Kapitola 3

Yuzuki:

Přemýšlím, co budu dělat dál, přece nebudu chytat rybičky, jak říkala sestra. Vyšla jsem z nějaké ulice a úžasem jsem strnula. To je přece hřiště, došlo mi, když jsem zahlédla Soula a ostatní, byl zde dokonce i Kid a vypadal, že již překousl svou nesymetrickou ofinu. Tiše jsem se připlížila na lavičku a pozorovala je. Hra jim šla velmi dobře a Black Star se zase předváděl, musela jsem se usmát. Pozorovala jsem jak Soul ukradl Mace balón a Maka se naštvala.
„Maka úder“ zaslechla jsem a zahlédla, jak Soul letí k zemi. Hlasitě jsem se začala smát a v tom na mně spočinul zrak všech. Smích mně ihned přešel a hluboce jsem polkla.
„O-omlouvám se“ špitla jsem a mezi nimi zahlédla i Kida, který kráčel ke mně.
„Ty jsi ta sestra od Aki že?“ řekl mi a já se hluboce urazila.
„Ani moje jméno si nepamatuješ!“ zavrčela jsem a můj zrak spočinul na Patty.
„Yuzuki!“ křikla na mně a skočila kolem mého krku.
„Patty!“ křikla jsem radostně a její odejmutí jí oplatila. Sedla jsem si na lavičku a chvíli si s ní povídala.
„Hej, Yuzuki, nechceš si taky zahrát?“ zakřičel na mně Kid a já s radostí přikývla. Soul a ostatní se na mně zkoumavě podívali, načež jsem se jenom uchechtla a chytla do ruky balón.
„Můžeme?“ zeptám se ostatních, když přikývnou, pustím se do hry. Asi o deset minut později se všichni svalily na zem celí udýchaní a já si namístě vesele pohupovala s míčem. Při hře to vypadalo asi takto: Black Star se mi pokusil vzít míč, ale podařilo se mi uhnout, vyskočila jsem kidovi na ramena a soul se po mně vrhl, údajně spadl na Kida a já doskočila vedle maky, když se na mne Kid rozběhl, hodila jsem míč Mace a utíkala ke koši. kidova pozornost se upnula na Maku a soul se rozběhl pro míč. Maka mi jej včas hodila, ale Black Star pro něj vyskočil také. Proto nastal čas použít nohy, vyskočila jsem k Blackovi a vyřadila ho kolenem ze hry. Když dopadl na zem, začala jsem se smát, ale v tom po mně skočil Soul a taktéž mně povalil. Maka využila situace a vrhla se pro míč, povedlo se jí to. Když jsem zaslechla mačinu pobídku k chycení, odhodila jsem ze sebe soula a chytla míč, který mi nadhodila. Do driblovala jsem ke koši a vyskočila co nejvýše, povedlo se, vyhráli jsme! Koukla jsem se na oblohu a něco mi říkalo, že bych už měla raději jít. Rozloučila jsem se s ostatními a vydala se k domu, který nám shinnigami přidělil. Šla jsem pořád rovně a doufala, že se neztratím.
„Meow“ ozvalo se kousek ode mně. Podívala jsem se okolo, ale nikdo nikde nebyl, tak jsem šla dál.
