi bohatých, klientů a byl natolik neodbytný a důležitý, že Marek musel zase chodit na dlouhé hodiny do kanceláře. Vracel se pozdě v noci.
Pro Gabriela to mělo jednu velkou výhodu, kromě volnosti. A to stále čerstvý přísun financí.

Sotva Marek poprvé na delší dobu opustil dům, Gabriel vzal kabriolet a jel se projet po městě. Samozřejmě, že výlet zakončil u Sebastianova bytu.
Vyběhl do nejvyššího patra, a než zaklepal na dveře, upravil si košili i vlasy a nahodil koketný úsměv.
„Ahoj svalovče,“ zavrněl, když Sebastian otevřel, a nekompromisně se mu přisál na rty.
Sebastian neměl jedinou šanci cokoliv říct. Gabriel ho dokázal strhnout svojí nadržeností tak rychle, že si ani neuvědomil, jak se dostal úplně nahý do postele. Ale nechal být všechno, co mu chtěl vyčíst na později. Nejdřív potřeboval uspokojit svůj chtíč.
Trpěl ten týden stejně jako Gabriel. Sex měl, ale po tom ďábelském blonďákovi byl každý jiný chlap jen obyčejnej neumětel a ňouma.
Vší silou strhl Gabriela pod sebe a hodlal si to náležitě užít.

„Ty jsi dneska nějakej nenasytnej.“ Sebastian se svalil vedle Gabriela. Byl naprosto vyčerpaný.
Gabriel se protáhl jako kočka. „Mám za sebou k uzoufání nudný a náročný týden.“
„Jo, jo, práce bejvá náročná,“ rýpnul si zlomyslně Sebastian. Převalil se na bok a Gabriela políbil na rameno.
„Nebuď drzej.“ Blonďák se zašklebil a odstrčil ho od sebe, „budu muset jít. Bude mě čekat s večeří.“ Konstatoval při pohledu na budík na nočním stolku.
Sebastian sebou praštil naznak na svou část matrace. „Vážně ti to za to stojí?“
„Tuhle debatu s tebou vést nebudu…“ utrousil Gabriel, když se oblékal, „večer ti napíšu, jestli se zejtra budu moct stavit.“ A za pár okamžiků zmizel ve dveřích.
Až pak Sebastianovi došlo, co všechno mu chtěl říct. Zatraceně…

Gabriel žil v dojmu, že mu všechno krásně a bez jediného problému vychází.
Ale Petr ho měl pod kontrolou. Shromažďoval informace a možné důkazy, protože drzost toho blonďáka byla čm dál neuvěřitelnejší. Přestával být opatrný.
Přijížděl neupravený, rozuchaný, a Petrově vytříbenému nosu neuniklo, že vůně, kterou byl Gabriel občas cítit, rozhodně nepatřila k těm, které měli doma.
Teď už to byla otázka jedné jediné Gabrielovy chyby.

Sebastian byl ten den velmi nenaladěný. Gabriela si jen hrubě opřel o linku a uspokojoval svůj chtíč bez ohledu na nic a nikoho. Přisál se mu na krk, tvrdě přirážel, a Gabrielovo vzpírání (i když bylo převážně hrané) ho ještě víc rajcovalo.
Sotva vyvrcholil, očistil se a šel si sednout k počítači. Bez jediného slova. Vytočil ho klient, a on si potřeboval schladit žáhu, než pro něj dojedná vyžádaný obchod.
Gabriel stál chvíli nevěřícně opřený o linku, s kalhotama u kotníků. Co to mělo znamenat?
„Sebastiane…“ chtěl si vynutit nějakou pozornost, ale než stačil dokončit větu, Sebastian ho přerušil zvednutou dlaní. „Nemám čas ani náladu.“
„Prosím? Jak se to ke mně chováš?“ Gabriel potlačoval probouzející se vztek. Na takové chování nebyl zvyklý. V jeho životě se skákalo podle jeho pískání.
„Měl jsem za to, že to máš takhle rád,“ konstatoval jen na půl pusy Sebastian, píšící uctivý email investorovi. Potřeboval se soustředit.
Gabriel praštil rukou o pracovní stůl. „Přestaň mě ignorovat!“ vybouchl.
Sebastian ho zpražil ledovým pohledem. „Tak hele, princezničko. Tady nejseš doma, aby sis dupal jako malý děcko.“ Našel v sobě ještě trochu svobodné vůle, kterou Gabriel neovládal.
„Co si to dovoluješ?!“ Gabriel jen těžko zvládl nekřičet. Tohle si neměl jeho milenec dovolovat. „Já kvůli tobě riskuju, hledám každou volnou chvíli, a ty se mnou budeš mluvit jako s nějakou štětkou?! Co si o sobě vůbec myslíš?!“ křičel.
Sebastian hlasitě praštil do stolu, až se převrhla sklenice s vodou, a Gabriel leknutím nadsočil. „Zmlkni, Gabrieli,“ zavrčel a šokovanému Gabrielovy tak zavřel pusu, „Teď ti dám na výběr. Buď si spolu budem jen užívat, tak jako doteď. Ale ty se okamžitě sebereš a vypadneš. Mimo sex mě nebudeš otravovat. A… Neskákej mi do řeči… Anebo toho moulu opustíš. Definitivně. Než si najdeš byt a práci, můžeš bejt tady a můžeme spolu normálně fungovat a komunikovat. Ale už nebudeš mít sex s nikym jinym…“ Sebastian si ho chtěl prostě zavázat, nebo brát jen jako děvku. Nic mezi tím.
Gabriel chvíli jen marně chytal dech. Nevěřil ničemu z toho, co mu teď bylo řečeno. „Ty MNĚ budeš dávat ultimátum?! Co-co-co..?!“ prudce dýchal a nevěděl pořádně, co říct. Nepřemýšlel. Rozpřáhl se a chtěl Sebastiana praštit pěstí.
Ale byl oproti němu příliš slabý a neopatrný.
Sebastian jeho pokus o útok zneškodnil jednou rukou a druhou mu vrazil silnou facku.
Gabriel se skácel k zemi. Slzy mu vyhrkly do očí. Tohle nečekal. To bylo vlastně to poslední, co by od nějakého svého milence čekal. Sebastianovo radikální řešení ho strašně ponížilo. Zatlačil slzy, které se mu draly do očí, a vztekle vstal, „Ty kreténe!“ zakřičel na něj. Neškodně do Sebastiana strčil a během dvou sekund vypadl z bytu.
Sebastian s klidným výrazem zasedl zpět ke stolu. „Nebo to prostě skončíme.“ Na jednu stranu ho píchlo u srdce. Gabriel už ho velmi ovlivnil. Ale ještě se zvládnul od něj oprostit. Představa, že by skončil, jako ten jeho Marek, ho dostatečně vyděsila.