„Meow“ ozvalo se podruhé a já se otočila. Zahlédla jsem malou černou kočku. Klekla jsem si na zem a naklonila se k ní blíže, chvíli jsem si jí prohlížela a měřila pohledem a potom vesele vyhrkla.
„Blaááááir!“ Začala jsem se hlasitě smát a usmívat, načež jsem Blair držela v náruči a doslova jí škrtila v objetí. Nechápavě se na mně podívala tím svým kočičím kukučem a potom vesele zamňoukala.
„Ty jsi tak úžasná!“ dodala jsem a hlasitě se zasmála. Už od malička jsem milovala kočky, vždy když jsme měli nějaký maškarní ples, musela jsem jít za kočku, konkrétně jsem se tak oblékala i normálně. I mé chování se dalo přirovnat k malé praštěné kočce. Pustila jsem Blair a ta se proměnila do své podoby, samozřejmě zase bez oblečení, čekala jsem to, takže mně to nepřekvapilo. Půjčila jsem jí svou mikinu, která byla dostatečně dlouhá, aby jí nebyla zima.
„Odkud mne znáš?“ zeptala se mně Blair a já si vzpomněla na to co mi sestra říkala. Na jednu stranu jsem chápala, že to nemáme nikomu říkat, ale na druhou stranu jsem Blair lhát nechtěla, protože byla moje nejoblíbenější postava.
„Vysvětlím ti to cestou“ řekla jsem jí a zamířila k nám domů. Z nějakého důvodu jsem došla bez ztracení. Blair se posadila na gauč „takže ty jsi ze světa lidí?“ zeptá se mně znovu a já přikývnu. Mezitím se vydám do kuchyně. Připravím Blair oblíbené smažené rybičky.
„Dáš si?“ zeptám se jí, když donesu spoustu smažených rybiček na tácku. Štěstím se jí rozzáří oči a celá se olízne.
„Jen si dej“ pobídla jsem jí a přisunula tácek k ní. Za chvíli jsme mněli obě dvě snězené a mlsně jsme se oblizovaly na gauči.
„To byla dobrota“ řekla mi Blair a já se usmála, potom jsem ihned zvážněla.
„Prosím, že to neřekneš mojí sestře, ona by se velice zlobila“ poprosila jsem jí s vážným pohledem a Blair mně teď už v kočičí podobě pohladila packou a zamňoukla mi na znamení, že se nemusím bát. Nějak jí to ani nevadilo, ale hrozně jsem jí záviděla, taky bych chtěla být kočkou a neřešit takovéto problémy jako teď. Venku se pomalu stmívalo, ale sestra pořád nepřicházela, asi má hodně práce, nabídla jsem Blair nocleh a ta vesele souhlasila, rozvalila jsem se na gauči a po chvilce přemýšlení jsem došla k názoru, že tohle všechno může být jenom sen, hned poté jsem se začala strachovat, že pokud teď půjdu spát, probudím se a ocitnu opět v realitě. Přála bych si, aby tohle nebyl jenom sen, a pokud by jen přeci byl, abych se z něj už nikdy neprobudila. Asi po hodině přemýšlení a tulení se k Blair a jejímu hebkému kožíšku jsem unaveně zívla a již déle neudržela oči otevřené, pomalu jsem se odebrala ke spánku.