Gabriel pár hodin zuřivě jezdil po dálnici tam a sem. Měl vztek a rychlá jízda ho uklidňovala.
Když mu došel benzín, zajel si pro nový. Až pak začal uvažovat, co dál. Ve zpětném zrcátku se zkontroloval. Bohužel, pod okem se mu začal dělat monokl. Rána byla silná, a on teď musel vymyslet, jak to doma vysvětlí. A navíc ještě ten cucflek na krku, který si rozvášněný Sebastian prostě nemohl odpustit. Měl chuť se mu pomstít. Jenže neměl jak.
Prašil do volantu. Musel doufat, že to uhraje na nějaký pád. Alespoň krk si omotal šátkem.
Domu vyrazil s velkou nechutí. A to nečekal, že Petr se rozhodne zakročit.

Do domu šel přes garáž a doufal, že je Marek stále v práci. Nebyl.
Tak na něj jen houknul pozdrav s tím, že je unavený a chce jít spát.
Ale ten den prostě nevycházelo nic podle plánů.
Marek si ho zachytil zezadu u schodů a těsně si ho přitiskl na tělo, „Žádný takový. Těšil jsem se na tebe, tak se mnou alespoň povečeříš. Petr udělal nějakou francouzskou specialitu.“ A odmanévroval Gabrielado jídelny, kde ho usadil za stůl. Až když se posadil proti němu, všiml si podlitiny, která se mu tvořila pod okem, „Co to je?“ vyděšeně vykulil oči a pokusil se Gabrielovi přes stůl sáhnout na obličej.
Gabriel mu ucukl a plácl přes ruku. „Nech mě. Praštil jsem se.“
„A o co prosímtě? To musela být rána.“ Marek se snažil situaci odlehčit a brát ji s humorem.
Petr zrovna přišel s večeří, a když spatřil Gabrielův obličej, vytušil příležitost.
Pokládal Gabrielovu porci na stůl v jeho těsné blízkosti, aby to vypadalo důvěruhodně, a začal zakádat ohýnek pochybností. Doufal, že se rychle rozhoří.
„Máte nový parfém, Gabrieli?“ zeptal se jen tak mimochodem a podal jídlo i Markovi.
Gabriel, jak byl naštvaný, tak byl nepozorný, bez přemýšlení odpověděl, „Ne, proč?“
„Voníte jinak.“ Petr se v klidu odebral z jídelny.
„No já…“ chtěl se Gabriel vymluvit, ale zrovna ho nic nenapadlo.
Marek zvedl obočí, „Myslel jsem, že se ti líbí ta vůně, co jsem ti přivezl z Dubaje?“
„Eh. No samozřejmě, že se mi líbí. Já si jen zkoušel nějakou vůni v obchodě. Odpoledne jsem se tak poflakoval…“ breptl Gabriel a rychle zabodl pohled do talíře.
„Pane? Vy jste si koupil nové kalhoty?“ Petr přišel s důkazem.
„Ne, proč Petře?“ Marek se až po odpovědi otočil a už vyloženě podezřívavě se podíval na kalhoty. Pak se otočil na Gabriela, který vyděšeně zíral na předmět doličný. „Tys kupoval kalhoty? Nejsou trochu velký?“
„Noo.. Ty- jsou pro tebe!“ vypálil pohotově Gabriel, „Chtěl jsem ti udělat radost. Taky jednou.“
Petr jakoby náhodně prošel kolem s konvicí. „Trošku dlouhé, nemyslíte? Měl jsem za to, že znáte velikost svého partnera. I když jste si to možná spletl…“ a podlamoval Markovu důvěru i Gabrielovu už tak dost zbídačenou sebejistotu.. To, že tím myslel partnera a ne velikost, to už ani nebylo třeba tolik zdůrazňovat. Zase odešel po svém.
Marek si promnul čelo. Začal prohlížet tu růžovou zeď, kterou kolem něj Gabriel tak nenápadně postavil. Ty pozdní příchody, neupravenost, sem tam podivné modřiny, které od něj mohli být jen těžko. „Jak jsi skutečně přišel k tomu monoklu?“
„Jakby? Praštil jsem se…“ Gabrielovi se začal pomalinku hroutit jeho pohodlný život.
„Nebo tě někdo praštil?“ a Gabriel tentokrát nedokázal pohotově zalhat.
„Gabrieli? Kam to vlastně pořád chodíš?“ Marek se zvedl a obešel stůl. Přiklekl k blonďákovi.
„Marku…“ Gabriel se nadechoval k nějaké výmluvě, ale on mu pohotově strhl šátek, a uviděl velkou fialovou modřinu, která tam ještě ráno nebyla.