Aki:

Od našeho příchodu do Death City uplynul již týden, za tu dobu jsme se celkem zlepšily, já už umím dobře využívat svou frekvenci. Dost jsme se také spřátelily s ostatními ze třídy, hlavně s Makou a Soulem. Jediné co mně tady štve je Medůza, nenávidím to její přetvařování, jak mile se chová, jaká je starostlivá, když byl Soul zraněný. Potvora vypočítavá, jestli s ní budu delší dobu v jedné místnosti, tak ji nejspíš zabiju. Zatnu ruku v pěst a pokusím se uklidnit.
„Někdo klepe“ poznamená Yuzuki a zvedne se od stolu. To je divný, já nic neslyšela.
„Jééé ahoj, Aki hádej kdo přišel“ zakřičí sestra radostně. Zvednu se od stolu a nakouknu do chodby.
„Jé ahoj Side“ zamávám.
„Ahoj, jdeme trénovat?“ zeptá se nás mile a my přikývneme, ještě si rychle zaběhnu dopít čaj a poté vyrazíme na cestu. Sid nás jako vždy zavede na louku a my se dáme do rozcvičky. Musím se zasmát, když si vzpomenu, jak jsem poprvé slyšela tu jeho rozcvičku. Tehdy pro mně bylo skoro nemožné uběhnout deset kilometrů a udělat sto dřepů, kliků a sklapovaček. Naštěstí jsme brzo zjistily, že v tomto světě máme lepší fyzičku než v tom našem. Dokončíme rozcvičku a dáme se do tréninku. Sid vytáhne svou dýku.
„Jdeme na to“ křikne nadšeně ségra, tohle ji hrozně baví. Začnu dávat velký pozor na Sidovy pohyby, ať mně nijak nepřekvapí. Zaútočí na mně a já se v pohodě vyhýbám. Jak to říkal? Sleduj soupeřovy pohyby a najdi jeho slabinu. Zaměřím se tedy na jeho pohyby a pak mi to dojde. Ušklíbnu se, trošku se přikrčím a vrazím mu pěstí do břicha, vyvede jej to z rovnováhy, tak uskočím do dostatečné vzdálenosti.
„Dobře“ kývne na mně hlavou a pro změnu se rozběhne na Yuzuki, chvilku sleduji, jak uhýbá. Mohly bychom porazit Sida, když budeme spolupracovat. Rozběhnu se směrem k nim.
„A , sakra“ vyjekne sestra a spadne na zem, Sid se napřáhne svou dýkou. To nestihnu, rozběhnu se ještě rychleji, ale Sidova zbraň je skoro u Yuzuki, najednou se kolem Yuzuki objeví žlutá záře a něco se vymrští proti mně, instinktivně to chytnu a podívám se na to, co držím.
„Co to?“ kouknu se nechápavě na oranžovou kosu v mých rukou, začnu si ji pořádně prohlížet, zaměřím se na nápis i její čepele.
„Síla, odvaha a čest“ pousměji se a kouknu se na ostří, na němž se objeví obraz Yuzuki.
„Co to je?“ zeptá se a rozhlédne se.
„Proměnila ses na kosu“ ozve se pro změnu Sid.
„To je hustý! Teď ti můžeme nakopat prdel“ zasměje se Yuzuki a Sid se zatváří bolestivě, což sestru rozesměje ještě více, ale já vůbec nechápu o co jde.
„Můžem?“ zeptám se Sida, ten mi na to kývne a já se na něj rozběhnu. Brzy zjistím, že s kosou mi to celkem jde a taky efektivní využívání druhého konce. Párkrát Sida škrábnu, nebo udeřím tupým koncem, ale i on mně párkrát škrábne, jde vidět, že mně hodně šetří, tohle mu nedaruji! Odskočím od něj.
„Ségra, nezkusíme souznění duší?“ zašeptám se s šibalským úsměvem.
„Vážně? Proč ne?“ odopoví mi. Fajn, sice nevím vůbec jak se to dělá, ale co, nějak se to naučit musím, jde přece o to sjednotit duše a frekvence ne?
„Souznění duší!“ zakřičíme obě a kolem nás se zviditelní modrá energie.
„Víš co vůbec děláme?“ zeptá se mně sestra v myšlenkách.
„Ne ale můžem vyzkoušet Hon na čarodějnice“ zasměji se taktéž v myšlenkách.
„Hon na čarodějnice“ řeknu klidně a kupodivu kosa nabere tvar jako v seriálu, spokojeně se usměji a zaútočím na vyjeveného Sida. Vypadá to, že už to začíná brát vážně, protože si dává pozor abych ho neškrábla. Potom dostanu nápad, když už zkoušíme nové věci tak pořádně, napřáhnu se a praštím do země, přičemž uvolním energii z Honu na čarodějnice. Má to podobný efekt, jako když Maka zakopla, jenže tohle bylo úmyslné.
„To bylo dobré! Ale kde je Sid?“ ozve se Yuzuki a promění se zpátky, začnu se rozhlížet, ale nikde ho nevidím.
„Snad není-“ nedořekne sestra a hodí na mně úzkostlivý pohled.
„Sid není tak sla-“ nedořeknu větu, protože vedle mně praskne země a objeví se modrá ruka. Příšerně se leknu, uskočím dozadu a vyjeknu. Sestra se začne hrozně smát a po chvilce se k ní přidá i Sid, který vylezl ze země.
„To není vtipný“ zavrčím.
„Dneska to stačí, dobrá práce“ pochválí nás Sid a vydá se pryč.
„Uf, to bylo něco“ posadím se do trávy „jaké to je být kosou?“
„Úžasné“ zasměje se setra.
„Ty máš ze všeho radost“ zabručím.
„Říkala jsi něco?“ otočí se na mně.
„Jo, že jdu domů“ ušklíbnu se a také se zvednu k odchodu.

Yuzuki:

Jelikož jsme včera po náročném tréninku zapomněly na večeři, ráno jsem si přivstala a rozhlodla jsem se udělat větší snídani. Vytáhla jsem z mrazáku ryby a osmažila je na pánvičce, přidala jsem také trochu zeleniny a omáčky. Sice jsem věděla, že ségra ryby moc nemusí, ale kvůli včerejší hladovce je určitě sní. Nachystala jsem jídlo na stůl a za chvíli jsem uslyšela šlápoty, které mířili do kuchyně.
„Dobré ránko ségra!“ popřála jsem Aki, která právě vylezla z postele. Rozespale zívla „dobré, dobré“ odpověděla mi a zkoumavě se zahleděla na stůl.
„Tady máš jídlo“ oznámila jsem jí veselým tónem a sedla si ke své porci. Když už jsme měli dojedeno, vběhla jsem do svého pokoje, abych se oblékla. Když už jsem byla hotová, rozběhla jsem se ke dveřím, kde už na mě Aki čekala.
“Můžeme“ řeknu a ségra jen přikývne, načež vyrazíme do školy. Cesta nám trvala asi pět minut, jakmile jsme došli do třídy, usadíme se mezi ostatní žáky. Najednou do třídy vletí Stein na té svojí židličce.
„Nebudeme se zdržovat, začneme pitváním žab“ dodá a Maka začne prosit, aby se její tatíček vrátil na místo dosavadního učitele. Začne vyprávět a řekne nám, abychom si otevřeli knížky. Aki si otevře knihu, ale nevypadá to, že je to kniha o studiu pitvání ale spíše nějaká kniha o frekvenci duše. Když jsem na ní potichu houkla, neodpověděla mi, vypadá to, že se velmi hluboce začetla. V tom si vzpomenu na Steinova slova z jednoho dílu. Zdravá duše se nachází ve zdravém těle a ve zdravé duši – asi bych měl přestat kouřit. Najednou se začnu šíleně smát, ale neuvědomím si, že můj smích je mimo moje vědomí. Uvědomím si svou chybu a rychle ztichnu, ale v tom už na mně spočinul zrak všech ze třídy.
„Slečno Yuzuki, mohla byste jít sem?“ řekl mi Stein a já se trochu zděsila. Došla sem až k němu a tázavě se na něj podívala.
„Ukaž nám, jak se pitvá žába“ řekne a usměje se tím svým šibalským úsměvem. Při dokončení jeho věty si dám ruku před pusu a sesunu se na zem při pohledu na žábu.

Aki:

Ta kniha, kterou mi Stein dal je dost zajímavá, nejen že popisuje jak svou frekvenci zesílit ale také jak jí ovládat na plné úrovni. Hm, ale proč by mi takovou knihu dával, že by se spletl? To se mi nějak nezdá. Svůj pohled najednou stočím na místo sestry, která tam z nějakého důvodu neseděla. Teď bych se v televizi viděla s šesti otazníky kolem hlavy, musela jsem se tomu zasmát. No jo ale kam zmizela? Stočila jsem svůj pohled na učitele. Počkat, nás učí Stein? A proč tam leží ségra? Něco mi tady uniká? To jsem se opravdu tak začetla? Můj počet otazníků se zvýšil. Cože? Zřejmě jsem byla největší mistr v matení sama sebe.
„Co se jí stalo?“ ozve se Stein a podívá se na mou ségru, která leží na zemi.
„Odneste jí na ošetřovnu“ osloví nějaké dva žáky, kteří se vydají pro mou sestru. Když už zmizí ve dveřích, opět se sesunu ke knížce.